O NENÁVISTI

O NENÁVISTI

Tak nazval významný neuropatolog a populizátor vědy MUDr František Koukolík svůj krátký článek, který uveřejnil „Týdeník rozhlas“ v čísle 52/2011.
Popsal v něm stručně, kromě jiného, co je to nenávist, co může být její cílem, co se děje v hlavách lidí, kteří někoho nenávidí. Dokonce jsme se dozvěděli, ve které části mozku tento trvalý, mohutný pocit nepřátelství, odporu a antipatie, sídlí.
Bohužel jsme se nedozvěděli, co vyvolává její vznik, co podporuje její růst a čím lze bránit či zabránit jejímu vzniku a růstu. Nevíme tedy, zda se s nenávistí člověk rodí, či zda se dostavuje u člověka později a v důsledku čeho se tak děje. Při tom tom by bylo velice důležité všechno toto znát.
Soudím, že je důležité, aby toto nám medicína řekla. Jinak všechny poznatky, o kterých píše doktor Koukolík, budou patřit jen tam, kde se dělá „věda pro vědu“. Mám za to, že je nesmírně důležité právě toto vědět, aby lidstvo mohlo zabránit takovému vzrůstu nenávisti a předejít takovým důsledkům, kterým jsme byli svědky v minulosti, již mnozí ještě pamatujeme. Nemůže právě tento „mohutný pocit nepřátelství“ se stát projevem „vnitrodruhové agrese“, kterou jiný vědec, nositel Nobelovy ceny Konrád Lorenz, pokládal za největší ze všech nebezpečí v současné kulturně historické a technologické situaci lidstva? (Konrád Lorenz, Tak zvané zlo, Mladá fronta, Praha, 1992).
Nenávist se zřejmě může kloubit též se syndromem mocenské závislosti, jak o něm píše tentýž autor ve své práci „Jak si lidé hrají“. Bylo by zajímavé vědět, v důsledku čeho se třeba u W. Churchilla vytvořila taková nenávist k nepříteli, „že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly“ (.J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948). A Sir Winston jistě nebyl sám, kdo takovou nenávistí strádal. Měl i své souputníky i následovatele.
Jedním z nich, zdá se, byl i americký velitel strategického letectva generál Curtis LeMay. Ten zřejmě, na rozdíl od Churchilla, nenáviděl Rusko. A nenáviděl je tak, že by jistě byl s potěšením použil moc, kterou jako velitele strategického letectva USA měl, a který by byl pociťoval i jisté uspokojení z toho, že po třiceti dnech třetí světové války, kterou se dokonce snažil sám vyprovokovat, by zůstaly z Ruska jen „dýmající radioaktivní ruiny“. Kde se u vysoce postaveného vojáka Spojených států vzala taková nenávist? A byla toto ještě nenávist? Či jsou takové názory už projevem nějaké jiné závažné duševní choroby?
Myslím si, že by neuropatologie měla dát odpověď na tyto otázky. A na politice pak by bylo, aby stanovila taková pravidla a kriteria pro jmenování do funkcí vrchních velitelů ozbrojených sil těch států, které vlastní jaderné zbraně, a taktéž pravidla, která by zajistila, že k velení a k ovládání jaderných zbraní a k obsluze systémů jejich dopravy k cílům, se nedostanou lidé, kteří by trpěli podobnými duševními chorobami či k nim měli sklony. Jinak bude budoucnost lidské civilizace, jak ji známe, stále viset na vlásku!
Ostatně i Konrád Lorenz se neodvážil prorokovat lidstvu dlouhý život, když pozoroval dnešního člověka, jenž „třímá v ruce vodíkovou bombu, kterou mu daroval jeho duch, a který má v srdci agresivní pud zděděný po antropoidních předcích, pud který není jeho rozum schopen ovládnout“ (ibid). Úsměvy na tvářích těch nejvýše postavených politiků, se kterými pozorovali, jak bylo loni účtováno s hlavou Libyjské džamahírije, byly dostatečně výmluvné!
Nezapomeňme, že projevy oné nenávisti, onoho pudu, oné duševní poruchy mají svá jména: Coventry, Lidice, Osvěnčim, Hamburg, Drážďany, Tokio, Hirošima, Nagasaki. A z poslední doby: Bělehrad, Bagdád, Misurata. Má naše civilizace žít ve strachu, že duševně nemocní lidé, ať už sedí na velitelských stanovištích vrchních velitelů či za řízením strategických bombardérů nebo na kapitánských můstcích ponorek, připojí k tomuto seznamu ještě další jména?
Závěrečná poznámka.-Chtěl jsem část tohoto příspěvku uplatnit v Týdeníku rozhlas, jakožto odezvu na článek doktora Koukolíka. Cožpak ale ve svérázných podmínkách „svobody slova“ v naší zemi, lze s něčím takovým počítat? I já, naivka, jsem se přepočítal!