K 70. výročí jedné z nejvýznamnějších událostí historie jsem přeložil článek, který vyšel v elektronických novinách «Столетие». Vkládám jej od svého blogu v naději, že přece jen někdo si v mé zemi přečte jeden z pohledů na Stalingradskou bitvu. Výročí této bitvy, až na malé výjimky, nestálo za to, aby se nevděčná média v Česku věnovala události, která bezesporu ovlivnila i náš dnešní život.
V souladu s požadavkem onoho ruského média uvádím i stránku, na které je originál článku. http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/kak_plenili_paulusa_231.htm
Jak se německý polní maršál Friedrich Paulus stal zajatcem Rudé armády
Ludmila Ovčinnikova. 1.2.2013
Od okamžiků, kdy bylo obklíčeno německé uskupení u Stalingradu, zahájili naši průzkumníci lov na Pauluse. Velel 6. německé armádě.
Spiklenci pracující v týlu nám sdělovali, že se jeho velitelské stanoviště nacházelo ve stanici Golubinské (48051' 4,44" s.š., 430 33' 13,47" v.d.) tj. asi 120-150 km od Stalingradu.
Jak později vzpomínal pobočník velitele plukovník Adam, byla střelba sovětských tanků, které pronikly do německého týlu a uzavřely gigantický obkličovací kruh, pro velení německého uskupení a osobně pro Pauluse zcela nečekaná. Z obavy před upadnutím do zajetí odjel Paulus se svým štábem pod ochranou tanků v noci ze stanice Golubinské. Jak vyšlo najevo později, dojel Paulus do Stalingradu a tam se etabloval ve sklepení bývalého supermarketu.
Friedrich Paulus byl význačnou postavou německé generality. Hitler prohlašoval, že Pauluse vždy pronásleduje vítězství. Pod jeho velením vtrhly jeho divize v roce 1939 do Polska, v roce 1940 pak okupovaly Belgii a Nizozemí. Generál Paulus byl jedním ze zpracovatelů obludného plánu „Barbarossa“. Tento plán předpokládal, že formou „bleskové války“ bude porážena Rudá armáda a že bude realizována totální genocida sovětského národa.
Mocné uskupení, kterému velel Paulus, se v létě 1942 rozjelo po stepi a hnalo se k Volze, ke Stalingradu. Tam se pak odehrály události, které později otřásly celým světem.
Zdálo se, že od vítězství dělí německá vojska jen jediný, poslední, skok. Avšak obránci města vnutili nepříteli svou taktiku. Bojovalo se o každý dům, o každou ulici. Divize Rudé armády bojovaly v obklíčení, kdy měly za sebou k Volze 300-500 metrů. Generál Paulus nebyl schopen zhodnotit, v jakém rozsahu se Rudá armáda připravuje jej obklíčit.
Jednou mi, jako vojenskému korespondentu, telefonovali veteráni-Stalingraďané: „Do Moskvy přijel z Minska generál I.A.Laskin. Proslavil se tím, že zajal ve Stalingradu polního maršála Pauluse“. Se jménem generála Laskina jsem se nejednou setkala ve válečné literatuře. V době, kdy běžela hrdinná obrana Sevastopolu, byl I.A.Laskin v čele štábu 64. armády, která bránila jižní části města. Zatelefonovala jsem generálovi a velice brzy jsme se setkali.
„Jak jsme se dozvěděli, kde je Paulus?“ začal I.A.Laskin své vyprávění. „Za války mnohé věci řeší náhoda. 30. ledna 1943 se dostavil do přední linie z rozkazem štábní důstojník ze štábu 38. pěší brigády Fjodor Ilčenko. Vojáci brigády vedli v té těžké boje a pomalu postupovali ke středu města. V jednom z domů zajali německého majora a přivedli jej k Ilčenkovi. Při výslechu německý major sdělil, že se generál Paulus nachází nedaleko, v podzemí domu na hlavním náměstí Stalingradu.
Nadporučík Ilčenko to neprodleně radiem ohlásil veliteli brigády. A už za několik minut bylo toto hlášení ve štábu armády. A Fjodor Ilčenko obdržel potřebná zplnomocnění.“
Nadešlo ráno 31. ledna roku 1943. V poloviční tmě uhasínaly nad náměstím signální rakety. Mrtvolným světlem osvětlovaly hromady rozvalin, pokácené sloupy, spečené saze na obrubách kráterů. Nadporučík prostřednictvím překladatele ohlásil do megafonu: „Navrhujeme zastavit palbu! Navrhujeme začít rozhovory o kapitulaci obklíčené německé armády!“ Za určitou dobu vyšel z budovy supermarketu německý důstojník s holí , na níž byl připevněn bílý hadr.Nadporučík Ilčenko s poručíkem Mežírkem, překladatelem, a s několika samopalníky, překročili přední okraj postavení a vyšli na náměstí. Nikdo nemohl vědět, co je očekává za stěnami budovy. Ta byla ještě zahalena do tmy.
Generál I.A. Laskin vyprávěl: „Obdrželi jsme od ILčenka hlášení. Setkal se se zástupci německého velení. Avšak náčelník štábu Schmidt mu sdělil, že Paulus povede rozhovory jen s vyššími důstojníky, kteří budou odpovídat jeho hodnosti. Dostal jsem rozkaz jít do sklepení supermarketu. Spěchali jsme. Vždyť každá hodina bojů znamenal ztráty životů vojáků.
Nikdo nebyl ochoten poslouchat od poraženého Pauluse, že má nějaké zvláštní podmínky pro to, aby se stal zajatcem. Cítili jsme se jako vítězové.
Měli jsem jediný cíl: přijmout plnou a bezpodmínečnou kapitulaci německých vojsk ve Stalingradu.
Odjížděli jsme po zasněžené cestě, na okrajích které stavěli ženisté tabule s nápisy: „Pozor, miny!“ Čím blíže k bojové linii, tím více byly slyšet dávky z automatů, štěkot kulometů. Na hlavním náměstí jsme vyčkávali po nějakou dobu za hromadou kamení. V oknech supermarketu byly vidět palebné pozice chráněné cihlami a pytli s pískem. Jak jsme zjistili později, byla budova chráněna třemi tisíci vojáků a důstojníků. Prostřednictvím megafonu jsme oznámili, že přicházejí představitelé Rudé armády. Nikdo nám však nevyšel vstříc. Na náměstí byla jen jedna cestička, ostatní přístupy k budově byly zaminovány. O tom jsme byli uvědoměni. Rozhodli jsme se, že nebudeme vyčkávat na to, až ženisté skončí svou práci. Po stejné cestičce, kterou prošel Ilčenko, jsme se dali do pohybu k fašistickému doupěti.
Bylo nás pět, se mnou byl ještě velitel praporu Latyšev, tlumočník Stěpanov a dva samopalníci. Když jsme přišli ke vchodu do budovy, uviděli jsme sevřenou řadu německých důstojníků. Řada uzavírala vchod do podzemí. Dívali se na nás sveřepě. Když naše skupina přišla těsně k nim, ze svého místa se nepohnuli. Co jsme měli dělat? Svými rameny jsme je od vchodu odsunuli a začali jsme sestupovat do temného sklepení očekávajíce, že budeme střeleni do zad“.
Skupina generála Laskina přicházela přijmout kapitulaci jménem stovek tisíců obyvatele města.Němci vtrhli do Stalingradu jako trestná výprava. Bombardováním a dělostřeleckou palbou ničili obytné domy, školy, nemocnice, divadla, muzea.
Lidé ve spálených ulicích a v zemljankách se jen modlili: „Jen abychom se nedostali do rukou Němců…“
Když se němečtí vojáci přiblížili ke krytům, kde se ukrývaly převážně ženy s dětmi, tak tam házeli granáty. Raněné stříleli na místě, živé tloukli pažbami a vyháněli do stepi. Někteří z nich se pak ocitli v koncentračních táborech, jiní byli transportováni na otrocké práce do Německa.
„Když jsme se ocitli v podzemí, které byly přeplněno hitlerovci, nevěděli jsme vůbec, kterým směrem máme jít“, pokračoval ve vyprávění generál I.A.Laskin, „Šli jsme mlčky. Báli jsme se, že Němci, když uslyší ruskou řeč, začnou v panice střílet. Kráčeli jsme ve tmě, hmatali jsme po stěně v naději, že nakonec narazíme na nějaké dveře. Nakonec jsme narazili na kliku a vstoupili do osvětlené místnosti. Okamžitě jsme zjistili podle uniforem, že tam jsou generálové a plukovníci. Přistoupil jsem ke stolu, který byl uprostřed místnosti a nahlas jsem přes tlumočníka ke všem přítomným prohlásil: „Jsme zástupci Rudé armády. Všichni vstaňte. Odevzdejte zbraně!“ Někteří se postavili, někteří váhali. Opakoval jsem rozkaz ještě jednou hlasitěji. Nikdo z nich se nijak nebránil. Jeden za druhým začali říkat svá jména. V místnosti byl náčelník štábu generál Schmidt, velitel jižní skupiny vojsk generál Roske a jiní nejvyšší vojenští činitelé.
Generál Roske prohlásil, že jej velitel Paulus zmocnil k vedení rozhovorů. Vyžádal jsem si okamžité setkání s Paulusem. Schmidt prohlásil, že „to není možné. Velitel byl Hitlerem povýšen na polního maršála, ale v daném okamžiku armádě nevelí. Navíc není zdráv“. Okamžitě mi blesklo hlavou: „Možná, že se zde hraje nějaká hra a podařilo se jim přemístit Pauluse na jiné místo?“ Avšak postupně v průběhu výslechu generálů se stalo jasným, že se Paulus nachází blízko, v tomto podzemí. Požadoval jsem, aby se náčelník štábu Schmidt odebral k Paulusovi a sdělil mu naše podmínky kapitulace německých vojsk. Na můj rozkaz pak Schmidta následoval velitel praporu Latyšev s tím aby zřídil u kabinetu Pauluse naše dozorčí stanoviště. Do místnosti nikoho nevpouštět a nedovolovat nikomu odejít. U dveří se postavil vojín Petr Artuchov.
V tuto dobu se naše skupina, která byla zmocněna převzít kapitulaci německých vojsk, značně zvětšila. Připojili se k nám náčelník operačního oddělení armády G.S.Lukin, náčelník průzkumného oddělení I.M.Ryžkov, velitel 38. pěší brigády I.D.Burmakov a další důstojníci. Rovněž se připojila skupina průzkumníků.
Dali jsme generálům Schmidtovi a Roskemu požadavek, aby vydal okamžitě všem vojskům, která jsou obklíčena u Stalingradu rozkaz, aby zastavily palbu a nekladly jakýkoliv odpor.
Generál Roske si sedl k psacímu stroji. V této době začali naši důstojníci odzbrojovat německé vojáky. V koutě se na jedné kupě hromadily pistole, samopaly. Byl to skutečně symbolický obrázek.
Začali jsme kontrolovat telefonní síť, která ve štábu byla, abychom znali, jaké rozkazy jsou předávány vojskům.
Generál Roske nám ukázal text rozkazu, který on sám nazval „rozloučením“. Obsah rozkazu byl tento: „Hlad, zima, svévolná kapitulace jednotlivých útvarů neumožňuje, aby bylo možno vojskům velet. Aby nedošlo k všeobecné smrti vojáků, rozhodli jsme se přistoupit na rozhovory o skončení bojových akcí. Sovětský svaz garantuje, že v zajetí bude se zajatci zacházeno lidsky a budou se moci vrátit domů po skončení války. Takový konec- to je samotný osud, kterému se musí všichni vojáci podřídit.
Nařizuji: Okamžitě složit zbraně. Vojáci a důstojníci si mohou s sebou vzít nutné věci…“
Když jsem pročetl rozkaz, požádal jsem generála Roskeho, aby v něm bylo jasně řečeno: „Všichni vojáci a důstojníci se musí organizovaně vzdát do zajetí“. Roske si znovu sedl k psacímu stroji a dopsal tam tento důležitý pokyn. Současně nám však sdělil, že nemají spojení se severní skupinou vojsk, a boje tam ještě pokračují. Před našimi zraky se dostal štáb do pohybu. Naposled ve Stalingradě. S použitím mnoha telefonů předávali spojaři svými ochraptělými, nachlazenými hlasy text rozkazu vojskům.
Potom jsme za poučníkem Adamem vstoupili k Paulusovi.
Podzemní místnost, ve které byl Paulus, nebyla velká, spíše se podobala sklepu. Polní maršál chodil jako chycené zvíře s rukama založenýma za zády podél betonové stěny.
Představil jsem se a prohlásil Pauluse za zajatce. Paulus lámanou ruštinou pronesl, zřejmě již dávno připravenou, frázi: „Polní maršál Paulus se vzdává Rudé armádě do zajetí“. Co nás tehdy udivilo, bylo to, že ve svém prohlášení se vlastně vyjadřuje ke své uniformě. V této situaci považoval za nutné nám sdělit, že byl pouze před dvěma dny povýšen do hodnosti maršála. Avšak novou uniformu nemá. Proto stojí před námi v uniformě generál-plukovníka. Paulus nám sdělil, že se seznámil s textem rozkazu o kapitulaci a že s ním souhlasí. Požádali jsme jej, aby nám řekl, jaké poslední rozkazy obdržel od Hitlera. Paulus odpověděl, že Hitler nařídil u Volhy dále bojovat a vyčkat příchodu tankových skupin. Jelikož jsme měli zprávy, že štáb německé armády nemá spojení se skupinou svých vojsk, které pokračují v bojích v severní části Stalingradu, požadoval jsem, aby tam Paulus poslal důstojníky s rozkazem o kapitulaci. Paulus však to odmítl s tím, že už je teď zajatec a nemá tudíž právo dávat rozkazy svým vojákům.
Po rozbití německých vojsk u Stalingradu byl v Německu vyhlášen třídenní smutek. Jaká to lekce historie! Když jsem naslouchala I.A. Laskinovi, tak jsem si najednou pomyslela na různé osudy dvou generálů-V.Čujkova a F. Pauluse.
V.I.Čujkov velel 62. armádě. Když se po celou dobu obrany nacházel v krytu na svažitém břehu Volhy, nesl se svými vojáky mnohá strádání. Při setkání mi vyprávěl:
„Které dny byly těmi nejtěžšími? Je obtížné označit je z té celé řadě dní nepřetržitých útoků. Jednou se Němcům podařilo zapálit nádrže s naftou, které stály na břehu řeky. Hořící nafta tekla po strmém svahu, vše na své cestě smetala. Sotva jsme stačili vyběhnout ven ze svých krytů. Ukryli jsme se stranou, ve strži. Jak se říká, vlasy mi vstávaly na hlavě: co když za této situace ztratíme možnost velet vojskům? Začali jsme radiem obvolávat velitele divizí a brigád, aby věděli: velitelství armády zůstává na místě a řídí bojovou činnost. Naše kryty, v nichž se nacházel štáb armády, byly jen kilometr-dva od úpatí Mamajevské mohyly. Stávalo se, že němečtí samopalníci se probíjeli tak blízko, že i ochrana štábu musela bojovat.
Je třeba otevřeně říci: já, spolu s náčelníkem štábu Krylovem a se členem vojenské rady Gurovem, jsme seděli s pistolemi v ruce. Byli jsme připraveni se zabít: nenechat se zajmout!
Generál Čujkov dojde jako velitel 8. gardové armády do Berlína. Stane se, že právě k jeho velitelskému stanovišti, jež se nacházelo v blízkosti Reichstagu, vyjde jako k prvnímu z říšské kanceláře parlamentář. Sdělí, že německá vojska jsou připravena kapitulovat a že Hitler spáchal sebevraždu. V.I.Čujkov se stane maršálem, dvojnásobným Hrdinou Sovětského svazu. Zanechá závěť: chce být pohřben na Mamajevské mohyle, vedle hrobů svých vojáků.
Polní maršál Paulus projde v sovětském zajetí dramatickou cestou. V roce 1944 se připojí k hnutí německých důstojníků „Svobodné Německo“. Ještě před koncem války podepíše prohlášení k německému národu: „Německo válku prohrálo. Německo se musí zříci Adolfa Hitlera, musí zřídit novu státní moc, která skončí válku a vytvoří národu podmínky pro další život a pro vytvoření mírových, dokonce přátelských, vztahů s našimi dnešními protivníky.“ Na Norimberském procesu Paulus vystoupí jako svědek a uvede skutečnosti, kterými obviní vedoucí činitele fašistické říše. Díky podivné shodě okolností opustí tento svět 17 roků po válce právě v den výročí rozbití německých vojsk u Stalingradu.
I.A. Laskin pak vypráví: „Vyšli jsme z podzemí. Pauluse a skupinu zajatých generálů jsme měli dopravit do míst, kde byl umístěn štáb 64. armády. Tehdy jsem si zvlášť všimnul situace, která nás obklopovala. Jak se za tu dobu, kdy jsme byli ve fašistickém štábu, vše změnilo. Kolem budovy už nebyla německá stráž. Naši vojáci, kterým velel plukovník I.D.Burmakov, už ji vzali do zajetí. V sousedních ulicích už byli jen Rudoarmějci“ Později napíše plukovník Adam ve svých pamětech:
„Zevnějšek vojáků Rudé armády se mi jevil symbolicky- byl to zevnějšek vítězů. Naši vojáci nebyli biti, nebyli stříleni. Sovětští vojáci uprostřed zničeného města tahali z kapes kousky chleba a dávali je hladovým zajatcům.“
Válka však ve městě zírala z okenních otvorů spálených domů, z každého kráteru, ze sněhem zasypaných náhrobků bratrských hrobů. Jak lze pochopit takový soucit našich vojáků k zajatcům, kteří ještě včera na ně mířili svými zbraněmi?
Tyto city lidské důstojnosti, které projevovali sovětští vojáci- to je také část naší historie. Ta je neméně významná, jako je významná památka velikého vítězství ve Stalingradě.
Radiové stanice celého světa přinášely zprávy o vítězství na Volze. Na adresu vojenského vedení země a do Stalingradu přicházely mnohé gratulace.
Tak na příklad od Franklina D. Roosevelta, prezidenta USA: „Sto šedesát dní epochální obrany, jakož i její rozhodný výsledek, který dnes oslavují všichni Američané, vytvoří jednu z nejkrásnějších kapitol této války národů, jež se spojily v boji s nacismem“.
Z jugoslávských novin „Borba“: „Vděčná srdce národů světa nadšeně tlučou a zdraví vojáky Rudé armády, kteří zvítězili ve Stalingradě“.
Spisovatel Thomas Mann: „ Vítězná obrana Stalingradu představuje jeden z hrdinských činů, o kterém bude historie vždy vyprávět s největší pokorou“.
Básník Pablo Neruda: „Stalingrad- to je Řád statečnosti na prsou planety“.
Král Velké Británie poslal meč, na kterém je napsáno: „Občanům Stalingradu, pevným jako ocel, věnuje král Jiří VI na znamení velkého nadšení britského národa“.
…Na snímcích, které byly ve Stalingradě zhotoveny v onen vítězný den, jež jsou dnes ochraňovány v různých světových muzeích, zůstaly jen skromné a ničím přitažlivé obrázky. Na bedně od nábojů sedí voják a píše dopis. Vojáci se sešli kolem harmonikáře. Ze zemljanek vynášejí ženy své přeživší děti. Všichni se táhnou s esšálky k polní kuchyni, která čadí před zřícenou stěnou. Nedaleko na sněhu spí vojáci, tisknouce k sobě pušky. Poprvé za poslední půl roku není slyšet dělostřelecká palba, nevybuchují bomby. Ticho se stalo první odměnou vojákům vítězného města. Strašné zvuky války utichly. Plný četných ran se Stalingrad vracel do života.
P.S. Nedávno jsem četla v «Аргументах и фактах», že se Paulus v posledních letech svého života omlouval občanům Stalingradu. Četla jsem podobnou omluvu s velikým údivem. Jen moje rodina utrpěla ve Stalingradě strašlivé ztráty- pod účinky bomb a ostřelování zahynulo čtrnáct lidí. Pamatuji si jejich tváře i hlasy. Viděla jsem, jak byly shazovány bomby na domy v naší ulici, které byly v plamenech. Omluva Palusa byla možná jen proto, že jej naši vojáci zahnali nakonec do sklepení stalingradského domu a donutili jej, aby se vzdal do zajetí. Jinak by byl tento velitel dále napínal všechny své síly, aby byl uskutečněn zvířecký plán „Barbarossa“. Až poté, když se vrátil ze zajetí, nejednou opakoval. „Ruský národ neporazí nikdo!“
P.P.S. K tomu překladatel článku Ludmily Ovčinikové jen dodává: 29. ledna 1943 posílá Paulus Hitlerovi tento pozdrav k výročí převzetí politické moci:
„Vůdci! K výročí dne převzetí moci zdraví 6. armáda svého Vůdce: Stále ještě vlaje nad Stalingradem prapor s hákovým křížem. Náš boj může být, pro žijící a budoucí generace, příkladem toho, že Německo bude vítězit, jestliže nebude kapitulovat ani v těch nejbezvýchodnějších situacích. Sláva mému vůdci. Paulus, generálplukovník.“ ( „An den Führer! Zum Jahrestage Ihrer Machtübernahme grüßt die 6. Armee ihren Führer. Noch weht die Hakenkreuzfahne über Stalingrad. Unser Kampf möge den lebenden und kommenden Generationen ein Beispiel dafür sein, auch in der hoffnungslosesten Lage nie zu kapitulieren, dann wird Deutschland siegen. Heil mein Führer! Paulus, Generaloberst.“ Viz http://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Paulus)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat