OBRÁNKYNĚ VLASTI PANÍ VLASTA PARKANOVÁ
Dlouho jsem přemýšlel, jak najít slova, kterými bych charakterizoval názory ministryně obrany, doktorky práv Vlasty Parkanové na problematiku armády, jak je vyjádřila před jistou dobou v rozhovoru v Pátku Lidových novin s redaktorem Darkem Šmídem.
Po několikerém přečtení onoho rozhovoru už to vím: je to veliká arogance, je to pohled ženy, která si myslí, že současně s tím, jak se dostala na výsluní politické moci, do vlády, a převzala resort obrany země, dostala současně i monopol na rozum, získala kompetenci soudit minulost armády, při čemž historii předlistopadové armády zná jen z doslechu či z románové literatury, nemajíc z této armády jakoukoliv osobní zkušenost.
Z rozhovoru vyplývá, že paní Parkanová nehodnotí předlistopadovou armádu podle toho jaká byla, ale jakou měla být podle jejích dnešních představ. A tak vidí minulou armádu, o které si myslí, že teprve pod jejím vedením překonává pozůstatky minulosti, jako veskrze špatnou, hlavně pak proto, že byla řízena komunisty. Zcela jasně je z jejího rozhovoru poznat, že nechápe či nechce chápat, že i před její érou mohli přicházet a sloužit v armádě lidé mající tu „správnou hrdost a vlasteneckou pýchu“!
Paní Parkanová ve své pýše se zřejmě považuje za součást té skupiny občanů této země, kteří si přisvojili výlučný monopol na posuzování toho co je či není vlastenecké. Jejímu pojetí je zřejmě na hony vzdálená představa, kterou vyslovil před dvěma tisíciletími Marcus Tullius Cicero: Patria communis est parens omnium nostrum ( „vlast je společnou matkou nás všech“). Tedy matkou všech nás, ať jsme třeba demokraty různých mastí (občanští, sociální, lidoví), monarchisté, anarchisté, komunisté, antikomunisté, katolíci, protestanté, neznabozi.
Myslím, že paní ministryně, když už tak vehementně horuje za to, aby „v demokratické a svobodné“ společnosti byl resort obrany řízen civilní osobou, by si měla především ujasnit, jaké vlastně ministerstvo to spravuje.
Má tento státní úřad opravdu právo honosit se názvem „národní obrana“? Je to pravdu ministerstvo obrany? K jaké obraně této země, k obraně proti komu se naše armáda, složená jen z profesionálů, připravuje? Cožpak už i ta poměrně krátká doba více než dvaceti let, která uplynula od okamžiku, kdy obě světové supervelmoci –USA a SSSR - se rozhodly ukončit studenou válku, neposkytly dostatek důkazů o tom, že činnost této profesionální armády, počínaje její přípravou a výcvikem a konče jejím současným použitím, neodpovídá zdaleka realitě , kterou bychom mohli dedukovat z pojmu „národní obrana“? Beze známky jakéhokoliv ostychu vyslovuje Vlasta Parkanová názor, že předlistopadová armáda „byla zneužívána komunisty“, ač by určitě se dostala do velkých nesnází, kdyby měla na konkrétních případech prokázat v jakém směru a kdy byla ona armáda zneužívána, oproti jejímu poslání. Není spíše pravdou to, že o „zneužívání“ armády by se dalo hovořit spíše dnes? Cožpak nasazení, byť jen části naší armády, mimo území naší země, které má sotva něco společného s obranou této země, není skutečným jejím zneužitím?
Paní ministryně se nám, prosťáčkům, snaží explicitně vylíčit, že, na rozdíl od jakýchsi dřívějších „blbečků“ z „armády zašlých časů“, které nám s velkou dávkou fantazie a fabulace vylíčili Škvorecký či Švandrlík, jsou příslušníky dnešní, „alespoň z části změněné armády“, povětšinou jen „skvělí kluci, inteligentní, slušní, zdvořilí, perfektně vojensky vycvičení“. To přece nejsou podle ní žádní žoldnéři, či kontraktoři (bylo by zajímavé znát znění kontraktů, na jejichž základě jsou tito lidé do armády najímáni), ačkoliv by asi těžko nám paní Parkanová vysvětlovala za jaký cíl, závazek či za jaký politický či ideologický program, kromě materielních výhod (současných i budoucích) a finančních odměn, bojují a také umírají naši vojáci ku příkladu ve vzdáleném Afganistanu a proti jakému konkrétnímu a bezprostřednímu nebezpečí, které by hrozilo naší zemi, tam nasazují své životy?
Podle paní ministryně bychom si asi měli „sedat na zadek“, když bychom ku příkladu ve vojenské policii, uviděli, „fakt bouráky“, lidi perfektně vojensky vycvičené, k tomu lidi nesmírně lidské, kultivované, prostě něco jiného, než by napovídala představa jakéhosi „blbečka“, jak nám je barvitě vylíčili pánové Škvorecký či Švandrlík..
Určitě by stálo za to, kdyby nám paní ministryně vysvětlila, jaká že to spojitost existuje mezi pojmy „demokracie“ a „svoboda“ a odbornou nekvalifikovaností příslušného ministra resortu? Nebo snad tento ministr nespoluodpovídá za organizaci a všestrannou přípravu země k vlastní obraně? Nepřipojuje svůj podpis na dokumenty pro obranu země zásadního významu? Opravdu k tomu stačí být příslušníkem politické strany, která je možná jen dočasným účastníkem vládní koalice, aby byly získána kvalifikace potřebná k odpovědnému posuzování otázek spojených s obranou země? Pokud ovšem by se jednalo o skutečnou obranu země, nikoliv jen o „přenášení“ do vlastní země toho, co bylo rozhodnuto na jiných, odborných či politických úrovních, (dříve v Moskvě, dnes v Bruselu či Washingtonu)!
Maně si vzpomínám na líčení Prokopa Drtiny, který uvádí ve své knize „Československo můj osud“, jak Dr Beneš, jakmile se stal prezidentem republiky a tedy i vrchním velitelem branných sil země, se s velikým úsilím věnoval studiu odborných vojenských otázek. To jen v našich nejnovějších dějinách se stalo možným, aby na postu prezidenta, a vedle něj téměř stejnou dobu v křesle ministra obrany, po řadu let vysedávali lidé, kteří ve vojenských otázkách prosluli neuvěřitelnou mírou nevědomosti o vojenské problematice! Jen za jejich vrchního velení a ministrování, mohlo dojít k totální degradaci obranyschopnosti země, kdy tento, téměř posvátný, úkol, byl de facto vložen do cizích rukou a podřízen cizím zájmům, s nimiž nás často pojí jen vágní a všeobecné proklamace o uctívání stejných civilizačních hodnot.
Vyjádření ministryně, že „je úplně jedno“, kdo v křesle ministra obrany sedí, by se dalo odbýt větou: „Podle toho to také v resortu ministerstva a s obranyschopností země vypadá. Stačí jen pohlédnout na stav, ve kterém je, kdysi tak slavný a téměř soběstačný český zbrojní průmysl (tuto mou myšlenku by asi ministryně Parkanová odbyla tvrzením, že za tento průmysl odpovídá někdo jiný), či výběr stíhaček pro vojenské letectvo, transportérů pro pěchotu atd apod!“
Závěrem: přečíst si podobné „bláboly“, jakými nás nakrmila ve svém rozhovoru ministryně obrany (sic!) České republiky Vlasta Parkanová a zachovat si klidnou mysl- k tomu je zapotřebí opravdu maximum duševních sil.
Mohlo by to být i nad síly lidí, kteří obranyschopnosti této země věnovali velkou část svého aktivního života a kteří vidí, jak jejich práce, (ku příkladu celých dvou generací poválečných letců, kteří dožívají své životy jako vojenští důchodci), je lidmi, podobnými Vlastě Parkanové , destruována. Nebylo by divu, kdyby z jejich úst zazněla slova : „Pane Bože, co se to s tímto národem událo a děje, že trpí a musí trpět, aby takoví lidé, s takovými názory, jaké má JUDr Vlasta Parkanová, zasedají ve vládě této země a odpovídají za resort tak zvané „obrany země“?“
čtvrtek 15. května 2008
pondělí 5. května 2008
Vzpomínka na generála Zdeňka Humla
VZPOMÍNKA NA GENERÁLA ZDEŇKA HUMLA
Dne 26. dubna 2008 odešel do leteckého nebe inženýr generálmajor Zdeněk Huml. Řízením Osudu se to stalo ve stejný den, kdy zemřela žena, která jej jako jeho manželka doprovázela bezmála šedesát let, paní Jarmila Humlová, jinak jeho Mila.
Znal jsem tohoto muže bezmála šedesát let od okamžiku, kdy jsem v červenci 1949 nastoupil do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Rotný Zdeněk Huml byl jedním z instruktorů, jejichž úkolem bylo vymýtit z nás, mladých budoucích leteckých orlů, všechny zbytky civilního chování (nebo alespoň většinu z nich), a naučit nás základům pořadového výcviku. To se tehdy, a myslím si, že oprávněně, považovalo za základ výcviku každého vojáka, včetně letců: naučit se pořadovým cvikům, naučit se zacházet s puškou, hodit granát, osvojit si základy střelby z pěchotních zbraní.
Později jsem se se Zdeňkem setkal v Letecké akademii Řádu Rudého praporu (KVVA), dnes akademie Jurije Gagarina v Moninu u Moskvy. Zdeněk tam studoval na týlové fakultě, já na fakultě velitelsko-štábní, a tak jsme se po dobu jednoho roku vídali, hlavně v době večerní a o víkendech. Když si tehdy Zdeněk koupil své první auto, Moskviče, podnikali jsme spolu i výlety do okolí Monina.
Po ukončení svého studia na KVVA, když jsem jako zástupce velitele 46. bombardovací letecké divize nastoupil do Přerova a tam odsloužil tři roky v této funkci, jsem se se Zdeňkem setkával už jako s velitelem technické divize. Ta zásobovala bojovou divizi vším, co je pro výcvik a každodenní život potřebné. Díky jeho práci jsme nikdy neměli nedostatek kerosinu pro proudové motory, či cvičných i ostrých bomb, kterými jsme bombardovali cíle na polygonu v prostoru Libavá.
V letech 1961 až 1964, kdy jsem byl náčelníkem štábu, nejprve 10. leteckého sboru, později 10. letecké armády, jsem se se Zdeňkem zase setkal. Zasedali jsme spolu ve Vojenské radě tohoto leteckého svazu a byli spolu v nejtěsnějším pracovním kontaktu. Jakby také ne: já odpovídal za chod štábu armády, Zdeněk řídil práci jejího týlu. Nikdy nemohu zapomenout na počátky našeho působení v Hradci Králové v roce 1961, kdy na pozadí „berlínské krize“ jsme stmelovali své pracovní vztahy i v polních podmínkách. Kromě toho Zdeněk zajišťoval požadavky mého štábu na přestavbu budov. Ta předtím sloužila jiným účelům a bylo nutno ji adaptovat pro práci příslušníků štábu vyššího leteckého svazu. Zdeněk se svým štábem sídlil v objektech bývalé LVA na letišti ve Věkoších , tedy tam, kde začala naše „známost“ v roce 1949.
A jak bych mohl nepřipomenout vzrušené období „karibské krize“ v roce 1962? Tehdy jsme po dobu třech měsíců v polních podmínkách řešili společně složité otázky velení a příprav na válku, zatímco politikové na obou stranách Atlantiku pracovali nad tím, jak zničující termojadernou světovou válku odvrátit, když předtím neuváženými kroky její vznik připravili. Ani jednou jsem v oněch chvílích nezaznamenal u Zdeňka jakékoliv zakolísání a pochybnost ve správnost našeho počínání. Oba jsme byli vázáni stejnou přísahou své Vlasti! Oba jsme byli přesvědčeni, že stojíme na správné straně barikády!
Po mém ochodu do civilu v roce 1964 jsem se už, v té době už jako s rodinným přítelem, setkával se Zdeňkem při různých, veskrze civilních, příležitostech, nejčastěji pak na jeho chalupě v Orlických horách.
Za téměř šedesát let života jsem měl příležitost poznat, kým vlastně Zdeněk Huml byl. Poznal jsem v něm muže, u něhož se už v roce 1939, kdy spolu se svými spolužáky z měšťanské školy v Mirošově, z Míšova, Trokavce, Skořice, pozoroval nad svým rodným krajem letadla nacistické Luftwaffe označená na křídlech a směrovce maltézským křížem a svastikou, formoval vztah k zemi, kde se narodil a prožil celý svůj život, k zemi, kterou nazýváme svou Vlastí.
V době, kdy po skončení války pocítil, že naše Vlast by mohla být znovu ohrožena, vedla jej láska k ní a k letectví k tomu, že vstoupil do vojenského letectva. Začal svou dráhu ve VOŠLM (Vojenská odborná škola leteckých mechaniků) v Liberci a posléze se dal na cestu pracovníka týlu. Kromě absolvování týlové fakulty KVVA, získal později i vzdělání toho nejvyššího stupně v Akademii generálního štábu Sovětské armády – „Vorošilovce“. V přesvědčení, že slouží své Vlasti, matce nás všech, pracoval ve vojenském letectvu, součásti to „ národa roli dědičné“, oddaně, bez zakolísání a nezištně.
Za všechno toto, jak už se stává v této zemi téměř národním mravem, se mu dostalo příslušné „odměny“. Nejprve to byl vyhazov z armády, když si dovolil mít vlastní názor na to, čemu se v roce 1968 začalo říkat „bratrská pomoc“. Krátce po změně politických poměrů v roce 1989 byl reaktivován, rehabilitován a povýšen do hodnosti generála. Vím, že do konce svého života trpce nesl události roku 1968, které pro něj znamenaly velké zklamání a zmar nadějí, se kterými se zapojil v roce 1945 do budování obranyschopnosti země.
Další „odměnou“, které se mu dostalo od své Vlasti pak bylo to, že byl „lege artis“ označen pro bývalou příslušnost ke Komunistické straně, za spoluodpovědného ze zločinů, které spáchali jiní. Vím, že to pro něj bylo další trpké zklamání. A nakonec za to, že plnil závazek daný přísahou , a jako ukázněný voják odešel studovat na vysoké vojenské školy do SSSR, byl pak v roce 2007 zákonem č. 181 označen za „nespolehlivého“. Jak reagoval na toto jsem se už, bohužel, nedozvěděl.
Život Zdeňka Humla, čestného, poctivého a nezištně jednajícího muže, by tak bylo možno označit za modelový příklad toho, jak se v této zemi s takovými lidmi jedná!
Vzpomínat na Zdeňka Humla a nepřipomenout jeho vztah ke své „Mile“, by bylo neodpustitelné. Ve svém posledním dopise, který mi poslal necelé tři týdny před svou smrtí, napsal: „…už opravdu nevím zdali tento můj dopis není poslední. Je mi dost často velmi zle, ale soustředěním své vůle se starám o Milu,…ale kdybych měl, jak se říká, padnout na čumák-nikdy se nevzdám…“
Je třeba ještě něco dodávat, aby plně vyzněla charakteristika českého vojenského letce, statečného, poctivého a obětavého vlastence a muže?
Odchodem Zdeňka Humla k věčnému odpočinku ztrácí jeho rodina vzorného a milujícího otce a dědečka.
Ztrácí ale i naše letecká rodina! Ztrácí muže, kamaráda, soudruha, který se nikdy nezpronevěřil vojenské přísaze a jehož přínos budování poválečného vojenského letectva jistě zná a oceňuje celý kolektiv leteckých veteránů, s nimiž jej pojilo opravdové přátelství mužů! A chci věřit, že jej ocení i vojenská historie!
V Brně dne 3. května 2008. Ing Jaroslav Dvořák.
Dne 26. dubna 2008 odešel do leteckého nebe inženýr generálmajor Zdeněk Huml. Řízením Osudu se to stalo ve stejný den, kdy zemřela žena, která jej jako jeho manželka doprovázela bezmála šedesát let, paní Jarmila Humlová, jinak jeho Mila.
Znal jsem tohoto muže bezmála šedesát let od okamžiku, kdy jsem v červenci 1949 nastoupil do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Rotný Zdeněk Huml byl jedním z instruktorů, jejichž úkolem bylo vymýtit z nás, mladých budoucích leteckých orlů, všechny zbytky civilního chování (nebo alespoň většinu z nich), a naučit nás základům pořadového výcviku. To se tehdy, a myslím si, že oprávněně, považovalo za základ výcviku každého vojáka, včetně letců: naučit se pořadovým cvikům, naučit se zacházet s puškou, hodit granát, osvojit si základy střelby z pěchotních zbraní.
Později jsem se se Zdeňkem setkal v Letecké akademii Řádu Rudého praporu (KVVA), dnes akademie Jurije Gagarina v Moninu u Moskvy. Zdeněk tam studoval na týlové fakultě, já na fakultě velitelsko-štábní, a tak jsme se po dobu jednoho roku vídali, hlavně v době večerní a o víkendech. Když si tehdy Zdeněk koupil své první auto, Moskviče, podnikali jsme spolu i výlety do okolí Monina.
Po ukončení svého studia na KVVA, když jsem jako zástupce velitele 46. bombardovací letecké divize nastoupil do Přerova a tam odsloužil tři roky v této funkci, jsem se se Zdeňkem setkával už jako s velitelem technické divize. Ta zásobovala bojovou divizi vším, co je pro výcvik a každodenní život potřebné. Díky jeho práci jsme nikdy neměli nedostatek kerosinu pro proudové motory, či cvičných i ostrých bomb, kterými jsme bombardovali cíle na polygonu v prostoru Libavá.
V letech 1961 až 1964, kdy jsem byl náčelníkem štábu, nejprve 10. leteckého sboru, později 10. letecké armády, jsem se se Zdeňkem zase setkal. Zasedali jsme spolu ve Vojenské radě tohoto leteckého svazu a byli spolu v nejtěsnějším pracovním kontaktu. Jakby také ne: já odpovídal za chod štábu armády, Zdeněk řídil práci jejího týlu. Nikdy nemohu zapomenout na počátky našeho působení v Hradci Králové v roce 1961, kdy na pozadí „berlínské krize“ jsme stmelovali své pracovní vztahy i v polních podmínkách. Kromě toho Zdeněk zajišťoval požadavky mého štábu na přestavbu budov. Ta předtím sloužila jiným účelům a bylo nutno ji adaptovat pro práci příslušníků štábu vyššího leteckého svazu. Zdeněk se svým štábem sídlil v objektech bývalé LVA na letišti ve Věkoších , tedy tam, kde začala naše „známost“ v roce 1949.
A jak bych mohl nepřipomenout vzrušené období „karibské krize“ v roce 1962? Tehdy jsme po dobu třech měsíců v polních podmínkách řešili společně složité otázky velení a příprav na válku, zatímco politikové na obou stranách Atlantiku pracovali nad tím, jak zničující termojadernou světovou válku odvrátit, když předtím neuváženými kroky její vznik připravili. Ani jednou jsem v oněch chvílích nezaznamenal u Zdeňka jakékoliv zakolísání a pochybnost ve správnost našeho počínání. Oba jsme byli vázáni stejnou přísahou své Vlasti! Oba jsme byli přesvědčeni, že stojíme na správné straně barikády!
Po mém ochodu do civilu v roce 1964 jsem se už, v té době už jako s rodinným přítelem, setkával se Zdeňkem při různých, veskrze civilních, příležitostech, nejčastěji pak na jeho chalupě v Orlických horách.
Za téměř šedesát let života jsem měl příležitost poznat, kým vlastně Zdeněk Huml byl. Poznal jsem v něm muže, u něhož se už v roce 1939, kdy spolu se svými spolužáky z měšťanské školy v Mirošově, z Míšova, Trokavce, Skořice, pozoroval nad svým rodným krajem letadla nacistické Luftwaffe označená na křídlech a směrovce maltézským křížem a svastikou, formoval vztah k zemi, kde se narodil a prožil celý svůj život, k zemi, kterou nazýváme svou Vlastí.
V době, kdy po skončení války pocítil, že naše Vlast by mohla být znovu ohrožena, vedla jej láska k ní a k letectví k tomu, že vstoupil do vojenského letectva. Začal svou dráhu ve VOŠLM (Vojenská odborná škola leteckých mechaniků) v Liberci a posléze se dal na cestu pracovníka týlu. Kromě absolvování týlové fakulty KVVA, získal později i vzdělání toho nejvyššího stupně v Akademii generálního štábu Sovětské armády – „Vorošilovce“. V přesvědčení, že slouží své Vlasti, matce nás všech, pracoval ve vojenském letectvu, součásti to „ národa roli dědičné“, oddaně, bez zakolísání a nezištně.
Za všechno toto, jak už se stává v této zemi téměř národním mravem, se mu dostalo příslušné „odměny“. Nejprve to byl vyhazov z armády, když si dovolil mít vlastní názor na to, čemu se v roce 1968 začalo říkat „bratrská pomoc“. Krátce po změně politických poměrů v roce 1989 byl reaktivován, rehabilitován a povýšen do hodnosti generála. Vím, že do konce svého života trpce nesl události roku 1968, které pro něj znamenaly velké zklamání a zmar nadějí, se kterými se zapojil v roce 1945 do budování obranyschopnosti země.
Další „odměnou“, které se mu dostalo od své Vlasti pak bylo to, že byl „lege artis“ označen pro bývalou příslušnost ke Komunistické straně, za spoluodpovědného ze zločinů, které spáchali jiní. Vím, že to pro něj bylo další trpké zklamání. A nakonec za to, že plnil závazek daný přísahou , a jako ukázněný voják odešel studovat na vysoké vojenské školy do SSSR, byl pak v roce 2007 zákonem č. 181 označen za „nespolehlivého“. Jak reagoval na toto jsem se už, bohužel, nedozvěděl.
Život Zdeňka Humla, čestného, poctivého a nezištně jednajícího muže, by tak bylo možno označit za modelový příklad toho, jak se v této zemi s takovými lidmi jedná!
Vzpomínat na Zdeňka Humla a nepřipomenout jeho vztah ke své „Mile“, by bylo neodpustitelné. Ve svém posledním dopise, který mi poslal necelé tři týdny před svou smrtí, napsal: „…už opravdu nevím zdali tento můj dopis není poslední. Je mi dost často velmi zle, ale soustředěním své vůle se starám o Milu,…ale kdybych měl, jak se říká, padnout na čumák-nikdy se nevzdám…“
Je třeba ještě něco dodávat, aby plně vyzněla charakteristika českého vojenského letce, statečného, poctivého a obětavého vlastence a muže?
Odchodem Zdeňka Humla k věčnému odpočinku ztrácí jeho rodina vzorného a milujícího otce a dědečka.
Ztrácí ale i naše letecká rodina! Ztrácí muže, kamaráda, soudruha, který se nikdy nezpronevěřil vojenské přísaze a jehož přínos budování poválečného vojenského letectva jistě zná a oceňuje celý kolektiv leteckých veteránů, s nimiž jej pojilo opravdové přátelství mužů! A chci věřit, že jej ocení i vojenská historie!
V Brně dne 3. května 2008. Ing Jaroslav Dvořák.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
