OBRÁNKYNĚ VLASTI PANÍ VLASTA PARKANOVÁ

OBRÁNKYNĚ VLASTI PANÍ VLASTA PARKANOVÁ
Dlouho jsem přemýšlel, jak najít slova, kterými bych charakterizoval názory ministryně obrany, doktorky práv Vlasty Parkanové na problematiku armády, jak je vyjádřila před jistou dobou v rozhovoru v Pátku Lidových novin s redaktorem Darkem Šmídem.
Po několikerém přečtení onoho rozhovoru už to vím: je to veliká arogance, je to pohled ženy, která si myslí, že současně s tím, jak se dostala na výsluní politické moci, do vlády, a převzala resort obrany země, dostala současně i monopol na rozum, získala kompetenci soudit minulost armády, při čemž historii předlistopadové armády zná jen z doslechu či z románové literatury, nemajíc z této armády jakoukoliv osobní zkušenost.
Z rozhovoru vyplývá, že paní Parkanová nehodnotí předlistopadovou armádu podle toho jaká byla, ale jakou měla být podle jejích dnešních představ. A tak vidí minulou armádu, o které si myslí, že teprve pod jejím vedením překonává pozůstatky minulosti, jako veskrze špatnou, hlavně pak proto, že byla řízena komunisty. Zcela jasně je z jejího rozhovoru poznat, že nechápe či nechce chápat, že i před její érou mohli přicházet a sloužit v armádě lidé mající tu „správnou hrdost a vlasteneckou pýchu“!
Paní Parkanová ve své pýše se zřejmě považuje za součást té skupiny občanů této země, kteří si přisvojili výlučný monopol na posuzování toho co je či není vlastenecké. Jejímu pojetí je zřejmě na hony vzdálená představa, kterou vyslovil před dvěma tisíciletími Marcus Tullius Cicero: Patria communis est parens omnium nostrum ( „vlast je společnou matkou nás všech“). Tedy matkou všech nás, ať jsme třeba demokraty různých mastí (občanští, sociální, lidoví), monarchisté, anarchisté, komunisté, antikomunisté, katolíci, protestanté, neznabozi.
Myslím, že paní ministryně, když už tak vehementně horuje za to, aby „v demokratické a svobodné“ společnosti byl resort obrany řízen civilní osobou, by si měla především ujasnit, jaké vlastně ministerstvo to spravuje.
Má tento státní úřad opravdu právo honosit se názvem „národní obrana“? Je to pravdu ministerstvo obrany? K jaké obraně této země, k obraně proti komu se naše armáda, složená jen z profesionálů, připravuje? Cožpak už i ta poměrně krátká doba více než dvaceti let, která uplynula od okamžiku, kdy obě světové supervelmoci –USA a SSSR - se rozhodly ukončit studenou válku, neposkytly dostatek důkazů o tom, že činnost této profesionální armády, počínaje její přípravou a výcvikem a konče jejím současným použitím, neodpovídá zdaleka realitě , kterou bychom mohli dedukovat z pojmu „národní obrana“? Beze známky jakéhokoliv ostychu vyslovuje Vlasta Parkanová názor, že předlistopadová armáda „byla zneužívána komunisty“, ač by určitě se dostala do velkých nesnází, kdyby měla na konkrétních případech prokázat v jakém směru a kdy byla ona armáda zneužívána, oproti jejímu poslání. Není spíše pravdou to, že o „zneužívání“ armády by se dalo hovořit spíše dnes? Cožpak nasazení, byť jen části naší armády, mimo území naší země, které má sotva něco společného s obranou této země, není skutečným jejím zneužitím?
Paní ministryně se nám, prosťáčkům, snaží explicitně vylíčit, že, na rozdíl od jakýchsi dřívějších „blbečků“ z „armády zašlých časů“, které nám s velkou dávkou fantazie a fabulace vylíčili Škvorecký či Švandrlík, jsou příslušníky dnešní, „alespoň z části změněné armády“, povětšinou jen „skvělí kluci, inteligentní, slušní, zdvořilí, perfektně vojensky vycvičení“. To přece nejsou podle ní žádní žoldnéři, či kontraktoři (bylo by zajímavé znát znění kontraktů, na jejichž základě jsou tito lidé do armády najímáni), ačkoliv by asi těžko nám paní Parkanová vysvětlovala za jaký cíl, závazek či za jaký politický či ideologický program, kromě materielních výhod (současných i budoucích) a finančních odměn, bojují a také umírají naši vojáci ku příkladu ve vzdáleném Afganistanu a proti jakému konkrétnímu a bezprostřednímu nebezpečí, které by hrozilo naší zemi, tam nasazují své životy?
Podle paní ministryně bychom si asi měli „sedat na zadek“, když bychom ku příkladu ve vojenské policii, uviděli, „fakt bouráky“, lidi perfektně vojensky vycvičené, k tomu lidi nesmírně lidské, kultivované, prostě něco jiného, než by napovídala představa jakéhosi „blbečka“, jak nám je barvitě vylíčili pánové Škvorecký či Švandrlík..
Určitě by stálo za to, kdyby nám paní ministryně vysvětlila, jaká že to spojitost existuje mezi pojmy „demokracie“ a „svoboda“ a odbornou nekvalifikovaností příslušného ministra resortu? Nebo snad tento ministr nespoluodpovídá za organizaci a všestrannou přípravu země k vlastní obraně? Nepřipojuje svůj podpis na dokumenty pro obranu země zásadního významu? Opravdu k tomu stačí být příslušníkem politické strany, která je možná jen dočasným účastníkem vládní koalice, aby byly získána kvalifikace potřebná k odpovědnému posuzování otázek spojených s obranou země? Pokud ovšem by se jednalo o skutečnou obranu země, nikoliv jen o „přenášení“ do vlastní země toho, co bylo rozhodnuto na jiných, odborných či politických úrovních, (dříve v Moskvě, dnes v Bruselu či Washingtonu)!
Maně si vzpomínám na líčení Prokopa Drtiny, který uvádí ve své knize „Československo můj osud“, jak Dr Beneš, jakmile se stal prezidentem republiky a tedy i vrchním velitelem branných sil země, se s velikým úsilím věnoval studiu odborných vojenských otázek. To jen v našich nejnovějších dějinách se stalo možným, aby na postu prezidenta, a vedle něj téměř stejnou dobu v křesle ministra obrany, po řadu let vysedávali lidé, kteří ve vojenských otázkách prosluli neuvěřitelnou mírou nevědomosti o vojenské problematice! Jen za jejich vrchního velení a ministrování, mohlo dojít k totální degradaci obranyschopnosti země, kdy tento, téměř posvátný, úkol, byl de facto vložen do cizích rukou a podřízen cizím zájmům, s nimiž nás často pojí jen vágní a všeobecné proklamace o uctívání stejných civilizačních hodnot.
Vyjádření ministryně, že „je úplně jedno“, kdo v křesle ministra obrany sedí, by se dalo odbýt větou: „Podle toho to také v resortu ministerstva a s obranyschopností země vypadá. Stačí jen pohlédnout na stav, ve kterém je, kdysi tak slavný a téměř soběstačný český zbrojní průmysl (tuto mou myšlenku by asi ministryně Parkanová odbyla tvrzením, že za tento průmysl odpovídá někdo jiný), či výběr stíhaček pro vojenské letectvo, transportérů pro pěchotu atd apod!“
Závěrem: přečíst si podobné „bláboly“, jakými nás nakrmila ve svém rozhovoru ministryně obrany (sic!) České republiky Vlasta Parkanová a zachovat si klidnou mysl- k tomu je zapotřebí opravdu maximum duševních sil.
Mohlo by to být i nad síly lidí, kteří obranyschopnosti této země věnovali velkou část svého aktivního života a kteří vidí, jak jejich práce, (ku příkladu celých dvou generací poválečných letců, kteří dožívají své životy jako vojenští důchodci), je lidmi, podobnými Vlastě Parkanové , destruována. Nebylo by divu, kdyby z jejich úst zazněla slova : „Pane Bože, co se to s tímto národem událo a děje, že trpí a musí trpět, aby takoví lidé, s takovými názory, jaké má JUDr Vlasta Parkanová, zasedají ve vládě této země a odpovídají za resort tak zvané „obrany země“?“