"ZABÍJENÍ PO ČESKU" V KONTEXTU SVÉ DOBY I DNEŠKA

„Zabíjení po česku“ v kontextu své doby i dneška

6. května 2010 odvysílala ČT2 pořad nazvaný „Zabíjení po česku“. Samotný pořad jsem neviděl a posuzovat nemohu. Týdeník rozhlas (TR) však později publikoval reakci jednoho z diváků. Byla to odezva Jiřího Koláře ze Sušice (TR 23/ 2010). Na to jsem reagoval poznámkami, které jsem redakci zaslal. Ve svých poznámkách jsem pochopitelně nechtěl, abych byl zařazen do současné fronty opožděného boje s tak zvaným „komunismem“ (co to vlastně je?). Některé má slova by mohla totiž být, při „dobré“ vůli, chápána jako jistá obhajoba onoho „komunismu“. Neočekávám, že redakce TR, která se jistě chce řadit mezi „demokratické“ tiskoviny, můj příspěvek, který jistě „neladí“ s jejím pojetím svobody slova, zveřejní. To se také do 13. července 2010, kdy jsem obdržel poslední číslo 29 Týdeníku rozhlas
To, co teď hodlám vložit na svůj blog, představuje tedy pro mne jen, kromě jiného, výraz určité naděje, že k někomu má slova dorazí a že se nad nimi někdo zamyslí. I taková naděje stojí za pokus v zemi, kde je ústavou zaručena svoboda slova. (Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny, Listina základních práv a svobod, čl. 17, odst(1). Vedle této písemně proklamované svobody projevu však také existuje ničím neomezené právo redakcí nakládat s příspěvky čtenářů podle libosti. A tedy učinit z oné svobody projevu jen pustou frázi.
Tyto mé poznámky jsou reakcí tedy reakcí na vyjádření pana Koláře, nikoliv na pořad ČT. Činím tak také proto, že některé názory Jiřího Koláře zapadají, ať už si to pan Kolář uvědomuje či ne, do kontextu současné geopolitické ideologie, kterém nechci stranit.
Násilnosti, ke kterým vůči německému civilnímu obyvatelstvu došlo v Praze, Brně, Postoloprtech, Žatci, Ústí nad Labem, spojuje autor s přítomností tam Rudé armády a v duchu současného trendu antikomunismu je dává do souvislosti s jakoby přicházejícím komunismem. Podle něho k nám pronikla s armádou, která přinášela svobodu národu i druh komunismu, jakožto „ odnoži asiatské krutosti a neúcty k lidskému životu“. Pisatel asi neví či nechce vědět, že komunismus se zrodil v Západní Evropě, dokonce ve stejném státě jako se tam o století později zrodil i nacismus. Dávat „krutost a neúctu k životu“ do souvislosti s jedním ze světadílů této planety, jakoby na jiných světadílech se něco podobného neprojevovalo, svědčí při nejmenším o chabých znalostech lidské historie. O to teď ale v daný moment nejde. Chci se zabývat jen tím, jak autor spojuje tento fenomén s přítomností Rudé armády, která osvobozovala jmenovaná místa od hrůz nacismu, tedy systému, který nad jiné vynikal právě „krutostí a neúctou k životu lidí“.
Připouštím teorii, že Rudá armáda nemusela vždy energicky čelit excesům, kterých byla svědky, a kterých se v daném případě dopouštěli Češi na civilních německých obyvatelích. Z oné neochoty, pokud skutečně existovala, však nelze explicitně vyvozovat, že snad Rudá armáda, na rozdíl na příklad od armády americké, která rovněž osvobozovala část Evropy, byla iniciátorem těchto akcí. Či že by to snad bylo její programovou zásadou či úkolem, který měla Rudá armáda plnit, když si podobných excesů nevšímala. Zcela určitě ne. O tom jsem přesvědčen, že nikdy nikdo Rudé armádě takový úkol nedal.
To na rozdíl od Wehrmachtu. Ještě před začátkem války se Sovětským svazem bylo v Německu proklamováno, že „v boji s bolševismem nelze upravovat vztahy k nepříteli na principech humanity a mezinárodního práva“.
V Hitlerově výnosu, jakožto výnosu Vrchního velitele Wehrmachtu, z 13. května 1941 „O vedení soudních jednání ve válce se Sovětským svazem“, se pravilo: „Vojenské osoby a civilní zaměstnanci, které by provedly činnost proti nepřátelským civilním osobám, nemusí být bezpodmínečně obžalovány, dokonce ani ne tehdy, jestliže jejich činnost lze kvalifikovat jako zločin či přestupek…Soudci rozhodují o zahájení vyšetřování činnosti proti místním obyvatelům jen tehdy, jestliže se jedná o nedodržení vojenské discipliny nebo jestliže vzniklo nebezpečí ohrožení bezpečnosti armády“
Nebo stačí připomenout znamenité „Ponaučení německému vojákovi“ (které se stalo jedním z dokumentů žaloby na Norimberském procesu). To obsahovalo tyto „humánní“výzvy: „Pamatuj si a prováděj: 1) Neexistují nervy, srdce, lítost…jsi zhotoven z německého kovu…2) Musíš v sobě potlačit lítost a soucit, zabíjej každého Rusa, neváhej, máš-li před sebou starce nebo ženu, dívenku či chlapce…3) Donutíme celý svět, aby před námi padl na kolena…Germánec- to je absolutní pán světa. Ty budeš rozhodovat o osudech Anglie, Ruska, Ameriky…nič vše živé, které se do tvé cesty postaví…Zítra bude na kolenou před tebou klečet celý svět“.
Lze jistě připustit, že neochota Rudé armády zasahovat v případech oněch excesů, kterých byla svědkem, mohla být jistým způsobem i projevem pomsty, kterou tato armáda oprávněně mohla mít.
Ostatně: nebylo kobercové bombardování německých měst anglickým strategickým letectvem rovněž aktem pomsty? Vždyť v říjnu 1940, kdy bylo vše psychicky připraveno pro zahájení plošného bombardování prohlásil W.Churchill: „Viděli jsme, jaké strádání způsobil útok vedený proti civilnímu obyvatelstvu Velké Británie a neexistuje žádný důvod, který by osvobozoval nepřítele od stejného utrpení“. (Hastings Max, Velitelství bombardovacího letectva, Naše vojsko, Praha, 2002.)
Problematikou pomsty ze strany vojáků Rudé armády se zabývají i současní ruští vědci. V publikaci institutu „Perspektivy“ vyšel 18.5.2010 článek „Druhá světová válka a historická paměť: obraz minulosti v kontextu současné geopolitiky.“ Autory jsou Jelena Seňavská a Aleksandr Seňavský. (http://www.perspektivy.info/osobaja_tema/velikaya_pobeda_65/vtoraja_mirovaja_vojna_i_istoricheskaja_pamat_obraz_proshlogo_v_kontekste_sovremennoj_geopolitiki_2010-05-18.htm). Všechny mnou v tomto článku použité citáty pocházejí z této stránky.
V článku se, kromě jiného píše: „Téma pomsty bylo po celou dobu Velké vlastenecké války jedním u ústředních témat agitace a propagandy. Stejně tomu bylo i v myšlenkách a pocitech sovětských lidí. Dlouho před tím, než se sovětská armáda přiblížila k nepřátelským hranicím, přísahali sovětští vojáci, kteří na své cestě viděli zem utrápenou okupanty, když viděli umučené ženy a děti, spálená města a vesnice, že se za vše uchvatitelům stonásobně pomstí. Často přemýšleli o té době, kdy vstoupí na území nepřítele. A když se tak skutečně stalo, došlo skutečně, a nemohlo nedojít!, i k psychickým selháním, zvláště pak u těch vojáků, kterým okupanti vyvraždili rodiny“.
Či snad neměl pravdu americký žalobce R. Jackson u soudu v Norimberku, který prohlásil, že „co se týče sovětského národa a sovětských vojáků neznala teutonská zuřivost hranic" . (Jiná válka 1939-1945. Z edice Rossija XX. věk, vydal Rossijskij gosudarstvěnnyj gumanitarnyj institut, 1996.)
V dubnu roku 1945 napsal do svého deníku 16-ti letý německý mladík slova jednoho z vojáků Wehrmachtu, kterými oslovil skupinu běženců: „ Přestaňte fňukat! Musíme tuto válku vyhrát, nesmíme ztrácet odvahu. Jestliže zvítězí druzí- Rusové, Poláci, Francouzi, Češi- a učiní-li s naším národem jen jedno procento z toho, co jsme my po dobu šesti let činili jim, pak během několika týdnů nezůstane živý ani jeden Němec. To vám říká člověk, který šest roků žil na okupovaných územích. (Válka Německa proti Sovětskému svazu z let 1941 1945. Expozice dokumentů města Berlín k 50. výročí napadení Sovětského svazu Německem. Berlín, Argon, 1992.)
A že by sovětští velitelé a náčelníci nic z tohoto neviděli či nechtěli vidět? Stačí si jen přečíst, co v hlášení náčelníkovi politické správy 1. Ukrajinského frontu generálmajorovi Jašečkinovi ze dne 18.5.1945 uvádí politické oddělení 4. sovětské tankové armády, (ta v „Pražské útočné operaci“ počátkem května operovala právě na směru Most, Louny Žatec,Kladno). Hlášení mělo titul: „O vztahu československého obyvatelstva k Němcům“. Píše se v něm: „Během našeho pobytu v Československu vojíni a důstojníci našich útvarů byli mnohokrát svědky toho, jak místní obyvatelstvo vyjadřovala svou zlobu a nenávist k Němcům různými, někdy dosti pro nás neobyčejnými formami…Vše to lze objasnit obrovskou nenávistí a žízní po pomstě, kterou pociťuje československý národ k Němcům za všechny zločiny na něm spáchané. Zloba a nenávist jsou natolik velké, že často naši důstojníci a vojáci jsou nuceni bránit československému obyvatelstvu, aby nevykonávalo svévolný soud nad hitlerovci.“ V archivních dokumentech jsou pak uvedeny příklady, jak byly tyto, „formou neobvyklé“, rozsudky vykonávány (upalování zaživa na hranicích, věšení za nohy, vyřezávání do těl hákových křížů a pod), což se jen málo odlišuje od toho, co na okupovaných územích páchali samotní Němci. (Na webovské stránce, kterou uvádím v záhlaví, se nachází odkazy na příslušné archivní dokumenty „Rossijsskovo gosudarstvěnnovo archiva sociálno-političeskoj istorii“).
Co se tedy týče Rudé armády, bylo by dobré, dříve než jsou vynášeny soudy podobné tomu, který vynáší pan Jiří Kolář ze Sušice, zamyslet se nad tím, čím tato armáda prošla, a co mělo bezesporu vliv i na její psychický stav. Z těch dvaceti milionů civilních obětí, které měl Sovětský svaz, to byli právě většinou obyvatelé vesnic a měst, kterými dvakrát prošli oni potomci Teutonů, jejichž zuřivost vůči tamním obyvatelům neznala hranic. A kterými museli projít, a důsledky řádění oněch potomků Teutonů vidět, i oni Rudoarmějci, kteří měli s komunismem společného třeba jen to, že žili a byli zmobilizováni do války v zemi, které vládli komunisté. Myslím, že bylo velice obtížné i pro velitele, udržet vždy tyto vojáky na uzdě. A že bylo obtížné někdy i pro samotné velitele udržet své emoce na uzdě a excesům, kterých byli třeba svědky, zabránit.
Američtí vojáci při své pouti z Normandie do Západních Čech podobné zážitky získat nemohli a jejich emoce tedy nemusely být tak zasaženy jako emoce vojáků Rudé armády.
Takže to vše stojí nejen za zamyšlení, ale za pochopení, aniž to musí bezpodmínečně znamenat omlouvání takových excesů z pohledu dnešního dne!