RUSKO JE DÉMONIZOVÁNO

RUSKO JE DÉMONIZOVÁNO
Co soudí americký politolog Paul Roberts o „kauze“ Pussy Riot.
(«РОССИЮ ДЕМОНИЗИРУЮТ...»
Американский политолог отвечает на вопросы «ЗАВТРА»)

      Na toto téma s ním besedoval Jevgenij Popov. Záznam byl zveřejněn v novinách  "ЗАВТРА" 12. září 2012 ( http://www.zavtra.ru/content/view/rossiyu-demoniziruyut/). Přeložil z ruštiny autor tohoto blogu. Otázky Jevgenije Popova jsou psány kurzivou. Překlad není doslovný.
     Kdo to je Paul Roberts? Byl pomocníkem ministra financí v administrativě Ronalda Reagana. Je americkým politologem. Publikoval nedávno několik článků o případu Pussy Riot. Články vyvolaly bouřlivou reakci ve Spojených státech i ve světě.
     Paul Roberts říká, že případ Pussy Riot je součástí procesu, který má démonizovat Putina a Rusko. A to proto, že překážejí Washingtonu v tom, aby mohl realizovat své plány týkající se Syrie a Íránu.
     Je nesmyslné si myslet, že vláda Spojených států má nějakou starost o nějaké tři ženy ženy v Rusku v době, kdy vede války s občany suverénních států. Škody, které už byly způsobeny těmto suverénním státům, jsou obrovské. Jsou to statisíce mrtvých, včetně žen, dětí a starých lidí na vesnicích. Jejich osud však nikoho nezajímá. Je to téma, které nezajímá ani státní sekretářku Hillary Clinton. Do rvačky o Pussy Riot se však vrhla velice rychle. Nemyslím si , že bylo třeba zavírat do vězení tyto tři ženy. Reakce na jejich vystoupení však byla organizována. Nikdo předtím o těchto ženách neslyšel, to přece nejsou žádní „Beatles“.
     V čem spočívá role Hillary Clinton?
     Vše je jednoduché a všichni to dobře vědí. Jestliže s Amerikou spolupracujete, pak je vše v pořádku a nezáleží na tom, jestli je u vás demokracie nebo nelidská diktatura. Jestliže však tato spolupráce absentuje, pak budetet démonizován, udělají z vás zástupce pekla. Myslím si, že v okamžiku, kdy začal Putin trvat na dodržování mezinárodního práva, okamžitě byl zapsán na „černou listinu“. Je samozřejmé, že dloudobá dominance Velké Británie a pak Spojených států vedly k tomu, že angličtina proniká v mezinárodních záležitostech všude. Proto je i síla americké propagandy tou největší silou.
     V čem tedy spočívá role Hillary Clinton?

     Prohlášení státní sekretářky USA je signálem pro všechny země NATO, pro všechny spojence Ameriky. Tento signál okamžitě pronikne všude: „O.K., všichni se vrhneme na Putina“. Viděli jsme, jak se to děje. Úloha Hillary Clinton se omezila jen na to, že jednoduše řekla: „O.K., nebudeme telefonovat odděleně každému z vás, tady máte náš názor na tuto věc, a můžete konat!“
     Podle reakce na onu výzvu lze snadno vidět, kdo je „náš“ a kdo je „cizí“. Aktivisté ochrany lidských práv nám však říkali, že to je politická akce, která je namířena proti Putinovi. Není to chybné tvrzení?
     Ano, byla to politická akce namířená proti Putinovi. Já tvrdím, že organizace jako je na příklad „Human Rights Watch“ nebo „Amnesty International“ by se neměly tak podřizovat vládě Spojených států. Oslabuje to důvěru k těmto organizacím a komplikuje to jejich možnosti bránit lidská práva. Jestli se však na ně podíváte, tak zjistíte, že je tam méně starostí o ženy z Pussy Riot, ale že převažuje snaha pošpinit Putina. Je to však jeho chyba? Ne, není: jestli existuje zákon a vy se jím řídíte, ale Putin řekne: „Ne, neřiďte se zákonem“, pak se začne žít ne podle zákona, ale podle Putina, a tehdy se on stane despotem, diktátorem. Jestliže však žijete podle zákona, musíte jej dodržovat.
     Druhý moment spočívá v tomto: kdyby měl Putin dokonce možnost legálním způsobem změnit rozhodnutí soudu, pak to pod takovým tlakem nemůže udělat. Pokud by to udělal, bylo by možno říci: podívejte se, podlehl tlaku ze zahraničí, je to slabý vůdce, s ním není třeba počítat. Všichni nespokojenci pak začnou hledat podporu u Spojených států. To pak vyvolá velký neklid v Rusku, tedy to, co si právě Washington přeje. Slabé Rusko, slabá Čína- to je pro Spojené státy výborná věc. Rozeštvávat lidi v těcho zemích libovolným způsobem je v zájmu USA.
     Jestliže by všichni, kdo dělají povyk okolo Pussy Riot, chtěli skutečně těmto ženám pomoci, pak by neútočili na Putina. Museli by vytvořit atmosféru, ve které by Putin musel změnit rozsudek. To však nedělají. Právě proto říkám, že ve skutečnosti jim o tyto ženy nejde. Používají jich jen k tomu, aby vrazili Putinovi do zad nůž. Všechny vášně okolo Pussy Riot jsou jen „krokodýlími slzami“. Jestliže jste ve stavu války s několika zeměmi, jestliže tam posíláte bezpilotní letouny, jestliže bombardujete školy a nemocnice, jestliže bombardujete staré lidi ve vesnicích, jaký byste měli důvod pro to, abyste projevovali starost o tři ženy, které jsou odsouzeny ke dvěma rokům vězení?
     Kdyby někdo zorganizoval v něteré z amerických církví podobnou „bohoslužbu“, jak by na to reagovala moc?
     V různých státech jsou podobné činy hodnoceny různě. Na jednom místě by je možná potrestali, v druhém spíše ne. Jestliže by k něčemu podobnému došlo třeba v židovské synagoze, pak by to mohla federální vláda prohlásit za zločin, kterým se projevuje nenávist, protože je to namířeno proti Židům. Může se do toho vložit Ministerstvo spravedlnosti nebo Federální agentura bdící nad dodržováním právních poměrů. Ty mohou pak vyslovit cokoliv. Třeba jen to, že se jedná o místní extremismus.
     V čem je příčina toho, že hvězdy šoubyznysu jako třeba Robert de Niro, Paul Mc Cartney, Madonna, začali ještě před provedením soudu v Moskvě vystupovat na podporu Pussy Riot?
     Těžko říci. Zřejmě ze stejných důvodů, jako to dělali ostatní. Byla to zkouška loajality. Byla to zkouška, jak funguje systém „svůj-cizí“. Nemyslím si, že by třeba Madonna cokoliv znala ze zákonů Ruska nebo věděla něco o „tvorbě“ této skupiny.
     Proč vy nejste příslušníkem skupiny „svých“?

     Proč jsem se nestal částí této propagační mašinérie?
     Ano.
     Protože poté, kdy došlo k rozpadu SSSR, byla v USA vytvořena a uvedena do života velice nebezpečná ideologie. Nazývají ji neokonservatismem. Ve své podstatě je to marxismus v té nejnebezpečnější formě. Podstata této idelogie spočívá v tom, že my Američané, jsme výjimečným národem. A z toho důvodu máme právo diktovat svou vůli světu. V tom je hlavní ponaučení, které nemá alternativu. Proč nemá? Protože jakmile se objeví taková ideologie, pak pro ni neexistuje mezinárodní právo, neexistují místní zákony, neexistuje Ústava USA, neexistuje morálka. Vláda zrušila „Habeas Corpus Act“. Vláda dnes říká, že může uvěznit své občany a držet je za mřížemi bez soudu a bez potrestání. To znamená, že může zabíjet americké občany bez jakéhokoliv soudu. Jsou to mimořádná opatření policejního státu. Jestliže by byl něco takového požadoval Ronald Reagan, pak by jej byli okamžitě obvinili z „impeachmentu“.Dnes jsou však všichni zastrašeni a akceptovali novou totalitu. A totalita je vždy agresivní. Neokonservativci zaútočili na Irák na základě lživého tvrzení, že tam jsou zbraně hromadného ničení. Zaútočli na Afgánistán, ačkoliv víme, že Talibánci neměli nic společného s tragédií 11. září. Jestliže pozorujete ve své zemi takové změny, jestliže vidíte úlohu propagandy, která pracuje na tom, aby vaše země byla vehnána do nové totality, pak musíte volit. O tom jde řeč. Řeč nejde o třech ruských ženách, které uvěznili na dva roky, řeč jde o agresivní ideologii o výjimečnosti Spojených států. Zní to stejně jako zněla slova Adolfa Hitlera a arijské nadřazenosti. O takové nadřazenosti vypovídají prohlášení z Washingtonu. Jestliže kráčíte po takové cestě, jestliže hlásáte svou nadřazenost, jestliže hovoříte o své nadřazenosti, pak kráčíte po stejné cestě, po které kráčel Adolf Hitler se svou koncepcí nadřazenosti „arijské rasy“ a jednoduše řečeno pášete zločin. Je to velice nebezpečná ideologie.
     V Rusku je to stále častěji nazýváno „tržním fašismem“. Jak daleko, podle vás, došlo omezení práv a svobod v současných Spojených státech?
     Pohleďte na věc Juliana Assangea. Představitelé Washingtonu hlásají, že je to špion, jelikož zveřejnil tajné dokumenty, které kazí pověst vlády USA. V dobách Vietnamské války jistý Daniel Berrot zveřejnil tajné dokumety Pentagonu v novinách „The New York Times“. Vláda jej nemohla pronásledovat v důsledku Prvního ústavního dodatku. Tato ochrana však dnes zmizela, popírají její existenci ve věci Assangea, který uvízl na velvyslanectví Ekvadoru v Londýně. Jsem přesvědčen, že Londýňané podle pokynů z Washingtonu mu nedovolí odejít, dokonce ani tehdy ne, jestliže bude označen za uprchlíka. Je podezření, že jej vydají do Švédska, Američané budou požadovat jeho vydání, Švédové to udělají, a bude odsouzen jako špion. To jasně dokazuje, že První dodatek Ústavy už v podstatě neexistuje. Sice existuje, ale vládě je lhostejný.
     Je zde podezření, že Američané jsou dnes cílevědomě izolováni od plných a důvěryhodných informací o událostech ve světě, že se jim prostě lže, jak se to stalo ve věci Pussy Riot. Je tomu tak?
     V době vlády Clintona pět velkých megaspolečností koupilo všechna média. Dnes tato fungují jako propagandistický mechanismus. Tento mechanismus nemůže proti vládě vystupovat, protože vláda vydává licence na zveřejňování informací. Rovněž nemohou vystupovat proti korporacím, protože od nich získávají peníze za reklamu. Proto musíte využívat Internet, hledat nezávislé zdroje, kterým důvěřujete, včetně zdrojů zahraničních. Dokonce ani poté nemůžete vědět všechno, můžete vědět jen o něco více než vědí druzí. Nevím, zda toto všechno zná i naše elita. Mám podezření, že je přesycena arogancí a sebechválou, předpoklady, nikoliv však realitou. V takové situaci, kdy je zde nebezpečná ideologie a slabá informovanost, se velice podobáme Titaniku a můžeme se setkat s katastrofou. Nechci, aby k něčemu takovému došlo.

     Až sem tedy překlad podstatných částí rozhovoru. K tomu chci připojit několik svých poznámek.
     Chování českého ministra zahraničí knížete Schwarcenberga v této věci mi jen potvrzuje názor Robertse, jak vše funguje. Ministra české vlády nechává v klidu studenoválečnické prohlášení Mitt Romneye ve Varšavě o tom, že „Rusko je nepřítelem Spojených států číslo jedna“ a konsekvence takového prohlášení pro český národ.  Český národ mu nestojí za to, aby se k takovému názoru vyjádřil a sdělil, zda i on, jako přítel Ameriky, sdílí s Mitt Romneyem stejný názor nebo se od něj distancuje. Soudím, že máme právo to znát, zejména proto, že pan Schwarcenberg se také bude ucházet o naše hlasy v boji  o úřad prezidenta.
      Avšak rozhodnutí soudu první instance v Moskvě ve věci „zdivočelých vagin“ (můj vlastní překlad anglických slov „Pussy Riot“), které pro mezinárodní postavení České republiky nemá absolutně žádný význam, jej okamžitě probudí z podřimování  (pro něho zřejmě dost častý modus vivendi) a výrok soudu ve svém prohlášení odsoudí, aniž vyčká, jak by slušelo člověku v jeho postavení, alespoň toho, až tento rozsudek nabyde právní síly. Proč to asi dělá? Vždyť podobné vyjádření vládního úředníka není ničím jiným, než hrubým vměšováním se do vnitřních věcí suverénního státu , neboť představuje nepřípustný nátlak na jednání justice i vládních činitelů státu, s nímž, kromě jiného, máme diplomatické vztahy. To už nepřipomínám staletou historii vztahů českého a ruského národa. To si, podle mého soudu, nesmí ministr zahraničí jakéhokoliv státu, dovolit. Což samozřejmě platí nejen pro našeho ministra, ale i pro ministry Německa, Francie. U těchto snad lze jejich chování považovat za přežitky, které je pronásledují  z minulosti svých zemí.  Stačí si jen připomenout, jakou roli jejich předchůdci hráli  třeba v Mnichově v roce 1938! Ale český ministr?
     Proč to udělal ministr mé země, pro to mám jediné vysvětlení: motivací nemůže být nic jiného než zarytá nenávist k Rusku. Tu může v takové chvíli ministr projevit, protože cítí za svými zády podporu mocných, kterým zřejmě slouží více, než vlastní zemi. Myslím, že chtěl tímto také ukázat národu, o jehož hlasy se bude ucházet jako kandidát na úřad prezidenta, že „kašle“ na slova současného prezidenta, který právě k funkcionářům jeho resortu prohlásil, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci.“ Asi zastává názor, že právě „konformismus a bezbřehá loajalita“, výběrově uskutečňovaná, by měly tvořit vůdčí ideu v práci jeho resortu, eventuelně budoucí hlavy státu.
      16. září 2012.