Jak se polní maršál Paulus stal zajatcem Rudé armády

      K 70. výročí jedné z nejvýznamnějších událostí historie jsem přeložil článek, který vyšel v elektronických novinách «Столетие». Vkládám jej od svého blogu v naději, že přece jen někdo si v mé zemi přečte jeden z pohledů na Stalingradskou bitvu. Výročí této bitvy, až na malé výjimky, nestálo za to, aby se nevděčná média v Česku věnovala události, která bezesporu ovlivnila i náš dnešní život.
      V souladu s požadavkem onoho ruského média uvádím i stránku, na které je originál článku. http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/kak_plenili_paulusa_231.htm

Jak se německý polní maršál Friedrich Paulus stal zajatcem Rudé armády
Ludmila Ovčinnikova. 1.2.2013
      Od okamžiků, kdy bylo obklíčeno německé uskupení u Stalingradu, zahájili naši průzkumníci lov na Pauluse. Velel 6. německé armádě.
      Spiklenci pracující v týlu nám sdělovali, že se jeho velitelské stanoviště nacházelo ve stanici Golubinské (48051' 4,44" s.š., 430 33' 13,47" v.d.) tj. asi 120-150 km od Stalingradu.
      Jak později vzpomínal pobočník velitele plukovník Adam, byla střelba sovětských tanků, které pronikly do německého týlu a uzavřely gigantický obkličovací kruh, pro velení německého uskupení a osobně pro Pauluse zcela nečekaná. Z obavy před upadnutím do zajetí odjel Paulus se svým štábem pod ochranou tanků v noci ze stanice Golubinské. Jak vyšlo najevo později, dojel Paulus do Stalingradu a tam se etabloval ve sklepení bývalého supermarketu.
      Friedrich Paulus byl význačnou postavou německé generality. Hitler prohlašoval, že Pauluse vždy pronásleduje vítězství. Pod jeho velením vtrhly jeho divize v roce 1939 do Polska, v roce 1940 pak okupovaly Belgii a Nizozemí. Generál Paulus byl jedním ze zpracovatelů obludného plánu „Barbarossa“. Tento plán předpokládal, že formou „bleskové války“ bude porážena Rudá armáda a že bude realizována totální genocida sovětského národa.
      Mocné uskupení, kterému velel Paulus, se v létě 1942 rozjelo po stepi a hnalo se k Volze, ke Stalingradu. Tam se pak odehrály události, které později otřásly celým světem.
      Zdálo se, že od vítězství dělí německá vojska jen jediný, poslední, skok. Avšak obránci města vnutili nepříteli svou taktiku. Bojovalo se o každý dům, o každou ulici. Divize Rudé armády bojovaly v obklíčení, kdy měly za sebou k Volze 300-500 metrů. Generál Paulus nebyl schopen zhodnotit, v jakém rozsahu se Rudá armáda připravuje jej obklíčit.
     Jednou mi, jako vojenskému korespondentu, telefonovali veteráni-Stalingraďané: „Do Moskvy přijel z Minska generál I.A.Laskin. Proslavil se tím, že zajal ve Stalingradu polního maršála Pauluse“. Se jménem generála Laskina jsem se nejednou setkala ve válečné literatuře. V době, kdy běžela hrdinná obrana Sevastopolu, byl I.A.Laskin v čele štábu 64. armády, která bránila jižní části města. Zatelefonovala jsem generálovi a velice brzy jsme se setkali.
     „Jak jsme se dozvěděli, kde je Paulus?“ začal I.A.Laskin své vyprávění. „Za války mnohé věci řeší náhoda. 30. ledna 1943 se dostavil do přední linie z rozkazem štábní důstojník ze štábu 38. pěší brigády Fjodor Ilčenko. Vojáci brigády vedli v té těžké boje a pomalu postupovali ke středu města. V jednom z domů zajali německého majora a přivedli jej k Ilčenkovi. Při výslechu německý major sdělil, že se generál Paulus nachází nedaleko, v podzemí domu na hlavním náměstí Stalingradu.
      Nadporučík Ilčenko to neprodleně radiem ohlásil veliteli brigády. A už za několik minut bylo toto hlášení ve štábu armády. A Fjodor Ilčenko obdržel potřebná zplnomocnění.“
      Nadešlo ráno 31. ledna roku 1943. V poloviční tmě uhasínaly nad náměstím signální rakety. Mrtvolným světlem osvětlovaly hromady rozvalin, pokácené sloupy, spečené saze na obrubách kráterů. Nadporučík prostřednictvím překladatele ohlásil do megafonu: „Navrhujeme zastavit palbu! Navrhujeme začít rozhovory o kapitulaci obklíčené německé armády!“ Za určitou dobu vyšel z budovy supermarketu německý důstojník s holí , na níž byl připevněn bílý hadr.Nadporučík Ilčenko s poručíkem Mežírkem, překladatelem, a s několika samopalníky, překročili přední okraj postavení a vyšli na náměstí. Nikdo nemohl vědět, co je očekává za stěnami budovy. Ta byla ještě zahalena do tmy.
      Generál I.A. Laskin vyprávěl: „Obdrželi jsme od ILčenka hlášení. Setkal se se zástupci německého velení. Avšak náčelník štábu Schmidt mu sdělil, že Paulus povede rozhovory jen s vyššími důstojníky, kteří budou odpovídat jeho hodnosti. Dostal jsem rozkaz jít do sklepení supermarketu. Spěchali jsme. Vždyť každá hodina bojů znamenal ztráty životů vojáků.
      Nikdo nebyl ochoten poslouchat od poraženého Pauluse, že má nějaké zvláštní podmínky pro to, aby se stal zajatcem. Cítili jsme se jako vítězové.
      Měli jsem jediný cíl: přijmout plnou a bezpodmínečnou kapitulaci německých vojsk ve Stalingradu.
      Odjížděli jsme po zasněžené cestě, na okrajích které stavěli ženisté tabule s nápisy: „Pozor, miny!“ Čím blíže k bojové linii, tím více byly slyšet dávky z automatů, štěkot kulometů. Na hlavním náměstí jsme vyčkávali po nějakou dobu za hromadou kamení. V oknech supermarketu byly vidět palebné pozice chráněné cihlami a pytli s pískem. Jak jsme zjistili později, byla budova chráněna třemi tisíci vojáků a důstojníků. Prostřednictvím megafonu jsme oznámili, že přicházejí představitelé Rudé armády. Nikdo nám však nevyšel vstříc. Na náměstí byla jen jedna cestička, ostatní přístupy k budově byly zaminovány. O tom jsme byli uvědoměni. Rozhodli jsme se, že nebudeme vyčkávat na to, až ženisté skončí svou práci. Po stejné cestičce, kterou prošel Ilčenko, jsme se dali do pohybu k fašistickému doupěti.
      Bylo nás pět, se mnou byl ještě velitel praporu Latyšev, tlumočník Stěpanov a dva samopalníci. Když jsme přišli ke vchodu do budovy, uviděli jsme sevřenou řadu německých důstojníků. Řada uzavírala vchod do podzemí. Dívali se na nás sveřepě. Když naše skupina přišla těsně k nim, ze svého místa se nepohnuli. Co jsme měli dělat? Svými rameny jsme je od vchodu odsunuli a začali jsme sestupovat do temného sklepení očekávajíce, že budeme střeleni do zad“.
      Skupina generála Laskina přicházela přijmout kapitulaci jménem stovek tisíců obyvatele města.Němci vtrhli do Stalingradu jako trestná výprava. Bombardováním a dělostřeleckou palbou ničili obytné domy, školy, nemocnice, divadla, muzea.
      Lidé ve spálených ulicích a v zemljankách se jen modlili: „Jen abychom se nedostali do rukou Němců…“
      Když se němečtí vojáci přiblížili ke krytům, kde se ukrývaly převážně ženy s dětmi, tak tam házeli granáty. Raněné stříleli na místě, živé tloukli pažbami a vyháněli do stepi. Někteří z nich se pak ocitli v koncentračních táborech, jiní byli transportováni na otrocké práce do Německa.
      „Když jsme se ocitli v podzemí, které byly přeplněno hitlerovci, nevěděli jsme vůbec, kterým směrem máme jít“, pokračoval ve vyprávění generál I.A.Laskin, „Šli jsme mlčky. Báli jsme se, že Němci, když uslyší ruskou řeč, začnou v panice střílet. Kráčeli jsme ve tmě, hmatali jsme po stěně v naději, že nakonec narazíme na nějaké dveře. Nakonec jsme narazili na kliku a vstoupili do osvětlené místnosti. Okamžitě jsme zjistili podle uniforem, že tam jsou generálové a plukovníci. Přistoupil jsem ke stolu, který byl uprostřed místnosti a nahlas jsem přes tlumočníka ke všem přítomným prohlásil: „Jsme zástupci Rudé armády. Všichni vstaňte. Odevzdejte zbraně!“ Někteří se postavili, někteří váhali. Opakoval jsem rozkaz ještě jednou hlasitěji. Nikdo z nich se nijak nebránil. Jeden za druhým začali říkat svá jména. V místnosti byl náčelník štábu generál Schmidt, velitel jižní skupiny vojsk generál Roske a jiní nejvyšší vojenští činitelé.
      Generál Roske prohlásil, že jej velitel Paulus zmocnil k vedení rozhovorů. Vyžádal jsem si okamžité setkání s Paulusem. Schmidt prohlásil, že „to není možné. Velitel byl Hitlerem povýšen na polního maršála, ale v daném okamžiku armádě nevelí. Navíc není zdráv“. Okamžitě mi blesklo hlavou: „Možná, že se zde hraje nějaká hra a podařilo se jim přemístit Pauluse na jiné místo?“ Avšak postupně v průběhu výslechu generálů se stalo jasným, že se Paulus nachází blízko, v tomto podzemí. Požadoval jsem, aby se náčelník štábu Schmidt odebral k Paulusovi a sdělil mu naše podmínky kapitulace německých vojsk. Na můj rozkaz pak Schmidta následoval velitel praporu Latyšev s tím aby zřídil u kabinetu Pauluse naše dozorčí stanoviště. Do místnosti nikoho nevpouštět a nedovolovat nikomu odejít. U dveří se postavil vojín Petr Artuchov.
      V tuto dobu se naše skupina, která byla zmocněna převzít kapitulaci německých vojsk, značně zvětšila. Připojili se k nám náčelník operačního oddělení armády G.S.Lukin, náčelník průzkumného oddělení I.M.Ryžkov, velitel 38. pěší brigády I.D.Burmakov a další důstojníci. Rovněž se připojila skupina průzkumníků.
      Dali jsme generálům Schmidtovi a Roskemu požadavek, aby vydal okamžitě všem vojskům, která jsou obklíčena u Stalingradu rozkaz, aby zastavily palbu a nekladly jakýkoliv odpor.
      Generál Roske si sedl k psacímu stroji. V této době začali naši důstojníci odzbrojovat německé vojáky. V koutě se na jedné kupě hromadily pistole, samopaly. Byl to skutečně symbolický obrázek.
      Začali jsme kontrolovat telefonní síť, která ve štábu byla, abychom znali, jaké rozkazy jsou předávány vojskům.
      Generál Roske nám ukázal text rozkazu, který on sám nazval „rozloučením“. Obsah rozkazu byl tento: „Hlad, zima, svévolná kapitulace jednotlivých útvarů neumožňuje, aby bylo možno vojskům velet. Aby nedošlo k všeobecné smrti vojáků, rozhodli jsme se přistoupit na rozhovory o skončení bojových akcí. Sovětský svaz garantuje, že v zajetí bude se zajatci zacházeno lidsky a budou se moci vrátit domů po skončení války. Takový konec- to je samotný osud, kterému se musí všichni vojáci podřídit.
      Nařizuji: Okamžitě složit zbraně. Vojáci a důstojníci si mohou s sebou vzít nutné věci…“
      Když jsem pročetl rozkaz, požádal jsem generála Roskeho, aby v něm bylo jasně řečeno: „Všichni vojáci a důstojníci se musí organizovaně vzdát do zajetí“. Roske si znovu sedl k psacímu stroji a dopsal tam tento důležitý pokyn. Současně nám však sdělil, že nemají spojení se severní skupinou vojsk, a boje tam ještě pokračují. Před našimi zraky se dostal štáb do pohybu. Naposled ve Stalingradě. S použitím mnoha telefonů předávali spojaři svými ochraptělými, nachlazenými hlasy text rozkazu vojskům.
      Potom jsme za poučníkem Adamem vstoupili k Paulusovi.
      Podzemní místnost, ve které byl Paulus, nebyla velká, spíše se podobala sklepu. Polní maršál chodil jako chycené zvíře s rukama založenýma za zády podél betonové stěny.
      Představil jsem se a prohlásil Pauluse za zajatce. Paulus lámanou ruštinou pronesl, zřejmě již dávno připravenou, frázi: „Polní maršál Paulus se vzdává Rudé armádě do zajetí“. Co nás tehdy udivilo, bylo to, že ve svém prohlášení se vlastně vyjadřuje ke své uniformě. V této situaci považoval za nutné nám sdělit, že byl pouze před dvěma dny povýšen do hodnosti maršála. Avšak novou uniformu nemá. Proto stojí před námi v uniformě generál-plukovníka. Paulus nám sdělil, že se seznámil s textem rozkazu o kapitulaci a že s ním souhlasí. Požádali jsme jej, aby nám řekl, jaké poslední rozkazy obdržel od Hitlera. Paulus odpověděl, že Hitler nařídil u Volhy dále bojovat a vyčkat příchodu tankových skupin. Jelikož jsme měli zprávy, že štáb německé armády nemá spojení se skupinou svých vojsk, které pokračují v bojích v severní části Stalingradu, požadoval jsem, aby tam Paulus poslal důstojníky s rozkazem o kapitulaci. Paulus však to odmítl s tím, že už je teď zajatec a nemá tudíž právo dávat rozkazy svým vojákům.
      Po rozbití německých vojsk u Stalingradu byl v Německu vyhlášen třídenní smutek. Jaká to lekce historie! Když jsem naslouchala I.A. Laskinovi, tak jsem si najednou pomyslela na různé osudy dvou generálů-V.Čujkova a F. Pauluse.
      V.I.Čujkov velel 62. armádě. Když se po celou dobu obrany nacházel v krytu na svažitém břehu Volhy, nesl se svými vojáky mnohá strádání. Při setkání mi vyprávěl:
      „Které dny byly těmi nejtěžšími? Je obtížné označit je z té celé řadě dní nepřetržitých útoků. Jednou se Němcům podařilo zapálit nádrže s naftou, které stály na břehu řeky. Hořící nafta tekla po strmém svahu, vše na své cestě smetala. Sotva jsme stačili vyběhnout ven ze svých krytů. Ukryli jsme se stranou, ve strži. Jak se říká, vlasy mi vstávaly na hlavě: co když za této situace ztratíme možnost velet vojskům? Začali jsme radiem obvolávat velitele divizí a brigád, aby věděli: velitelství armády zůstává na místě a řídí bojovou činnost. Naše kryty, v nichž se nacházel štáb armády, byly jen kilometr-dva od úpatí Mamajevské mohyly. Stávalo se, že němečtí samopalníci se probíjeli tak blízko, že i ochrana štábu musela bojovat.
      Je třeba otevřeně říci: já, spolu s náčelníkem štábu Krylovem a se členem vojenské rady Gurovem, jsme seděli s pistolemi v ruce. Byli jsme připraveni se zabít: nenechat se zajmout!
      Generál Čujkov dojde jako velitel 8. gardové armády do Berlína. Stane se, že právě k jeho velitelskému stanovišti, jež se nacházelo v blízkosti Reichstagu, vyjde jako k prvnímu z říšské kanceláře parlamentář. Sdělí, že německá vojska jsou připravena kapitulovat a že Hitler spáchal sebevraždu. V.I.Čujkov se stane maršálem, dvojnásobným Hrdinou Sovětského svazu. Zanechá závěť: chce být pohřben na Mamajevské mohyle, vedle hrobů svých vojáků.
      Polní maršál Paulus projde v sovětském zajetí dramatickou cestou. V roce 1944 se připojí k hnutí německých důstojníků „Svobodné Německo“. Ještě před koncem války podepíše prohlášení k německému národu: „Německo válku prohrálo. Německo se musí zříci Adolfa Hitlera, musí zřídit novu státní moc, která skončí válku a vytvoří národu podmínky pro další život a pro vytvoření mírových, dokonce přátelských, vztahů s našimi dnešními protivníky.“ Na Norimberském procesu Paulus vystoupí jako svědek a uvede skutečnosti, kterými obviní vedoucí činitele fašistické říše. Díky podivné shodě okolností opustí tento svět 17 roků po válce právě v den výročí rozbití německých vojsk u Stalingradu.
      I.A. Laskin pak vypráví: „Vyšli jsme z podzemí. Pauluse a skupinu zajatých generálů jsme měli dopravit do míst, kde byl umístěn štáb 64. armády. Tehdy jsem si zvlášť všimnul situace, která nás obklopovala. Jak se za tu dobu, kdy jsme byli ve fašistickém štábu, vše změnilo. Kolem budovy už nebyla německá stráž. Naši vojáci, kterým velel plukovník I.D.Burmakov, už ji vzali do zajetí. V sousedních ulicích už byli jen Rudoarmějci“ Později napíše plukovník Adam ve svých pamětech:
      „Zevnějšek vojáků Rudé armády se mi jevil symbolicky- byl to zevnějšek vítězů. Naši vojáci nebyli biti, nebyli stříleni. Sovětští vojáci uprostřed zničeného města tahali z kapes kousky chleba a dávali je hladovým zajatcům.“
      Válka však ve městě zírala z okenních otvorů spálených domů, z každého kráteru, ze sněhem zasypaných náhrobků bratrských hrobů. Jak lze pochopit takový soucit našich vojáků k zajatcům, kteří ještě včera na ně mířili svými zbraněmi?
      Tyto city lidské důstojnosti, které projevovali sovětští vojáci- to je také část naší historie. Ta je neméně významná, jako je významná památka velikého vítězství ve Stalingradě.
      Radiové stanice celého světa přinášely zprávy o vítězství na Volze. Na adresu vojenského vedení země a do Stalingradu přicházely mnohé gratulace.
      Tak na příklad od Franklina D. Roosevelta, prezidenta USA: „Sto šedesát dní epochální obrany, jakož i její rozhodný výsledek, který dnes oslavují všichni Američané, vytvoří jednu z nejkrásnějších kapitol této války národů, jež se spojily v boji s nacismem“.
      Z jugoslávských novin „Borba“: „Vděčná srdce národů světa nadšeně tlučou a zdraví vojáky Rudé armády, kteří zvítězili ve Stalingradě“.
      Spisovatel Thomas Mann: „ Vítězná obrana Stalingradu představuje jeden z hrdinských činů, o kterém bude historie vždy vyprávět s největší pokorou“.
      Básník Pablo Neruda: „Stalingrad- to je Řád statečnosti na prsou planety“.
      Král Velké Británie poslal meč, na kterém je napsáno: „Občanům Stalingradu, pevným jako ocel, věnuje král Jiří VI na znamení velkého nadšení britského národa“.
      …Na snímcích, které byly ve Stalingradě zhotoveny v onen vítězný den, jež jsou dnes ochraňovány v různých světových muzeích, zůstaly jen skromné a ničím přitažlivé obrázky. Na bedně od nábojů sedí voják a píše dopis. Vojáci se sešli kolem harmonikáře. Ze zemljanek vynášejí ženy své přeživší děti. Všichni se táhnou s esšálky k polní kuchyni, která čadí před zřícenou stěnou. Nedaleko na sněhu spí vojáci, tisknouce k sobě pušky. Poprvé za poslední půl roku není slyšet dělostřelecká palba, nevybuchují bomby. Ticho se stalo první odměnou vojákům vítězného města. Strašné zvuky války utichly. Plný četných ran se Stalingrad vracel do života.
      P.S. Nedávno jsem četla v «Аргументах и фактах», že se Paulus v posledních letech svého života omlouval občanům Stalingradu. Četla jsem podobnou omluvu s velikým údivem. Jen moje rodina utrpěla ve Stalingradě strašlivé ztráty- pod účinky bomb a ostřelování zahynulo čtrnáct lidí. Pamatuji si jejich tváře i hlasy. Viděla jsem, jak byly shazovány bomby na domy v naší ulici, které byly v plamenech. Omluva Palusa byla možná jen proto, že jej naši vojáci zahnali nakonec do sklepení stalingradského domu a donutili jej, aby se vzdal do zajetí. Jinak by byl tento velitel dále napínal všechny své síly, aby byl uskutečněn zvířecký plán „Barbarossa“. Až poté, když se vrátil ze zajetí, nejednou opakoval. „Ruský národ neporazí nikdo!“

      P.P.S. K tomu překladatel článku Ludmily Ovčinikové jen dodává: 29. ledna 1943 posílá Paulus Hitlerovi tento pozdrav k výročí převzetí politické moci:
      „Vůdci! K výročí dne převzetí moci zdraví 6. armáda svého Vůdce: Stále ještě vlaje nad Stalingradem prapor s hákovým křížem. Náš boj může být, pro žijící a budoucí generace, příkladem toho, že Německo bude vítězit, jestliže nebude kapitulovat ani v těch nejbezvýchodnějších situacích. Sláva mému vůdci. Paulus, generálplukovník.“ ( „An den Führer! Zum Jahrestage Ihrer Machtübernahme grüßt die 6. Armee ihren Führer. Noch weht die Hakenkreuzfahne über Stalingrad. Unser Kampf möge den lebenden und kommenden Generationen ein Beispiel dafür sein, auch in der hoffnungslosesten Lage nie zu kapitulieren, dann wird Deutschland siegen. Heil mein Führer! Paulus, Generaloberst.“ Viz http://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Paulus)

PŘÍSPĚVEK KE KAUZE "ZÁKON DIMY JAKOVLEVA"

Dne 31 prosince 2012 jsem přeložil komentář Ministerstva Ruské federace k zákonu „Dimy Jakovleva“. V zájmu pravdy, která je v našich médiích buď zamlčována nebo zkreslována se záměrem, co nejvíc poškozovat Rusko, vkládám tento překlad na svůj blog v naději, že alespoň někdo si jej přečte a třeba si poopraví nebo doplní svůj názor.
Uvádím stránku, kde je onen komentář v ruském originále publikován.
http://www.mid.ru/brp_4.nsf/newsline/D113DE6CB6A55D7844257AE2004F6637

KOMENTÁŘ MINISTERSTVA ZAHRANIČÍ RUSKA K SITUACI O OSVOJOVÁNÍ SI RUSKÝCH DĚTI OBČANY USA
      Kolem dnešního podpisu „Zákona Dimy Jakovleva“ ruským prezidentem V.V. Putinem se v amerických politických a společenských kruzích rozbíhá propagační kampaň, jejímž cíle je dokázat, že osvojování si ruských dětí občany Spojených států je takřka jediná cesta, jak mohou tyto děti získat šťastnou budoucnost.
      Protože dostáváme otázky, proč jmenovitě Američanům bylo zakázáno osvojování si, chceme oznámit toto.
      Je pravdou to, že je v Americe hodně lidí, kteří mají vřelé srdce a kteří jsou připraveni předat svou lásku osvojeným synům a dcerám, včetně těch, kteří mají omezené možnosti. To je však jen část pravdy. Bohužel, mince má i svou druhou stranu. Ta spočívá v tom, že jsou naši malí občánci osvojováni i lidmi jiného druhu, kdy se dostávají do žalostné situace bez jakékoliv právní ochrany. To není jen otázka statistiky (i když ani tato není tak optimistická, jak je to vykládáno v USA), ale otázkou osudu, někdy je to dokonce i otázka práva dítěte na život.
      Máme-li hovořit o statistice, pak ty údaje, které byly dány ve známost a které svědčí o smrti ruských dětí, jež zemřely rukama amerických osvojovatelů (bylo to od roku 1996 19 neplnoletých), jsou jen vrcholem ledovce. Jsou to jen prokázané případy, které jsou široce známy. Oficielní statistika v této věci v USA neexistuje. Jestliže v prostředcích masové informace se z těch či oněch příčin nedostanou informace o původu dítěte, které by hovořily o původu dítěte, pak prakticky nelze se dozvědět o ruských kořenech oběti. Jakmile přijede dítě, které má být osvojeno v USA, do země, pak okamžitě osvojené dítě  získává americké občanství, jakož i americké jméno a příjmení.
      Situace v USA vcelku s osvojováním si dětí nepatří mezi nejlepší. Podle informací nevládní organizace „American Professional Society on Abuse od Children“ tam každé čtvrté mezinárodní osvojení končí neúspěšně a má za následek psychologické nebo fyzické poškození dítěte.
      Poplach vyvolává i celkově surové zacházení s dětmi. Podle informací nevládní organizace „Childhelp“ umírá každý den v USA průměrně pět dětí v důsledku surového zacházení. Podle údajů ochránců lidských práv se 50-60% případů smrti dítěte, které pochází z ruk rodičů, utajuje. Důsledkem je, že, jak to vypočítali v nestátní organizaci „Národní koalice k zastavení počtu dětských smrtí v důsledku násilí“ (NCECAD) , překročil počet usmrcených dětí počet Američanů, kteří zemřeli za stejné období v místech, kde probíhaly války.
      Na příklad ani v Itálii, ani ve Španělsku, tedy ve státech, které jen nepatrně zaostávají od USA, co se týče počtu osvojených ruských dětí (v roce 2011 to bylo 965-USA, 798-Itálie, 685-Španělsko) nebyly zaznamenány tak křiklavé případy surového zacházení s osvojenými dětmi, tím méně pak  jejich smrti.
      Nejsou potvrzeny ani rozšiířované informace, že Američané si osvojují v Rusku jen invalidní děti. V roce 2011 z 965 Američany osvojených ruských dětí, bylo, podle různých pramenů, jen mezi 44 až 89 případy neplnoletých s omezenými možnostmi.
      Je na místě také připomenout, že USA (spolu se Somálskem a Jižním Sudánem) nejsou členem Úmluvy OSN o právech dítěte. Zdůvodňuje se to tím, že tato univerzální úmluva podkopává „tradiční principy“ amerického zákonodárství a výchovy. Podle údajů nevládní organizace „Práva rodičů“ je takovým „tradičním principem“ i „rozumný výprask“ (reasonable spankings= rozumné naplácání na zadek). Ve školách 19 států USA jsou dovoleny tělesné tresty. Podle informací řady společenských organizací bijí dvě třetiny rodičů děti rukou do obličeje.
      Obhájce „tradičních výchovných metod“ rovněž neuspokojuje to, že Úmluva zaručuje dětem takové svobody, jako je právo volit si své náboženství, právo „být vyslechnut“, právo na volný čas. V USA rovněž není zaveden zákaz vynášet neplnoletým doživotní rozsudky.
      V případě, kdy dochází k neúspěchům při osvojení si cizích dětí, je jak americká společnost, tak i právní orgány a soudy nakloněny stavět se na stranu osvojitelů a ne osvojených. K ruským dětem je to aplikováno tak, že je spatřována příčina neúspěchů ve „špatné dědičnosti“ nebo v „dětství v dětských domovech“. Navíc se v USA vytvořila skupina pseudoexpertů- „psychologů“, kteří jsou za odpovídající odměnu (300-400 dolarů za hodinu) připraveni dokazovat existenci tak zvaného „reaktivního rozkladu připoutání“, jestliže pochází dítě z naší země.
      S pomocí takových „specialistů“ se podařilo těm Američanům, kteří se vysmívají osvojovaným dětem z Ruska, aby se vyhnuli odpovědnosti nebo aby se jim dostalo jen symbolických trestů. V roce 2008 soud Feerfaxu zcela osvobodil M. Harrisona, který nechal svého 21 měsíčního syna připoutaného devět hodin v autě v padesátistupňovém vedru. Manželé Kraverovi dostali 16 měsíců vězení za „zabití z neopatrnosti“ I. Skorobogatova (po jeho smrti bylo na chlapcově těle nalezeno 80 ran, včetně těžké rány na mozku). B. Dykstra byl uznán nevinným na smrti osvojeného I. Kragynceva, nehledě na to, že soudní znalci prohlásili, že je nepravděpodobná otcova verze, že chlapec spadl ze žebříku.
      Při tom za analogické přestupky vůči americkým dětem jsou jejich rodiče, jak se stalo téměř pravidlem, odsuzováni až doživotně. Specielně, nedávno bylo v tisku oznámeno, že matka dostala 99 roků vězení za to, že přibila ke stěně ruce své dcery. Jiná dostala doživotní vězení za to, že utloukla k smrti své čtyřleté dítě.

Přeloženo 28. prosince 2012.

ALEJ MIGŮ V KOREJI A V ČESKOSLOVENSKU

      Před 60ti lety zuřila na Korejském poloostrově krvavá válka. Tato, v podstatě občanská válka, vypukla jen pět roků poté, kdy tam, současně se skončením Druhé světové války, skončila i desítky let trvající japonská koloniální okupace. Po porážce Japonska v roce 1945 byla Korea bez konzultace s korejskou reprezentací rozdělena vítěznými státy, USA a SSSR, na dvě části, severní, ovládanou Sovětským svazem, a jižní, ovládanou USA. Jejich hranici tvořila 38. rovnoběžka. Obě velmoci se nedokázaly dohodnout na sjednocení země a tak v roce 1948 se v obou částech poloostrova vytvořily dva státy. Každý z těchto států pretendoval na kontrolu nad celým poloostrovem, což nakonec vedlo k válce.
      Ta začala v roce 1950. Postupně se do ní zapojily i třetí země: na straně Severní Koreje Čínská lidová republika svými dobrovolníky, a Sovětský svaz především svým stíhacím letectvem. Na straně Jižní Koreje vystoupily pod vlajkou OSN hlavně Spojené státy americké. Ty byly v letecké válce, která byla součástí války mezi Severní a Jižní Koreou, zastoupeny svým strategickým bombardovacím letectvem reprezentovaným letouny B-29, letectvem průzkumným, které představovaly letouny B-45 a letectvem taktickým, zastoupeným především letouny F-84 a F-86.
      Jedním z úkolů taktického letectva USA na čínsko-korejské hranici bylo vybojování nadvlády ve vzduchu. Tento úkol vyplýval z vojenské doktríny USA. Nadvláda ve vzduchu byla potřebná k tomu, aby část taktického letectva mohla nerušeně uskutečňovat další svůj doktrinální úkol. Jím byla izolace bojiště. Izolace bojiště měla být především zajištěna tím, že by byly zničeny, přerušeny nebo paralyzovány komunikační a zásobovací cesty mezi územím Číny a Koreje. Odtud byla do Korejské demokratické republiky přesunována pomoc, jak lidská, tak materiální.
      Původním úkolem sovětského letectva bylo přecvičení korejských pilotů na soudobé proudové letouny, aby tak korejské letectvo bylo schopno samostatně plnit své válečné úkoly. Později pak byli sovětští letci vtaženi či zapojeni do bojů, které byly součástí oné války. Stalo se to třeba tak, jak o tom vypráví velitel 196. sovětského stíhacího pluku Pepeljajev. 1. dubna 1951 se přesunul jeho pluk se svými 30 MIG-15 z čínského území na letiště Andun na území Koreje v bezprostřední blízkosti korejsko-čínské hranice, aby odtud vedl bojovou činnost v sestavě 324. divize. Té velel proslavený stíhač Velké vlastenecké války Kožedub.
      Už první nebo druhý den po přesunu, se nad letištěm objevilo kolem 30 letounů F-86. Jaký úkol měly tyto letouny plnit, Pepeljajev neříká. Avšak dvě letky stíhačů jeho pluku odstartovaly a zavázaly se do vzdušného boje s americkými letci. Kdo vydal veliteli pluku k tomu rozkaz, neříká. Určitě nemohl velitel pluku zvednout své stíhače a vést je do boje s letouny americkými, bez toho, že by předtím nedostal k něčemu takovému potřebný rozkaz. Zdá se velice nepravděpodobné, že by také mohl vydat rozkaz k napadení amerických stíhačů, aniž by měl jasno, že se tyto letouny nad letištěm, kde byl umístěn, „neobjevily“ jen tak, bez zjevných útočných úmyslů, a nechystaly se sovětské letouny na letišti napadnout. Je také málo pravděpodobné, že sovětští stíhači odstartovali teprve poté, kdy se americké stroje nad letištěm „objevily“. Přece jen ke startu dvou letek stíhačů je potřebný určitý čas a pokud by americké letouny přiletěly s cílem ničit sovětské letouny na letišti, pak by bylo málo pravděpodobné, že by se start sovětských stíhačů obešel bez ztrát ještě před tím, než byl zahájen vzdušný boj.
      Zdá se tedy, že přílet amerických stíhačů nad letiště Andun byl jistou formou bojového průzkumu. O tom by svědčilo i to, že se po tomto boji americké letouny F-86 nad letištěm Andun neobjevily do konce pobytu tam 196. stíhacího pluku, tj. do 1. dubna 1952.
      Úplný obraz o tom, jak byl uveden do činnosti mechanismus zapojení sovětských stíhačů do boje s americkými letci, nejsem schopen si udělat. K tomu postrádám znalost příslušných rozhodnutí a rozkazů nejvyššího sovětského i amerického velení. Jen obtížně si však mohu představit, že by američtí letci nevěděli, čí letectvo se na ono letiště přesunulo.
      Z toho, co bylo zatím publikováno na stránkách ruských médií, však vyplývá, že bojový úkol sovětského letectva se omezoval jen na to, aby nebylo americkému letectvu dovoleno izolovat bojiště, to jest prostory, kde probíhala pozemní válka.
      O tom, jak sovětští letci chápali své poslání, vypráví Pepelajev toto: „Mí letci, i já osobně, jsme velice dobře chápali, že nebojujeme za svou Vlast, že nebojujeme za své nejbližší. Že chráníme své přátele a že plníme rozkazy nadřízených a své vlády. (V čele oné sovětské vlády v oné době ještě stál J.V.Stalin. Poznámka má.) Nepožadoval jsem proto od svých podřízených, aby prolévali svou krev a nasazovali svůj život za každou cenu. Nebojovali jsme proto, abychom ničili nepřátelské letouny za každou cenu, ale byli jsme rozhodnuti neumožňovat protivníkovi, aby sestřeloval naše kamarády. Hlavně pak jsme mu nechtěli dovolit, aby bombardoval objekty, které jsme měli chránit. Snažili jsme se proto protivníka vytlačit z prostoru, který jsme měli chránit. Naše taktika ve vzdušném boji byla víc obranná, než útočná“.
      Příznačným v tomto směru je i postoj veteránů Velké vlastenecké války, kteří také byli v pluku Pepeljajeva. On sám píše, že tito veteráni Velké vlastenecké války, velice zkušení a již vyznamenaní bojovníci, neprojevovali, až na výjimky, v bojích zvláštní agresivitu a přání bojovat. Nemyslí tím velitele 324. stíhací divize, kterému jeho pluk podléhal, I.N.Kožeduba. Ten měl z Moskvy výslovný zákaz zúčastňovat se vzdušných bojů. To považuje Pepeljajev za správné, protože by určitě letci protivníka, tedy Američané, na něj uspořádali skutečný hon, aby jako trofej získali „skalp“ takového esa!
      Taktika sovětských letců tedy především spočívala v tom, aby americkému letectvu nebylo dovoleno přerušit komunikační spoje přes řeku Amnok (čínsky Ja-lu). Ta tvořila hranici mezi územím Severní Koreje a Čínou. Přes tuto řeku v jejím dolním toku probíhaly hlavní zásobovací komunikace. A aby nebylo rovněž dovoleno zničit hydrocentrály na řece Amnok, jistě velice důležité pro zásobování země elektrickou energií. Že se sovětskému letectvu podařilo tento úkol splnit, vyplývá z toho, že po celou dobu války nebyly tyto komunikace přerušeny. To nakonec vedlo k tomu, že válka mohla skončit úspěšně pro severní stranu: jen masivní výsadek amerického námořnictva nakonec způsobil přelom ve válce. Ta pak skončila příměřím, trvajícím dodnes.
      Někteří ruští autoři jdou ještě dále v hodnocení důsledků činnosti sovětského letectva. Ty hodnotí z mnohem širšího hlediska. Tak Nikolaj Georgijevič Bodrichin, ruský spisovatel, historik letectví, píše v předmluvě k druhému vydání knihy Pepeljajeva «Миги» против «Сейбров». — М.: Яуза, Эксмо, 2005: „Pod dojmem úspěchů sovětského letectva se vláda G. Trumana neodhodlala zaútočit na SSSR ze vzduchu. Při tom byl takový útok v rámci preventivní války předpokládán v plánu „Dropshot“. V tomto plánu se předpokládalo napadnout 73 sovětských měst třemi sty atomovými bombami. Avšak dovednost, statečnost a vůle sovětských letců, které byly v Koreji demonstrovány, donutily protivníka, aby se takových plánů vzdal.“ Bylo-li tomu skutečně tak, to se asi dozvědí až naši potomci.
      A tak se v druhém roce války rozhořela v severozápadní části korejského poloostrova letecká válka, ve které se střetly dvě vůle: na jedné straně vůle amerického letectva zabránit spojencům Koreje zásobovat bojující armády a na druhé straně vůle sovětských letců nedovolit americkému letectvu realizovat tento cíl. V podstatě došlo k první, a zatím naštěstí i k jediné, rusko-americké letecké válce. Byla to také první vzdušná válka, ve které na obou stranách byla nasazena letadla nové generace, než se kterými před pěti-šesti lety končila válka světová. Na ruské straně byly masově nasazeny letouny MIG-15 , také ve variantě MIG-15bis, a na americké straně letouny F-86 „Sabre“.
      Prostor, ve kterém se odehrávala podstatná část oné letecké války, byl později americkými letci nazván „MIG Alley“, tedy „Alej Migů“. O tom, jaký byl její výsledek, jsem již psal. Nehodlám se zabývat tím, jaké ztráty na té či oné straně přinesli letci obou států. Údaje o tom se dost navzájem liší.
      Charakteristickým pro tento odlišný pohled je to, co o tom píše ve své knize jeden z účastníků, onen Pepeljajev, velitel 196. stíhacího leteckého pluku, Hrdina Sovětského svazu. Pepeljajev má na svém kontě 20 sestřelů v této válce a je považován za jedno z leteckých es této války. Jako takový byl také pozván na „Slet Orlů“, který se uskutečnil v roce 1995 na letecké základně Maxwell ve městě Montgomery, stát Alabama, USA. Kromě jiného líčí v knize zážitek právě z tohoto sletu. Píše: „Dostal jsem mnoho otázek. Hlavně směřovaly k taktice a k bojovým možnostem letounu MIG-15. Některé otázky měly i škodolibý podtext, protože většina posluchačů v sále měla za to, že jejich letectvo je neporazitelné a že mělo v Korejské válce absolutní převahu ve vzduchu a že poměr vítězství amerického letectva nad protivníkem byl 13:1 ve prospěch Američanů. Nemohli ani pochopit a nešlo jim do hlavy, že 196. sovětský pluk, kterému jsem velel, měl v bojích s jejich spoluobčany na severovýchodě Koreje poměr vítězství 10:1 ve svůj prospěch. Sestřelil více než 100 letounů a ztratil 10 kusů MIG-15.“
      Korejská válka, byť byla omezena jen na poloostrov ve východní části Asie, byla jen součástí mnohem širšího konfliktu, který zasáhl velkou část severní polokoule planety. Tento konflikt trvající až do konce osmdesátých let dvacátého století, jsme si zvykli nazývat studenou válkou. Někteří historici a badatelé jsou toho názoru, že počátkem této studené války bylo atomové bombardování japonských měst Hirošima a Nagasaki. Ztotožňuji se s takovým názorem. Podstatou této války totiž byla kultivace strachu, majícího svůj počátek v červenci 1945 v poušti Alamogordo a v bombardování Hirošimy a Nagasaki. Tento strach pramenil z děsivých účinků nového prostředku vedení války, kterým se lidstvo dotklo samotné podstaty vesmíru.
      Ve stejné době, kdy běžela na plné obrátky válka v Koreji, tak o několik tisíc kilometrů západněji se rozbíhalo jiné dějství onoho celosvětového dramatu. Jeho součástí byla i naše země. Ta se v důsledku historického vývoje stala součástí stejné fronty, jakou byla korejská, čínská a sovětská vojska ve východní Asii.
      I na naší straně hranice, kterou od věků střežili Chodové, oni Jiráskovi „Psohlavci“, byla konstruována a budována podobná „alej Migů“. Počáteční fáze této „války“ nebyly pro naše letectvo příliš úspěšné. Pilot 5. stíhacího pluku, který byl dislokován na letišti Líně u Plzně, Jaroslav Šrámek, o tom píše ve své knize „Vzpomínky pilota“ toto: „Docházelo k častému narušování československého vzdušného prostoru americkými letouny, a to jak v příhraničním pásmu, tak i do vnitrozemí.“ Pohotovostní vrtulové letouny válečné doby, známé „messerschmitty“ BF-109, neměly vůči letounům, kterými v té době už disponovalo letectvo Spojených států, dislokované v Evropě, „žádné předpoklady úspěšného zásahu“. Tak tomu však bylo až do 10. března roku 1953. V ten den vnikla na naše území dvojice stíhačů na letounech F-84 „Thunderjet“. Střetli se však s dvojicí našich stíhačů pilotujících letadla MIG-15: poručíkem Šrámkem a poručíkem Forstem.
      A této dvojici stíhačů bylo „Jejím Veličenstvem Historií“ přisouzena role ukončit období, kdy, jak píše J. Šrámek, „časté a beztrestné narušování československého vzdušného prostoru nesmírně profesně pokořovalo československé stíhače“. Ti už v oné době začínali být vyzbrojeni stejnými letouny, s jakými bojovali sovětští stíhači na východě Asie. A mohli se tedy postavit letounům F-84 ve vzdušném boji, ke kterému došlo. A tento souboj skončil sestřelením jednoho z narušitelů a útěkem druhého na území Německa. Velitelem dvojice amerických stíhačů a sestřeleným pilotem byl poručík Warren G.A. Brown. Údajně měl tento pilot za sebou zkušenost války v Koreji.
      Jestli jsem použil pro vyjádření toho, co znamenal onen souboj, pokud vím tak první a jediný svého druhu při ostraze výsostného československého území jejího vzdušného prostoru stejný výraz, jaký použili američtí letci v korejské válce, tedy „alej migů“, nedělám to proto, abych prováděl jakékoliv kvantitativní či kvalitativní srovnání obou bojišť. Srovnání není možné: měřítka byla rozdílná. Ale co do významu jsou obě bojiště srovnatelná. Pochopitelně ne ani svými důsledky. Na naší hranici neprobíhala skutečná vzdušná válka, ale jen jednotlivé zásahy proti nerušitelům výsostného československého území. Tato, v podstatě „studená vzdušná válka“, byla vedena také velice úporně, byly do ní vloženy obrovské prostředky, úsilí a vůle stran. Ona válka měla i své oběti. Nebyly to oběti v podobě sestřelených čs. letců, ale byly to oběti na životech těch, kteří se k eventuelní horké válce připravovali. A kteří jsou, bohužel, jak je to téměř národním zvykem v naší zemi, zneuctíváni nebo v lepším případě nepřipomínáni a nuceně zapomínáni. V období budování a udržování oné „české aleje MIGů“, tedy až do konce devadesátých let minulého století, jen na letounech typu MIG zahynulo 245 československých pilotů!
       Je na místě, abych se zde na dálku zeptal oné terciánky či kvartánky třeboňského gymnasia, zda o této věci také něco ví od svých pedagogů, eventuelně rodičů, a zda by též chtěla i od dožívajících, možná už jen několika desítek československých stíhačů, kteří byli v oné „aleji migů“ angažováni, aby se i oni od této své minulosti „odstřihli“ a jak by to měli udělat!
      Mnozí dnes v naší zemi nejsou ochotni nejen přiznat, ale ani dokonce o této válce hovořit. Maximálně ji odsoudit jako obhajobu komunistického režimu. Cožpak dnes je někdo ochoten přiznat, že bylo období, kdy po čtyřiadvacet hodin denně směřovaly k našim hranicím letouny strategického letectva USA, plně připravené provést zničující jaderné a termojaderné údery na cíle na našem území? Že v určitém období to byla jedna osmina strategických letounů, která byla nepřetržitě ve vzduchu, byla plně připravena k provedení úderů na konkrétní cíle a která se vracela od určité linie zpět na své základny jen v případě, že neobdržela rozkaz tuto linii překročit a pokračovat ke stanoveným cílům? A stačilo někdy jen málo, aby se plány změnily v realitu. Jak píše známý neuropatolog a vědecký esejista MUDr František Koukolík ve své knize „Jak si lidé hrají“, že na příklad americký prezident Nixon, tedy vrchní velitel armády Spojených států amerických, tedy muž vybavený obrovskou pravomocí, „ v průběhu politické krize… v posledních dnech svého úřadu vzlykal, tloukl pěstmi do stěn a přemýšlel o tom, že vydá rozkaz začít atomovou válku… a ministr obrany John Schlesinger musel zajistit, aby žádný z případných Nixonových rozkazů ozbrojené síly neuposlechly“.
      V čem jsou obě „aleje“ naprosto nesrovnatelné, je to, jak se k oběma „alejím“ postavili Američané a jak se k tomu staví naši činitelé. Když byla dohodou amerických prezidentů se sovětským vůdcem Gorbačovem ukončena studená válka, když byly „pacifikovány“ zbraně a když se pomalu začínala obnovovat vzájemná důvěra, pozvali Američané na svůj „Slet Orlů“, kromě svých významných letců a astronautů i velitele 196. gardového stíhacího pluku, který rok bojoval v oné „Aleji Migů“ na Korejském poloostrově, Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva . Tam mu vzdali stejnou čest, jako ostatním přítomným. Na shromáždění, kterého se zúčastnil, jej poctili povstáním, stejně jako každého z dalších účastníků.
      Zcela jinak se pohlíží na naše stíhače, kteří hájili naši státní hranici. Píše o tom předseda „Historické letky republiky Československé“ Milan Mikulecký. Především zaznamenal, jak se k J. Šrámkovi choval František Peřina, hrdina druhé světové války. Nevnímal jej jako nějakého „komunistického“, ale jako československého pilota, který sloužil ve vzdušných silách své země.
      Dále Milan Mikulecký píše: „Zřejmě nejstrašnější zážitek mám z jedné společenské akce Historické letky, kde byli oba naši patroni, tedy jak Franta Peřina, tak Jarda Šrámek. V doprovodu tehdejšího ministra Karla Kühnla dorazil nějaký plukovník, a když potom celá skupinka začala debatovat s Jardou, který na dotaz, zda někoho sestřelil, odpověděl po pravdě, pan plukovník ze sebe jen vyrazil: „To byste se měl stydět." Naproti tomu také přítomný americký letecký přidělenec si nechal celou událost převyprávět a vítězi souboje pogratuloval. Tahle naprosto rozdílná reakce ve mně tehdy zanechala hluboký dojem.“
      Pro naši zemi je tedy příznačné něco jiného. V televizi v současnosti probíhá pětačtyřicetidílný seriál „Zdivočelá země“. Údajně mapuje naši historii v letech 1945-1990. Neviděl jsem ani jeden z dílů. Občas však čtu článečky autora stejnojmenné knihy spisovatele Jiřího Stránského a dovedu si proto představit, jaký je jeho pohled na historii, kterou údajně mapuje. Tedy na tu část naší historie, kterou jsem sám prožíval nikoliv jako pasivní účastník, ale jako spolutvůrce v tom rozsahu, který je dostupný pro jedince. A mohu také porovnávat s obdobím po roce 1990. Výsledkem tohoto mého porovnání je to, že země, ve které jsem se narodil, a ve které jsem prožil dosavadní život, se mi i dnes, po 23 letech tak zvané revoluce, tedy pronikavého převratu společnosti, jeví jako země nejen materiálně, ale především morálně, pustnoucí, tedy zdivočelá. Co jiného, než morální zpustlostí, je to, když jsou naruby převraceny mnohé hodnoty, ve kterých mne vychovávali mí rodiče, prostí lidé práce, kdy jsou hrdinové vyhledáváni mezi vrahy a kdy jsou tito dokonce předsedou vlády vyznamenáváni, kdy je uplatňován princip kolektivní viny, kdy jsou na zákon povyšovány akty vlastizrady, kdy namísto morálky, která by měla být na prvním místě, jsou na toto místo stavěny peníze, zisk za každou cenu?
      Při jakýmkoliv výhradám, které bych mohl mít, a mám, k americkým politikům toho nejvyššího ranku, nemohu jiným Američanům upřít jedno: dokážou hodnotit a uznat kvality svého soupeře i protivníka ve válce, dokážou uznat kvality řadových bojovníků, dokážou se odpoutat od ideologických klišé, dokážou si podat ruce i s těmi, s nimiž se v jiné době, v jiných podmínkách utkávali ve vzdušných bojích, kdy žádná ideologie nemůže stát výše, než je povinnost letce splnit úkol ve vzdušné sféře planety, kdy jen dovednost, mistrovství a vůle mohou rezultovat v úspěch.
      Jak uboze vyhlíží pak onen, mně neznámý plukovník, provázející českého ministra (!) obrany, když odsuzuje bojového pilota na lavici hanby jen proto, že se „provinil“ tím, že plnil slova přísahy, kterou složil své Vlasti jako dvacetiletý muž!

KAM KRÁČÍ ČESKÁ JUSTICE?

KAM KRÁČÍ ČESKÁ JUSTICE?


     Předseda Ústavního soudu, JUDr Pavel Rychetský, poskytl deníku Právo dne 15. září 2012 rozhovor, v němž prohlásil, kromě jiného, že „v naší zemi došlo k úpadku demokracie“ a že dochází k „demontáži ústavního demokratického právního státu“.
     Známý publicista, šéfredaktor „Listů“, Václav Žák, vyslovuje jisté pochybnosti nad prací justice, když svůj článek ve stejném deníku nadepsal dne 16.11.2012 takto: „Otazníky nad rozsudkem: když justice vstupuje do politiky“. Zabývá se rozhodnutím pražského městského soudu v případě údajné korupce Víta Bárty a Jaroslava Škárky.
     V rozhovoru doktora Rychetského nelze ani z jednoho slova usoudit, že na úpadku demokracie a demontáži ústavního demokratického právního řádu by se jakkoliv mohla podílet také justice, ač podle Ústavy soudní moc tvoří jeden ze třech pilířů, na nichž spočívá demokratický stát.
     A co říci Václavu Žákovi? Dalo by se odpovědět několika slovy: justice nevstupuje do české politiky až nyní, není proto na místě použití přítomného času slovesa „vstupovati“. Stalo se to už na počátku devadesátých let minulého století. Třeba tím, že se plně postavila za zákonodárnou a výkonnou moc, která kodifikovala něco, k čemu ji nikdo nezmocnil. A pokračuje to asi dále.
     Rád bych svůj názor na oba problémy, hlavně pak na problém, na nějž upozorňuje předseda Ústavního soudu, rozvinul blíže. Snad to současně bude relevantní i k tomu, o čem píše Václav Žák.
     Jestli je pravda to, co tvrdí P. Rychetský, a já připouštím, že by mohl mít pravdu, pak má na úpadku demokracie a na demontáži právního státu svůj podíl i Ústavní soud, jakožto nejvyšší soudní instance. O jiných složkách justice nebudu hovořit. Nelze explicitně vinu za to svalovat na všechny ostatní, kromě justice.
     Jestli hovoříme o úpadku čehokoliv, tedy i demokracie a právního státu, pak musíme eo ipso vycházet z toho, že už zde jakási úroveň byla a po ní následuje „úpadek“. Výraz „úpadek“ nám, starším, vysvětluje F. Trávníček ve Slovníku jazyka českého, jako „pád, velký pokles, silné zhoršení stavu (na př. mravů…). Podtrhl bych v této souvislosti slovo „mravy“, protože od úpadku mravů se, podle mého soudu, odvíjí i onen pokles.
     P. Rychetský má za to, že příčina by mohla být v tom, že se „zcela vytratil polistopadový étos z politiky“. Onen étos, vyjádřený kromě jiného heslem „Nejsme jako oni“, se totiž začal velice rychle naplňovat zcela jiným obsahem. Obsah nového, respektive obživlého, étosu snad nejlépe odpovídá tomu, co tak pregnantně vyjádřil Horatius ve svých Listech slovy: „O, cives, cives, quaerenda pecunia primum est, virtus post nummos“ (Občané, občané, nejprve si musíte nahrabat peněz, ctnost až po penězích přijde). A peníze se staly tím, jak nás učí jistý guru tržní sféry, co se dostalo „až“ na první místo!
     Velice brzo se potvrdilo, že slova, přednesená z balkonu Melantricha nebo z tribuny na Letné, sice povzbuzovala, ale nakonec to bylo ony pověstné příklady, které táhly. A kladných příkladů, zvláště u lidí stojících v čele, bylo jen velice málo. A tak i morálka velice rychle degradovala a nemalou zásluhu na tom mají i vlivní lidé. Stačí si vzpomenout jen na slova Václava Havla, která vykřikoval v roce 1989, (jak nám to nedávno připoměla ČT), že přijme prezidentský úřad jen v případě, že Alexandr Dubček bude předsedou Národního shromáždění. O nějakou dobu později pak bez rozpaků podepsal zákon, který nejen z Dubčeka, ale dokonce z velké části jeho volitelů do úřadu prezidenta, udělal zločince nebo pomahače zločinu. Bylo by vůbec možné, aby v „zemích na západ od nás“, (do uvozovek dávám termín, použitý P. Rychetským) byl v čele státu člověk, který by do funkce byl zvolen zločinci nebo jejich pomahači? Byť by jejich příslušnost k organizaci „zločinné a zavrženíhodné“ byla, v rozporu se starou zásadou, že lex prospicit, non respicit, kodifikována až později? Nesehrálo toto vše svou velkou roli v destrukci morálky?
     Jaký vliv na morální stav naší společnosti mohl mít zákon, který na principu kolektivní odpovědnosti a viny, de facto rozdělil společnost podle účelově zvolených kritérií, na občany hodné a nehodné nebo méně hodné? Zákon, který na místo toho, aby byl zákonem, který má lidem říkat, co musí či co nesmí dělat, určuje, co si lidé mají či nemají myslet o svých dějinách? Jestli je na budově Karlovy univerzity napsáno „lex civium dux“ má to snad znamenat, že ono „ducere“ má vést občany také k jednotnému, tedy totalitnímu, pohledu na dějiny? Nemyslím si to.
     Od kdy vůbec je téměř za oficielní v našem státě považována zcestná Jaspersova filosofie o kolektivní vině? Cožpak jsme neprošli etapou, kdy jiná filosofie, jež rovněž aplikovala princip kolektivní odpovědnosti, byla dokonce ústavně zakotvena v našem právním řádu? To už může být klidně považována za oficielní filosofie, která dělí lidi na „podlidi“ a „nadlidi“.
     Jakou historickou hodnotu má třeba tvrzení zákona, že se komunistický režim „spojil s cizí mocností“? Když všichni víme, že onen režim byl právním nástupcem režimu, který s touto cizí mocností uzavřel spojeneckou smlouvu už v roce 1935, posléze ji potvrdil v roce 1943, tedy smlouvu, jejíž platnost stvrdilo vlastní krví mnoho občanů. Kdo vůbec dal vládě a zákonodárcům mandát k tomu, aby vynášeli soud nad historií?
     A jak se k tomuto zákonu postavil Ústavní soud? Nejen že zákon nezrušil, ale oportunisticky se postavil za onen soud na dějinami, který je jednostranný , vůči mnohým nespravedlivý a tedy nemravný. V mých očích už svým stanoviskem jen potvrdil Ústavní soud marxistickou tézi, že „právo je na zákon povýšená vůle vládnoucí třídy“. V nových podmínkách bych možná řekl ne „vládnoucí třídy“, ale „vládnoucí partokracie“ nebo ještě lépe „pecuniokracie“. Mysleli si snad soudci Ústavního soudu, kteří schválili Nález číslo 14 ze dne 21.12.1993, že tím, že prohlásí zákon jen za jakousi deklaraci, udělají ze lži pravdu?
     Druhým zákonem, který zůstal zcela nepovšimnut institucí, která je „soudním orgánem ochrany ústavnosti“ (čl. 83 Ústavy), je zákon č. 181/2007Sb z 8.6.2007. Jestli platí čl.1 Listiny základních práv a svobod, tak jak je možné, že může být občan zbaven spolehlivosti lege artis jen proto, že absolvoval vysokou školu v SSSR, aniž byla jeho spolehlivost přezkoumána nezávislým soudem? Existuje vůbec ve světě, včetně světa „západně od našich hranic“, v zákonodárství něco podobného? Pochybuji. Takové ustanovení je ekvivalentní tomu, jako kdyby tam bylo zapsáno místo „absolvování školy v SSSR“, že je ze zákona zbaven spolehlivosti člověk tmavé pleti nebo muslim či Cikán.
     Za jistý projev právního nihilismu českého státu pak považuji ustanovení zákona 262/2011 Sb, kde se stanoví, že „formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…“. Což znamená, že v našem státě je povýšeno na právní normu, podle které občan může být i odměněn, (jako se to už stalo letos 28. října) to, co snad ve všech státech světa, je považováno za vlastizradu. Prakticky totiž ten občan, tedy i občan vázaný přísahou, který spolupracoval se zahraniční rozvědkou cizí země a dodával této rozvědce informace, jež ona země, byť by byla zemí tak zvaně demokratickou, (konec konců nebyla to demokratická země, která v roce 1945 jako první použila atomové zbraně proti japonským městům?) mohla využít k plánování úderů zbraněmi hromadného ničení proti jeho zemi, má zásluhy o boj proti vlastní zemi. Nemohu věřit tomu, že by zákonodárci nevěděli, že zbraně hromadného ničení byly takovými nazvány proto, že ničení jimi vyvolané je „hromadné“ a nerozlišuje v cíli lidi vinné od nevinných, tedy na příklad ani ne komunisty od jejich odpůrců.
     A jak se k tomuto poslednímu, z mnou citovaných zákonů, postavila česká justice, specielně Ústavní soud? Pokud mohu soudit, tak nijak. Zřejmě „nikdo z aktivně legitimovaných subjektů tohoto státu nepodal tomuto ochránci ústavnosti řádně předložený návrh, který by opravňoval tento soud k tom, aby zahájil příslušné řízení“ (Rychetský). Konkrétně řízení o zrušení mnu citované právní normy. A tento soud se žádnou horlivostí v tomto směru nevykázal.
     A tak si všichni mohou spokojeně mýt ruce. Co na tom, že to třeba někomu v této demokratické zemi vadí? Vždyť vše se děje v rámci boje s komunismem, že? Tím je přece ospravedlněno vše, že? A vždycky se najdou argumenty, proč to či ono nelze udělat! A tady přece musí všechny ohledy jít stranou, je tady přece tolik jiných starostí! I to je, bohužel, součást jakési nové morálky!
     A tak i naše justice „v smutném tichu jede dál a dál, močálem černým, kolem holých skal“.
     Nebyl to Václav Havel, který ve svém prvním novoročním projevu ve funkci prezidenta Československé socialistické republiky hovořil o „pokleslé justici“? Nemám po dvaceti třech letech právo ptát se: došlo v tomto směru k zásadnímu obratu směrem k lepšímu? Obávám se, že jako občan tohoto státu, podle informací, které se k mým očím a k mému sluchu dostávají, nemohu na podobnou otázku odpovědět kladně. Všechny tři, mnou citované zákony, se mne hluboce dotýkají svou nespravedlností a nemorálností. A česká justice se nemůže tvářit, že na tom nemá svůj podíl. Ten sice nedovedu definovat, ale který pociťuji! Příklady, které jsem uvedl, bych to chtěl jen demonstrovat.

BOJ O MOSKVU-BOJ O BUDOUCNOST CIVILIZACE.

BOJ O MOSKVU-BOJ O BUDOUCNOST CIVILIZACE.         Jsou události, které je třeba připomínat i tehdy, jestliže jejich výročí nejsou kulatá. Ve starověku k takovým patřila nepochybně bitva u Thermopyl. Utkali se tam vojáci Sparty, které vedl Leonidas, s vojsky Peršanů. Statečný boj Sparťanů skončil jejich porážkou jen díky zradě, která umožnila perským vojskům vpadnout do týlu řeckých vojáků. V soutěsce u Thermopyl pak zbylí Sparťané, včetně svého vůdce Leonida, padli.
      Řecký básník Simonidés z Keu složil na jejich počest světoznámý epitaf:
Ὦ ξεῖν’, ἀγγέλλειν Λακεδαιμονίοις ὅτι τῇδε
κείμεθα, τοῖς κείνων ῥήμασι πειθόμενοι.
Ó xein', angellein Lakedaimoniois hoti téde
keimetha tois keinón rhémasi peithomenoi.

      Epitaf byl přeložen mnohými, Marcem Tuliem Ciceronem počínaje. V jeho podání zní:
Dic, hospes, Spartae nos te hic vidisse iacentes,
dum sanctis patriae legibus obsequimur.
Což bych překládal takto:
      Poutníče, zvěstuj ve Spartě, žes nás tu viděl ležící mrtvými
      Když poslušni jsme byli svatých zákonů vlasti.

      Anglický spisovatel, básník, vědec John Ruskin (1819- 1900) o verších Simonida prohlásil, že jde o nejvznešenější výrok, jaký kdy člověk vyslovil. A to proto, že jsou tato slova vyjádřením poslušnosti ve své nejvyšší formě. Není to totiž poslušnost pramenící ze zákona, ale poslušnost dobrovolná, která vyplývá z přesvědčení. Ona slova jsou současně pramenem a podstatou dosud známých hrdinských činů v pravém smyslu slova pojmu „hrdinství“. Jsou to slova objasňující nejen činy, ale osvědčující vůdcovství vůdce velkého národa.
      John Ruskin nemohl v XIX. století tušit, že se ve století XX. odehraje něco podobného, co by mělo být připomínáno, možná nejméně tak dlouho, jako je připomínána bitva u Thermopyl z doby před 25 staletími. Takovou událostí, která předurčila další chod evropských, a nejen evropských, dějin, byla bitva o Moskvu.
     
      Bitva se odehrávala v době od 30. září 1941 do 20. dubna 1942 na vzdálených, bližších a nejbližších přístupech k hlavnímu městu tehdejšího Svazu sovětských socialistických republik – Moskvě. Bitva svým rozsahem, hlavně pak počtem vojáků, množstvím zúčastněné techniky na obou stranách fronty a úporností bojovníků na obou stranách fronty, byla největší bitvou Druhé světové války.
      V této bitvě utrpěla vojska Třetí německé říše první velkou porážku. To mělo pro další chod války osudový význam. A to proto, že Hitler koncipoval celou svou tehdejší politiku na předpokladu, že způsob, který se mu tak osvědčil v předešlých válkách na evropském kontinentě, tak zvaná „blesková válka“ (Blitzkrieg), mu i v této bitvě, jež obdržela kódový ozev „Tajfun“, přinese obdobný výsledek. A tím také, že bude zcela splněn hlavní cíl plánu“Barbarossa“. Jím nebylo nic menšího, než porážka Sovětského svazu. Ta mu měla uvolnit ruce k uskutečňování další fáze světovládných plánů. Jen málo světových politiků a vojenských odborníků nevěřilo, že se mu to podaří.
      Po dosažení cílů plánu „Barbarossa“ měl následovat další postup na cestě za světovládou. Vedle porážky Velké Británie už by se bylo hrálo i o osudy států Blízkého a Středního Východu, a dokonce i Indie. Do cesty se mu však postavila síla, se kterou nepočítal či kterou osudově podcenil. Zdroje této síly byly podobné, jako tomu bylo před 25 stoletími u Thermopyl. Tato síla způsobila krach doktríny bleskové války. Plán „Barbarossa“ ztroskotal a hitlerovské Německo se rázem ocitlo před perspektivou vleklé války. K jejímu vítěznému završení však Německo nemělo ani dostatek vojenské síly, ani materiálních zdrojů a ani morálních sil.
      Na scénu opět, tak jako v Řecku, vystoupil, tentokrát nikoliv básník, který by vytvořil epitaf, ale žurnalista Alexandr Jurjevič Krivickij. Ten v článku „O 28 padlých hrdinech“ vložil do úst politruka, tedy zástupce velitele pro politickou výchovu, Vasilije Georgijeviče Kločkova, slova: „Велика Россия, а отступать некуда, — позади Москва“, V překladu zní: „Rusko je veliké, ale ustupovat není kam, za zády máme Moskvu“. Tato slova, údajně pronesená ke skupině vojáků 316. pěší divize Panfilova, byla pak zveřejněna v deníku Rudé armády „Krasnaja zvězda“ dne 22. ledna 1942. V článku se vyprávělo o hrdinství panfilovců, kteří 16. listopadu 1941 zastavili, za cenu svých životů, u křižovatky Dubosekovo na Volokolamské dálnici útok německých tanků.
     
      Dnes jistě nemá podstatný význam spekulovat o tom, zda citovaná slova řeckého básníka nebo ruského žurnalisty byla či nebyla pronesena. Podstatným je to, že jak čin řeckých bojovníků v Thermopylách, tak i čin ruských obránců Moskvy, byly projevem obrovské morální síly obránců, kteří bojovali za svou vlast. Tito muži byli motivováni ne honbou za slávou a penězi, ale vztahem k tomu, co představuje onen posvátný pojem „Vlast“.
      Tak jako čin obránců u Thermopyl dal Řekům pocit morální síly nad dobyvateli v podobě perských útočníků, tak čin panfilovců u Moskvy dal sovětským vojákům sílu k odporu vůči německým útočníkům a stal se jedním z kamínků oné mozaiky, která nakonec způsobila zásadní zlom v průběhu války Německa a Sovětského svazu, ale i přelom v průběhu celé druhé světové války.
      Jako přelom ve válce byla bitva o Moskvu hodnocena jak vojenskými i politickými činiteli, včetně německé generality. A to nakonec i dalo důvod k tomu, aby mohl 8. listopadu 2012 prezident Státu Izrael Šimon Perez v Moskvě prohlásit, že „když náš svět zachvátilo, za celou lidskou historii největší, šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby“.
      Proto si dovoluji svým příspěvkem připomenout bitvu o Moskvu a udělat i jistou paralelu s bitvou u Thermopyl. Mám za to, že je to třeba připomínat i v naší zemi, kromě jiného i proto, že jsou u nás vyznamenáváni, i prezidentem republiky, lidé, kteří pod záminkou boje s komunistickým režimem zrazovali svou vlast. Podle mého soudu jsou činy těchto lidí zrazujících svou vlast v úplném protikladu těm činům, kterých byl svědkem starověk v bitvě u Thermopyl a novověk v bitvě o Moskvu.

K DISKURZU O POJMECH "HRDINSTVÍ, ČEST, VLASTENECTVÍ"

PŘÍSPĚVEK K DISKURSU O POJMECH „HRDINSTVÍ, ČEST, VLASTENECTVÍ“
   „Nezdá se vám, že si s pojmy „hrdinství, čest, vlastenectví“ nevíme rady?“, ptá se Dana Braunová novopečeného náčelníka Generálního štábu Armády ČR generála Pavla v rozhovoru, který publikovalo „Právo“ ve svém Magazínu 7. července 2012.
     Dostalo se jí vojácky řízné odpovědi. Jí nejvýše postavený voják České armády prokázal svůj smysl pro subordinaci. Ta sahá u něho zřejmě až k bezvýhradnému podřizování se kodifikovanému názoru na část historie národa, orámované roky 1948-1989. Podle onoho názoru, jak jej kodifikoval zákon o protiprávnosti komunistického režimu, by přece mělo být každému jasné, že v podstatě nic, co by se týkalo onoho období novodobého „temna“ našeho národa, nezaslouží kladného ocenění. Což má zajisté platit i o Československé lidové armádě (ČSLA).
     Proto na otázku tazatelky odpovídá: „V dřívějším režimu se tyto pojmy zprofanovaly a staly se abstraktními. Teď nám skutečné hodnoty chybí.“ To říká muž, který dobrovolně vstoupil do oné ČSLA, získal tam středoškolské a vysokoškolské vzdělání, pracoval na úrovních, kde byl ve velitelském styku s řadovými vojáky. Jak se lze dozvědět i z jiného jeho interview (A-Report č.7, http://www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/a-report/areport_-07_2012.pdf) je také mužem, jehož otec byl též v oné armádě „vojákem tělem i duší“. Lze se tedy oprávněně ptát, zda a v jaké míře se oba Pavlové, otec i syn, podíleli na vytváření toho, co obsahuje jeho odpověď na otázku tazatelky. Tedy říci, vojensky čestně a mužně, čím se i on sám, možná i jeho otec, podílel v době jejich služby v ČSLA na profanaci, tedy na zneuctění a znesvěcení oněch pojmů!
     Explicitně lze z jeho slov vyvodit, že teprve generace, kterou reprezentuje on dnes, a která řídí armádu po roce 1989, zná, ke komu jít na radu o tom, co dělat pro to, aby pojmy „vlast, čest, hrdinství“ byly nejen správně vykládány, ale aby se i správně projevovaly. Snad by nám, kteří jsme možná tyto pojmy chápali odlišně, mělo být vysvětleno, v čem spočívaly, a možná ještě spočívají, naše bludy, čím konkrétně jsme se přičinili, že se stalo to, že tyto pojmy byly „zprofanovány a staly se abstraktními“.
     Přiznávám bez okolků, že po patnácti letech služby v oné armádě to nevím a nejsem si svého přičinění v tomto směru vědom. Společné s generálem Pavlem mám to, že, stejně jako on, jsem v oné armádě odsloužil patnáct let. Rozdíl mezi námi je v tom, že v době, kdy on se učil prvním krůčkům na tomto světě, já už musel se svým štábem letecké armády, tedy o stupínek níž, než je Generální štáb, absolvovat odezvu „kubánské raketové krize“ v ČSLA.
     Jak se generál dívá na pojem „hrdinství“, můžeme poznat z toho, když se odvolává na jednu z postav filmu „Sedm statečných“. I mně se názor, hercem Bronsonem ve filmu vyslovený, zamlouvá. Potvrdil mi jen to, co mi přinesla má životní zkušenost. Už před zhlédnutím onoho filmu mi stačilo, abych si to připomněl na životě svého otce. Ten, jako mladý muž, jehož školní vzdělání představovalo pět tříd venkovské obecné školy, byl povolán v roce 1917 do armády Rakousko-uherské monarchie a velen na italskou frontu. Odtud se v roce 1919 vracel jako příslušník „Sokolského útočného praporu Italské domobrany“. Tedy jako muž, který nevyužil svého práva být repatriován jako zajatec nebo jako příslušník armády, která složila zbraně, ale jako muž, který se do služby v armádě své vlasti přihlásil dobrovolně. S tímto praporem pak, po návratu do osvobozené vlasti, ještě do konce roku 1920 zajišťoval československo-maďarské hranice. Nemusím proto hledat přiklad vlastenectví třeba u vojáků sloužících dnes, nevím pro čí zájmy, třeba v Afgánistánu! Po demobilizaci pak můj otec po celou dobu první republiky a Protektorátu „každý pracovní den (někdy i ve svátek) odcházel do fabriky a tam, stejně jako onen rolník kdesi na americko-mexické hranici, do úmoru dřel, aby uživil rodinu“. Plně souhlasím s generálem, že něco takového lze považovat za opravdové hrdinství. Jen se podivuji, že první voják Armády ČR, nehledá příklady též v armádě, ve které začala jeho vojenská kariéra.
     Jako vojenský letec a armádní funkcionář éry ČSLA, pro kterou generál Pavel, ve shodě se současným vedením ministerstva obrany a vůbec politické „elity“, nenalézá jediné slovo kladného ocenění, bych mu v eventuelním hledání pomohl a zeptal se ho: „Nebyli podobnými hrdiny třeba stovky stíhacích pilotů Československé lidové armády, kteří chránili před vetřelci náš vzdušný prostor, a kteří při plnění tohoto úkolu odcházeli dnes a denně na svá letiště, aby tam „proseděli“ ve svých strojích v pohotovosti číslo 1 nepočítané hodiny?“ Co takové „sezení“ v pohotovosti č. 1 obnášelo?
     „To vyžadovalo sedět v kabině letounu, který byl plně vybaven k provedení bojového úkolu, minimálně 8 hodin v průběhu ostré hotovosti. Sedět celou dobu bez možnosti pohybu nebo změny posedu, stále jen na tvrdé části padáku, kterou byla duralová schránka s kyslíkem“. (Z knihy Jaroslava Šrámka, „Vzpomínky pilota“, Svět křídel, Cheb, 2010).
     Tito muži museli být připraveni, ve dne v noci, za všech povětrnostních podmínek, okamžitě startovat proti narušitelům a potenciálním nositelům absolutní zkázy, a to i tehdy, kdy povětrnostní podmínky byly takové, že neměli jistoty, zda budou moci po splnění úkolu přistát a budou se muset katapultovat, mnohdy s malou nadějí na bezúhonné přežití! A to proto, že i jednotlivé letadlo protivníka, tedy NATO, které směřovalo k našim hranicím, mohlo být nositelem zbraní „Soudného dne“.
     Měl generál Pavel na mysli, že i tato činnost oněch mužů, většinou i otců rodin, kteří takto sloužili své vlasti, rovněž přispívala k profanaci, tedy k zneuctění, znesvěcení pojmu „hrdinství“, „statečnost“?
     Opravdu si lze, myslet, že tito naši stíhači, potomci to strážců našich západních hranic - „Psohlavců“, takto znectívali pojmy „hrdinství, statečnost“? Ne, odmítám podobné hodnocení jejich činnosti. Oni chápali svou činnost jako obranu své vlasti před potenciálním protivníkem, v jehož řadách byli též generálové nacistické „Luftwaffe“ Steihoff či Hartmann, odchovanci to svého vrchního velitele, jenž 14. března 1939 vyhrožoval v Berlíně prezidentu Háchovi, že srovná Prahu se zemí, nebude-li tento ochoten „požádat führera o ochranu českého národa“. Také proti nim tedy byli připraveni vzlétnout naši stíhači, aby tak čelili i letcům, kteří ještě v roce 1945 sestřelovali nad Německem americké, britské i československé letce a náležitě se tím pyšnili!
     A jak je to s pojmem „vlast“? I s ním si nevíme rady? Jeden ze známých novinářů-publicistů mi loni v polemice, kterou jsem s ním měl, napsal: „Československo jsem za svou vlast nikdy nepovažoval - jak také, když jeho soudy mě devět let věznili“. U tohoto muže leží zřejmě mezi pojmy „vlast“ a „režim“ rovnítko. A tady jsem u jádra věci. Co to je vlastně ona „vlast“, tedy pojem, se kterým si podle D. Braunové nevíme rady?
     Pokusím se formulovat svůj postoj k tomuto pojmu. Nebudu původní. Jen se opřu o názory lidí, které uznávám jako autority. Ač se nejčastěji obracím o radu ke klasikům římské kultury, našel jsem tentokrát odpověď u profesora Pekaře a prezidenta Beneše. Snad nebude od věci, jestliže oživím a připomenu i lidem, jako je současný náčelník Generálního štábu Armády ČR, nejprve názor historika Pekaře. Zdůrazňuji, že jsem ochoten se pod tento názor podepsat. Profesor Pekař se o tom vyslovil ve své přednášce 5. listopadu 1928 (v onen den jsem byl stár přesně 4 měsíce) v cyklu „O smyslu českých dějin“ (publikováno v knize „O smyslu českých dějin“, nakladatelství Rozmluvy, Praha, 1990):
     „Jsme údy téhož kmene, téže rodiny národní, která spoutána je od staletí nejen jazykem a půdou, vlastí fyzickou, ale i vlastí tradice dějinné, poutem společných osudů, vědomím, že každé generaci je řešiti za okolností změněných a přece v jádře podobných tytéž problémy, jež péče o zachování vlastní bytosti ukládala předkům našim, je neměnnou základnou, jež prostupuje a vskutku nese naše dějiny.“

     A navíc ještě názor prezidenta Beneše, který vyslovil ve svém projevu dne 5. října 1938 při své rezignaci na prezidentský úřad: „Vlast, stát a národ to jste vy všichni navzájem, stojící na své rodné půdě.“ (Paměti, část II., Orbis, Praha, 1947).
     Doplnil bych to ještě o svůj vlastní zážitek. Před pěti lety jsem jel z Peruce po silnici číslo 239 do Loun. Když jsem vystoupal serpentinou z Peruce, otevřel se mi najednou pohled, na který se nedá zapomenout. Přispěla k němu i studená fronta, která předtím celý kraj vymetla jako koštětem. V průzračném vzduchu byla jako na dlani krajina Poohří, homole Českého Středohoří a vše to rámovaly Krušné hory.
     Pohledu, který se mi naskytl se nic z toho, co jsem až dosud viděl ve světě i ve vlastní zemi, se nic nemůže rovnat.
     Snad k onomu vizuálnímu dojmu, který jsem si odtud odnesl do zbytku život, přispělo i to, že mi jakési mysteriézní síly šeptaly: „Ano, tady se rodilo to, čemu dnes říkáš „Vlast“, čemu se koříš, co i tebe spojuje i s oním dávným „praotcem Čechem“, co i tebe ještě dnes naplňuje hrdostí nad tím, čím vším tvá země za ta dlouhá staletí prošla.“ Stejně jako Luboš Palata v Týdeníku rozhlas č. 24/2012 vyslovil svou radost nad tím, jak se zachoval praotec Čech, i já jsem rád, že „do žádné jiné krajiny tento náš „Praotec“ nepokračoval“ a projevil se jako pravý prozíravý otec, který chce nejen pro sebe, ale i pro své potomky to nejlepší.
     Ano, tato Pekařova „rodina“, tato Benešova „rodná půda“, i část toho, co jsem viděl ze silnice z Peruce do Loun, to je ona „Vlast“, to je ona „patria“. To je ona matka, která je, podle M.T.Cicerona, matkou nás všech. A to bez ohledu na naše přesvědčení, naše vyznání, naši víru. To jsou ony společné osudy, které v jeden celek spojovaly nejen naše předky, ale které nás všechny spojovaly v poslední válce i v dobách poválečných a spojují až do dnešních dnů. Všechno, co se tehdy událo, ať to bylo dobré či špatné, je naším společným vlastnictvím, kterého se nemůžeme ani nesmíme zříkat, na které nikdo nemá nějaké výsadní právo hospodáře či majitele. Je-li tato vlast v ohrožení, tak jsme ohrožováni všichni, nikdo z nás se nemůže takovému ohrožení vyhnout, jedině snad v případě, že vlastní vilu na Floridě, Bahamách či v Jižní Africe. Nikdo také ale nemá právo nám dnes napovídat nebo diktovat, co a kdo nás ohrožuje, proti komu, s kým a jak se budeme bránit. K tomu máme svůj Generální štáb, aby nám toto, bez ohledu na politickou konjunkturu, říkal.
   
     Nemohu nezmínit ještě jeden aspekt rozhovoru NGŠ pro deník Právo. Týká se jeho srovnávání dob Varšavské smlouvy s dobou dnešního našeho včlenění do NATO.
     Nedělám si iluze o tom, že v době Varšavské smlouvy byl nějaký ideální stav, pokud se týkalo hodnocení vojensko-politické situace a příprav odpovídajících rozhodnutí. Míra servility našeho politického vedení, a v návaznosti i nejvyšších vojenských špiček, vůči příslušným orgánům v Moskvě byla vysoká. Názorně se to projevilo v době kubánské raketové krize. Ač jsem onu dobu v armádě prožíval a věci s touto krizí související později studoval, nezaznamenal jsem jediný signál, který by ukazoval na to, že zásadní rozhodnutí, která v té době činilo sovětské vedení, byla konzultována či připravována ve spolupráci s námi. A to i přesto, že existovala Varšavská smlouva, že jsem i já sám na vlastní kůži pociťoval důsledky této krize, i když jsem, a to přiznávám otevřeně, ani tehdy si neuvědomoval, co vše je v sázce .
     A to se týká i americké strany. Ač jsem o kubánské raketové krizi rovněž prostudoval řadu materiálů i západní provenience, nezaznamenal jsem rovněž jediný doklad toho, že by se prezident Kennedy se svými nejbližšími spolupracovníky, choval odlišně od toho, jak se chovali politikové v Moskvě. Že by svá rozhodnutí alespoň konzultoval se svými spojenci v NATO. Ani jeho rozhodnutí, která, spolu s rozhodnutími sovětského a kubánského vedení (tady se opírám o názor McNamary), přivedla svět na okraj propasti globální jaderné katastrofy, nebyla připravována způsobem, kterým se, podle generála Pavla, dnes postupuje v NATO. Na rozdíl prý od Varšavské smlouvy. Jaké byly, po rozuzlení karibské krize, teď padesát let poté, předloženy důkazy, že se to nyní bude dít jinak? Či se opět musíme spoléhat jen na sliby a věřit slepě, že to jiné opravdu bude?
     Nemohu se naopak zbavit přesvědčení, že se v této oblasti nacházíme stále v situaci, a tady se znovu odvolám na profesora Pekaře, když tento vysvětluje, jak došlo k defenestraci 23. května 1618, která de facto zahájila třicet let trvající válku. Profesor Pekař píše: „Ostatek zdá se, že v moderních demokraciích nebývá to při rozhodování o nejzásadnějších otázkách budoucnosti národní jiné; často rozhodne jen několik mužů, někdy i mužů pochybné kompetence; lidu ponechá se obyčejně v takovém případě právo projevit nadšený souhlas“. (J. Pekař, Bílá Hora, vyšla nákladem Vesmíru v Praze v r. 1921; citováno podle knihy „O smyslu českých dějin“, Rozmluvy, Praha, 1990).
     Stačí jen se zamyslet nad výsledky průzkumů veřejného mínění, které vypovídají o tom, jakou důvěru dnes mají vlády, hlava státu či parlament v očích lidu. Možná, že mnozí z nás po takovém zamyšlení dojdou k názoru, že o kompetentnosti jejich bylo by možno s úspěchem pochybovat.
     Ve svém příspěvku se víceméně obracím k některým otázkám rozhovoru náčelníka Generálního štábu Armády ČR generála Pavla, jak byl uveřejněn v deníku „Právo“.
     Tyto otázky ale mají, podle mého soudu, mnohem širší význam, než aby byly omezeny jen na armádu. Dotýkají se nejen té garnitury vojáků, již jsou stále přesvědčeni, že sloužili své vlasti, nikoliv že byli jen oporou totalitního režimu a kteří mohou být právem dotčeni tím, jestliže je někdo viní z toho, že profanovali, tedy znectívali a znesvěcovali, takové pojmy, jakými jsou pojmy „vlastenectví, čest, hrdinství“.

VZPOMENE NĚKDO PODZIMU ROKU 1962?

VZPOMENE NĚKDO PODZIMU ROKU 1962?
O ČEM SE HOVOŘILO NA KONFERENCI V HAVANĚ 13. ŘÍJNA 2002

Při zpracování článku byly využity informace ze stránky
http://www.latinamericanstudies.org/cold-war/sovietsbomb.htm

      Odpověď na otázku je v podstatě jednoduchá. Stačí se jen podívat do novin dnešních dnů. Jde jen o to, jak si kdo a na co vzpomene. Nejde přece o líčení podzimního počasí v onom roce. To by asi přitahovalo málokoho. V onom podzimu se odehrávaly události, které svým dosahem ovlivnily svět. Ale mohly také ovlivnit budoucí osud planety v takové míře, jak se to snad nestalo žádným událostem v žádném jiném ročním období novodobé historie světa. Událostem onoho podzimu se dostalo mnoha názvů. Ale asi nejfrekventovanějším je název „kubánská raketová krize“.
      Jakmile se v naší zemi začne o událostech podzimu roku 1962 hovořit ve světle oné krize, pak pohledy na ony události dostanou v naší zemi okamžitě silně politický a zideologizovaný nádech. A jak to snad ani jinak nemůže být, začnou tyto pohledy „rudnout“ a stanou se více či méně protiruskými, protisovětskými a podtextově protikomunistickými. Samozřejmě také  jednoznačně proamerickými. Vždyť události se staly v době, které se v naší zemi  i v SSSR dostalo jasného pojmenování „komunistické totality“ a kdy na druhé straně jedinou zemí, které měla naprosto, ale naprosto, čisté ruce, byly Spojené státy americké. A v oné době se, dle těchto arogantních vykladačů historie, nic záporného, v čem by „neměli prsty“ komunisté, pochopitelně tedy i komunisté sovětští, nemohlo udát. Tím okamžikem také tyto pohledy, pokud mohu soudit podle své zkušenosti, ztrácejí pečeť, byť jen snahy, po objektivitě.
      Jako příklad pro jednostranný pohled na karibskou raketovou krizi, jsem vzal článek, který uveřejnil deník „Právo“ dne 13. října 2012. Stránku, která je obvykle poskytována Miroslavu Šiškovi, aby mohl demonstrovat až encyklopedickou šíři záběru, tentokrát dostal k dispozici Alexandr Petrželka. Titulek jeho článku, pokud ovšem titulek nebyl dílem titulkáře deníku, zní: „Před 50 lety byl svět na pokraji apokalypsy“. A okamžitě je běžný čtenář nalákán na to, aby mohl očekávat, že bude líčeno něco, co si jen stěží dovede představit. Byť by znal nazpaměť 16. kapitolu Zjevení S. Jana. Jak by také? Vždyť autoři oněch „zjevení“ nemohli nahlédnout do XX. století a neměli ani tuchy o tom, kam až lidstvo dospěje za ona tisíciletí od doby, kdy byla sepsána. A nemohli si ani v těch nejbujnějších vidinách představit, co se děje v epicentru a v jeho okolí, když probíhá řetězová reakce radioaktivních prvků a kdy se realizuje slavná Einsteinova rovnice o vztahu hmoty a energie.
      Cožpak autoři „Zjevení svatého Pavla“ mohli jen tušit, že v roce 1962 po narození Krista už bude lidstvo, zvláště jeho „nejvyspělejší“ část, schopno se rouhavě „dotýkat prastarého řádu Vesmíru“ (slova generála G. Marshalla)? Když tedy Alexandr Petrželka píše o apokalypse, má zřejmě na mysli nikoliv to, že „sedm andělů na pokyn Boha vylije na lidstvo sedm koflíků božího hněvu“, ale že se odehraje katastrofa planetárního rozměru. Že se odehraje nikoliv z vůle boží, ale z vůle pomazaných hlav, které v oné době seděly ve Washingtonu v Bílém domě a v Moskevském Kremlu.
      Katastrofa planetárních rozměrů by byla zcela jistě nastala, kdyby byly použity všechny ty prostředky k vedení jaderné války, které v té chvíle byly nahromaděny v míře více než dostatečné. Američané měli 5000 jaderných náloží, Sověti 300. Už z toho je patrné, kdo byl schopen oné katastrofě dát planetární rozměr. Kvantitativní poměr v jaderných hlavicích zde byl 16:1 ve prospěch USA. Autor článku v „Právu by se jistě byl zpronevěřil holywoodskému klišé, kdyby čtenáře neujistil, že tady opět byli na svých místech kladní westernoví hrdinové, „rozvážní, chladnokrevní“ američtí hoši, oblečení do uniforem amerických velitelů, kteří zabránili tomu, aby se vše nedalo nesprávným směrem.
      Jako člověk, který mnoho hodin strávil brouzdáním po stránkách internetu, se jen podivuji autorovi vzpomínaného článku, že se pohybuje, co se týče informací o tom, co a jak probíhalo, snad nějakých dvacet-třicet let zpátky. Či si snad mám obdivovat jeho optimismu, když se, řečeno slovy Jana Wericha, domnívá, že „co čtenář, to blbec“?
      Dvě formulace dotčeného článku v deníku „Právo“ mi poslouží jako příklad jednostranného pohledu, s jakým je líčena ona krize a jak jsou uváděny některé detaily z jejího průběhu.
      První je tato. Cituji. „Moskva svým postupem dostala svět na okraj horké jaderné války“. Druhá pak zní: „Jen rozvaha a chladnokrevnost amerických velitelů tehdy odvrátila přímý střet".
      K prvnímu tvrzení. Jedním z aktérů této krize a posléze i jedním z účastníků několika konferencí, na kterých se za účasti amerických, sovětských a kubánských představitelů vyhodnocovala krize a vyvozovalo se z ní ponaučení, byl ministr obrany Kennedyho administrativy té doby Robert McNamara. Na druhé straně to byl armádní generál Anatolij Ivanovič Gribkov, aktivní účastník rozpracování a realizace operace „Anadyr“, v roce 1962 náčelník operační správy Generálního štábu Sovětské armády, tedy náčelník nejvýznamnější správy onoho orgánu.
      22.5.1997, zaslal McNamara Gribkovovi dopis, v němž, kromě jiného, uvedl, že tím, kdo v říjnu 1962 uvedl svět na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. Bylo to podle McNamary důsledkem toho, že ve všech třech zemích se činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávného úsudku a chybných kalkulací. A z toho dovozoval, že „jestliže se dopustíme chyb při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak nebude možné se z takových chyb poučit, protože takové chyby povedou ke zničení národů“. Jinými slovy k oné apokalypse, o které hovoří A. Petrželka.
      Chtěl bych obrátit pozornost k tomu, kdo v oné kritické době činil rozhodnutí, která mohla být začátkem oné apokalypsy a kdo tedy rozhodoval o osudu lidstva? Byli to vždy jen Kennedy a Chruščov? Nikoliv. Oba tito činitelé, kteří byli vrchními veliteli ozbrojených sil svých zemí, tedy muži oprávněnými dělat ta nejzásadovější rozhodnutí, se postupně dostávali do vleku lidí, postavených ve vojenské hierarchii mnohem níže a jednajících buď s úmyslem škodit záměrům svých nejvyšších velitelů nebo postavených do situací, kdy se měli rozhodovat jen na základě své vlastní volné úvahy, nikoliv podle přísně stanovených instrukcí. Jednoduše řečeno: vrchní velitelé na obou stranách Atlantiku přestávali být pány situace. O osudu lidstva rozhodovali ti, kteří měli nejblíže ve svém dosahu spoušť.
      A v tom spočívá, podle mého soudu, hlavní ponaučení z krize, které je nedoceňováno, až bagatelizováno.
      Kdo sloužil, byť krátce, v armádě ví, že v žádné armádě světa nekoná žádný voják, ať je to pěšák, tankista, letec, námořník, nic, k čemu by nedostal od svého nadřízeného rozkaz. Jestli akceptujeme tuto zásadu, pak se musíme ptát:
      1. Kdo vydal rozkaz pilotovi výzvědného letadla U-2, aby dne 27. října, tedy v době, kdy atmosféra byla „nabita“ k prasknutí, vzletěl, přeletěl hranice suverénního státu Kuba a prováděl tam bez souhlasu kubánské vlády úkoly průzkumu? A pak se samozřejmě můžeme ptát, kdo dal rozkaz protiletadlovým prostředkům, které v té době byly dislokovány se souhlasem kubánské vlády na kubánském území, a které ve věku atomových zbraní v tak vypjaté situaci mohlo být považováno za nosiče atomové zbraně (Hirošimu také zničil jeden jediný letoun!), aby odpálily rakety a onen letoun sestřelily.
      2. Kdo vyslal další letoun U-2, který pilotoval major C. Maultbe, do oblasti Severního ledového oceánu, aniž by zajistil se stoprocentní jistotou, že tento bude schopen a odhodlán dodržovat rozkaz svého vrchního velitele prezidenta Kennedyho nepřibližovat se k hranicím výsostného území SSSR blíže než na 100 km?
      Kdo vydal rozkaz dvěma stíhačům na aljašské základně Eielson AFB, aby vzletěli na pomoc majorovi C. Maultbemu v letounu U-2, nacházejícímu se údajně v nouzi, když vlétl do výsostného vzdušného prostoru SSSR nad poloostrovem Čukotka? Startujícími letouny byly dva stíhací letouny F-102 Delta Dagger. Pod křídly jednoho z nich byly zavěšeny dvě rakety „vzduch-vzduch“ GAR-11 Falcon s jadernými hlavicemi. Rakety GAR-11, později označené jako AIM-26 Falcon, byly vybaveny nukleární hlavicí o síle 0,25 kilotun. Ta byla označena jako W-54. Lze vědět, jaký by byl další vývoj událostí, kdyby bylo došlo ke vzdušnému boji amerických a sovětských stíhačů a byla při tomto souboji nad územím SSSR přivedena k výbuchu ona nukleární hlavice střely „vzduch-vzduch“?
      Když se o této skutečnosti dozvěděl ministr McNamara (!?), tak zbledl a začal křičet, že to znamená válku se Sovětským svazem a že prezident Kennedy musí neprodleně volat Moskvu. Horká linka mezi Washingtonem a Moskvou ještě neexistovala. Prezident Kennedy, když mu bylo podáno o tomto hlášení, se zachoval chladnokrevně a prohlásil, že vždy se „najde čubčí syn“, který pokazí věc, jež se vyvíjí zdárně. Můžeme se jistě ptát, koho měl konkrétně na mysli prezident, když se vyjádřil o „čubčím synu“. To už se asi nedozvíme, ale zcela určitě to byl někdo z vojenských činitelů. Nikdo jiný nebyl oprávněn dát rozkaz stíhačům PVO, vzletět z AFB Eielson, ač se v žádném případě nejednalo o obranu vzdušného prostoru Spojených států, ale o vzlet s úmyslem vniknout eventuelně do suverénního vzdušného prostoru SSSR a tam vstoupit do boje s použitím jaderné zbraně!
      3. Kdo vydal v sobotu 25. října 1962 v 17:29 místního času rozkaz americkému torpédoborci Cony, aby zaútočil pěti hlubinnými granáty na sovětskou ponorku B-29, která se plavila v mezinárodních vodách?
      O činnosti posádky sovětské ponorky, která na tento útok reagovala, vydal svědectví jeden ze třech mužů přítomných na palubě oné ponorky, Vadim Orlov. Ten publikoval své vzpomínky na ony kritické momenty a hovořilo se o tom též na třídenní konferenci, která se konala v Havaně v roce 2002 pod záštitou Kubánské vlády, Národního bezpečnostního archivu USA a Brownovy univerzity. Konference se osobně zúčastnil Fidel Castro, bývalý ministr obrany USA McNamara, Arthur M. Schlesinger Jr, dřívější poradce prezidenta Kennedyho a držitel Pulitzerovy ceny za historii, ruský armádní generál V. Gribkov a další významní aktéři krize a badatelé o její historii.
      Nebude na škodu uvést osoby a obsazení onoho dramatu na sovětské straně. Ponorka označená jako B-29 byla součástí 69. brigády. Ponorky této brigády prováděly radiotechnický průzkum. Ponorce velel zkušený námořník podplukovník (kapitan vtorogo ranga) Valentin Savickij. Na palubě byl rovněž přítomen náčelník štábu 69. brigády podplukovník (kapitan vtorogo ranga) Vasil Aleksandrovič Archipov. Politickým zástupcem kapitána byl Ivan Semjonovičm Maslenikov. Vadim Pavlovič Orlov byl velitelem Skupiny zvláštního určení (OSNAZ), která se na ponorce přepravovala na Kubu, aby tam zřídila stanoviště pro provádění radiotechnického průzkumu.
      V době, kdy americké torpédoborce zahájily útok na ponorku, nebyla už v ponorce dobrá situace. Během dlouhé podhladinové plavby došlo postupně k vybití akumulátorů. Pracovalo jen nouzové osvětlení. Teplota na ponorce dosahovala 45-50o, v sekci motorů přes 60o. Bylo nesnesitelné dusno. Obsah CO2 překročil kritickou hranici. Někdo z lodní stráže se svalil. Za ním druhý, třetí…Začali padat jako kostky domina. To trvalo asi 4 hodiny. Američané nejprve házeli granáty. Pak na ponorku udeřili něčím silnějším- asi hlubinnou bombou. „Mysleli jsme, že je všemu konec“, říká Orlov.
      Po tomto útoku vyčerpaný Savickij, který navíc neměl spojení s Hlavním štábem, se rozzuřil. Zavolal k sobě důstojníka, který měl na starosti jaderné torpédo a nařídil mu, aby je přivedl do stavu bojové pohotovosti.
     „Možná, že nahoře už začala válka a my tady děláme kotrmelce“, křičel vzrušeně a motivoval tím svůj rozkaz. „Teď do nich bouchneme, sami zahyneme, je potopíme všechny, ale našemu námořnictvu hanbu neuděláme!“
      Zde je na místě ujasnit, jaké instrukce pro použití jaderné zbraně obdržel kapitán ponorky. Ponorka vyplula směrem na Kubu 1. října 1962. Velitel ponorky neobdržel jasné instrukce, co se týče použití jaderné munice, kterou ponorka disponovala. Vasilij A. Archipov se před vyplutím snažil získat instrukce u zástupce vrchního velitele Vojenského námořnictva V.A. Fokina. Ptal se: „Nemám jasno v tom, soudruhu admirále, proč s sebou bereme atomové zbraně? Kdy a jak jich máme použít?“ Admirál Fokin nebyl s to, dát jasnou odpověď. Náčelník štábu Severního loďstva mu však řekl, že jaderná munice může být použita v případě, že ponorka bude napadena tak, že bude poškozena („otvor v trupu“) nebo na základě specielního rozkazu z Moskvy. ( http://www.peoples.ru/military/admiral/vasiliy_arhipov)
       Na místě by byla i druhá otázka: jakým způsobem bylo na ponorce přijímáno rozhodnutí v případě, že instrukce z Moskvy k použití nebudou k dispozici a rozhodovat bude nucen kapitán? V tomto směru jsem se nic jasného zatím nedozvěděl. Nejsem námořník, ale analogicky s letectvím vím, že kapitán je tou osobou, která činí konečná rozhodnutí, pokud mají za cíl zajistit bezpečnost posádky a osob na palubě jeho stroje (letadla). Totéž zřejmě platí i pro námořnictvo. V našem případě však nešlo o rozhodnutí směřující k bezpečnému dokončení plavby, ale o rozhodnutí, jak reagovat na silové prostředky použité americkým námořnictvem. Zda použít tu nejúčinnější zbraň, kterou měla ponorka k dispozici, s vědomím, že to může iniciovat jadernou válku.
      Jak víme dnes, byl si kapitán Savickij vědom své situace a než dal rozkaz k odpálení torpéda, radil se i se svým nadřízeným, jenž v té době byl na palubě ponorky. Jím byl Vasilij Archipov, tedy náčelník štábu nadřízeného velitelství, jemuž byl na zemi podřízen. V otázce velení ponorce s cílem přivedení její posádky bezpečně do přístavu, nebylo o nedílné velitelské pravomoci kapitána pochyb. Avšak v otázce použití jaderného torpéda zřejmě kapitán Savickij nemohl nevzít v úvahu radu Archipova a rozkaz k odpálení jaderného torpéda nedal.
      Proto také oprávněně je Archipov považován za muže, který v onen okamžik zachránil svět před jadernou apokalypsou. Tak to také ocenil ředitel Národního bezpečnostního archivu USA Thomas Blanton na vzpomínané konferenci v Havaně těmito slovy: „Ponaučení z toho je to, že chlapec (boy) jménem Vasilij Archipov zachránil svět“ („The lesson from this is that a guy called Vasili Arkhipov saved the world“).
      A to také vedlo Italy k tomu, že v roce 2003 označili Vasilije Archipova za jeho „statečnost, mužnost a odvahu“, „andělem dnešních dnů“. Bohužel posmrtně, proto odměnu převzala jeho žena, učitelka Olga Grigorjevna Archipová.
      Mně tedy zbývá jen položit otázku: „Kdo v této kritické situaci zachoval více rozvahy a chladnokrevnosti? Byli to američtí námořníci, kteří možná celou věc brali jako zábavu, když na jednom z torpédoborců, podle svědectví sovětských námořníků, když se vynořili na hladinu, tancovali za doprovodu džezového orchestru? Či to byl náčelník štábu 69. brigády Vasilij Archipov a spolu s ním i velitel ponory B-29 Valentin Savickij, kteří, jsouce v mezinárodních vodách napadeni americkými válečnými loděmi, se nedali vyprovokovat k použití jaderné zbraně, jež by, asi nepochybně, znamenalo odvetu od amerických sil a následující eskalaci, a které by přivedlo lidstvo k onomu židovskému Armageddonu, kdy „všickni ostrovové pominuli, a horové nejsou nalezeny“ (Zjevení S. Jana 16.17)?
      Zbývá se jen otázat, zda by po onom Armageddonu ještě na planetě zůstal někdo, kdo „by pokládal válku za něco nepochopitelného a odporného“, jak to předpokládá ono zjevení.
      Co říci závěrem? Nemohu vyslovit nic jiného, než že nepřestávám žasnout, že ještě v roce 2012 mohou v Česku existovat publicisté, kteří do omrzení jsou ochotni opakovat vedle pravd i polopravdy, pravdu zamlčovat a tím se zpronevěřovat jedné z důležitých zásad antiky, vyjádřené M.T.Ciceronem: „Ať se historie bojí každé lži a ať se nebojí žádné pravdy“.