VOLHA V PLAMENECH

Zdálo se toho dne, že je Volha v plamenech…
V historii Stalingradu je den 23. srpna 1942 dnem smutku.

Autorkou článku je Ludmila Ovčiniková a byl zveřejněn dne 23.8.2012 na této stránce „Století“: http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/v_tot_den_kazalos_chto_gorit_volga_118.htm

     Článek jsme přeložil a vkládám do svého blogu jako svůj příspěvek, kterým chci přispět k tomu, aby se informace o tom, co se odehrávalo ve Stalingradě 23. srpna 1942 a v měsících, které následovaly, a co významně přispělo k obratu ve Druhé světové válce, dostalo k co největšímu okruhu občanů této planety. A co by nemělo být zapomínáno kdekoliv ve světě, specielně pak v mé zemi. Od tohoto data se odvíjely i události, které přispěly k záchraně českého národa. Jestli se kdysi říkalo, že u Madridu se bojovalo i za Prahu, tak to dvojnásob platí pro Stalingrad.

Teď následuje vlastní překlad článku.


      „Před sedmdesáti roky vtrhli do Stalingradského nebe letci nacistické Luftwaffe a spáchali válečný zločin, který nemůže být promlčen.

      Z dětství si pamatuji, že se na dvorcích hlavního města každoročně 23. srpna shromažďovali sousedé, vzpomínali na své nejbližší. Konce nebrala vyprávění o tom, jakým zázrakem se stalo, že zůstali naživu ti, kdo v té době byl ve Stalingradě.

     Jeden novinář „Krasnoj zvězdy“ se zeptal maršála A.M.Vasilevského: „Na který den války si vzpomíná jako na ten nejtěžší“? Po zamyšlení odpověděl maršál: „Byl to 23. srpen 1942 ve Stalingradě“.

     Mnozí Stalingraďané si pamatovali ono teplé jitro svátečního dne. V předvečer slyšeli obyvatelé v radiu zprávy „Sovinformbyra“, ze kterých vyplývalo, že se bojuje v ohybu řeky Don. Podobné zprávy už slyšeli víc než měsíc. Zvykli si na ně. Těm obyvatelům, kteří neznali situaci na Donu, se zdálo, že se fronta nehýbe. Ráno toho dne dělníci nastoupili do směn k martinským pecím, k montážním pásům, k soustruhům. Dveře obchodů se otevíraly. Objevily se nové plakáty o programech kin.

     Ve Stalingradě v té době žilo více než 400 tisíc obyvatel. K nim ještě přibylo 300 tisíc utečenců ze západních oblastí. Nehledě na to, že válka už bouřila 70-100 kilometrů od města, evakuovalo se ne více než 100 tisíc obyvatel.

     Stalingrad byl velkým průmyslovým centrem válečného průmyslu. Byl zde jediný závod na jihu země, který vyráběl tanky. Na závodě „Barikády“ se vyráběla v té době nejlepší děla. Hutníci „Rudého Října“ odlévali ocel pro pancíře. Připomeňme si onu dobu. Byl vydán proslulý Stalinův rozkaz, ve kterém se říkalo: „Dále ustupovat znamená nejen zahubit sebe, ale zahubit i Vlast. Ani krok zpátky“.

     V dílnách byly vylepeny plakáty: „Vše pro frontu“. A tak se i pracovalo. Stalingradští dělníci neodcházeli celé dny ze závodů. Podle krutých zákonů války, nesměli pracující opouštět pracoviště bez souhlasu. Avšak ti obyvatelé Stalingradu, kteří neměli co dělat s výrobou, starci, ženy s dětmi, mohli město opustit.

     U Volhy nestál nikdo s puškou, kdo by překážel evakuaci. Každá rodina věděla: na parnících není místa dost, ale jsou tady ještě lodičky. Ale jak opustit svůj dům? Nechat tu svého otce, který odešel do fabriky? Lehce se odpovídá na takové otázky těm, kteří nemuseli dělat podobná rozhodnutí…

     Onoho dne se však situace náhle změnila. Mám ve svém novinářském archivu vyprávění I.J. Melnikova. Byl sekretářem stranického výboru Traktorového závodu: „23. srpna jsme se spolu s velkými skupinami dělníků odebrali do stepi, abychom tam budovali obranné linie. Kopali jsme protitankové příkopy, budovali jsme okopy. Pak najednou jsme z dálky od cesty, uslyšeli plesknutí. Běželi k nám lidé a křičeli: „Tanky! Německé tanky!“ Bylo obtížné něčemu takovému uvěřit. Věděli jsme , že fronta je u Donu, nějakých 70 km od města. Nařídili jsme: „Všichni odejít úžlabinami k osadě“.

     O tom, jakým překvapením bylo objevení se německých tanků na severním okraji Stalingradu, napsal později první tajemník oblastního výboru strany A.S. Čujanov: „ Zavolal mi ředitel traktorového závodu K.A. Zadorožný: „Německé tanky a pěchota jsou půldruhého kilometru od závodu“, říká mi vzrušeným hlasem. Taková zpráva pro mě byla, jakoby mě někdo udeřil obuškem do hlavy: „Nemýlíš se?“ ptám se. „Ne, nemýlím, vidím německé tanky ze svého okna“.

     Toto datum bylo v papírech německého velení zvlášť zdokumentováno.

     Hitler prohlásil: „Vyčkáme do 23. srpna. Rusové u Volhy tak zpanikaří, že budou utíkat, neohlížejíce se, až za Ural, na Sibiř…V letošním létě budou Sověti zničeni zcela. Záchrana pro ně neexistuje“.

     19.srpna zřídili němečtí vojáci přepravu přes řeku Don u stanice Trechostrovské. 23. srpna smetli pak jejich tanky zákopy a úkryty našich pěšáků, kteří bránili donskou linii. Po rovné stepi, nesetkávaje se s odporem, se řítil maximální rychlostí 14. německý tankový sbor k severnímu okraji Stalingradu. Za tanky následovala pěchota, sedící na automobilech. A téhož dne, k 16. Hodině, došli Němci k Volze. Ještě nikdy se jejich vojska nedostala tak hluboko do nitra Ruska. Tankisté, když vyskákali na břeh Volhy, oslavovali vítězství. Pak pózovali před objektivy aparátů s pozadím říční krajiny. Veliteli 6. armády Paulusovi bylo podáno hlášení a k němu připevněn snímek. „Jsme u Volhy“. Událost zaznamenal i filmový kameraman. A v Berlíně bude brzy hlasatel oznamovat za zvuků řízné hudby text, který připravil ministr propagandy Goebbels: „Zvítězili jsme u Volhy. Neodcházejte od svých přijimačů ať uslyšíte hlášení o pádu Stalingradu!“

     Stalingrad se ocitl ve smrtelném ohrožení. Naše divize se ještě v ony dni nacházely desítky kilometrů od města, držely linii v celém ohybu Donu. Vzniklo nebezpečí jejich obklíčení.

     V těchto hodinách se odehrály události, které se staly předehrou velké bitvy, když začaly boje o každý metr stalingradské půdy.

     Německá armáda se dostala k Volze blízko Traktorového závodu, který vyráběl vynikající tanky- „třicetčtyřky“. Zabránit Němcům v dalším pohybu po stalingradským ulicím mohly teď už jen tanky, které byly připraveny k tomu, aby byly odeslány na frontu a oddíly dělníků.

     Čtěte, co mi vyprávěli veteráni-tovární zaměstnanci.

     S.M.Lopatin, dílovedoucí jedné z dílen: „Ozval se zvonek telefonu: okamžitě k řediteli závodu. Všichni seděli mlčky, soustředění. Ředitel závodu Zaporožný nám nařídil: vyvést všechny tanky, které byly na továrním dvoře, na bojovou linii, dělnickým oddílům vydat kulomety a pušky. Tyto oddíly byly vytvořeny v každé dílně. Zaujmout obranu továrního sídliště“.

     Bývalý hlavní dispečer závodu S.K. Uminský: „Nevěděli jsme, kolik sil měl nepřítel, který postoupil k závodu. Nevěděli jsme, co bude ráno, co bude za hodinu. Ale nestalo se, že bych byl potkal někoho, kdo by zpanikařil nebo opustil své pracovní místo. Toho dne jsem byl ve spojení se všemi dílnami. Do montážního cechu bylo třeba rychle předávat jednotlivé uzly a detaily, pokračovali jsme ve výrobě tanků, z řad dělníků byly vytvářeny tankové posádky“.
     Bývalý dílenský mistr V.G. Sologubov: „Ráno jsme přišli do práce a večer jsme se chápali zbraní. Tak jak jsme byli, v pracovních oděvech, jsme odcházeli bránit město. Oddíly domobranců se tvořily v každé dílně“.
     Později napsal známý historik A.I.Utkin, jehož rodiče ve Stalingradě bojovali, o těchto domobrancích, kteří jako první se postavili na obranu Stalingradu, toto:

     „Bylo obtížné je zastrašit tanky- oni sami je vyráběli. Němci se v těchto lidech setkali s muži, kteří, s ochotou k sebeobětování, od dávných dob se zakódovanou historickou pamětí, milovali svou zem a kteří byli pro ni připraveni k jakýmkoliv obětem“.

     Oddíly dělníků obsazovaly obranné linie podél starého přítoku Volhy- říčky Mečetky. Ta začínala v stepi v mělké rokli, u stěny traktorového závodu už vytvořila strmé, vysoké břehy: zde pak na jejím břehu kopali domobranci zákopy, spojovací chodby. Jediný most, který byl přes říčku, byl v zaměřovačích jejich tanků. A za Mečetkou už začínaly pozice nepřátel.

     Mezi těmi, kdo v těchto znepokojivých hodinách vstoupil do oddílů dělníků, bylo mnoho těch, kteří sem přišli jako účastníci počátků výstavby závodu. Byli to lidé se zvláštním osudem. Přijížděli na základě komsomolských výzev, většinou z vesnic, byli to lidé, kteří si osvojovali profese stavbařů, kteří udivovali zemi rychlostí, se kterou se závod stavěl- za pouhých11 měsíců postavili na břehu Volhy mohutné objekty závodu. Do Stalingradu přivážely vlaky nejnovější zařízení, jež byla zakoupena v zahraničí. Tato zařízení byla pak instalována v dílnách. Ale už od prvních dnů pracoval závod jako v horečce. Smontované agregáty traktorů se rozpadaly. Nové komplikované procesy nebylo možno osvojovat si jen pomocí populárního hesla „Dáš!“ Bylo třeba se učit v každé pracovní směně, také pod vedením zahraničních specialistů. Ti byli získáváni zárukou vysokých výdělků. Vlastních inženýrů byl nedostatek. Každému bylo umožněno, by se učil: na sídlišti byla zřízena technická učiliště, technika a Institut mechaniky. V oněch letech se stát takovým způsobem staral o pracující, kteří byli budoucností země. Pro ty, kteří chtěli získat vzdělání, to nebyla lehká doba. Z dílen, ještě unaveni pracovní směnou, šli dělníci do učeben a poslucháren. Do závodu přišli jako pologramotní lidé, aby se z nich stali zkušení mistři, inženýři, tedy ti, kdo musel zachraňovat zemi, když přišla válka. Tanky, které byly postaveny ve Stalingradském traktorovém závodě, bojovaly na mnohých frontách, pomohly zachránit Moskvu.

     Nad hlubokým korytem Mečetky zaznívaly kulometné dávky. Vedle domobranců zaujali obranu kursanté vojenského učiliště, pluk divize NKVD, oddíl mořské pěchoty. Po válce bylo zveřejno hlášení generála von Wittersheima generálovi Paulusovi o prvních bojích u Volhy: „Svazky Rudé armády protiútočí, jsou podporovány obyvateli Stalingradu, již projevují výjimečnou statečnost. Obyvatelstvo se samo chápe zbraní, na bojišti leží padlí dělníci ve svých pracovních oblecích, tisknou v rukách pušku nebo pistoli. Mrtvoly ve svých pracovních oděvech ztuhly ve věžích tanků. Nic podobného jsme do této doby neviděli.“

     Ve stejnou dobu, kdy německé tanky dosáhly okrajů Stalingradu, vzlétly z letišť stovky německých letadel. Celé město bylo odsouzeno ke zničení.

     Barbarský rozkaz k tomu vydal velitel 4. letecké armády generál Richthofen. Německé letouny se přiblížily k městským čtvrtím v sevřených pravidelných formacích.Ve Stalingradě byl vyhlášen letecký poplach, který už odvolán nebyl. Jelikož ve městě ještě v té době se nenacházela naše vojska, byla vzdušná akce namířena proti civilnímu obyvatelstvu. Výbuchy ničily střechy i podlaží domů, jejich stěny se hroutily. Lidé hynuli pod rozvalinami, padali pod účinky střepin, dusili se v zavalených sklepích. Kobercové bombardování představovalo systém, který se mohl zrodit jen podle logiky a představ skutečných zabijáků. Letadla z malých výšek zasypávala čtvrti, kde bylo mnoho dřevěných domů, zápalnými bombami. Do hořících domů byly svrhávány trhavé bomby, které rozmetávaly úlomky hořících trámů a střech, oheň se rozšiřoval do sousedních ulic. „Bílé bestie“ Luftwaffe ostřelovaly letem v přízemních výškách lidi, kteří ulicemi utíkali do bezpečí. Maršál A.I.Jeremenko později napsal: „Během války jsem prožil mnohé. Ale to, co jsme uviděli 23. srpna 1942 ve Stalingradě na nás zapůsobilo jako těžká můra. Uprostřed městské zástavby to vybuchovalo, z naftových nádrží tekla hořící nafta do Volhy. Zdálo se, že Volha hoří.“

     Od počátku Druhé světové války s jejími mnohými zkázami neviděl svět ještě takové neštěstí.

     Na město tehdy útočilo 600 letadel. Tato letadla se po odhozu bomb vracela na svá letiště, doplňovala se a znovu svrhávala svůj ničivý náklad na město.Bombardování pokračovalo i v následujících dnech.

     Bylo možné, aby v takovém pekle,uprostřed výbuchů a požárů, se projevilo ještě milosrdenství? Historie desítek zachráněných dokazuje, že i něco takového je možné!

     Nehledě na smrtelné riziko snažili se obyvatelé pomáhat jeden druhému. Za dané situace se to rovnalo hrdinství. Stávalo se, že sousedé, když zjistili, že jsou lidé zavaleni troskami, běželi je vykopávat, vytahovat raněné. Před smrtí zachraňovali neznámí lidé. Je mnoho takových vyprávění. Velitelka zdravotně-sanitárního praporu Místní protivzdušné obrany (MPVO) K.S Bogdanovová si vzpomíná: „Bojovnicemi MPVO se staly dobrovolnice-děvčata, studentky, žákyně desátých tříd, úřednice. Všechny se sešly při poplachu. Jak jsme pracovaly? Vzpomínám si: přiběhla žena a říká: „Vedle nádraží to zavalilo sklep, jsou tam desítky obyvatel. Na místě jsme zjistily, že východ je zavalen. Měly jsme k dispozici jen rýče a sochory. Po několik hodin jsme střídaly jedna druhou a prorážely úzký prolez. Lidé se pomalu dostávali ven.“ „Začala hořet vojenská nemocnice uprostřed Staligradu“, vyprávěla mi bojovnice MPVO K.A.Kameněvová, „společně s pracovníky nemocnice začaly jsme zachraňovat raněné. Vběhneš do pokoje těžce raněných a ze všech stran se k tobě natahují ruce. Nevím, kde se v nás brala síla. Běžím po schodišti s nosítky, narážím do stěny a působím raněnému bolest. Ale on nás ještě povzbuzuje: „Jen odvážně, sestřičky“.

     Bombardováním městských ulic se Němci snažili zabíjet co nejvíce lidí.

     Podle slov akademika A.I.Utkina však se „z této surovosti nezrodila bojácnost uštvaného zvířete, ale vyvolávala poslední slova umírajícího: „pomsti to!“ Je téměř neuvěřitelné vyprávění o tom, jak se během tohoto bombardování utvářely nové oddíly dělníků. Vytvářeny byly v každém rajonu Stalingradu. Bojová linie na Mečetce byla doplňována stále novými bojovníky. Dělníci ze závodu „Barikády“ přitáhli děla. Domobranci- metalurgové ze závodu „Rudý říjen“ přišli s puškami. A co znamenalo tehdy dostávat se hořícímu ulicemi až k přednímu kraji! Zaznamenala jsem si vyprávění mistra závodu na zpracování a obrábění dřeva B.M.Borodina. „23. srpna nám ve sklepě za rachotu bombardování vydali zbraně. Abychom se dostali až k Mečetce, museli jsme městem projít celých patnáct kilometrů. Doslova jsme se probíjeli hořícími čtvrtěmi. A tak jsme došli až k traktorovému závoru. A tam nám přidělili úsek obrany“.

     Boje u Mečetky okamžitě získaly stalingradský charakter.

     Elitním německým jednotkám se nepodařilo obsadit město s chodu. Pět dní dělnické oddíly, pod ochranou tanků a dělostřelectva, držely obranu.

     Šestého dne jejich zákopy obsadily kádrové jednotky Rudé armády.

     Obyvatelé města, které postihlo toto neštěstí, žili ve svých sklepích a podzemních úkrytech s nadějí, že se jim podaří dostat se k Volze. Tam bylo možné se zachránit, přepravit se na druhý břeh řeky: na levém břehu byly cesty do nitra země. Z ruin města se k Volze táhli lidé. Nesli své děti, táhli káry s raněnými. Avšak ještě z dálky viděli, že nad řekou se válí dým, jsou slyšet výbuchy: přepravy se staly místem pobíjení Stalingradců. Na břehu Volhy byly k dispozici ještě obyčejné výletní parníky, čluny, bárky. Nebyly vůbec přizpůsobeny k vedení války. Němečtí letci dobře viděli, kdo sedí na jejich palubách: že jsou to většinou vystrašené ženy a děti. Tito hleděli na přibližující se letce s hrůzou. Věděli, že do nich, i když už třeba budou tonout, bude stříleno z palubních kulometů. Na břehu byl slyšet strašný křik. Tam obyvatelé města, kteří čekali na přepravu přes řeku, si ryli lopatkami a vyhrabávali vlastníma rukama v zemi jámy, aby se ukryli před střepinami. Do skupin utečenců shazovali němečtí letci bomby. Byla to exekuce nad nevinnými lidmi, která dosahovala nevídaných rozměrů. Kapitáni lodí pokračovali v plavbě po řece, která se pěnila výbuchy bomb, kličkovali, aby se vyhnuli přilétávajícím letadlům, obeplouvali místa, kde hořela nafta. Námořníci hasili požáry na palubách, pomáhali raněným, nepřetržitě opravovali své lodi. Znovu a znovu se vraceli na pravý břeh, kde na ně už čekali další uprchlíci. Každá plavba mohla i pro ně být tou poslední. Nehledě na toto vše se podařilo námořníkům vyvézt z města desítky tisíc uprchlíků.

     Příšerná taktika vybíjení obyvatelstva dostala novou tvář, když později došlo k bojům v ulicích Stalingradu. Při obsazování čtvrtí, z nichž už byly jen ruiny, házeli Němci granáty do sklepů, kde ještě se ukrývali obyvatelé města, ostatní byli pak ozbrojenými vojáky vyháněni do stepi. Mnoho obyvatel se ocitlo v koncentračních táborech, někteří z nich byli odebráni matkám a dětem a dopravováni na práce do Německa.

     Kolik lidí bylo zabito barbarským bombardováním, kolik jich utonulo ve Volze, kolik jich zemřelo za ostnatým drátem koncentračních táborů, kolik se jich nevrátilo z Německa z otrocké práce - to nedokáže spočítat nikdo. Byly rodiny, které skočily totálně. „Rozpadlo se spojení časem…“ Město utrpělo ztráty, které se promítly do osudů všech dalších pokolení.

     Na pozadí těchto tragických událostí není snadné vyznat se v historických fantaziích. Avšak i tyto fantazie už zakořenily. A nelze o nich pomlčet.

     V době Chruščova byl nalezen i viník vybití obyvatelů města. Pochopitelně tím viníkem byl Stalin. Jakoby to byl on, kdo zvláštním rozkazem zakázal avekuaci města. Za celých 70 let však žádný podobný dokument nebyl nalezen. Při tom toto tvrzení není jenom obviněním genalissima, ale představuje bolestivý úder obyvatelům Stalingradu. Na čem toto tvrzení spočívá? 20. července 1942, tedy v době, kdy se ještě bojovalo u Donu, telefonoval Stalin, který byl zneklidněn ukvapeným odjezdem z města některých vedoucích pracovníků, prvnímu tajemníkovi oblastního výboru strany A.S. Čujanovovi. Požadoval, aby se do města neprodleně vrátilo velitelství Stalingradského vojenského okruhu, aby se skončilo s podobným panickými a evakuačními náladami a prohlásil: „Stalingrad nebude odevzdán“. Zachovaly se dokumenty, jež svědčí o tom, že: přepravy pracovaly nepřetržitě, evakuace obyvatelstva probíhala jak před tímto rozhovorem, tak i po něm. Volgogradská historička T. Pavlovová uvádí ve své historické studii obsah dokumentu, který byl připraven na základě pokynů A.N.Kosygina, tehdy zástupce Předsedy Rady lidových komisařů SSSR. Uvádí se v něm, že do poloviny září roku 1942 odjelo ze Stalingradu do Čeljabinské oblasti 63.500 obyvatel, do Sverdlovské oblasti 53.700 atd. Celkem v ony dny prošlo evakuačními body 164.200 Stalingradců. Tato evakuace se prováděla snad navzdory příkazu vůdce? Představit si něco podobného v oněch letech je prostě nemožné! Dokud žili účastníci těchto událostí, neměly výmysly podobného druhu šanci. Dnes se však v tom či onom vydání přetřásají těžkosti, jež jsou spojeny s tímto smutným datem. Při tom se hovoří ani ne tak o zločinech Němců proti lidskosti, ale jsou jen posuzována již „upečená fakta“.

     2. února roku 1943 se celý svět dozvěděl o velkém vítězství u Volhy. Jménem „Stalingrad“ byly nazývány ulice, náměstí, na jeho poctu byly skládány básně, byly komponovány písně.

     Od břehů Volhy odcházela vojska západním směrem. V oněch dnech byly zhotoveny i známé letecké snímky: Stalingrad se ze vzduchu jevil jako neživá kamenná poušť. Všude jen betonové bloky, spálené ulice, ve kterých čněly k nebi komínová tělesa. 90 procet obytného fondu bylo zničeno. Přesto však ve zničeném městě doutnal život. Ze sklepů vylézali lidé, kteří to přežili. A byli takoví! Do rodných míst se pěšky nebo jako spolucestující vraceli lidé z vesnic na druhé straně Volhy, z oblastí, které byly zbaveny okupantů. Na přechodnou dobu obsazovali vojenské úkryty a zemljanky. Od Uralu, ze Sibiře, kam všude vedly cesty evakuace, se vracely karavany Stalingradců. Dnes se to zdá neuvěřitelným, ale bylo tomu tak: za pouhé čtyři a půl měsíce se po cestičkám, které byly odminovány, vrátili lidé do svého traktorového závodu. 12.června roku 1943 vyjela z vrat zničeného závodu první kolona tanků, které tam, pod otevřeným nebem, byly opraveny. Na věži každého z těchto tanků bylo napsáno: „Stalingradská odpověď“. Taková byla tedy odpověď obyvatel zvítězivšího města.
     Až do dnešního dne žije ve Volgogradu následující tradice: každým rokem 23. srpna přicházejí jeho obyvatelé k bratrské mohyle na Náměstí padlých bojovníků.

     Ve stejný den se i u Kremelské zdi u „věčného ohně“ sejdou i děti bývalého válečného Stalingradu, kteří žijí v Moskvě. Kdykoliv přicházím s kyticí spolu s krajany k pamětnímu kameni „Stalingrad“, trápí mne jedna nezodpovězená otázka: proč ví celý svět o barbarských náletech na Londýn a o zničení Drážďan, ale tragedie Stalingradu zůstává ve světě téměř neznámou? Dokonce ve specielních výzkumných pracech, jež jsou věnovány Stalingradské bitvě, se často o tomto zločinu, který byl spáchán na obyvatelích města, se často píše jen v jedné řádce. Proč tragédie, která se odehrála ve Stalingradě, by neměla být potomky promyšlena a proč by neměla být součástí světové historie jakožto svědectví o obětech nestvůrného válečného zločinu…"

Přeloženo 24. a 25. srpna 2012. Přeložil http://veter.anus@seznam.cz.