QUOUSQUE TANDEM ABUTERE JAKLE , KLAUSI A WEIGLE, PATIENTIA NOSTRA?

QUOUSQUE TANDEM ABUTERE JAKLE , KLAUSI A WEIGLE, PATIENTIA NOSTRA? Dalo by se zvolat po přečtení článku „Zápotocký vs. Klaus. Myslel to Ekonom vážně?“ na stránce http://www.klaus.cz. Nejsa graduovaným ekonomem, tak mi jistě znalosti ekonomie zakončené zkouškou z předmětu „politická ekonomie“, již jsem složil v letech 1954-1957 při studiu na Letecké vojenské akademii v SSSR, k posuzování ekonomických otázek neposkytují dostatečnou kvalifikaci. Už jen proto ne, že jsem se teorii ekonomie dál nevěnoval a koneckonců i ty znalosti, které jsem tam mohl získat, by jistě autory článku nebyly uznány za relevantní. Když jsem se rozhodl napsat k tomu něco na svém blogu, tak jsem motivován něčím zcela jiným: je to tón a duch, který z onoho článku ke mně zaznívá. Předpokládám, že když se autoři rozhodují takový článek publikovat, necílí jen na pana Pravce z Ekonoma. Nepředpokládám také, že by si mysleli, že jejich názory budou bez výhrad přijímány jen terciánkami či kvartánkami třeboňského gymnasia; ty nás, starší a staré, poučují, že bychom se měli „odstřihnout“ od své minulosti; aniž nám řeknou, co takové odstřihnutí znamená a jak se provádí. Možná si ony dívenky myslí, že se to dá udělat i tak, že člověk vygumuje ve svém mozku veškerou svou životní zkušenost, začne kálet i na svou vlastní práci a podobně. Nemyslím si, že něco podobného očekávají autoři od nás starších a starých, kteří také ještě jsou způsobilí jistých operací na PC. Nemíním se vůbec zabývat problematikou měnových reforem. Onu z roku 1953 jsem prožíval nepřímo, žádné úspory jsem tehdy ještě neměl, o ně jsem tedy nepřišel. Vím ale, jak těžce se dotkla mých rodičů, kteří korunku ke korunce ze skrovného platu a přivýdělku (hlavně maminky) skládali, aby pak jim zbyly jen „oči pro pláč“. To doslova, vím, že má maminka, velice šetrná žena, si i poplakala. Nedovedu posoudit a srovnat veškeré ekonomické dopady obou reforem, té, která se udála za doby prezidentování A. Zápotockého, ani té, která se udála za prezidenta V. Havla. Vím jen, že v mysli mých rodičů, přes dopad, který na ně měnová reforma z roku 1953 měla, převládalo uspokojení, že rodina, kterou si založili počátkem dvacátých let, a kterou provedli „blahobytem“ třicátých let a válkou, že to vše přežila bez úhony. Co však jsem schopen posoudit a k čemu jsem schopen zaujmout kritické stanovisko, je tvrzení autorů o „zbankrotované komunistické ekonomice“ či o „propadu tak zvaného „komunismu“ v tvorbě bohatství a životní úrovně“. To mohu posoudit, protože jsem, už jako dospělý, vydělávající a uvažující, člověk, onu dobu prožíval. Nechci se rovněž dostat s autory do polemiky o definice toho, co je to „bankrot“, co je to „bankrot ekonomiky celého státu nebo režimu“ a podobně. Zkušenost mi ukázala, že si každý politický režim, na rozdíl třeba od fyziky, vypracovává své definice pojmů a to tak, aby to vyhovovalo jeho propagandě. Jsem však člověk, který porovnává to, co slyší či čte třeba na webovských stránkách, se svou vlastní zkušeností a svými vlastními znalostmi. Stejně jsem postupoval při čtení onoho článku. Mám jistý přehled o leteckém průmyslu a o letectví vůbec z doby před oním „bájným“ Listopadem 1989. A to proto, že jsem jednak byl vojenským letcem, sloužil jsem patnáct let ve vojenském letectvu ČSLA, a za druhé proto, že jsem pět roků šéfoval organizaci státního odborného dozoru nad civilním leteckým průmyslem, respektive nad vývojem, zkouškami a certifikací jeho výrobků. Mohu tedy porovnat, co dokázal čs. letecký průmysl před rokem 1989, a do jakého tristního stavu jej přivedla ona bájná svoboda a neviditelná ruka trhu. Tedy po době, kdy byl rázem, skokově, tedy „revolučním“, nikoliv evolučním procesem, šokově, vystaven podmínkám světového trhu s leteckou technikou, což, podle slov autorů, bylo „zachraňováním“ před bankrotem. Rád bych od lidí podobného postavení slyšel či četl, co si vůbec mám myslet o bankrotujících ekonomikách, když vidím a slyším, s jakými problémy a jak draze, včetně korupčních peněz, nakupujeme či pronajímáme nadzvukové a dopravní letouny; tedy to, co jsme dokázali po sedm desetiletí, včetně tří desetiletí kapitalistické ekonomiky, vyrábět sami? Dokonce v oné době, která je autory charakterizována jako „bankrotující ekonomika“, dokázal náš letecký průmysl vyrobit 3454 stíhacích letounů typu MIG-15, 299 letounů typu MIG-19 a MIG 21 (poslední byly letouny o maximální rychlosti dvojnásobné rychlosti zvuku). Při tom jich bylo provozováno 1994, včetně těch, které byly kompletně dovezeny ze Sovětského svazu. Všechny ostatní (tedy cca 1700 kusů) byl vyvezeny jako zboží, tedy za úplatu ze strany zákazníků. Kolik jsme vyrobili a vyvezli větroňů Blaník (i do USA!), zemědělských letounů Z-37 atd, dopravních letounů Av-14, o tom nemám k dispozici údaje. Byl jich také hodně. Práce našich konstruktérů byla vysoce ceněna i tak slavnými staviteli letadel, jako byl S.V. Iljušin. Něco o tom píšu ve své knize „Letcem ve studené válce“ na straně 232. Stačilo jen v roce 1989 navázat na to, co v této oblasti bylo dosaženo už od vzniku republiky v roce 1918 a kvalifikovaně to řídit a rozvíjet. Místo toho bylo vše vyhozeno, rozprodáno, ponecháno k rozkradení; lidé, kteří to vše uměli dělat byli ponechání svému osudu pod líbivým heslem jakési absolutní svobody. Svého času jsem situaci, do které byla na příklad dovedena protivzdušná obrana státu, kdy nebyla svými silami schopna ochránit ze vzduchu summit NATO v Praze, a musela si stíhací ochranu pronajmout, nazval vlastizradou ze strany tehdejšího vrchního velitele ozbrojených sil Václava Havla. Samozřejmě bez jakékoliv odezvy. Jen malý příklad. Nad svým pracovním stolem mám vynikající lexikální dílo, čtyřsvazkový „Anglicko-český letecký slovník“, který zpracoval kolektiv autorů Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu, a vydal v roce 1984. Kdykoliv vezmu slovník do ruky, a to je dost často, tak se ptám, co si mám myslet o současnosti onoho odvětví, kterým se náš národ mohl pyšnit už od roku 1918, když čtu, že základ autorského kolektivu slovníku tehdy tvořilo 115 specialistů? A ptám se: kde jsou všichni tito specialisté? To nebyli jazykovědci, kteří by se byli zabývali jen tvorbou slovníku, to byli vývojáři, výzkumníci, lidé, kteří tvořili odborný kádr ústavu. Mohu položit jen řečnickou otázku: kde jsou dnes tyto kolektivy odborníků, kterými by se mohla pyšnit kterákoliv země, včetně Švédska nebo Španělska. Jestli už masarykovská republika zaujala špičkové místo v leteckém průmyslu, tak to bylo jistě i proto, že se o to patřičně staral i stát, ve kterém rovněž příslušné fabriky a ústavy patřily soukromníkům. A že tomu stranil i sám prezident, kterého lze stěží obviňovat z nějakého nepřátelství vůči kapitalismu. Tedy stát, jehož ekonomika spočívala na kapitalistických základech. Je to jen jeden z mnoha příkladů. Nedovedu si vysvětlit, jak mohla „bankrotující ekonomika“ zajistit, že bylo v Československu postaveno 20 kompletně vybavených operačních letišť spolu s dalšími 10 diverzními letišti s pevnou vzletovou a přistávací drahou. Vím, bylo to období studené války, do které byla naše země, jako spojenec Sovětského svazu, vmanévrována pod hrozbami totálního zničení jadernými zbraněmi; tedy pod hrozbami, které jsou mnohými oslavovány jakožto realizace uzbrojovací politiky Ronalda Reagana. Jakoby ono uzbrojování nezačalo už v červenci 1945, kdy byl proveden v poušti Nového Mexika první test jaderné bomby a kdy byly provedeny dalších dva v srpnu téhož roku; jejich objektem se stala japonská města Hirošima a Nagasaki. Nebo jsem snad oslyšel, že by nás, dnešní náš spojenec-USA- ušetřil osudu, že jaderná munice nebude nikdy, opravdu nikdy, použita proti Československu, ale jen výhradně proti cílům v SSSR? A tak se ptám: přemýšleli už někdy autoři uvedeného článku, který byl publikován na webovské stránce bývalého prezidenta, o tom, že zdravě uvažující čtenáře už by mohla unavovat jejich tvrzení o jakémsi „komunismu“, který zkrachoval v celosvětovém měřítku? Každý člověk, který jen trochu respektuje jakoukoli vědu, ví, že tato nemůže existovat bez přesně definovaných pojmů, a který tedy také ví, že komunismus v tom smyslu, jak o něm psali visionáři v devatenáctém století nikde neexistoval? A co neexistovalo, to také nemohlo zkrachovat. To říká obyčejný „selský“ rozum. Ona porážka komunismu, jak ji vyfabulovali autoři onoho článku, není ničím jiným, než zničením jakýchsi donkichotovských větrných mlýnů. Ano, ptám se tedy: jak dlouho bude má trpělivost napínána podobnými bajkami, které jsou vkládány na stránku http://www.klaus.cz? Ptám se i s rizikem, že dostanu radu: tak tuto stránku vůbec nečti a vyřaď ji na svém počítači z „oblíbených položek“. Zamýšlím se i nad touto radou, kterou si dávám sám sobě!