PŘÍSPĚVEK KE KAUZE "ZÁKON DIMY JAKOVLEVA"

Dne 31 prosince 2012 jsem přeložil komentář Ministerstva Ruské federace k zákonu „Dimy Jakovleva“. V zájmu pravdy, která je v našich médiích buď zamlčována nebo zkreslována se záměrem, co nejvíc poškozovat Rusko, vkládám tento překlad na svůj blog v naději, že alespoň někdo si jej přečte a třeba si poopraví nebo doplní svůj názor.
Uvádím stránku, kde je onen komentář v ruském originále publikován.
http://www.mid.ru/brp_4.nsf/newsline/D113DE6CB6A55D7844257AE2004F6637

KOMENTÁŘ MINISTERSTVA ZAHRANIČÍ RUSKA K SITUACI O OSVOJOVÁNÍ SI RUSKÝCH DĚTI OBČANY USA
      Kolem dnešního podpisu „Zákona Dimy Jakovleva“ ruským prezidentem V.V. Putinem se v amerických politických a společenských kruzích rozbíhá propagační kampaň, jejímž cíle je dokázat, že osvojování si ruských dětí občany Spojených států je takřka jediná cesta, jak mohou tyto děti získat šťastnou budoucnost.
      Protože dostáváme otázky, proč jmenovitě Američanům bylo zakázáno osvojování si, chceme oznámit toto.
      Je pravdou to, že je v Americe hodně lidí, kteří mají vřelé srdce a kteří jsou připraveni předat svou lásku osvojeným synům a dcerám, včetně těch, kteří mají omezené možnosti. To je však jen část pravdy. Bohužel, mince má i svou druhou stranu. Ta spočívá v tom, že jsou naši malí občánci osvojováni i lidmi jiného druhu, kdy se dostávají do žalostné situace bez jakékoliv právní ochrany. To není jen otázka statistiky (i když ani tato není tak optimistická, jak je to vykládáno v USA), ale otázkou osudu, někdy je to dokonce i otázka práva dítěte na život.
      Máme-li hovořit o statistice, pak ty údaje, které byly dány ve známost a které svědčí o smrti ruských dětí, jež zemřely rukama amerických osvojovatelů (bylo to od roku 1996 19 neplnoletých), jsou jen vrcholem ledovce. Jsou to jen prokázané případy, které jsou široce známy. Oficielní statistika v této věci v USA neexistuje. Jestliže v prostředcích masové informace se z těch či oněch příčin nedostanou informace o původu dítěte, které by hovořily o původu dítěte, pak prakticky nelze se dozvědět o ruských kořenech oběti. Jakmile přijede dítě, které má být osvojeno v USA, do země, pak okamžitě osvojené dítě  získává americké občanství, jakož i americké jméno a příjmení.
      Situace v USA vcelku s osvojováním si dětí nepatří mezi nejlepší. Podle informací nevládní organizace „American Professional Society on Abuse od Children“ tam každé čtvrté mezinárodní osvojení končí neúspěšně a má za následek psychologické nebo fyzické poškození dítěte.
      Poplach vyvolává i celkově surové zacházení s dětmi. Podle informací nevládní organizace „Childhelp“ umírá každý den v USA průměrně pět dětí v důsledku surového zacházení. Podle údajů ochránců lidských práv se 50-60% případů smrti dítěte, které pochází z ruk rodičů, utajuje. Důsledkem je, že, jak to vypočítali v nestátní organizaci „Národní koalice k zastavení počtu dětských smrtí v důsledku násilí“ (NCECAD) , překročil počet usmrcených dětí počet Američanů, kteří zemřeli za stejné období v místech, kde probíhaly války.
      Na příklad ani v Itálii, ani ve Španělsku, tedy ve státech, které jen nepatrně zaostávají od USA, co se týče počtu osvojených ruských dětí (v roce 2011 to bylo 965-USA, 798-Itálie, 685-Španělsko) nebyly zaznamenány tak křiklavé případy surového zacházení s osvojenými dětmi, tím méně pak  jejich smrti.
      Nejsou potvrzeny ani rozšiířované informace, že Američané si osvojují v Rusku jen invalidní děti. V roce 2011 z 965 Američany osvojených ruských dětí, bylo, podle různých pramenů, jen mezi 44 až 89 případy neplnoletých s omezenými možnostmi.
      Je na místě také připomenout, že USA (spolu se Somálskem a Jižním Sudánem) nejsou členem Úmluvy OSN o právech dítěte. Zdůvodňuje se to tím, že tato univerzální úmluva podkopává „tradiční principy“ amerického zákonodárství a výchovy. Podle údajů nevládní organizace „Práva rodičů“ je takovým „tradičním principem“ i „rozumný výprask“ (reasonable spankings= rozumné naplácání na zadek). Ve školách 19 států USA jsou dovoleny tělesné tresty. Podle informací řady společenských organizací bijí dvě třetiny rodičů děti rukou do obličeje.
      Obhájce „tradičních výchovných metod“ rovněž neuspokojuje to, že Úmluva zaručuje dětem takové svobody, jako je právo volit si své náboženství, právo „být vyslechnut“, právo na volný čas. V USA rovněž není zaveden zákaz vynášet neplnoletým doživotní rozsudky.
      V případě, kdy dochází k neúspěchům při osvojení si cizích dětí, je jak americká společnost, tak i právní orgány a soudy nakloněny stavět se na stranu osvojitelů a ne osvojených. K ruským dětem je to aplikováno tak, že je spatřována příčina neúspěchů ve „špatné dědičnosti“ nebo v „dětství v dětských domovech“. Navíc se v USA vytvořila skupina pseudoexpertů- „psychologů“, kteří jsou za odpovídající odměnu (300-400 dolarů za hodinu) připraveni dokazovat existenci tak zvaného „reaktivního rozkladu připoutání“, jestliže pochází dítě z naší země.
      S pomocí takových „specialistů“ se podařilo těm Američanům, kteří se vysmívají osvojovaným dětem z Ruska, aby se vyhnuli odpovědnosti nebo aby se jim dostalo jen symbolických trestů. V roce 2008 soud Feerfaxu zcela osvobodil M. Harrisona, který nechal svého 21 měsíčního syna připoutaného devět hodin v autě v padesátistupňovém vedru. Manželé Kraverovi dostali 16 měsíců vězení za „zabití z neopatrnosti“ I. Skorobogatova (po jeho smrti bylo na chlapcově těle nalezeno 80 ran, včetně těžké rány na mozku). B. Dykstra byl uznán nevinným na smrti osvojeného I. Kragynceva, nehledě na to, že soudní znalci prohlásili, že je nepravděpodobná otcova verze, že chlapec spadl ze žebříku.
      Při tom za analogické přestupky vůči americkým dětem jsou jejich rodiče, jak se stalo téměř pravidlem, odsuzováni až doživotně. Specielně, nedávno bylo v tisku oznámeno, že matka dostala 99 roků vězení za to, že přibila ke stěně ruce své dcery. Jiná dostala doživotní vězení za to, že utloukla k smrti své čtyřleté dítě.

Přeloženo 28. prosince 2012.

ALEJ MIGŮ V KOREJI A V ČESKOSLOVENSKU

      Před 60ti lety zuřila na Korejském poloostrově krvavá válka. Tato, v podstatě občanská válka, vypukla jen pět roků poté, kdy tam, současně se skončením Druhé světové války, skončila i desítky let trvající japonská koloniální okupace. Po porážce Japonska v roce 1945 byla Korea bez konzultace s korejskou reprezentací rozdělena vítěznými státy, USA a SSSR, na dvě části, severní, ovládanou Sovětským svazem, a jižní, ovládanou USA. Jejich hranici tvořila 38. rovnoběžka. Obě velmoci se nedokázaly dohodnout na sjednocení země a tak v roce 1948 se v obou částech poloostrova vytvořily dva státy. Každý z těchto států pretendoval na kontrolu nad celým poloostrovem, což nakonec vedlo k válce.
      Ta začala v roce 1950. Postupně se do ní zapojily i třetí země: na straně Severní Koreje Čínská lidová republika svými dobrovolníky, a Sovětský svaz především svým stíhacím letectvem. Na straně Jižní Koreje vystoupily pod vlajkou OSN hlavně Spojené státy americké. Ty byly v letecké válce, která byla součástí války mezi Severní a Jižní Koreou, zastoupeny svým strategickým bombardovacím letectvem reprezentovaným letouny B-29, letectvem průzkumným, které představovaly letouny B-45 a letectvem taktickým, zastoupeným především letouny F-84 a F-86.
      Jedním z úkolů taktického letectva USA na čínsko-korejské hranici bylo vybojování nadvlády ve vzduchu. Tento úkol vyplýval z vojenské doktríny USA. Nadvláda ve vzduchu byla potřebná k tomu, aby část taktického letectva mohla nerušeně uskutečňovat další svůj doktrinální úkol. Jím byla izolace bojiště. Izolace bojiště měla být především zajištěna tím, že by byly zničeny, přerušeny nebo paralyzovány komunikační a zásobovací cesty mezi územím Číny a Koreje. Odtud byla do Korejské demokratické republiky přesunována pomoc, jak lidská, tak materiální.
      Původním úkolem sovětského letectva bylo přecvičení korejských pilotů na soudobé proudové letouny, aby tak korejské letectvo bylo schopno samostatně plnit své válečné úkoly. Později pak byli sovětští letci vtaženi či zapojeni do bojů, které byly součástí oné války. Stalo se to třeba tak, jak o tom vypráví velitel 196. sovětského stíhacího pluku Pepeljajev. 1. dubna 1951 se přesunul jeho pluk se svými 30 MIG-15 z čínského území na letiště Andun na území Koreje v bezprostřední blízkosti korejsko-čínské hranice, aby odtud vedl bojovou činnost v sestavě 324. divize. Té velel proslavený stíhač Velké vlastenecké války Kožedub.
      Už první nebo druhý den po přesunu, se nad letištěm objevilo kolem 30 letounů F-86. Jaký úkol měly tyto letouny plnit, Pepeljajev neříká. Avšak dvě letky stíhačů jeho pluku odstartovaly a zavázaly se do vzdušného boje s americkými letci. Kdo vydal veliteli pluku k tomu rozkaz, neříká. Určitě nemohl velitel pluku zvednout své stíhače a vést je do boje s letouny americkými, bez toho, že by předtím nedostal k něčemu takovému potřebný rozkaz. Zdá se velice nepravděpodobné, že by také mohl vydat rozkaz k napadení amerických stíhačů, aniž by měl jasno, že se tyto letouny nad letištěm, kde byl umístěn, „neobjevily“ jen tak, bez zjevných útočných úmyslů, a nechystaly se sovětské letouny na letišti napadnout. Je také málo pravděpodobné, že sovětští stíhači odstartovali teprve poté, kdy se americké stroje nad letištěm „objevily“. Přece jen ke startu dvou letek stíhačů je potřebný určitý čas a pokud by americké letouny přiletěly s cílem ničit sovětské letouny na letišti, pak by bylo málo pravděpodobné, že by se start sovětských stíhačů obešel bez ztrát ještě před tím, než byl zahájen vzdušný boj.
      Zdá se tedy, že přílet amerických stíhačů nad letiště Andun byl jistou formou bojového průzkumu. O tom by svědčilo i to, že se po tomto boji americké letouny F-86 nad letištěm Andun neobjevily do konce pobytu tam 196. stíhacího pluku, tj. do 1. dubna 1952.
      Úplný obraz o tom, jak byl uveden do činnosti mechanismus zapojení sovětských stíhačů do boje s americkými letci, nejsem schopen si udělat. K tomu postrádám znalost příslušných rozhodnutí a rozkazů nejvyššího sovětského i amerického velení. Jen obtížně si však mohu představit, že by američtí letci nevěděli, čí letectvo se na ono letiště přesunulo.
      Z toho, co bylo zatím publikováno na stránkách ruských médií, však vyplývá, že bojový úkol sovětského letectva se omezoval jen na to, aby nebylo americkému letectvu dovoleno izolovat bojiště, to jest prostory, kde probíhala pozemní válka.
      O tom, jak sovětští letci chápali své poslání, vypráví Pepelajev toto: „Mí letci, i já osobně, jsme velice dobře chápali, že nebojujeme za svou Vlast, že nebojujeme za své nejbližší. Že chráníme své přátele a že plníme rozkazy nadřízených a své vlády. (V čele oné sovětské vlády v oné době ještě stál J.V.Stalin. Poznámka má.) Nepožadoval jsem proto od svých podřízených, aby prolévali svou krev a nasazovali svůj život za každou cenu. Nebojovali jsme proto, abychom ničili nepřátelské letouny za každou cenu, ale byli jsme rozhodnuti neumožňovat protivníkovi, aby sestřeloval naše kamarády. Hlavně pak jsme mu nechtěli dovolit, aby bombardoval objekty, které jsme měli chránit. Snažili jsme se proto protivníka vytlačit z prostoru, který jsme měli chránit. Naše taktika ve vzdušném boji byla víc obranná, než útočná“.
      Příznačným v tomto směru je i postoj veteránů Velké vlastenecké války, kteří také byli v pluku Pepeljajeva. On sám píše, že tito veteráni Velké vlastenecké války, velice zkušení a již vyznamenaní bojovníci, neprojevovali, až na výjimky, v bojích zvláštní agresivitu a přání bojovat. Nemyslí tím velitele 324. stíhací divize, kterému jeho pluk podléhal, I.N.Kožeduba. Ten měl z Moskvy výslovný zákaz zúčastňovat se vzdušných bojů. To považuje Pepeljajev za správné, protože by určitě letci protivníka, tedy Američané, na něj uspořádali skutečný hon, aby jako trofej získali „skalp“ takového esa!
      Taktika sovětských letců tedy především spočívala v tom, aby americkému letectvu nebylo dovoleno přerušit komunikační spoje přes řeku Amnok (čínsky Ja-lu). Ta tvořila hranici mezi územím Severní Koreje a Čínou. Přes tuto řeku v jejím dolním toku probíhaly hlavní zásobovací komunikace. A aby nebylo rovněž dovoleno zničit hydrocentrály na řece Amnok, jistě velice důležité pro zásobování země elektrickou energií. Že se sovětskému letectvu podařilo tento úkol splnit, vyplývá z toho, že po celou dobu války nebyly tyto komunikace přerušeny. To nakonec vedlo k tomu, že válka mohla skončit úspěšně pro severní stranu: jen masivní výsadek amerického námořnictva nakonec způsobil přelom ve válce. Ta pak skončila příměřím, trvajícím dodnes.
      Někteří ruští autoři jdou ještě dále v hodnocení důsledků činnosti sovětského letectva. Ty hodnotí z mnohem širšího hlediska. Tak Nikolaj Georgijevič Bodrichin, ruský spisovatel, historik letectví, píše v předmluvě k druhému vydání knihy Pepeljajeva «Миги» против «Сейбров». — М.: Яуза, Эксмо, 2005: „Pod dojmem úspěchů sovětského letectva se vláda G. Trumana neodhodlala zaútočit na SSSR ze vzduchu. Při tom byl takový útok v rámci preventivní války předpokládán v plánu „Dropshot“. V tomto plánu se předpokládalo napadnout 73 sovětských měst třemi sty atomovými bombami. Avšak dovednost, statečnost a vůle sovětských letců, které byly v Koreji demonstrovány, donutily protivníka, aby se takových plánů vzdal.“ Bylo-li tomu skutečně tak, to se asi dozvědí až naši potomci.
      A tak se v druhém roce války rozhořela v severozápadní části korejského poloostrova letecká válka, ve které se střetly dvě vůle: na jedné straně vůle amerického letectva zabránit spojencům Koreje zásobovat bojující armády a na druhé straně vůle sovětských letců nedovolit americkému letectvu realizovat tento cíl. V podstatě došlo k první, a zatím naštěstí i k jediné, rusko-americké letecké válce. Byla to také první vzdušná válka, ve které na obou stranách byla nasazena letadla nové generace, než se kterými před pěti-šesti lety končila válka světová. Na ruské straně byly masově nasazeny letouny MIG-15 , také ve variantě MIG-15bis, a na americké straně letouny F-86 „Sabre“.
      Prostor, ve kterém se odehrávala podstatná část oné letecké války, byl později americkými letci nazván „MIG Alley“, tedy „Alej Migů“. O tom, jaký byl její výsledek, jsem již psal. Nehodlám se zabývat tím, jaké ztráty na té či oné straně přinesli letci obou států. Údaje o tom se dost navzájem liší.
      Charakteristickým pro tento odlišný pohled je to, co o tom píše ve své knize jeden z účastníků, onen Pepeljajev, velitel 196. stíhacího leteckého pluku, Hrdina Sovětského svazu. Pepeljajev má na svém kontě 20 sestřelů v této válce a je považován za jedno z leteckých es této války. Jako takový byl také pozván na „Slet Orlů“, který se uskutečnil v roce 1995 na letecké základně Maxwell ve městě Montgomery, stát Alabama, USA. Kromě jiného líčí v knize zážitek právě z tohoto sletu. Píše: „Dostal jsem mnoho otázek. Hlavně směřovaly k taktice a k bojovým možnostem letounu MIG-15. Některé otázky měly i škodolibý podtext, protože většina posluchačů v sále měla za to, že jejich letectvo je neporazitelné a že mělo v Korejské válce absolutní převahu ve vzduchu a že poměr vítězství amerického letectva nad protivníkem byl 13:1 ve prospěch Američanů. Nemohli ani pochopit a nešlo jim do hlavy, že 196. sovětský pluk, kterému jsem velel, měl v bojích s jejich spoluobčany na severovýchodě Koreje poměr vítězství 10:1 ve svůj prospěch. Sestřelil více než 100 letounů a ztratil 10 kusů MIG-15.“
      Korejská válka, byť byla omezena jen na poloostrov ve východní části Asie, byla jen součástí mnohem širšího konfliktu, který zasáhl velkou část severní polokoule planety. Tento konflikt trvající až do konce osmdesátých let dvacátého století, jsme si zvykli nazývat studenou válkou. Někteří historici a badatelé jsou toho názoru, že počátkem této studené války bylo atomové bombardování japonských měst Hirošima a Nagasaki. Ztotožňuji se s takovým názorem. Podstatou této války totiž byla kultivace strachu, majícího svůj počátek v červenci 1945 v poušti Alamogordo a v bombardování Hirošimy a Nagasaki. Tento strach pramenil z děsivých účinků nového prostředku vedení války, kterým se lidstvo dotklo samotné podstaty vesmíru.
      Ve stejné době, kdy běžela na plné obrátky válka v Koreji, tak o několik tisíc kilometrů západněji se rozbíhalo jiné dějství onoho celosvětového dramatu. Jeho součástí byla i naše země. Ta se v důsledku historického vývoje stala součástí stejné fronty, jakou byla korejská, čínská a sovětská vojska ve východní Asii.
      I na naší straně hranice, kterou od věků střežili Chodové, oni Jiráskovi „Psohlavci“, byla konstruována a budována podobná „alej Migů“. Počáteční fáze této „války“ nebyly pro naše letectvo příliš úspěšné. Pilot 5. stíhacího pluku, který byl dislokován na letišti Líně u Plzně, Jaroslav Šrámek, o tom píše ve své knize „Vzpomínky pilota“ toto: „Docházelo k častému narušování československého vzdušného prostoru americkými letouny, a to jak v příhraničním pásmu, tak i do vnitrozemí.“ Pohotovostní vrtulové letouny válečné doby, známé „messerschmitty“ BF-109, neměly vůči letounům, kterými v té době už disponovalo letectvo Spojených států, dislokované v Evropě, „žádné předpoklady úspěšného zásahu“. Tak tomu však bylo až do 10. března roku 1953. V ten den vnikla na naše území dvojice stíhačů na letounech F-84 „Thunderjet“. Střetli se však s dvojicí našich stíhačů pilotujících letadla MIG-15: poručíkem Šrámkem a poručíkem Forstem.
      A této dvojici stíhačů bylo „Jejím Veličenstvem Historií“ přisouzena role ukončit období, kdy, jak píše J. Šrámek, „časté a beztrestné narušování československého vzdušného prostoru nesmírně profesně pokořovalo československé stíhače“. Ti už v oné době začínali být vyzbrojeni stejnými letouny, s jakými bojovali sovětští stíhači na východě Asie. A mohli se tedy postavit letounům F-84 ve vzdušném boji, ke kterému došlo. A tento souboj skončil sestřelením jednoho z narušitelů a útěkem druhého na území Německa. Velitelem dvojice amerických stíhačů a sestřeleným pilotem byl poručík Warren G.A. Brown. Údajně měl tento pilot za sebou zkušenost války v Koreji.
      Jestli jsem použil pro vyjádření toho, co znamenal onen souboj, pokud vím tak první a jediný svého druhu při ostraze výsostného československého území jejího vzdušného prostoru stejný výraz, jaký použili američtí letci v korejské válce, tedy „alej migů“, nedělám to proto, abych prováděl jakékoliv kvantitativní či kvalitativní srovnání obou bojišť. Srovnání není možné: měřítka byla rozdílná. Ale co do významu jsou obě bojiště srovnatelná. Pochopitelně ne ani svými důsledky. Na naší hranici neprobíhala skutečná vzdušná válka, ale jen jednotlivé zásahy proti nerušitelům výsostného československého území. Tato, v podstatě „studená vzdušná válka“, byla vedena také velice úporně, byly do ní vloženy obrovské prostředky, úsilí a vůle stran. Ona válka měla i své oběti. Nebyly to oběti v podobě sestřelených čs. letců, ale byly to oběti na životech těch, kteří se k eventuelní horké válce připravovali. A kteří jsou, bohužel, jak je to téměř národním zvykem v naší zemi, zneuctíváni nebo v lepším případě nepřipomínáni a nuceně zapomínáni. V období budování a udržování oné „české aleje MIGů“, tedy až do konce devadesátých let minulého století, jen na letounech typu MIG zahynulo 245 československých pilotů!
       Je na místě, abych se zde na dálku zeptal oné terciánky či kvartánky třeboňského gymnasia, zda o této věci také něco ví od svých pedagogů, eventuelně rodičů, a zda by též chtěla i od dožívajících, možná už jen několika desítek československých stíhačů, kteří byli v oné „aleji migů“ angažováni, aby se i oni od této své minulosti „odstřihli“ a jak by to měli udělat!
      Mnozí dnes v naší zemi nejsou ochotni nejen přiznat, ale ani dokonce o této válce hovořit. Maximálně ji odsoudit jako obhajobu komunistického režimu. Cožpak dnes je někdo ochoten přiznat, že bylo období, kdy po čtyřiadvacet hodin denně směřovaly k našim hranicím letouny strategického letectva USA, plně připravené provést zničující jaderné a termojaderné údery na cíle na našem území? Že v určitém období to byla jedna osmina strategických letounů, která byla nepřetržitě ve vzduchu, byla plně připravena k provedení úderů na konkrétní cíle a která se vracela od určité linie zpět na své základny jen v případě, že neobdržela rozkaz tuto linii překročit a pokračovat ke stanoveným cílům? A stačilo někdy jen málo, aby se plány změnily v realitu. Jak píše známý neuropatolog a vědecký esejista MUDr František Koukolík ve své knize „Jak si lidé hrají“, že na příklad americký prezident Nixon, tedy vrchní velitel armády Spojených států amerických, tedy muž vybavený obrovskou pravomocí, „ v průběhu politické krize… v posledních dnech svého úřadu vzlykal, tloukl pěstmi do stěn a přemýšlel o tom, že vydá rozkaz začít atomovou válku… a ministr obrany John Schlesinger musel zajistit, aby žádný z případných Nixonových rozkazů ozbrojené síly neuposlechly“.
      V čem jsou obě „aleje“ naprosto nesrovnatelné, je to, jak se k oběma „alejím“ postavili Američané a jak se k tomu staví naši činitelé. Když byla dohodou amerických prezidentů se sovětským vůdcem Gorbačovem ukončena studená válka, když byly „pacifikovány“ zbraně a když se pomalu začínala obnovovat vzájemná důvěra, pozvali Američané na svůj „Slet Orlů“, kromě svých významných letců a astronautů i velitele 196. gardového stíhacího pluku, který rok bojoval v oné „Aleji Migů“ na Korejském poloostrově, Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva . Tam mu vzdali stejnou čest, jako ostatním přítomným. Na shromáždění, kterého se zúčastnil, jej poctili povstáním, stejně jako každého z dalších účastníků.
      Zcela jinak se pohlíží na naše stíhače, kteří hájili naši státní hranici. Píše o tom předseda „Historické letky republiky Československé“ Milan Mikulecký. Především zaznamenal, jak se k J. Šrámkovi choval František Peřina, hrdina druhé světové války. Nevnímal jej jako nějakého „komunistického“, ale jako československého pilota, který sloužil ve vzdušných silách své země.
      Dále Milan Mikulecký píše: „Zřejmě nejstrašnější zážitek mám z jedné společenské akce Historické letky, kde byli oba naši patroni, tedy jak Franta Peřina, tak Jarda Šrámek. V doprovodu tehdejšího ministra Karla Kühnla dorazil nějaký plukovník, a když potom celá skupinka začala debatovat s Jardou, který na dotaz, zda někoho sestřelil, odpověděl po pravdě, pan plukovník ze sebe jen vyrazil: „To byste se měl stydět." Naproti tomu také přítomný americký letecký přidělenec si nechal celou událost převyprávět a vítězi souboje pogratuloval. Tahle naprosto rozdílná reakce ve mně tehdy zanechala hluboký dojem.“
      Pro naši zemi je tedy příznačné něco jiného. V televizi v současnosti probíhá pětačtyřicetidílný seriál „Zdivočelá země“. Údajně mapuje naši historii v letech 1945-1990. Neviděl jsem ani jeden z dílů. Občas však čtu článečky autora stejnojmenné knihy spisovatele Jiřího Stránského a dovedu si proto představit, jaký je jeho pohled na historii, kterou údajně mapuje. Tedy na tu část naší historie, kterou jsem sám prožíval nikoliv jako pasivní účastník, ale jako spolutvůrce v tom rozsahu, který je dostupný pro jedince. A mohu také porovnávat s obdobím po roce 1990. Výsledkem tohoto mého porovnání je to, že země, ve které jsem se narodil, a ve které jsem prožil dosavadní život, se mi i dnes, po 23 letech tak zvané revoluce, tedy pronikavého převratu společnosti, jeví jako země nejen materiálně, ale především morálně, pustnoucí, tedy zdivočelá. Co jiného, než morální zpustlostí, je to, když jsou naruby převraceny mnohé hodnoty, ve kterých mne vychovávali mí rodiče, prostí lidé práce, kdy jsou hrdinové vyhledáváni mezi vrahy a kdy jsou tito dokonce předsedou vlády vyznamenáváni, kdy je uplatňován princip kolektivní viny, kdy jsou na zákon povyšovány akty vlastizrady, kdy namísto morálky, která by měla být na prvním místě, jsou na toto místo stavěny peníze, zisk za každou cenu?
      Při jakýmkoliv výhradám, které bych mohl mít, a mám, k americkým politikům toho nejvyššího ranku, nemohu jiným Američanům upřít jedno: dokážou hodnotit a uznat kvality svého soupeře i protivníka ve válce, dokážou uznat kvality řadových bojovníků, dokážou se odpoutat od ideologických klišé, dokážou si podat ruce i s těmi, s nimiž se v jiné době, v jiných podmínkách utkávali ve vzdušných bojích, kdy žádná ideologie nemůže stát výše, než je povinnost letce splnit úkol ve vzdušné sféře planety, kdy jen dovednost, mistrovství a vůle mohou rezultovat v úspěch.
      Jak uboze vyhlíží pak onen, mně neznámý plukovník, provázející českého ministra (!) obrany, když odsuzuje bojového pilota na lavici hanby jen proto, že se „provinil“ tím, že plnil slova přísahy, kterou složil své Vlasti jako dvacetiletý muž!