RUSKO JE DÉMONIZOVÁNO
Co soudí americký politolog Paul Roberts o „kauze“ Pussy Riot.
(«РОССИЮ ДЕМОНИЗИРУЮТ...»
Американский политолог отвечает на вопросы «ЗАВТРА»)
Na toto téma s ním besedoval Jevgenij Popov. Záznam byl zveřejněn v novinách "ЗАВТРА" 12. září 2012 ( http://www.zavtra.ru/content/view/rossiyu-demoniziruyut/). Přeložil z ruštiny autor tohoto blogu. Otázky Jevgenije Popova jsou psány kurzivou. Překlad není doslovný.
Kdo to je Paul Roberts? Byl pomocníkem ministra financí v administrativě Ronalda Reagana. Je americkým politologem. Publikoval nedávno několik článků o případu Pussy Riot. Články vyvolaly bouřlivou reakci ve Spojených státech i ve světě.
Paul Roberts říká, že případ Pussy Riot je součástí procesu, který má démonizovat Putina a Rusko. A to proto, že překážejí Washingtonu v tom, aby mohl realizovat své plány týkající se Syrie a Íránu.
Je nesmyslné si myslet, že vláda Spojených států má nějakou starost o nějaké tři ženy ženy v Rusku v době, kdy vede války s občany suverénních států. Škody, které už byly způsobeny těmto suverénním státům, jsou obrovské. Jsou to statisíce mrtvých, včetně žen, dětí a starých lidí na vesnicích. Jejich osud však nikoho nezajímá. Je to téma, které nezajímá ani státní sekretářku Hillary Clinton. Do rvačky o Pussy Riot se však vrhla velice rychle. Nemyslím si , že bylo třeba zavírat do vězení tyto tři ženy. Reakce na jejich vystoupení však byla organizována. Nikdo předtím o těchto ženách neslyšel, to přece nejsou žádní „Beatles“.
V čem spočívá role Hillary Clinton?
Vše je jednoduché a všichni to dobře vědí. Jestliže s Amerikou spolupracujete, pak je vše v pořádku a nezáleží na tom, jestli je u vás demokracie nebo nelidská diktatura. Jestliže však tato spolupráce absentuje, pak budetet démonizován, udělají z vás zástupce pekla. Myslím si, že v okamžiku, kdy začal Putin trvat na dodržování mezinárodního práva, okamžitě byl zapsán na „černou listinu“. Je samozřejmé, že dloudobá dominance Velké Británie a pak Spojených států vedly k tomu, že angličtina proniká v mezinárodních záležitostech všude. Proto je i síla americké propagandy tou největší silou.
V čem tedy spočívá role Hillary Clinton?
Prohlášení státní sekretářky USA je signálem pro všechny země NATO, pro všechny spojence Ameriky. Tento signál okamžitě pronikne všude: „O.K., všichni se vrhneme na Putina“. Viděli jsme, jak se to děje. Úloha Hillary Clinton se omezila jen na to, že jednoduše řekla: „O.K., nebudeme telefonovat odděleně každému z vás, tady máte náš názor na tuto věc, a můžete konat!“
Podle reakce na onu výzvu lze snadno vidět, kdo je „náš“ a kdo je „cizí“. Aktivisté ochrany lidských práv nám však říkali, že to je politická akce, která je namířena proti Putinovi. Není to chybné tvrzení?
Ano, byla to politická akce namířená proti Putinovi. Já tvrdím, že organizace jako je na příklad „Human Rights Watch“ nebo „Amnesty International“ by se neměly tak podřizovat vládě Spojených států. Oslabuje to důvěru k těmto organizacím a komplikuje to jejich možnosti bránit lidská práva. Jestli se však na ně podíváte, tak zjistíte, že je tam méně starostí o ženy z Pussy Riot, ale že převažuje snaha pošpinit Putina. Je to však jeho chyba? Ne, není: jestli existuje zákon a vy se jím řídíte, ale Putin řekne: „Ne, neřiďte se zákonem“, pak se začne žít ne podle zákona, ale podle Putina, a tehdy se on stane despotem, diktátorem. Jestliže však žijete podle zákona, musíte jej dodržovat.
Druhý moment spočívá v tomto: kdyby měl Putin dokonce možnost legálním způsobem změnit rozhodnutí soudu, pak to pod takovým tlakem nemůže udělat. Pokud by to udělal, bylo by možno říci: podívejte se, podlehl tlaku ze zahraničí, je to slabý vůdce, s ním není třeba počítat. Všichni nespokojenci pak začnou hledat podporu u Spojených států. To pak vyvolá velký neklid v Rusku, tedy to, co si právě Washington přeje. Slabé Rusko, slabá Čína- to je pro Spojené státy výborná věc. Rozeštvávat lidi v těcho zemích libovolným způsobem je v zájmu USA.
Jestliže by všichni, kdo dělají povyk okolo Pussy Riot, chtěli skutečně těmto ženám pomoci, pak by neútočili na Putina. Museli by vytvořit atmosféru, ve které by Putin musel změnit rozsudek. To však nedělají. Právě proto říkám, že ve skutečnosti jim o tyto ženy nejde. Používají jich jen k tomu, aby vrazili Putinovi do zad nůž. Všechny vášně okolo Pussy Riot jsou jen „krokodýlími slzami“. Jestliže jste ve stavu války s několika zeměmi, jestliže tam posíláte bezpilotní letouny, jestliže bombardujete školy a nemocnice, jestliže bombardujete staré lidi ve vesnicích, jaký byste měli důvod pro to, abyste projevovali starost o tři ženy, které jsou odsouzeny ke dvěma rokům vězení?
Kdyby někdo zorganizoval v něteré z amerických církví podobnou „bohoslužbu“, jak by na to reagovala moc?
V různých státech jsou podobné činy hodnoceny různě. Na jednom místě by je možná potrestali, v druhém spíše ne. Jestliže by k něčemu podobnému došlo třeba v židovské synagoze, pak by to mohla federální vláda prohlásit za zločin, kterým se projevuje nenávist, protože je to namířeno proti Židům. Může se do toho vložit Ministerstvo spravedlnosti nebo Federální agentura bdící nad dodržováním právních poměrů. Ty mohou pak vyslovit cokoliv. Třeba jen to, že se jedná o místní extremismus.
V čem je příčina toho, že hvězdy šoubyznysu jako třeba Robert de Niro, Paul Mc Cartney, Madonna, začali ještě před provedením soudu v Moskvě vystupovat na podporu Pussy Riot?
Těžko říci. Zřejmě ze stejných důvodů, jako to dělali ostatní. Byla to zkouška loajality. Byla to zkouška, jak funguje systém „svůj-cizí“. Nemyslím si, že by třeba Madonna cokoliv znala ze zákonů Ruska nebo věděla něco o „tvorbě“ této skupiny.
Proč vy nejste příslušníkem skupiny „svých“?
Proč jsem se nestal částí této propagační mašinérie?
Ano.
Protože poté, kdy došlo k rozpadu SSSR, byla v USA vytvořena a uvedena do života velice nebezpečná ideologie. Nazývají ji neokonservatismem. Ve své podstatě je to marxismus v té nejnebezpečnější formě. Podstata této idelogie spočívá v tom, že my Američané, jsme výjimečným národem. A z toho důvodu máme právo diktovat svou vůli světu. V tom je hlavní ponaučení, které nemá alternativu. Proč nemá? Protože jakmile se objeví taková ideologie, pak pro ni neexistuje mezinárodní právo, neexistují místní zákony, neexistuje Ústava USA, neexistuje morálka. Vláda zrušila „Habeas Corpus Act“. Vláda dnes říká, že může uvěznit své občany a držet je za mřížemi bez soudu a bez potrestání. To znamená, že může zabíjet americké občany bez jakéhokoliv soudu. Jsou to mimořádná opatření policejního státu. Jestliže by byl něco takového požadoval Ronald Reagan, pak by jej byli okamžitě obvinili z „impeachmentu“.Dnes jsou však všichni zastrašeni a akceptovali novou totalitu. A totalita je vždy agresivní. Neokonservativci zaútočili na Irák na základě lživého tvrzení, že tam jsou zbraně hromadného ničení. Zaútočli na Afgánistán, ačkoliv víme, že Talibánci neměli nic společného s tragédií 11. září. Jestliže pozorujete ve své zemi takové změny, jestliže vidíte úlohu propagandy, která pracuje na tom, aby vaše země byla vehnána do nové totality, pak musíte volit. O tom jde řeč. Řeč nejde o třech ruských ženách, které uvěznili na dva roky, řeč jde o agresivní ideologii o výjimečnosti Spojených států. Zní to stejně jako zněla slova Adolfa Hitlera a arijské nadřazenosti. O takové nadřazenosti vypovídají prohlášení z Washingtonu. Jestliže kráčíte po takové cestě, jestliže hlásáte svou nadřazenost, jestliže hovoříte o své nadřazenosti, pak kráčíte po stejné cestě, po které kráčel Adolf Hitler se svou koncepcí nadřazenosti „arijské rasy“ a jednoduše řečeno pášete zločin. Je to velice nebezpečná ideologie.
V Rusku je to stále častěji nazýváno „tržním fašismem“. Jak daleko, podle vás, došlo omezení práv a svobod v současných Spojených státech?
Pohleďte na věc Juliana Assangea. Představitelé Washingtonu hlásají, že je to špion, jelikož zveřejnil tajné dokumenty, které kazí pověst vlády USA. V dobách Vietnamské války jistý Daniel Berrot zveřejnil tajné dokumety Pentagonu v novinách „The New York Times“. Vláda jej nemohla pronásledovat v důsledku Prvního ústavního dodatku. Tato ochrana však dnes zmizela, popírají její existenci ve věci Assangea, který uvízl na velvyslanectví Ekvadoru v Londýně. Jsem přesvědčen, že Londýňané podle pokynů z Washingtonu mu nedovolí odejít, dokonce ani tehdy ne, jestliže bude označen za uprchlíka. Je podezření, že jej vydají do Švédska, Američané budou požadovat jeho vydání, Švédové to udělají, a bude odsouzen jako špion. To jasně dokazuje, že První dodatek Ústavy už v podstatě neexistuje. Sice existuje, ale vládě je lhostejný.
Je zde podezření, že Američané jsou dnes cílevědomě izolováni od plných a důvěryhodných informací o událostech ve světě, že se jim prostě lže, jak se to stalo ve věci Pussy Riot. Je tomu tak?
V době vlády Clintona pět velkých megaspolečností koupilo všechna média. Dnes tato fungují jako propagandistický mechanismus. Tento mechanismus nemůže proti vládě vystupovat, protože vláda vydává licence na zveřejňování informací. Rovněž nemohou vystupovat proti korporacím, protože od nich získávají peníze za reklamu. Proto musíte využívat Internet, hledat nezávislé zdroje, kterým důvěřujete, včetně zdrojů zahraničních. Dokonce ani poté nemůžete vědět všechno, můžete vědět jen o něco více než vědí druzí. Nevím, zda toto všechno zná i naše elita. Mám podezření, že je přesycena arogancí a sebechválou, předpoklady, nikoliv však realitou. V takové situaci, kdy je zde nebezpečná ideologie a slabá informovanost, se velice podobáme Titaniku a můžeme se setkat s katastrofou. Nechci, aby k něčemu takovému došlo.
Až sem tedy překlad podstatných částí rozhovoru. K tomu chci připojit několik svých poznámek.
Chování českého ministra zahraničí knížete Schwarcenberga v této věci mi jen potvrzuje názor Robertse, jak vše funguje. Ministra české vlády nechává v klidu studenoválečnické prohlášení Mitt Romneye ve Varšavě o tom, že „Rusko je nepřítelem Spojených států číslo jedna“ a konsekvence takového prohlášení pro český národ. Český národ mu nestojí za to, aby se k takovému názoru vyjádřil a sdělil, zda i on, jako přítel Ameriky, sdílí s Mitt Romneyem stejný názor nebo se od něj distancuje. Soudím, že máme právo to znát, zejména proto, že pan Schwarcenberg se také bude ucházet o naše hlasy v boji o úřad prezidenta.
Avšak rozhodnutí soudu první instance v Moskvě ve věci „zdivočelých vagin“ (můj vlastní překlad anglických slov „Pussy Riot“), které pro mezinárodní postavení České republiky nemá absolutně žádný význam, jej okamžitě probudí z podřimování (pro něho zřejmě dost častý modus vivendi) a výrok soudu ve svém prohlášení odsoudí, aniž vyčká, jak by slušelo člověku v jeho postavení, alespoň toho, až tento rozsudek nabyde právní síly. Proč to asi dělá? Vždyť podobné vyjádření vládního úředníka není ničím jiným, než hrubým vměšováním se do vnitřních věcí suverénního státu , neboť představuje nepřípustný nátlak na jednání justice i vládních činitelů státu, s nímž, kromě jiného, máme diplomatické vztahy. To už nepřipomínám staletou historii vztahů českého a ruského národa. To si, podle mého soudu, nesmí ministr zahraničí jakéhokoliv státu, dovolit. Což samozřejmě platí nejen pro našeho ministra, ale i pro ministry Německa, Francie. U těchto snad lze jejich chování považovat za přežitky, které je pronásledují z minulosti svých zemí. Stačí si jen připomenout, jakou roli jejich předchůdci hráli třeba v Mnichově v roce 1938! Ale český ministr?
Proč to udělal ministr mé země, pro to mám jediné vysvětlení: motivací nemůže být nic jiného než zarytá nenávist k Rusku. Tu může v takové chvíli ministr projevit, protože cítí za svými zády podporu mocných, kterým zřejmě slouží více, než vlastní zemi. Myslím, že chtěl tímto také ukázat národu, o jehož hlasy se bude ucházet jako kandidát na úřad prezidenta, že „kašle“ na slova současného prezidenta, který právě k funkcionářům jeho resortu prohlásil, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci.“ Asi zastává názor, že právě „konformismus a bezbřehá loajalita“, výběrově uskutečňovaná, by měly tvořit vůdčí ideu v práci jeho resortu, eventuelně budoucí hlavy státu.
16. září 2012.
neděle 16. září 2012
neděle 26. srpna 2012
VOLHA V PLAMENECH
Zdálo se toho dne, že je Volha v plamenech…
V historii Stalingradu je den 23. srpna 1942 dnem smutku.
Autorkou článku je Ludmila Ovčiniková a byl zveřejněn dne 23.8.2012 na této stránce „Století“: http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/v_tot_den_kazalos_chto_gorit_volga_118.htm
Článek jsme přeložil a vkládám do svého blogu jako svůj příspěvek, kterým chci přispět k tomu, aby se informace o tom, co se odehrávalo ve Stalingradě 23. srpna 1942 a v měsících, které následovaly, a co významně přispělo k obratu ve Druhé světové válce, dostalo k co největšímu okruhu občanů této planety. A co by nemělo být zapomínáno kdekoliv ve světě, specielně pak v mé zemi. Od tohoto data se odvíjely i události, které přispěly k záchraně českého národa. Jestli se kdysi říkalo, že u Madridu se bojovalo i za Prahu, tak to dvojnásob platí pro Stalingrad.
Teď následuje vlastní překlad článku.
„Před sedmdesáti roky vtrhli do Stalingradského nebe letci nacistické Luftwaffe a spáchali válečný zločin, který nemůže být promlčen.
Z dětství si pamatuji, že se na dvorcích hlavního města každoročně 23. srpna shromažďovali sousedé, vzpomínali na své nejbližší. Konce nebrala vyprávění o tom, jakým zázrakem se stalo, že zůstali naživu ti, kdo v té době byl ve Stalingradě.
Jeden novinář „Krasnoj zvězdy“ se zeptal maršála A.M.Vasilevského: „Na který den války si vzpomíná jako na ten nejtěžší“? Po zamyšlení odpověděl maršál: „Byl to 23. srpen 1942 ve Stalingradě“.
Mnozí Stalingraďané si pamatovali ono teplé jitro svátečního dne. V předvečer slyšeli obyvatelé v radiu zprávy „Sovinformbyra“, ze kterých vyplývalo, že se bojuje v ohybu řeky Don. Podobné zprávy už slyšeli víc než měsíc. Zvykli si na ně. Těm obyvatelům, kteří neznali situaci na Donu, se zdálo, že se fronta nehýbe. Ráno toho dne dělníci nastoupili do směn k martinským pecím, k montážním pásům, k soustruhům. Dveře obchodů se otevíraly. Objevily se nové plakáty o programech kin.
Ve Stalingradě v té době žilo více než 400 tisíc obyvatel. K nim ještě přibylo 300 tisíc utečenců ze západních oblastí. Nehledě na to, že válka už bouřila 70-100 kilometrů od města, evakuovalo se ne více než 100 tisíc obyvatel.
Stalingrad byl velkým průmyslovým centrem válečného průmyslu. Byl zde jediný závod na jihu země, který vyráběl tanky. Na závodě „Barikády“ se vyráběla v té době nejlepší děla. Hutníci „Rudého Října“ odlévali ocel pro pancíře. Připomeňme si onu dobu. Byl vydán proslulý Stalinův rozkaz, ve kterém se říkalo: „Dále ustupovat znamená nejen zahubit sebe, ale zahubit i Vlast. Ani krok zpátky“.
V dílnách byly vylepeny plakáty: „Vše pro frontu“. A tak se i pracovalo. Stalingradští dělníci neodcházeli celé dny ze závodů. Podle krutých zákonů války, nesměli pracující opouštět pracoviště bez souhlasu. Avšak ti obyvatelé Stalingradu, kteří neměli co dělat s výrobou, starci, ženy s dětmi, mohli město opustit.
U Volhy nestál nikdo s puškou, kdo by překážel evakuaci. Každá rodina věděla: na parnících není místa dost, ale jsou tady ještě lodičky. Ale jak opustit svůj dům? Nechat tu svého otce, který odešel do fabriky? Lehce se odpovídá na takové otázky těm, kteří nemuseli dělat podobná rozhodnutí…
Onoho dne se však situace náhle změnila. Mám ve svém novinářském archivu vyprávění I.J. Melnikova. Byl sekretářem stranického výboru Traktorového závodu: „23. srpna jsme se spolu s velkými skupinami dělníků odebrali do stepi, abychom tam budovali obranné linie. Kopali jsme protitankové příkopy, budovali jsme okopy. Pak najednou jsme z dálky od cesty, uslyšeli plesknutí. Běželi k nám lidé a křičeli: „Tanky! Německé tanky!“ Bylo obtížné něčemu takovému uvěřit. Věděli jsme , že fronta je u Donu, nějakých 70 km od města. Nařídili jsme: „Všichni odejít úžlabinami k osadě“.
O tom, jakým překvapením bylo objevení se německých tanků na severním okraji Stalingradu, napsal později první tajemník oblastního výboru strany A.S. Čujanov: „ Zavolal mi ředitel traktorového závodu K.A. Zadorožný: „Německé tanky a pěchota jsou půldruhého kilometru od závodu“, říká mi vzrušeným hlasem. Taková zpráva pro mě byla, jakoby mě někdo udeřil obuškem do hlavy: „Nemýlíš se?“ ptám se. „Ne, nemýlím, vidím německé tanky ze svého okna“.
Toto datum bylo v papírech německého velení zvlášť zdokumentováno.
Hitler prohlásil: „Vyčkáme do 23. srpna. Rusové u Volhy tak zpanikaří, že budou utíkat, neohlížejíce se, až za Ural, na Sibiř…V letošním létě budou Sověti zničeni zcela. Záchrana pro ně neexistuje“.
19.srpna zřídili němečtí vojáci přepravu přes řeku Don u stanice Trechostrovské. 23. srpna smetli pak jejich tanky zákopy a úkryty našich pěšáků, kteří bránili donskou linii. Po rovné stepi, nesetkávaje se s odporem, se řítil maximální rychlostí 14. německý tankový sbor k severnímu okraji Stalingradu. Za tanky následovala pěchota, sedící na automobilech. A téhož dne, k 16. Hodině, došli Němci k Volze. Ještě nikdy se jejich vojska nedostala tak hluboko do nitra Ruska. Tankisté, když vyskákali na břeh Volhy, oslavovali vítězství. Pak pózovali před objektivy aparátů s pozadím říční krajiny. Veliteli 6. armády Paulusovi bylo podáno hlášení a k němu připevněn snímek. „Jsme u Volhy“. Událost zaznamenal i filmový kameraman. A v Berlíně bude brzy hlasatel oznamovat za zvuků řízné hudby text, který připravil ministr propagandy Goebbels: „Zvítězili jsme u Volhy. Neodcházejte od svých přijimačů ať uslyšíte hlášení o pádu Stalingradu!“
Stalingrad se ocitl ve smrtelném ohrožení. Naše divize se ještě v ony dni nacházely desítky kilometrů od města, držely linii v celém ohybu Donu. Vzniklo nebezpečí jejich obklíčení.
V těchto hodinách se odehrály události, které se staly předehrou velké bitvy, když začaly boje o každý metr stalingradské půdy.
Německá armáda se dostala k Volze blízko Traktorového závodu, který vyráběl vynikající tanky- „třicetčtyřky“. Zabránit Němcům v dalším pohybu po stalingradským ulicím mohly teď už jen tanky, které byly připraveny k tomu, aby byly odeslány na frontu a oddíly dělníků.
Čtěte, co mi vyprávěli veteráni-tovární zaměstnanci.
S.M.Lopatin, dílovedoucí jedné z dílen: „Ozval se zvonek telefonu: okamžitě k řediteli závodu. Všichni seděli mlčky, soustředění. Ředitel závodu Zaporožný nám nařídil: vyvést všechny tanky, které byly na továrním dvoře, na bojovou linii, dělnickým oddílům vydat kulomety a pušky. Tyto oddíly byly vytvořeny v každé dílně. Zaujmout obranu továrního sídliště“.
Bývalý hlavní dispečer závodu S.K. Uminský: „Nevěděli jsme, kolik sil měl nepřítel, který postoupil k závodu. Nevěděli jsme, co bude ráno, co bude za hodinu. Ale nestalo se, že bych byl potkal někoho, kdo by zpanikařil nebo opustil své pracovní místo. Toho dne jsem byl ve spojení se všemi dílnami. Do montážního cechu bylo třeba rychle předávat jednotlivé uzly a detaily, pokračovali jsme ve výrobě tanků, z řad dělníků byly vytvářeny tankové posádky“.
Bývalý dílenský mistr V.G. Sologubov: „Ráno jsme přišli do práce a večer jsme se chápali zbraní. Tak jak jsme byli, v pracovních oděvech, jsme odcházeli bránit město. Oddíly domobranců se tvořily v každé dílně“.
Později napsal známý historik A.I.Utkin, jehož rodiče ve Stalingradě bojovali, o těchto domobrancích, kteří jako první se postavili na obranu Stalingradu, toto:
„Bylo obtížné je zastrašit tanky- oni sami je vyráběli. Němci se v těchto lidech setkali s muži, kteří, s ochotou k sebeobětování, od dávných dob se zakódovanou historickou pamětí, milovali svou zem a kteří byli pro ni připraveni k jakýmkoliv obětem“.
Oddíly dělníků obsazovaly obranné linie podél starého přítoku Volhy- říčky Mečetky. Ta začínala v stepi v mělké rokli, u stěny traktorového závodu už vytvořila strmé, vysoké břehy: zde pak na jejím břehu kopali domobranci zákopy, spojovací chodby. Jediný most, který byl přes říčku, byl v zaměřovačích jejich tanků. A za Mečetkou už začínaly pozice nepřátel.
Mezi těmi, kdo v těchto znepokojivých hodinách vstoupil do oddílů dělníků, bylo mnoho těch, kteří sem přišli jako účastníci počátků výstavby závodu. Byli to lidé se zvláštním osudem. Přijížděli na základě komsomolských výzev, většinou z vesnic, byli to lidé, kteří si osvojovali profese stavbařů, kteří udivovali zemi rychlostí, se kterou se závod stavěl- za pouhých11 měsíců postavili na břehu Volhy mohutné objekty závodu. Do Stalingradu přivážely vlaky nejnovější zařízení, jež byla zakoupena v zahraničí. Tato zařízení byla pak instalována v dílnách. Ale už od prvních dnů pracoval závod jako v horečce. Smontované agregáty traktorů se rozpadaly. Nové komplikované procesy nebylo možno osvojovat si jen pomocí populárního hesla „Dáš!“ Bylo třeba se učit v každé pracovní směně, také pod vedením zahraničních specialistů. Ti byli získáváni zárukou vysokých výdělků. Vlastních inženýrů byl nedostatek. Každému bylo umožněno, by se učil: na sídlišti byla zřízena technická učiliště, technika a Institut mechaniky. V oněch letech se stát takovým způsobem staral o pracující, kteří byli budoucností země. Pro ty, kteří chtěli získat vzdělání, to nebyla lehká doba. Z dílen, ještě unaveni pracovní směnou, šli dělníci do učeben a poslucháren. Do závodu přišli jako pologramotní lidé, aby se z nich stali zkušení mistři, inženýři, tedy ti, kdo musel zachraňovat zemi, když přišla válka. Tanky, které byly postaveny ve Stalingradském traktorovém závodě, bojovaly na mnohých frontách, pomohly zachránit Moskvu.
Nad hlubokým korytem Mečetky zaznívaly kulometné dávky. Vedle domobranců zaujali obranu kursanté vojenského učiliště, pluk divize NKVD, oddíl mořské pěchoty. Po válce bylo zveřejno hlášení generála von Wittersheima generálovi Paulusovi o prvních bojích u Volhy: „Svazky Rudé armády protiútočí, jsou podporovány obyvateli Stalingradu, již projevují výjimečnou statečnost. Obyvatelstvo se samo chápe zbraní, na bojišti leží padlí dělníci ve svých pracovních oblecích, tisknou v rukách pušku nebo pistoli. Mrtvoly ve svých pracovních oděvech ztuhly ve věžích tanků. Nic podobného jsme do této doby neviděli.“
Ve stejnou dobu, kdy německé tanky dosáhly okrajů Stalingradu, vzlétly z letišť stovky německých letadel. Celé město bylo odsouzeno ke zničení.
Barbarský rozkaz k tomu vydal velitel 4. letecké armády generál Richthofen. Německé letouny se přiblížily k městským čtvrtím v sevřených pravidelných formacích.Ve Stalingradě byl vyhlášen letecký poplach, který už odvolán nebyl. Jelikož ve městě ještě v té době se nenacházela naše vojska, byla vzdušná akce namířena proti civilnímu obyvatelstvu. Výbuchy ničily střechy i podlaží domů, jejich stěny se hroutily. Lidé hynuli pod rozvalinami, padali pod účinky střepin, dusili se v zavalených sklepích. Kobercové bombardování představovalo systém, který se mohl zrodit jen podle logiky a představ skutečných zabijáků. Letadla z malých výšek zasypávala čtvrti, kde bylo mnoho dřevěných domů, zápalnými bombami. Do hořících domů byly svrhávány trhavé bomby, které rozmetávaly úlomky hořících trámů a střech, oheň se rozšiřoval do sousedních ulic. „Bílé bestie“ Luftwaffe ostřelovaly letem v přízemních výškách lidi, kteří ulicemi utíkali do bezpečí. Maršál A.I.Jeremenko později napsal: „Během války jsem prožil mnohé. Ale to, co jsme uviděli 23. srpna 1942 ve Stalingradě na nás zapůsobilo jako těžká můra. Uprostřed městské zástavby to vybuchovalo, z naftových nádrží tekla hořící nafta do Volhy. Zdálo se, že Volha hoří.“
Od počátku Druhé světové války s jejími mnohými zkázami neviděl svět ještě takové neštěstí.
Na město tehdy útočilo 600 letadel. Tato letadla se po odhozu bomb vracela na svá letiště, doplňovala se a znovu svrhávala svůj ničivý náklad na město.Bombardování pokračovalo i v následujících dnech.
Bylo možné, aby v takovém pekle,uprostřed výbuchů a požárů, se projevilo ještě milosrdenství? Historie desítek zachráněných dokazuje, že i něco takového je možné!
Nehledě na smrtelné riziko snažili se obyvatelé pomáhat jeden druhému. Za dané situace se to rovnalo hrdinství. Stávalo se, že sousedé, když zjistili, že jsou lidé zavaleni troskami, běželi je vykopávat, vytahovat raněné. Před smrtí zachraňovali neznámí lidé. Je mnoho takových vyprávění. Velitelka zdravotně-sanitárního praporu Místní protivzdušné obrany (MPVO) K.S Bogdanovová si vzpomíná: „Bojovnicemi MPVO se staly dobrovolnice-děvčata, studentky, žákyně desátých tříd, úřednice. Všechny se sešly při poplachu. Jak jsme pracovaly? Vzpomínám si: přiběhla žena a říká: „Vedle nádraží to zavalilo sklep, jsou tam desítky obyvatel. Na místě jsme zjistily, že východ je zavalen. Měly jsme k dispozici jen rýče a sochory. Po několik hodin jsme střídaly jedna druhou a prorážely úzký prolez. Lidé se pomalu dostávali ven.“ „Začala hořet vojenská nemocnice uprostřed Staligradu“, vyprávěla mi bojovnice MPVO K.A.Kameněvová, „společně s pracovníky nemocnice začaly jsme zachraňovat raněné. Vběhneš do pokoje těžce raněných a ze všech stran se k tobě natahují ruce. Nevím, kde se v nás brala síla. Běžím po schodišti s nosítky, narážím do stěny a působím raněnému bolest. Ale on nás ještě povzbuzuje: „Jen odvážně, sestřičky“.
Bombardováním městských ulic se Němci snažili zabíjet co nejvíce lidí.
Podle slov akademika A.I.Utkina však se „z této surovosti nezrodila bojácnost uštvaného zvířete, ale vyvolávala poslední slova umírajícího: „pomsti to!“ Je téměř neuvěřitelné vyprávění o tom, jak se během tohoto bombardování utvářely nové oddíly dělníků. Vytvářeny byly v každém rajonu Stalingradu. Bojová linie na Mečetce byla doplňována stále novými bojovníky. Dělníci ze závodu „Barikády“ přitáhli děla. Domobranci- metalurgové ze závodu „Rudý říjen“ přišli s puškami. A co znamenalo tehdy dostávat se hořícímu ulicemi až k přednímu kraji! Zaznamenala jsem si vyprávění mistra závodu na zpracování a obrábění dřeva B.M.Borodina. „23. srpna nám ve sklepě za rachotu bombardování vydali zbraně. Abychom se dostali až k Mečetce, museli jsme městem projít celých patnáct kilometrů. Doslova jsme se probíjeli hořícími čtvrtěmi. A tak jsme došli až k traktorovému závoru. A tam nám přidělili úsek obrany“.
Boje u Mečetky okamžitě získaly stalingradský charakter.
Elitním německým jednotkám se nepodařilo obsadit město s chodu. Pět dní dělnické oddíly, pod ochranou tanků a dělostřelectva, držely obranu.
Šestého dne jejich zákopy obsadily kádrové jednotky Rudé armády.
Obyvatelé města, které postihlo toto neštěstí, žili ve svých sklepích a podzemních úkrytech s nadějí, že se jim podaří dostat se k Volze. Tam bylo možné se zachránit, přepravit se na druhý břeh řeky: na levém břehu byly cesty do nitra země. Z ruin města se k Volze táhli lidé. Nesli své děti, táhli káry s raněnými. Avšak ještě z dálky viděli, že nad řekou se válí dým, jsou slyšet výbuchy: přepravy se staly místem pobíjení Stalingradců. Na břehu Volhy byly k dispozici ještě obyčejné výletní parníky, čluny, bárky. Nebyly vůbec přizpůsobeny k vedení války. Němečtí letci dobře viděli, kdo sedí na jejich palubách: že jsou to většinou vystrašené ženy a děti. Tito hleděli na přibližující se letce s hrůzou. Věděli, že do nich, i když už třeba budou tonout, bude stříleno z palubních kulometů. Na břehu byl slyšet strašný křik. Tam obyvatelé města, kteří čekali na přepravu přes řeku, si ryli lopatkami a vyhrabávali vlastníma rukama v zemi jámy, aby se ukryli před střepinami. Do skupin utečenců shazovali němečtí letci bomby. Byla to exekuce nad nevinnými lidmi, která dosahovala nevídaných rozměrů. Kapitáni lodí pokračovali v plavbě po řece, která se pěnila výbuchy bomb, kličkovali, aby se vyhnuli přilétávajícím letadlům, obeplouvali místa, kde hořela nafta. Námořníci hasili požáry na palubách, pomáhali raněným, nepřetržitě opravovali své lodi. Znovu a znovu se vraceli na pravý břeh, kde na ně už čekali další uprchlíci. Každá plavba mohla i pro ně být tou poslední. Nehledě na toto vše se podařilo námořníkům vyvézt z města desítky tisíc uprchlíků.
Příšerná taktika vybíjení obyvatelstva dostala novou tvář, když později došlo k bojům v ulicích Stalingradu. Při obsazování čtvrtí, z nichž už byly jen ruiny, házeli Němci granáty do sklepů, kde ještě se ukrývali obyvatelé města, ostatní byli pak ozbrojenými vojáky vyháněni do stepi. Mnoho obyvatel se ocitlo v koncentračních táborech, někteří z nich byli odebráni matkám a dětem a dopravováni na práce do Německa.
Kolik lidí bylo zabito barbarským bombardováním, kolik jich utonulo ve Volze, kolik jich zemřelo za ostnatým drátem koncentračních táborů, kolik se jich nevrátilo z Německa z otrocké práce - to nedokáže spočítat nikdo. Byly rodiny, které skočily totálně. „Rozpadlo se spojení časem…“ Město utrpělo ztráty, které se promítly do osudů všech dalších pokolení.
Na pozadí těchto tragických událostí není snadné vyznat se v historických fantaziích. Avšak i tyto fantazie už zakořenily. A nelze o nich pomlčet.
V době Chruščova byl nalezen i viník vybití obyvatelů města. Pochopitelně tím viníkem byl Stalin. Jakoby to byl on, kdo zvláštním rozkazem zakázal avekuaci města. Za celých 70 let však žádný podobný dokument nebyl nalezen. Při tom toto tvrzení není jenom obviněním genalissima, ale představuje bolestivý úder obyvatelům Stalingradu. Na čem toto tvrzení spočívá? 20. července 1942, tedy v době, kdy se ještě bojovalo u Donu, telefonoval Stalin, který byl zneklidněn ukvapeným odjezdem z města některých vedoucích pracovníků, prvnímu tajemníkovi oblastního výboru strany A.S. Čujanovovi. Požadoval, aby se do města neprodleně vrátilo velitelství Stalingradského vojenského okruhu, aby se skončilo s podobným panickými a evakuačními náladami a prohlásil: „Stalingrad nebude odevzdán“. Zachovaly se dokumenty, jež svědčí o tom, že: přepravy pracovaly nepřetržitě, evakuace obyvatelstva probíhala jak před tímto rozhovorem, tak i po něm. Volgogradská historička T. Pavlovová uvádí ve své historické studii obsah dokumentu, který byl připraven na základě pokynů A.N.Kosygina, tehdy zástupce Předsedy Rady lidových komisařů SSSR. Uvádí se v něm, že do poloviny září roku 1942 odjelo ze Stalingradu do Čeljabinské oblasti 63.500 obyvatel, do Sverdlovské oblasti 53.700 atd. Celkem v ony dny prošlo evakuačními body 164.200 Stalingradců. Tato evakuace se prováděla snad navzdory příkazu vůdce? Představit si něco podobného v oněch letech je prostě nemožné! Dokud žili účastníci těchto událostí, neměly výmysly podobného druhu šanci. Dnes se však v tom či onom vydání přetřásají těžkosti, jež jsou spojeny s tímto smutným datem. Při tom se hovoří ani ne tak o zločinech Němců proti lidskosti, ale jsou jen posuzována již „upečená fakta“.
2. února roku 1943 se celý svět dozvěděl o velkém vítězství u Volhy. Jménem „Stalingrad“ byly nazývány ulice, náměstí, na jeho poctu byly skládány básně, byly komponovány písně.
Od břehů Volhy odcházela vojska západním směrem. V oněch dnech byly zhotoveny i známé letecké snímky: Stalingrad se ze vzduchu jevil jako neživá kamenná poušť. Všude jen betonové bloky, spálené ulice, ve kterých čněly k nebi komínová tělesa. 90 procet obytného fondu bylo zničeno. Přesto však ve zničeném městě doutnal život. Ze sklepů vylézali lidé, kteří to přežili. A byli takoví! Do rodných míst se pěšky nebo jako spolucestující vraceli lidé z vesnic na druhé straně Volhy, z oblastí, které byly zbaveny okupantů. Na přechodnou dobu obsazovali vojenské úkryty a zemljanky. Od Uralu, ze Sibiře, kam všude vedly cesty evakuace, se vracely karavany Stalingradců. Dnes se to zdá neuvěřitelným, ale bylo tomu tak: za pouhé čtyři a půl měsíce se po cestičkám, které byly odminovány, vrátili lidé do svého traktorového závodu. 12.června roku 1943 vyjela z vrat zničeného závodu první kolona tanků, které tam, pod otevřeným nebem, byly opraveny. Na věži každého z těchto tanků bylo napsáno: „Stalingradská odpověď“. Taková byla tedy odpověď obyvatel zvítězivšího města.
Až do dnešního dne žije ve Volgogradu následující tradice: každým rokem 23. srpna přicházejí jeho obyvatelé k bratrské mohyle na Náměstí padlých bojovníků.
Ve stejný den se i u Kremelské zdi u „věčného ohně“ sejdou i děti bývalého válečného Stalingradu, kteří žijí v Moskvě. Kdykoliv přicházím s kyticí spolu s krajany k pamětnímu kameni „Stalingrad“, trápí mne jedna nezodpovězená otázka: proč ví celý svět o barbarských náletech na Londýn a o zničení Drážďan, ale tragedie Stalingradu zůstává ve světě téměř neznámou? Dokonce ve specielních výzkumných pracech, jež jsou věnovány Stalingradské bitvě, se často o tomto zločinu, který byl spáchán na obyvatelích města, se často píše jen v jedné řádce. Proč tragédie, která se odehrála ve Stalingradě, by neměla být potomky promyšlena a proč by neměla být součástí světové historie jakožto svědectví o obětech nestvůrného válečného zločinu…"
Přeloženo 24. a 25. srpna 2012. Přeložil http://veter.anus@seznam.cz.
V historii Stalingradu je den 23. srpna 1942 dnem smutku.
Autorkou článku je Ludmila Ovčiniková a byl zveřejněn dne 23.8.2012 na této stránce „Století“: http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/v_tot_den_kazalos_chto_gorit_volga_118.htm
Článek jsme přeložil a vkládám do svého blogu jako svůj příspěvek, kterým chci přispět k tomu, aby se informace o tom, co se odehrávalo ve Stalingradě 23. srpna 1942 a v měsících, které následovaly, a co významně přispělo k obratu ve Druhé světové válce, dostalo k co největšímu okruhu občanů této planety. A co by nemělo být zapomínáno kdekoliv ve světě, specielně pak v mé zemi. Od tohoto data se odvíjely i události, které přispěly k záchraně českého národa. Jestli se kdysi říkalo, že u Madridu se bojovalo i za Prahu, tak to dvojnásob platí pro Stalingrad.
Teď následuje vlastní překlad článku.
„Před sedmdesáti roky vtrhli do Stalingradského nebe letci nacistické Luftwaffe a spáchali válečný zločin, který nemůže být promlčen.
Z dětství si pamatuji, že se na dvorcích hlavního města každoročně 23. srpna shromažďovali sousedé, vzpomínali na své nejbližší. Konce nebrala vyprávění o tom, jakým zázrakem se stalo, že zůstali naživu ti, kdo v té době byl ve Stalingradě.
Jeden novinář „Krasnoj zvězdy“ se zeptal maršála A.M.Vasilevského: „Na který den války si vzpomíná jako na ten nejtěžší“? Po zamyšlení odpověděl maršál: „Byl to 23. srpen 1942 ve Stalingradě“.
Mnozí Stalingraďané si pamatovali ono teplé jitro svátečního dne. V předvečer slyšeli obyvatelé v radiu zprávy „Sovinformbyra“, ze kterých vyplývalo, že se bojuje v ohybu řeky Don. Podobné zprávy už slyšeli víc než měsíc. Zvykli si na ně. Těm obyvatelům, kteří neznali situaci na Donu, se zdálo, že se fronta nehýbe. Ráno toho dne dělníci nastoupili do směn k martinským pecím, k montážním pásům, k soustruhům. Dveře obchodů se otevíraly. Objevily se nové plakáty o programech kin.
Ve Stalingradě v té době žilo více než 400 tisíc obyvatel. K nim ještě přibylo 300 tisíc utečenců ze západních oblastí. Nehledě na to, že válka už bouřila 70-100 kilometrů od města, evakuovalo se ne více než 100 tisíc obyvatel.
Stalingrad byl velkým průmyslovým centrem válečného průmyslu. Byl zde jediný závod na jihu země, který vyráběl tanky. Na závodě „Barikády“ se vyráběla v té době nejlepší děla. Hutníci „Rudého Října“ odlévali ocel pro pancíře. Připomeňme si onu dobu. Byl vydán proslulý Stalinův rozkaz, ve kterém se říkalo: „Dále ustupovat znamená nejen zahubit sebe, ale zahubit i Vlast. Ani krok zpátky“.
V dílnách byly vylepeny plakáty: „Vše pro frontu“. A tak se i pracovalo. Stalingradští dělníci neodcházeli celé dny ze závodů. Podle krutých zákonů války, nesměli pracující opouštět pracoviště bez souhlasu. Avšak ti obyvatelé Stalingradu, kteří neměli co dělat s výrobou, starci, ženy s dětmi, mohli město opustit.
U Volhy nestál nikdo s puškou, kdo by překážel evakuaci. Každá rodina věděla: na parnících není místa dost, ale jsou tady ještě lodičky. Ale jak opustit svůj dům? Nechat tu svého otce, který odešel do fabriky? Lehce se odpovídá na takové otázky těm, kteří nemuseli dělat podobná rozhodnutí…
Onoho dne se však situace náhle změnila. Mám ve svém novinářském archivu vyprávění I.J. Melnikova. Byl sekretářem stranického výboru Traktorového závodu: „23. srpna jsme se spolu s velkými skupinami dělníků odebrali do stepi, abychom tam budovali obranné linie. Kopali jsme protitankové příkopy, budovali jsme okopy. Pak najednou jsme z dálky od cesty, uslyšeli plesknutí. Běželi k nám lidé a křičeli: „Tanky! Německé tanky!“ Bylo obtížné něčemu takovému uvěřit. Věděli jsme , že fronta je u Donu, nějakých 70 km od města. Nařídili jsme: „Všichni odejít úžlabinami k osadě“.
O tom, jakým překvapením bylo objevení se německých tanků na severním okraji Stalingradu, napsal později první tajemník oblastního výboru strany A.S. Čujanov: „ Zavolal mi ředitel traktorového závodu K.A. Zadorožný: „Německé tanky a pěchota jsou půldruhého kilometru od závodu“, říká mi vzrušeným hlasem. Taková zpráva pro mě byla, jakoby mě někdo udeřil obuškem do hlavy: „Nemýlíš se?“ ptám se. „Ne, nemýlím, vidím německé tanky ze svého okna“.
Toto datum bylo v papírech německého velení zvlášť zdokumentováno.
Hitler prohlásil: „Vyčkáme do 23. srpna. Rusové u Volhy tak zpanikaří, že budou utíkat, neohlížejíce se, až za Ural, na Sibiř…V letošním létě budou Sověti zničeni zcela. Záchrana pro ně neexistuje“.
19.srpna zřídili němečtí vojáci přepravu přes řeku Don u stanice Trechostrovské. 23. srpna smetli pak jejich tanky zákopy a úkryty našich pěšáků, kteří bránili donskou linii. Po rovné stepi, nesetkávaje se s odporem, se řítil maximální rychlostí 14. německý tankový sbor k severnímu okraji Stalingradu. Za tanky následovala pěchota, sedící na automobilech. A téhož dne, k 16. Hodině, došli Němci k Volze. Ještě nikdy se jejich vojska nedostala tak hluboko do nitra Ruska. Tankisté, když vyskákali na břeh Volhy, oslavovali vítězství. Pak pózovali před objektivy aparátů s pozadím říční krajiny. Veliteli 6. armády Paulusovi bylo podáno hlášení a k němu připevněn snímek. „Jsme u Volhy“. Událost zaznamenal i filmový kameraman. A v Berlíně bude brzy hlasatel oznamovat za zvuků řízné hudby text, který připravil ministr propagandy Goebbels: „Zvítězili jsme u Volhy. Neodcházejte od svých přijimačů ať uslyšíte hlášení o pádu Stalingradu!“
Stalingrad se ocitl ve smrtelném ohrožení. Naše divize se ještě v ony dni nacházely desítky kilometrů od města, držely linii v celém ohybu Donu. Vzniklo nebezpečí jejich obklíčení.
V těchto hodinách se odehrály události, které se staly předehrou velké bitvy, když začaly boje o každý metr stalingradské půdy.
Německá armáda se dostala k Volze blízko Traktorového závodu, který vyráběl vynikající tanky- „třicetčtyřky“. Zabránit Němcům v dalším pohybu po stalingradským ulicím mohly teď už jen tanky, které byly připraveny k tomu, aby byly odeslány na frontu a oddíly dělníků.
Čtěte, co mi vyprávěli veteráni-tovární zaměstnanci.
S.M.Lopatin, dílovedoucí jedné z dílen: „Ozval se zvonek telefonu: okamžitě k řediteli závodu. Všichni seděli mlčky, soustředění. Ředitel závodu Zaporožný nám nařídil: vyvést všechny tanky, které byly na továrním dvoře, na bojovou linii, dělnickým oddílům vydat kulomety a pušky. Tyto oddíly byly vytvořeny v každé dílně. Zaujmout obranu továrního sídliště“.
Bývalý hlavní dispečer závodu S.K. Uminský: „Nevěděli jsme, kolik sil měl nepřítel, který postoupil k závodu. Nevěděli jsme, co bude ráno, co bude za hodinu. Ale nestalo se, že bych byl potkal někoho, kdo by zpanikařil nebo opustil své pracovní místo. Toho dne jsem byl ve spojení se všemi dílnami. Do montážního cechu bylo třeba rychle předávat jednotlivé uzly a detaily, pokračovali jsme ve výrobě tanků, z řad dělníků byly vytvářeny tankové posádky“.
Bývalý dílenský mistr V.G. Sologubov: „Ráno jsme přišli do práce a večer jsme se chápali zbraní. Tak jak jsme byli, v pracovních oděvech, jsme odcházeli bránit město. Oddíly domobranců se tvořily v každé dílně“.
Později napsal známý historik A.I.Utkin, jehož rodiče ve Stalingradě bojovali, o těchto domobrancích, kteří jako první se postavili na obranu Stalingradu, toto:
„Bylo obtížné je zastrašit tanky- oni sami je vyráběli. Němci se v těchto lidech setkali s muži, kteří, s ochotou k sebeobětování, od dávných dob se zakódovanou historickou pamětí, milovali svou zem a kteří byli pro ni připraveni k jakýmkoliv obětem“.
Oddíly dělníků obsazovaly obranné linie podél starého přítoku Volhy- říčky Mečetky. Ta začínala v stepi v mělké rokli, u stěny traktorového závodu už vytvořila strmé, vysoké břehy: zde pak na jejím břehu kopali domobranci zákopy, spojovací chodby. Jediný most, který byl přes říčku, byl v zaměřovačích jejich tanků. A za Mečetkou už začínaly pozice nepřátel.
Mezi těmi, kdo v těchto znepokojivých hodinách vstoupil do oddílů dělníků, bylo mnoho těch, kteří sem přišli jako účastníci počátků výstavby závodu. Byli to lidé se zvláštním osudem. Přijížděli na základě komsomolských výzev, většinou z vesnic, byli to lidé, kteří si osvojovali profese stavbařů, kteří udivovali zemi rychlostí, se kterou se závod stavěl- za pouhých11 měsíců postavili na břehu Volhy mohutné objekty závodu. Do Stalingradu přivážely vlaky nejnovější zařízení, jež byla zakoupena v zahraničí. Tato zařízení byla pak instalována v dílnách. Ale už od prvních dnů pracoval závod jako v horečce. Smontované agregáty traktorů se rozpadaly. Nové komplikované procesy nebylo možno osvojovat si jen pomocí populárního hesla „Dáš!“ Bylo třeba se učit v každé pracovní směně, také pod vedením zahraničních specialistů. Ti byli získáváni zárukou vysokých výdělků. Vlastních inženýrů byl nedostatek. Každému bylo umožněno, by se učil: na sídlišti byla zřízena technická učiliště, technika a Institut mechaniky. V oněch letech se stát takovým způsobem staral o pracující, kteří byli budoucností země. Pro ty, kteří chtěli získat vzdělání, to nebyla lehká doba. Z dílen, ještě unaveni pracovní směnou, šli dělníci do učeben a poslucháren. Do závodu přišli jako pologramotní lidé, aby se z nich stali zkušení mistři, inženýři, tedy ti, kdo musel zachraňovat zemi, když přišla válka. Tanky, které byly postaveny ve Stalingradském traktorovém závodě, bojovaly na mnohých frontách, pomohly zachránit Moskvu.
Nad hlubokým korytem Mečetky zaznívaly kulometné dávky. Vedle domobranců zaujali obranu kursanté vojenského učiliště, pluk divize NKVD, oddíl mořské pěchoty. Po válce bylo zveřejno hlášení generála von Wittersheima generálovi Paulusovi o prvních bojích u Volhy: „Svazky Rudé armády protiútočí, jsou podporovány obyvateli Stalingradu, již projevují výjimečnou statečnost. Obyvatelstvo se samo chápe zbraní, na bojišti leží padlí dělníci ve svých pracovních oblecích, tisknou v rukách pušku nebo pistoli. Mrtvoly ve svých pracovních oděvech ztuhly ve věžích tanků. Nic podobného jsme do této doby neviděli.“
Ve stejnou dobu, kdy německé tanky dosáhly okrajů Stalingradu, vzlétly z letišť stovky německých letadel. Celé město bylo odsouzeno ke zničení.
Barbarský rozkaz k tomu vydal velitel 4. letecké armády generál Richthofen. Německé letouny se přiblížily k městským čtvrtím v sevřených pravidelných formacích.Ve Stalingradě byl vyhlášen letecký poplach, který už odvolán nebyl. Jelikož ve městě ještě v té době se nenacházela naše vojska, byla vzdušná akce namířena proti civilnímu obyvatelstvu. Výbuchy ničily střechy i podlaží domů, jejich stěny se hroutily. Lidé hynuli pod rozvalinami, padali pod účinky střepin, dusili se v zavalených sklepích. Kobercové bombardování představovalo systém, který se mohl zrodit jen podle logiky a představ skutečných zabijáků. Letadla z malých výšek zasypávala čtvrti, kde bylo mnoho dřevěných domů, zápalnými bombami. Do hořících domů byly svrhávány trhavé bomby, které rozmetávaly úlomky hořících trámů a střech, oheň se rozšiřoval do sousedních ulic. „Bílé bestie“ Luftwaffe ostřelovaly letem v přízemních výškách lidi, kteří ulicemi utíkali do bezpečí. Maršál A.I.Jeremenko později napsal: „Během války jsem prožil mnohé. Ale to, co jsme uviděli 23. srpna 1942 ve Stalingradě na nás zapůsobilo jako těžká můra. Uprostřed městské zástavby to vybuchovalo, z naftových nádrží tekla hořící nafta do Volhy. Zdálo se, že Volha hoří.“
Od počátku Druhé světové války s jejími mnohými zkázami neviděl svět ještě takové neštěstí.
Na město tehdy útočilo 600 letadel. Tato letadla se po odhozu bomb vracela na svá letiště, doplňovala se a znovu svrhávala svůj ničivý náklad na město.Bombardování pokračovalo i v následujících dnech.
Bylo možné, aby v takovém pekle,uprostřed výbuchů a požárů, se projevilo ještě milosrdenství? Historie desítek zachráněných dokazuje, že i něco takového je možné!
Nehledě na smrtelné riziko snažili se obyvatelé pomáhat jeden druhému. Za dané situace se to rovnalo hrdinství. Stávalo se, že sousedé, když zjistili, že jsou lidé zavaleni troskami, běželi je vykopávat, vytahovat raněné. Před smrtí zachraňovali neznámí lidé. Je mnoho takových vyprávění. Velitelka zdravotně-sanitárního praporu Místní protivzdušné obrany (MPVO) K.S Bogdanovová si vzpomíná: „Bojovnicemi MPVO se staly dobrovolnice-děvčata, studentky, žákyně desátých tříd, úřednice. Všechny se sešly při poplachu. Jak jsme pracovaly? Vzpomínám si: přiběhla žena a říká: „Vedle nádraží to zavalilo sklep, jsou tam desítky obyvatel. Na místě jsme zjistily, že východ je zavalen. Měly jsme k dispozici jen rýče a sochory. Po několik hodin jsme střídaly jedna druhou a prorážely úzký prolez. Lidé se pomalu dostávali ven.“ „Začala hořet vojenská nemocnice uprostřed Staligradu“, vyprávěla mi bojovnice MPVO K.A.Kameněvová, „společně s pracovníky nemocnice začaly jsme zachraňovat raněné. Vběhneš do pokoje těžce raněných a ze všech stran se k tobě natahují ruce. Nevím, kde se v nás brala síla. Běžím po schodišti s nosítky, narážím do stěny a působím raněnému bolest. Ale on nás ještě povzbuzuje: „Jen odvážně, sestřičky“.
Bombardováním městských ulic se Němci snažili zabíjet co nejvíce lidí.
Podle slov akademika A.I.Utkina však se „z této surovosti nezrodila bojácnost uštvaného zvířete, ale vyvolávala poslední slova umírajícího: „pomsti to!“ Je téměř neuvěřitelné vyprávění o tom, jak se během tohoto bombardování utvářely nové oddíly dělníků. Vytvářeny byly v každém rajonu Stalingradu. Bojová linie na Mečetce byla doplňována stále novými bojovníky. Dělníci ze závodu „Barikády“ přitáhli děla. Domobranci- metalurgové ze závodu „Rudý říjen“ přišli s puškami. A co znamenalo tehdy dostávat se hořícímu ulicemi až k přednímu kraji! Zaznamenala jsem si vyprávění mistra závodu na zpracování a obrábění dřeva B.M.Borodina. „23. srpna nám ve sklepě za rachotu bombardování vydali zbraně. Abychom se dostali až k Mečetce, museli jsme městem projít celých patnáct kilometrů. Doslova jsme se probíjeli hořícími čtvrtěmi. A tak jsme došli až k traktorovému závoru. A tam nám přidělili úsek obrany“.
Boje u Mečetky okamžitě získaly stalingradský charakter.
Elitním německým jednotkám se nepodařilo obsadit město s chodu. Pět dní dělnické oddíly, pod ochranou tanků a dělostřelectva, držely obranu.
Šestého dne jejich zákopy obsadily kádrové jednotky Rudé armády.
Obyvatelé města, které postihlo toto neštěstí, žili ve svých sklepích a podzemních úkrytech s nadějí, že se jim podaří dostat se k Volze. Tam bylo možné se zachránit, přepravit se na druhý břeh řeky: na levém břehu byly cesty do nitra země. Z ruin města se k Volze táhli lidé. Nesli své děti, táhli káry s raněnými. Avšak ještě z dálky viděli, že nad řekou se válí dým, jsou slyšet výbuchy: přepravy se staly místem pobíjení Stalingradců. Na břehu Volhy byly k dispozici ještě obyčejné výletní parníky, čluny, bárky. Nebyly vůbec přizpůsobeny k vedení války. Němečtí letci dobře viděli, kdo sedí na jejich palubách: že jsou to většinou vystrašené ženy a děti. Tito hleděli na přibližující se letce s hrůzou. Věděli, že do nich, i když už třeba budou tonout, bude stříleno z palubních kulometů. Na břehu byl slyšet strašný křik. Tam obyvatelé města, kteří čekali na přepravu přes řeku, si ryli lopatkami a vyhrabávali vlastníma rukama v zemi jámy, aby se ukryli před střepinami. Do skupin utečenců shazovali němečtí letci bomby. Byla to exekuce nad nevinnými lidmi, která dosahovala nevídaných rozměrů. Kapitáni lodí pokračovali v plavbě po řece, která se pěnila výbuchy bomb, kličkovali, aby se vyhnuli přilétávajícím letadlům, obeplouvali místa, kde hořela nafta. Námořníci hasili požáry na palubách, pomáhali raněným, nepřetržitě opravovali své lodi. Znovu a znovu se vraceli na pravý břeh, kde na ně už čekali další uprchlíci. Každá plavba mohla i pro ně být tou poslední. Nehledě na toto vše se podařilo námořníkům vyvézt z města desítky tisíc uprchlíků.
Příšerná taktika vybíjení obyvatelstva dostala novou tvář, když později došlo k bojům v ulicích Stalingradu. Při obsazování čtvrtí, z nichž už byly jen ruiny, házeli Němci granáty do sklepů, kde ještě se ukrývali obyvatelé města, ostatní byli pak ozbrojenými vojáky vyháněni do stepi. Mnoho obyvatel se ocitlo v koncentračních táborech, někteří z nich byli odebráni matkám a dětem a dopravováni na práce do Německa.
Kolik lidí bylo zabito barbarským bombardováním, kolik jich utonulo ve Volze, kolik jich zemřelo za ostnatým drátem koncentračních táborů, kolik se jich nevrátilo z Německa z otrocké práce - to nedokáže spočítat nikdo. Byly rodiny, které skočily totálně. „Rozpadlo se spojení časem…“ Město utrpělo ztráty, které se promítly do osudů všech dalších pokolení.
Na pozadí těchto tragických událostí není snadné vyznat se v historických fantaziích. Avšak i tyto fantazie už zakořenily. A nelze o nich pomlčet.
V době Chruščova byl nalezen i viník vybití obyvatelů města. Pochopitelně tím viníkem byl Stalin. Jakoby to byl on, kdo zvláštním rozkazem zakázal avekuaci města. Za celých 70 let však žádný podobný dokument nebyl nalezen. Při tom toto tvrzení není jenom obviněním genalissima, ale představuje bolestivý úder obyvatelům Stalingradu. Na čem toto tvrzení spočívá? 20. července 1942, tedy v době, kdy se ještě bojovalo u Donu, telefonoval Stalin, který byl zneklidněn ukvapeným odjezdem z města některých vedoucích pracovníků, prvnímu tajemníkovi oblastního výboru strany A.S. Čujanovovi. Požadoval, aby se do města neprodleně vrátilo velitelství Stalingradského vojenského okruhu, aby se skončilo s podobným panickými a evakuačními náladami a prohlásil: „Stalingrad nebude odevzdán“. Zachovaly se dokumenty, jež svědčí o tom, že: přepravy pracovaly nepřetržitě, evakuace obyvatelstva probíhala jak před tímto rozhovorem, tak i po něm. Volgogradská historička T. Pavlovová uvádí ve své historické studii obsah dokumentu, který byl připraven na základě pokynů A.N.Kosygina, tehdy zástupce Předsedy Rady lidových komisařů SSSR. Uvádí se v něm, že do poloviny září roku 1942 odjelo ze Stalingradu do Čeljabinské oblasti 63.500 obyvatel, do Sverdlovské oblasti 53.700 atd. Celkem v ony dny prošlo evakuačními body 164.200 Stalingradců. Tato evakuace se prováděla snad navzdory příkazu vůdce? Představit si něco podobného v oněch letech je prostě nemožné! Dokud žili účastníci těchto událostí, neměly výmysly podobného druhu šanci. Dnes se však v tom či onom vydání přetřásají těžkosti, jež jsou spojeny s tímto smutným datem. Při tom se hovoří ani ne tak o zločinech Němců proti lidskosti, ale jsou jen posuzována již „upečená fakta“.
2. února roku 1943 se celý svět dozvěděl o velkém vítězství u Volhy. Jménem „Stalingrad“ byly nazývány ulice, náměstí, na jeho poctu byly skládány básně, byly komponovány písně.
Od břehů Volhy odcházela vojska západním směrem. V oněch dnech byly zhotoveny i známé letecké snímky: Stalingrad se ze vzduchu jevil jako neživá kamenná poušť. Všude jen betonové bloky, spálené ulice, ve kterých čněly k nebi komínová tělesa. 90 procet obytného fondu bylo zničeno. Přesto však ve zničeném městě doutnal život. Ze sklepů vylézali lidé, kteří to přežili. A byli takoví! Do rodných míst se pěšky nebo jako spolucestující vraceli lidé z vesnic na druhé straně Volhy, z oblastí, které byly zbaveny okupantů. Na přechodnou dobu obsazovali vojenské úkryty a zemljanky. Od Uralu, ze Sibiře, kam všude vedly cesty evakuace, se vracely karavany Stalingradců. Dnes se to zdá neuvěřitelným, ale bylo tomu tak: za pouhé čtyři a půl měsíce se po cestičkám, které byly odminovány, vrátili lidé do svého traktorového závodu. 12.června roku 1943 vyjela z vrat zničeného závodu první kolona tanků, které tam, pod otevřeným nebem, byly opraveny. Na věži každého z těchto tanků bylo napsáno: „Stalingradská odpověď“. Taková byla tedy odpověď obyvatel zvítězivšího města.
Až do dnešního dne žije ve Volgogradu následující tradice: každým rokem 23. srpna přicházejí jeho obyvatelé k bratrské mohyle na Náměstí padlých bojovníků.
Ve stejný den se i u Kremelské zdi u „věčného ohně“ sejdou i děti bývalého válečného Stalingradu, kteří žijí v Moskvě. Kdykoliv přicházím s kyticí spolu s krajany k pamětnímu kameni „Stalingrad“, trápí mne jedna nezodpovězená otázka: proč ví celý svět o barbarských náletech na Londýn a o zničení Drážďan, ale tragedie Stalingradu zůstává ve světě téměř neznámou? Dokonce ve specielních výzkumných pracech, jež jsou věnovány Stalingradské bitvě, se často o tomto zločinu, který byl spáchán na obyvatelích města, se často píše jen v jedné řádce. Proč tragédie, která se odehrála ve Stalingradě, by neměla být potomky promyšlena a proč by neměla být součástí světové historie jakožto svědectví o obětech nestvůrného válečného zločinu…"
Přeloženo 24. a 25. srpna 2012. Přeložil http://veter.anus@seznam.cz.
čtvrtek 16. srpna 2012
NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU
V následujícím článku uvádím vlastní překlad článku, který byl uveřejněn na této stránce:http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/neizvestnyj_37-j_778.htm.
Článek jsem nazval NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU. Představuje v podstatě rozhovor, který s doktorem historie Jurijem Nikolajevičem Žukovem vedl pozorovatel „Litěraturnoj gazety“ Vladimír Suchomlinov.
J. N. Žukov se narodil 22.ledna 1938. Je to sovětský ruský historik, doktor historie, hlavní vědecký spolupracovník Institutu ruské historie Ruské akademie věd. Je absolventem Historicko-archivářského institutu, pracoval jako novinář v tiskové agentuře „Novosti“. V roce 1976 obhájil kandidátskou, v roce 1992 pak doktorskou, disertační práci, řídil zpracování encyklopedií „Moskva“, „Občanská válka a zahraniční intervence v SSSR“. Je autorem šesti monografií, stovky vědeckých článků z historie SSSR období let 1917-1954. Je znám svými vědeckými a vědecko-publicistickými pracemi o Stalinovi a o „stalinské epoše“. Slova Suchomlinova jsou v článku psána italikou.
Letošní rok je obarven smutnou barvou- uplynulo 75 roků od doby, kdy se spousta našich občanů dostala do mlýnice „masových stalinských represí“. Stovky tisíc lidí v letech 1937-1938 byly zbaveny života jako „nepřátelé lidu“. Množství materiálů v tisku, v TV, na Internetu je věnováno tomuto tématu. Mnozí nepochybují o tom, že se tak stalo proto, že byl v čele SSSR diktátor Josef Stalin, který jednal tak proto, aby si upevnil svou osobní moc a vypořádal se se svými konkurenty.
Uvádějí se určité číselné údaje, je vzpomínáno osudů konkrétních lidí, často se však nebere do úvahy to, za jaké situace k těmto represím docházelo, co jim předcházelo, jaké procesy uvnitř země a mimo ni ovlivňovaly průběh událostí. Jsou postaveny opravdu všechny tečky nad „i“? Nakolik jsou sporné důvody, které se zdají být nespornými?
Brát do úvahy různé faktory, odhalit pozadí událostí v celé jejich nahotě, to vše neznamená ospravedlňovat to, co je neospravedlnitelné. Nikdy však není pozdě dobrat se pravdy, upřesnit hodnocení, vyvodit správné závěry. Takový přístup odpovídá historii země, historii magické, protikladné, ale současně velké. Dokážeme vidět její velikost nebo v ní nalézáme převážně jen stránky, za které se musíme stydět? Jsme dobrými studenty?
Je tomu už víc než třicet let, kdy jsem, jako mladý žurnalista, besedoval se starým zkušebním letcem, Hrdinou Sovětského svazu, o roce 1937. Ptal jsem se jej, kde on tehdy byl. Byl jsem mladý chlapec, řekl mi, žil jsem na vesnici u Kijeva. Do vesnice se vrátily písně, zmizel hlad. „Hodně jsme pili a radovali se ze života“. Vy jste my na mou otázku, když jsem se ptal, jak lidé prožívali druhou polovinu třicátých let, řekl po telefonu. „S radostí!“ Nemá to cosi společného…
To je normální! My dosud žijeme, celá země žije - v historii, do určité míry mytologizované. Významné události jsou často zatlačovány do pozadí, masírují se buď do očí bijící fakta, nebo ta, která jsou výhodná pro politickou moc. Obraz historie je však třeba vidět ve všech barvách. Jen se podívejte, co je dnes hlavním předmětem kritiky u hlavní opozice, ano i u všech lidí. Je to úředník-byrokrat. Už to není ani komunista, ani bolševik. Avšak všichni, ať na levici či na pravici, včetně těch, kteří sedí v Kremlu, jsou zajedno v tom, že největším neštěstím pro zemi je tento byrokrat. Při tom, když v letech 1937-1938 začali posílat do vězení byrokraty, a úder směřoval v první řadě na ně…
Téměř 500 tisíc byrokratů všech úrovní (především pak straníků) bylo odvoláno z funkcí a potrestáno.
Ano, ano.. Všichni se zaradovali. Spojovali si dohromady dvě věci. A to: nájezd na byrokraty a zveřejněnou Ústavu z roku 1936. Ta byla nazvána stalinskou. Měl jsem v archivech v rukách koncepty ústavy a viděl jsem na vlastní oči, že několik těch nejdůležitějších článků bylo napsáno vlastní rukou Stalina. Lidé dostali Základní zákon a informace o tom, že jsou odvolávání a posíláni do vězení ti, kteří stáli nad nimi a kteří se nad nimi vyvyšovali. A lidé začali zpívat.
Předešlá Ústava (zpracovaná v roce 1923) měla dvě části. V preambuli se psalo, že svět je rozdělen na dva nepřátelské tábory – na tábor socialismu a tábor imperialismu. Tyto tábory se nutně střetnou a jasné je, kdo zvítězí. Vznikne Všesvětový svaz sovětských socialistických republik. Hlavní část ústavy pak byla psána rovněž v duchu let 1917-1918. Podle zákona značná část obyvatelstva (každoročně se tato část měnila) se dostávala na seznam tak zvaných „lišenců“. To byli lidé zbavení občanských práv, především práva volebního. Byli to lidé, rozlišovaní v první řadě podle sociálního původu- byly to děti statkářů, četníků, rodových aristokratů. Kromě toho to byli „nepmani“, kulaci…
V nové Ústavě nebylo ani náznaku na to, že svět je rozdělen do dvou nepřátelských táborů. Za druhé tam strana byla vzpomenuta jen v článku 126. Bylo to v 10. hlavě, kde se hovořilo o právech a povinnostech občanů. V té části se hovořilo o tom, že občané mají právo vytvářet společenské organizace, jejichž jádro může v nich, nebo ve většině z nich, tvořit také společenská organizace - komunistická strana. To byl článek 126. Připomeňme si brežněvovskou Ústavu...
Šestý článek.
Ano. A ještě dále. Systém voleb. Až do té doby někteří měli, jiní neměli, právo volit a být voleni. Existovala nerovnost. Hlas dělníka se rovnal třem hlasům rolníka: formálně, čistě formálně, byla tak realizována diktatura proletariátu. To se rušilo. Samotné volby. Podle Ústavy z roku 1923 byly třístupňové (to znesnadňovalo svobodu volby) a bez alternativ.
Co však bylo zakotveno v Ústavě z roku 1936 a co stanovil volební zákon z roku 1937?
Především: nepočítalo se se žádnými „líšenci“. S výjimkou těch, kteří tohoto práva byli zbaveni na základě rozhodnutí soudu. Bylo zavedeno všeobecné volební právo. Přímé hlasování. Každý hlasoval pro konkrétního kandidáta do Nejvyššího Sovětu. Stalin i Molotov tento orgán otevřeně nazývali parlamentem. Volby měly být tajné, alternativní. Zákon určoval, že na každé místo musí být navrženi minimálně 2-3 kandidáti. Toto ustanovení bylo právě tím ustanovením, které vedlo k tomu, co lidé pak nazvali „ježovčinou“ a co je dnes nesprávně nazýváno masovými represemi.
Proč najednou říkáte „nesprávně“?
Slovo „ represe“ znamená „útisk, útlak, trest“. Trest je použitelný nejen vůči politickým soupeřům, ale předpokládá též to, že člověk může být odsouzen a potrestán za vraždu, násilí, banditizmus, loupež, úplatek, rabování. Dnes je pojem „represe“ používán jen proto, aby pod společného jmenovatele byli zahrnuti všichni uvěznění, včetně zločinců, vlasovců, včetně těch, kteří v době války sloužili v útvarech SS, včetně banderovců…. Všechny je třeba dát na jednu hromadu. Někoho jsi zabil, znásilnil a jsi odsouzen-jsi tedy rovněž oběť represí, jsi rovněž oběť stalinského teroru. Je to velice dovedný tah.
Jsou na světě číselné údaje, které zveřejnili Solženicyn, Razgon, Antonov-Ovsejenko. Poslední ve své knize „Portrét tyrana“ píše, že počet těch, kteří byli vystaveni represím, představoval jen v letech 1935 až 1940 téměř 19 milionů lidí.
Pokud vím, tak reálné počty jsou zcela jiné. I když jsou obrovské. K nejvyššímu trestu bylo odsouzeno kolem 800 tisíc lidí.
Ano, tolik, ale od roku 1921 do roku 1953. Z tohoto počtu v letech 1937-1938 to bylo 681.692 osob.
To však stejně představuje velké město našich spoluobčanů, kteří byli popraveni. Jsou mezi nimi i ti, kteří se ničím neprovinili.
Solženicyn uváděl zcela fantastická čísla. On měl za to, že za všechny roky sovětské moci bylo vystaveno represím 110 milionů lidí. Západní sovětologové operovali v době studené války s cifrou 50-60 milionů. Když začala „pěrestrojka“, tak tuto cifru ještě snížili na 20 milionů. V našem institutu pracuje doktor historických věd Viktor Nikolajevič Zemskov. Jako člen nevelké skupiny prověřoval po dobu několika let znovu v archivech to, jaká byla skutečná čísla těch, kteří byl vystaveni represím. Konkrétně pak těch, kteří byli postiženi podle článku číslo 58. Dospěl ke konkrétním cifrám. Když byla zveřejněny, tak se na Západě strhl pokřik. Bylo jim řečeno: prosím, tady máte k dispozici archivy. Přijeli, prověřili a nakonec byli nuceni souhlasit. Tak se mají věci. Tak tedy konkrétně!
Rok 1935: podle článku 58 bylo uvězněno a odsouzeno 267 tisíc, z nich k nejvyššímu trestu (tj. k trestu smrti) bylo odsouzeno 1229 osob. V roce 1936 to bylo 274 tisíc a k trestu smrti odsouzeno 1118 osob. Pak následovalo vyšplouchnutí. V roce 1937 uvěznili a odsoudili podle článku 58 více než 790 tisíc a popraveno bylo 353 tisíce. V roce 1938 bylo odsouzeno více než 554 tisíce a popraveno více než 328 tisíc. Pak následoval pokles. V roce 1939 bylo odsouzeno okolo 64 tisíc a popraveno 2552 osob, v roce 1940 kolem 72 tisíc a popraveno 1949 osob.
Celkem za období mezi lety 1921 a 1953 bylo odsouzeno 4,060.306 osob, z nich do vězení a do táborů posláno 2,634.397 osob. Zbývá tedy pochopit, proč se ta stalo. A proč právě v letech 1937-1938 došlo k tak hrozným věcem?
Ano, toto „proč“ ale vzrušuje stále.
Pro začátek: kdo je vinen? Říká se: Stalin. Ano, jako člověk, který stál v čele země, nese hlavní odpovědnost. Jak vše ale probíhalo?
Je červen roku 1937. Má se konat sjezd Sovětů. Předtím proběhlo plénum strany, kde byl posouzen volební zákon. Už předtím však přicházejí od prvních tajemníků oblastních výborů, krajských výborů, ústředních výborů svazových republik pravidelně telegramy, které obsahují prosby o souhlas s uvězněním inženýrů, ředitelů závodů.
Stalin pokaždé odpovídal krátce a kategoricky: nesouhlasím Po plénu však souhlasil. S čím souhlasil? Souhlasil s tím, co dnešní naši „demokraté“ pečlivě zapomínají.
Krátce po plénu, které podpořilo nový volební zákon s alternativními kandidáty, hrnuly se do Moskvy šifrované telegramy. Tajemníci oblastních výborů, krajských výborů, svazových republik prosili o schválení tak zvaných limitů. Tyto limity představovaly počty těch, které bylo možno uvěznit, popravit nebo odeslat do míst vzdálených. Nejhorlivějším mezi všemi byla „oběť stalinského režimu“ Ajche: byl tehdy prvním tajemníkem Západosibiřského krajského výboru strany. Požadoval právo zastřelit 10800 osob. Na druhém místě byl Chruščov, který stál v čele Moskevského oblastního výboru. Ten požadoval souhlas k zastřelení „jen“ 8500 osob. Na třetím místě byl první tajemník Azovsko-černomořského krajského výboru (dnes je to Don a Severní Kavkaz) Jevdokimov. Ten požadoval souhlas se zastřelením 6644 osob a s odesláním 7 tisíc osob do tábora. Telegramy s krvežíznivými žádostmi posílali i další tajemníci. Ty však obsahovaly jen skromnější čísla: půldruhého tisíce, dva tisíce…
Po půl roce, kdy se Chruščov stal prvním tajemníkem ústředního výboru Ukrajiny, obsahovala jedna z jeho prvních depeší do Moskvy žádost o souhlas se zastřelením 20000 osob. A při tom už tam první řada represí proběhla.
V čem spočívala motivace těchto požadavků?
V jediné věci: psali, že NKVD právě odhalilo ozbrojenou spikleneckou organizaci, která připravuje povstání. Uskutečnit v takové situaci alternativní volby prý nelze. A to ne do té doby, dokud nebudou likvidovány tyto, domnělé, spiklenecké organizace.
Zajímavé je i to, co se dělo na samotném plénu při projednávání zákona o volbách. Nikdo nevystupoval otevřeně, ale z nějakých důvodů téměř všichni „krvežízniví“ se odebírali jeden za druhým ke Stalinovi v předvečer pléna do jeho kabinetu…Po jednom, ve dvou, ve třech…Po těchto návštěvách Stalin kapituloval.
Proč se tak stalo? Lze to pochopit. V této době si uvědomil, že ministr vnitra Ježov, se mu prakticky nepodřizuje.
Tomu nelze uvěřit!
Pročpak ne? Jakožto bývalý tajemník oblastního výboru, byl Ježov zajedno s ostatními.
To znamenalo jediné: jestliže jim Stalin odepře podporu, pak vystoupí na tribunu někdo z členů ÚV a řekne: „Drazí soudruzi! Stalin svou veškerou poslední činností prokazuje, že je revizionistou, oportunistou, že zrazuje věc Října, Leninovu závěť, že zradil naši Revoluci“. A uvedli by ne jeden, ale desítky příkladů.
To znamená, že se Stalin buď zachoval zbaběle a bál se, že ztratí svou moc, nebo prostě hrál svou hru. Jak to lze objasnit? Avšak já jsem vás přerušil…
Podívejme se na příklady. Rok 1934, září, SSSR vstupuje do Ligy národů, která byla naší propagandou charakterizována jako nástroj imperialismu. V květnu 1935 je pak podepsána smlouva s Francií a s Československem o společné obraně v případě německé agrese.
V lednu 1935 se objevují zprávy o přepracovávání Ústavy. A brzo tedy se už „skupina soudruhů“ dovídá, jaké změny jsou na obzoru.
V červenci 1935 se odehrává Sedmý, poslední, kongres Kominterny, kde jeho vedoucí Georgij Dimitrov prohlašuje, že od nynějška se musí komunisté, jestliže se chtějí dostat k moci, o to snažit ne cestou revoluce, ale demokratickou cestou. Ve volbách. Navrhuje, aby byly vytvářeny Lidové fronty: komunisté společně se socialisty, s demokraty. A takový obrat byl z hlediska skalních bolševiků zradou. Komunisté podle nich jdou cestou dohovoru s nepřáteli komunismu, se sociálními demokraty.
Ruší se tvrdé schéma: komunismus versus imperialismus.
Ano, je to tak. Pokračujme. Rok 1936. Ze scény Kamenného divadla Tajrova je stažena komická opera Borodina „Bohatýři“ v novém libretu Děmjana Bědného. Je publikováno usnesení o příčinách tohoto kroku. Vysvětluje se, že prý Bědnyj urážlivým způsobem charakterizoval hrdiny starého ruského eposu a očernil kladné stránky naší historie – příchod křesťanství do Ruska. A byl zde ještě konkurz na učebnici historie, na kterou bylo v roce 1917 zapomenuto, došlo o obnově historických fakult, které byly uzavřeny v roce 1918. V roce 1934 bylo zřízeno vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. A to navzdory mínění ultralevých. O rok později jsou znovu vytvářeny kozácké oddíly… To není zdaleka vše. Rusko je navraceno do Ruska…
Koncem roku 1935 poskytl Stalin interview americkému žurnalistovi Howardovi. Řekl mu, že brzy budeme mít novou Ústavu, bude nový systém voleb a že dojde k zuřivé bitvě mezi kandidáty, protože je bude navrhovat nejen strana, ale jakákoliv společenská organizace, dokonce jen skupina lidí.
Najednou došlo k diskuzím mezi členy ÚV: co to znamená, to i popové budou moci navrhovat kandidáty? Odpovídá se jim: a proč ne? I kulaci? Nikoliv kulaci, ale lid, tak se to vysvětluje. Vše to polekalo partokracii.
Má poznámka. Slovo partokracie je pojem, který vyjadřuje faktické řízení země, jež uskutečňují vrcholné orgány stranického aparátu; zahrnuje stranické pracovníky, kteří mají v rukách reálnou moc. V nejširším smyslu slova je to takový systém, kdy celý politický systém země spočívá na politických stranách, bez kterých nemůže existovat. Lze se jen ptát, zda něčím podobným není i zastupitelská demokracie našeho typu?
Velká část prvních tajemníků si uvědomila, že nadělala mnoho škod. Především v průběhu kolektivizace došlo k velkým přehmatům. Za druhé zde byly velké chyby, k nimž došlo během první pětiletky.
Velmi mnoho prvních tajemníků bylo pologramotnými lidmi. Bylo výjimkou, jestliže to byli absolventi církevní výběrové školy u Rusů nebo židovské náboženské školy u Židů. Jak tito lidé mohli kontrolovat výstavbu průmyslových gigantů? Snažili se řídit, aniž čemukoliv rozuměli. Důsledkem toho byl vzrůst nespokojenosti u zemědělců, dělníků, inženýrů, protože tito všichni jejich „řízení“ pociťovali na sobě.
Vytvářel se inženýrský stav, mnohé se měnilo, bylo obtížné ukrývat šídlo v pytli.
Místní straničtí vůdci se báli alternativních voleb, když by se vedle nich objevil jeden - dva kandidáti. A nezískat mandát poslance Nejvyššího Sovětu, mohlo znamenat, že v Moskvě, na Kádrové správě ÚVVKS(b), řeknou: „Soudruhu, lidé tě nepodpořili. Hledej si proto práci, na kterou budeš stačit, nebo se jdi učit“. Stalin v těch letech nejedenkrát říkal, proč si člověk, který se dostal na vysokou funkci, myslí, že všechno zná. Ačkoliv ve skutečnosti nezná nic. To byla přímá narážka, partokraté zpozorněli.
A semkli se, jako jakákoliv jiná korporace, a přinutili Stalina, že se v roce 1937 vzdal myšlenky alternativních voleb a tím jej, ve skutečnosti, diskreditovali.
V únoru 1938 byl na řádném plénu ÚV učiněn pokus zastavit represe. Vystoupil Malenkov, který v té době byl náčelníkem Správy kádrů ÚV, a otevřeně kritizoval ty, kteří se zvlášť protivili.
Obrátil se k Postyševovi (tem předtím pracoval na Ukrajině, v tomto okamžiku byl prvním tajemníkem Kujbyševského oblastního výboru) a zeptal se jej: „Už jste zavřel ve své oblasti celý sovětský, komsomolský, stranický aparát, jak dlouho ještě to potrvá?“ Postyšev odpověděl: „Zavíral jsem, zavírám a budu zavírat. Je to moje povinnost“. Malenkov se obrací na Bigorova, prvního tajemníka Azerbajdžanu: „Jak můžete podepisovat dokumenty na zastřelení a na uvěznění, ve kterých nejsou ani jména, jen počty těch, které je třeba zavřít nebo popravit?“ Ten mlčel.
Stalin musel rychle odvolat Ježova, jehož rukama byly prováděny nezastavitelné represe.
Tehdy se říkalo: rukavice Ježova. Podívejme se tedy, jakým on byl!
Povolali z Tbilisi Beriju, který byl tehdy právě zvolen tajemníkem Zakavkazského krajského výboru strany a jmenovali jej náčelníkem Hlavní správy státní bezpečnosti- to byla trestající složka NKVD. Ale Berija se s Ježovem nedokázal vypořádat. Koncem listopadu 1938 byl Ježov povolán ke Stalinovi. V kanceláři byli přítomni Vorošilov Molotov. Jak lze soudit, nestačila jedna hodina na to, aby Ježova donutili opustit funkci.
Podařilo se mi najít varianty jeho „abdikace“. Je napsána na různých papírech. Jeden papír, to je obyčejný bílý list. Druhý je linkovaný papír, třetí čtverečkovaný… Dávali mu to, co bylo po ruce, jen proto, aby to bylo dokumentováno. Zpočátku byl Ježov ochoten se vzdát všeho, kromě funkce lidového komisaře. K tomu rozhodnutí ale nedošlo. Na funkci byl jmenován Berija.
Krátce na to opustilo lágry více než milion osob. Vzpomeňme jen historii Rokossovského. Takových bylo mnoho. V těch oblastech, kde byly ty nejodpornější represe, byli uvězněni příslušníci NKVD, kteří falšovali spisy, byli souzeni ve veřejných soudech. Informace byly zveřejňovány v místním tisku. Něco takového už ale nebylo v době, kdy se rehabilitace prováděly za Chruščova. Současně prováděl Berija čistku v NKVD. Můžete si vzít k ruce jakýkoliv zpravodaj o kádrech, bylo jich vydáno několik. V NKVD tvořili horní i střední úroveň řízení většinou pologramotní Židé. Většina z nich byla poslána na onen svět nebo do táborů. Na jejich místa pak brali lidi buď s vysokoškolským vzděláním, nebo i s neukončeným, z třetích nebo čtvrtých ročníků. Převážně to byli Rusové. Tehdy i došlo k ostrému poklesu počtu osob, které byly odsuzovány do vězení.
Došlo jen k poklesu, k přerušení však nedošlo.
Jestliže hovoříme o článku 58, nesmíme zapomínat na jednu věc. Mé kolegyni, doktorce historie Galině Michajlovně Ivanovové se podařil jeden objev, který je zajímavým z hlediska pochopení té doby. Před válkou i po ní profesionální zločinci podle jejich pravidel nesměli pracovat a také nepracovali. Avšak do táborů každého půlroku přijížděl výjezdní soud. Ten zjišťoval, zda nejsou porušována pravidla režimu vězňů. Ti, kdo odmítali pracovat, byli souzeni pro sabotáž. A na sabotáž se rovněž vztahoval onen článek 58. Proto je třeba vidět, že pod tento článek spadali nejen „Stalinově skupině“ političtí nepřátelé, nebo ti, kteří k ní byli počítáni, ale i zločinci odmítající pracovat. Samozřejmě, že i skuteční špioni, diverzanti, a i těch nebylo málo.
Musím také poznamenat, že proběhl v květnu 1937 proces o tak zvaném spiknutí v NKO, tedy v Lidovém komisariátu obrany.
Přetrvává představa, že skoro celý velitelský sbor armády a námořnictva byl vystaven represím. Badatel O.F. Suvenirov vydal knihu s údaji o vojácích (do posledního jedince), kteří byl uvězněni v letech 1935-1939: jsou tam uvedena: příjmení, jméno, otčestvo, datum narození, hodnost, funkce, kdy uvězněn, rozsudek. Je to tlustá kniha. Z ní vyplývá, že 75% těch, kdo byl vystaven represím v resortu komisariátu obrany, že to byli komisaři, vojenští právníci, vojenští intendanti, vojenští lékaři, vojenští inženýři. Je tedy legendou i to, že bylo zničeno celé velení armády.
Říká se, jak by to bylo vypadalo, kdyby byli zůstali na živu Tuchačevskij, Jakir a další. Položím otázku: „Jaké bitvy s cizími armádami vyhráli tito naši maršálové a generálové?“
Prohráli polskou kampaň.
Ano, to je vše! Nikde jinde nebojovali. Při tom je známo, že jakákoliv občanská válka se velice liší od války mezi státy.
V „kauze NKO“ se nalézá zajímavý detail. Když přednášel Stalin na Vojenské radě doklad „O vojensko-politickém spiknutí“, pak se soustředil na tom, že toto spiknutí bylo vyvrcholením případu, který v roce 1935 obdržel název „Klubko“ (Клубок).
Mám za to, že ne všichni vědí, co to představuje.
Koncem roku 1934 poslal Svanidze, Stalinův švagr, bratr jeho první ženy, jenž pracoval ve finanční sféře, Stalinovi dopis, ve kterém upozornil na to, že existuje spiknutí proti „Stalinově centristické skupině“. Kdo tvořil tuto skupinu? Byl tam samotný Stalin, pak Molotov-předseda vlády, Ordžonikidze- ten řídil výstavbu těžkého průmyslu, Vorošilov-lidový komisař obrany, Litvinov-lidový komisař zahraničních věcí, který realizoval aktivní politiku sbližování se západními demokraciemi, Vyšinskij- od roku 1935 prokurátor SSSR, tedy člověk, který vrátil do Leningradu všechny osoby, které odtud byly vysídleny po vraždě Kirova, člověk, který osvobodil kolem 800 tisíc rolníků, kteří strádali z důvodů tak zvaných „třech klásků“. Do této skupiny také patřil Ždanov, ten nahradil Kirova v Leningradě a dva, velice důležití muži z aparátu ÚV: Stěcký, který vedl Oddělení agitace a propagandy a Jakovlev (Epštejn), tvůrce nejmasovějších tiskovin „Rolnické noviny“ («Крестьянская газета») a „Chudina“ ( «Беднота»), talentovaný novinář. Oba byli členy komise pro tvorbu Ústavy, Jakovlev byl autorem volebního zákona.
Po vzpomínaném plénu z roku 1937, na kterém partokraté podpořili volební zákon jen formálně, byl Stěckij a Jakovlev uvězněni a zastřeleni. Na tyto se dnes nevzpomíná, ale nad Tuchačevským, Uborevičem, Jakirem a dalšími se roní slzy.
Vypadá to tedy tak, že Stalin by vynucen tyto dva obětovat.
Ano, vypadá to tak. Probíhal zuřivý zápas. Pro všechny je hrdinou Bucharin. Když však jeho pozvali na ÚV k vážnému rozhovoru, začal tím, že předložil seznam svých žáků. Tím je přinášel jako oběť. Znamená to jediné: jakmile pocítil, že to s ním nevypadá dobře, pospíšil si, aby místo sebe odevzdal jiné.
Slyšel jsem takovou definici: rok 1937 byl rokem odplaty směřující vůči leninské gardě, a roky 1934 a 1935 byly k tomu přípravou.
Tak může mluvit básník, která uvažuje v obrazech. Je to však jednodušší. Dokonce po vítězství Říjnové revoluce nepřemýšlel Lenin, Trocký, Zinovjev a mnozí další o tom, že socialismus může zvítězit v zaostalém Rusku. S nadějemi se dívali na průmyslově rozvinuté Spojené státy, Německo, Velkou Británii, Francii. Carské Rusko, co se týče průmyslového rozvoje, bylo až za maličkou Belgií. Na to se zapomíná. Jaké prý bývalo Rusko! Ale v První světové válce jsme zbraně kupovali u Angličanů, Francouzů, Japonců, Američanů.
Bolševické vedení se spoléhalo ( o tom velice jasně psal Zinovjev v „Pravdě“) pouze na revoluci v Německu. Jestliže prý se Rusko spojí s Německem, pak bude možné budovat socialismus.
Avšak ještě v létě 1935 psal Stalin Zinovjevovi: „Jestliže na komunistickou stranu Německa spadne moc s nebe, tato nebude schopna ji udržet.“ Stalin byl jediným člověkem ve vedení, který nevěřil ve světovou revoluci. Byl přesvědčen, že naší hlavní nadějí je samotné Sovětské Rusko.
Co následovalo? K revoluci v Německu nedošlo. V naší zemi byl zahájen NEP. Za několik měsíců celá země zasténala. Podniky byly zavírány, objevily se miliony nezaměstnaných, ti dělníci, kteří si udrželi práci, dostávali 10-20 procent toho, co před revolucí, rolníci, místo odevzdávání daní v potravinách, museli platit potravinové daně, ale tyto daně byla takové, že je rolníci nebyli schopni platit. Sílil banditismus: politický, zločinný. Dochází k něčemu, až dosud nevídanému, k ekonomickému banditismu: chudáci, aby mohli zaplatit daně a uživit rodinu, přepadají vlaky. Bandy vznikají dokonce mezi studenty. Aby se mohli učit a neumřeli hladem, potřebují peníze. Dostávají se k nim tak, že zabíjejí nepmany. Ano, do takové situace se vyvinul NEP. Rozvracel stranické a sovětské kádry. Všude panovalo úplatkářství. Předseda selského sovětu, milicionář, ti všichni berou za jakoukoliv službu peníze. Ředitelé závodů opravují své byty na účet svého závodu, kupují si na účet závodu přepych. Tak to pokračovalo od roku 1921 do roku 1928.
Trocký a jeho pravá ruka v ekonomice Preobraženskij si vymysleli, že přenesou revoluční plamen do Asie, a budou připravovat k tomu kádry v našich východních republikách tak, že se tam urychleně postaví fabriky, aby tam byl „vypěstován“ k tomu potřebný proletariát.
Stalin navrhl jinou variantu: výstavbu socialismu v jedné, samostatné zemi. Při tom neřekl ani jedenkrát, kdy bude socialismus vybudován. Řekl: „vybudován“ a po několika letech upřesnil: je třeba během deseti let vybudovat průmysl. Těžký průmysl. Jinak budeme zničeni. To prohlásil v únoru 1931. Zmýlil se jen nepatrně. Po 10ti letech a 4 měsících byl SSSR napaden Německem.
Zásadními rozdíly byly rozdíly v názorech Stalinovy skupiny a skupiny skalních bolševiků. Není důležité, jestli byli levičáky, jako Trocký a Zinovjev, nebo pravičáci jako Rykov a Bucharin. Všichni spoléhali na revoluci v Evropě… Podstata tedy není v odplatě za něco a vůči někomu, ale v ostrém zápase o stanovení kurzu, kterým se má ubírat vývoj země.
Chcete říci, že období, které je v mnoha očích dobou stalinských represí, bylo obdobím, kdy se z mnohých příčin nepodařilo realizovat pokus o vytvoření demokracie?
Nová Ústava měla k tomu vést. Stalin chápal, že pro člověka té doby je demokracie něco nedosažitelného. Nelze od žáčka první třídy chtít, aby znal vyšší matematiku. Ústava roku 1936- to byly šatičky pro dospívání. Podívejme se třeba na vesnici. Je tam uliční výbor, obyvatelé 10-20 domů si volí někoho, kdo bude odpovídat za stav ulice. Sami si jej vybírají. Nikdo jim nepřikazuje. Za tím následuje snaha naučit se nebýt lhostejným k tomu, co se děje za tvým plotem, jaký je tam pořádek. A tak dále, a tak dále…Lidé byli podvědomě vtahováni do samosprávy. Právě tím byla za sovětské vlády postupně likvidována tvrdá vertikála moci.
Paradoxem je to, že jsme se toho všeho zbavili v průběhu pseudodemokratických reforem počátku 90.tých let. Je třeba si uvědomit: zbavili jsme se základů demokracie. Dnes se hlásá: vracíme se k volbě těch, kdo jsou v čele administrací, měst, k volbám ve vládnoucí straně…Toto všechno však,to všechno u nás už bylo.
Když Stalin začínal politické reformy v roce 1935, vyslovil tuto důležitou myšlenku: „Musíme osvobodit stranu od hospodářské činnosti“. Okamžitě však dodal, že se tak nestane rychle. Hovořil o tom i Malenkov na XVIII. stranické konferenci v únoru roku 1941. Pak tady byl ještě únor 1944. Před plénem, které bylo jediným plénem v době války, se uskutečnilo jednání Politbyra. Byl posouzen návrh usnesení. Ten podepsali Stalin, Malenkov, Molotov. V tomto návrhu, mám-li pětistránkový text krátce objasnit, se říkalo: stranické výbory krajů, oblastí, okruhů, měst si ke své práci přibírají ty nejchytřejší a nejtalentovanější, ale to nepřináší žádný užitek. Svými nařízeními zasahují do všech oblastí života. Jestli však není dosaženo toho, co chtěli, pak nesou odpovědnost sovětské orgány jako vykonavatelé. Je třeba omezit činnost stranických výborů pouze na práci agitační a propagační, na účast ve výběru kádrů. Vše ostatní je věcí sovětských orgánů. Politbyro však tento návrh zamítlo, ačkoliv v něm spočíval smysl reformy strany.
Ještě předtím, v roce 1937, pronesl Stalin při posuzování volebního zákona, tuto větu: „Ať už je to štěstím nebo neštěstím, máme jen jednu stranu“. Je očividné, že se opakovaně vracel k myšlence, že je třeba vyjmout státní orgány z každodenní kontroly stranou. A jestli se toto podaří, pak vytvořit pro existující stranu konkurenci. Stalin však zemřel, aniž toho dosáhl.
Mimochodem, v souvislosti s jeho smrtí se obyčejně soustřeďuje pozornost na takovou událost, jakou bylo uvěznění a zastřelení Beriji. Je to to nejvýznamnější?
Po smrti Stalina zrušil Malenkov, jako předseda vlády SSSR a Stalinův nejbližší spolupracovník, všechny výsady stranické nomenklatury. Na příklad to byly měsíční peněžní odměny („obálky“), jejichž výše byla dvakrát, třikrát, někdy i pětkrát větší než plat. Dokonce tyto odměny nebyly brány ani v úvahu při výpočtu stranických příspěvků. Zrušena byla Léčebně-sanitární správa, byla zrušena sanatoria, odebrána osobní auta. Plat spolupracovníků státních orgánů byl zvýšen 2-3krát. Straničtí pracovníci podle všeobecně akceptované stupnice hodnot se stali mnohem níže hodnocenými než pracovníci státního aparátu.
Útok na výsady pracovníků stranické nomenklatury, jež byla skryta před nežádoucími zraky, však trval pouhé tři měsíce. Stranické kádry se spojily, začaly si stěžovat tajemníkovi ÚV Chruščovovi na „potlačovaní“ svých práv. Žádali, aby alespoň něco z toho, co nemají jiní, bylo zachováno.
Chruščov dosáhl toho, že tato rozhodnutí Malenkova byla zrušena, všechny „ztráty“ nomenklatury byly s přídavkem vráceny. A Chruščov byl na zářijovém plénu ÚV jednohlasně zvolen prvním tajemníkem. Ačkoliv na plénu v březnu bylo rozhodnuto tuto funkci zrušit. Mělo se přejít ke kolektivnímu vedení.
Malenkova brzy poslali na práci za Ural. A započalo- jestli lze vůbec hovořit o systému vnitřní výstavby moci- nekrvavé, kompromisnické období, kdy stranická nomenklatura se přesouvala sem a tam ze sovětských do stranických orgánů a naopak a stávala se tak samoregulovatelnou. Výsledkem byla stagnace, degradace moci, což nakonec dospělo až k událostem let 1991a 1993.
Vypadá to tedy tak, že rozhodnutí Malenkova, která jste vzpomněl, jsou nerealizovaným snažením Stalina?
Je mnoho důvodů k takovým úvahám.
Byla to odpověď, vlastně revanš ze strany tehdejší nomenklatury?
Samozřejmě. Když hodnotíme ona léta, lze tvrdit, že se Stalin snažil vytvořit mocnou ekonomiku. Dosáhl toho. A stali jsme se jednou ze supervelmocí. Došlo k tomu až po jeho smrti, avšak základy položil on.
Snažil se omezit moc byrokratů, pokoušel se učit lid demokracii, aby tato, třeba až v pozdějších generací, se dostala do jeho krve a těla. Vše to odhodil Chruščov. A později i Brežněv, jestliže budeme soudit byť jen podle toho, v jakém článku Ústavy je vzpomenuta strana. Důsledkem toho bylo to, že se do jednoho celku slil stranický a státní aparát s morálkou partokracie: vládnout, ale za nic neodpovídat. Vzpomeňte si, že ve filmu „Volha-Volha“ říká Byvalov vorařovi: „Já budu volat a ty budeš odpovídat“. Proto tento systém tak brzo jakoby zkrachoval, ačkoliv ve skutečnosti nejen že se zachoval, ale stonásobně zesílil. Dříve existovaly jakési kontrolní mechanizmy. Dejme tomu, že něco nebylo někde tam, kde jsi žil, takové jako by mělo být, mohl sis stěžovat na okruhový výbor a tam reagovali. Existoval Výbor státní kontroly. To byl prostředek ke kontrole nad byrokraty.
V důsledku kontrarevoluce let 1991-1993 se byrokraté zbavili jakékoliv kontroly nad sebou, zbavili se uzdy. Nyní máme systém, který dozrává z minulosti: vzpomeňme jen děl Puškina, Gogola, Suchého-Kobylina, Saltykova-Ščedrina…Pokoušeli se systém zlomit, ale ten se zachoval a rozkvetl do plného květu.
Říkáte „pokoušeli se zlomit“. Máte tím na mysli roky 1934,1935 nebo 1937?
Roky 1937 a 1938 jsou lety odporu vůči partokracii. Podařilo se. Boj s ní vedl Státní výbor obrany též v roce 1941. Podařilo se na to na dobu války. V roce 1944 ale následoval úplný nezdar, který se opakoval v roce 1953. Jak se všem zdálo, tak se to podařilo Jelcinovi…
Nechápu! Byl Jelcin pro nás, pro naši zemi plusem či minusem?
Pod záminkou rozrušení byrokratického systému zničil všechny způsoby kontroly nad byrokraty. Tito se stali absolutně nekontrolovatelnými. Jasným vyjádřením toho je náš systém moci. V něm úředníci, kteří mají v parlamentu převahu byť jednoho hlasu, mohou prosazovat libovolné zákony ke svému prospěchu.
A máme-li se vrátit k roku 1937, pak by čtenářům bylo dobré připomenout toto: na každého uvězněného byla nejméně dvě udání. Tak to bylo.
Udávat, či neudávat- to je osobní volba. Ale odsuzovat- to je něco zcela jiného.
Poznámka autora překladu. Článek ještě bude mít pokračování.
Článek jsem nazval NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU. Představuje v podstatě rozhovor, který s doktorem historie Jurijem Nikolajevičem Žukovem vedl pozorovatel „Litěraturnoj gazety“ Vladimír Suchomlinov.
J. N. Žukov se narodil 22.ledna 1938. Je to sovětský ruský historik, doktor historie, hlavní vědecký spolupracovník Institutu ruské historie Ruské akademie věd. Je absolventem Historicko-archivářského institutu, pracoval jako novinář v tiskové agentuře „Novosti“. V roce 1976 obhájil kandidátskou, v roce 1992 pak doktorskou, disertační práci, řídil zpracování encyklopedií „Moskva“, „Občanská válka a zahraniční intervence v SSSR“. Je autorem šesti monografií, stovky vědeckých článků z historie SSSR období let 1917-1954. Je znám svými vědeckými a vědecko-publicistickými pracemi o Stalinovi a o „stalinské epoše“. Slova Suchomlinova jsou v článku psána italikou.
Letošní rok je obarven smutnou barvou- uplynulo 75 roků od doby, kdy se spousta našich občanů dostala do mlýnice „masových stalinských represí“. Stovky tisíc lidí v letech 1937-1938 byly zbaveny života jako „nepřátelé lidu“. Množství materiálů v tisku, v TV, na Internetu je věnováno tomuto tématu. Mnozí nepochybují o tom, že se tak stalo proto, že byl v čele SSSR diktátor Josef Stalin, který jednal tak proto, aby si upevnil svou osobní moc a vypořádal se se svými konkurenty.
Uvádějí se určité číselné údaje, je vzpomínáno osudů konkrétních lidí, často se však nebere do úvahy to, za jaké situace k těmto represím docházelo, co jim předcházelo, jaké procesy uvnitř země a mimo ni ovlivňovaly průběh událostí. Jsou postaveny opravdu všechny tečky nad „i“? Nakolik jsou sporné důvody, které se zdají být nespornými?
Brát do úvahy různé faktory, odhalit pozadí událostí v celé jejich nahotě, to vše neznamená ospravedlňovat to, co je neospravedlnitelné. Nikdy však není pozdě dobrat se pravdy, upřesnit hodnocení, vyvodit správné závěry. Takový přístup odpovídá historii země, historii magické, protikladné, ale současně velké. Dokážeme vidět její velikost nebo v ní nalézáme převážně jen stránky, za které se musíme stydět? Jsme dobrými studenty?
Je tomu už víc než třicet let, kdy jsem, jako mladý žurnalista, besedoval se starým zkušebním letcem, Hrdinou Sovětského svazu, o roce 1937. Ptal jsem se jej, kde on tehdy byl. Byl jsem mladý chlapec, řekl mi, žil jsem na vesnici u Kijeva. Do vesnice se vrátily písně, zmizel hlad. „Hodně jsme pili a radovali se ze života“. Vy jste my na mou otázku, když jsem se ptal, jak lidé prožívali druhou polovinu třicátých let, řekl po telefonu. „S radostí!“ Nemá to cosi společného…
To je normální! My dosud žijeme, celá země žije - v historii, do určité míry mytologizované. Významné události jsou často zatlačovány do pozadí, masírují se buď do očí bijící fakta, nebo ta, která jsou výhodná pro politickou moc. Obraz historie je však třeba vidět ve všech barvách. Jen se podívejte, co je dnes hlavním předmětem kritiky u hlavní opozice, ano i u všech lidí. Je to úředník-byrokrat. Už to není ani komunista, ani bolševik. Avšak všichni, ať na levici či na pravici, včetně těch, kteří sedí v Kremlu, jsou zajedno v tom, že největším neštěstím pro zemi je tento byrokrat. Při tom, když v letech 1937-1938 začali posílat do vězení byrokraty, a úder směřoval v první řadě na ně…
Téměř 500 tisíc byrokratů všech úrovní (především pak straníků) bylo odvoláno z funkcí a potrestáno.
Ano, ano.. Všichni se zaradovali. Spojovali si dohromady dvě věci. A to: nájezd na byrokraty a zveřejněnou Ústavu z roku 1936. Ta byla nazvána stalinskou. Měl jsem v archivech v rukách koncepty ústavy a viděl jsem na vlastní oči, že několik těch nejdůležitějších článků bylo napsáno vlastní rukou Stalina. Lidé dostali Základní zákon a informace o tom, že jsou odvolávání a posíláni do vězení ti, kteří stáli nad nimi a kteří se nad nimi vyvyšovali. A lidé začali zpívat.
Předešlá Ústava (zpracovaná v roce 1923) měla dvě části. V preambuli se psalo, že svět je rozdělen na dva nepřátelské tábory – na tábor socialismu a tábor imperialismu. Tyto tábory se nutně střetnou a jasné je, kdo zvítězí. Vznikne Všesvětový svaz sovětských socialistických republik. Hlavní část ústavy pak byla psána rovněž v duchu let 1917-1918. Podle zákona značná část obyvatelstva (každoročně se tato část měnila) se dostávala na seznam tak zvaných „lišenců“. To byli lidé zbavení občanských práv, především práva volebního. Byli to lidé, rozlišovaní v první řadě podle sociálního původu- byly to děti statkářů, četníků, rodových aristokratů. Kromě toho to byli „nepmani“, kulaci…
V nové Ústavě nebylo ani náznaku na to, že svět je rozdělen do dvou nepřátelských táborů. Za druhé tam strana byla vzpomenuta jen v článku 126. Bylo to v 10. hlavě, kde se hovořilo o právech a povinnostech občanů. V té části se hovořilo o tom, že občané mají právo vytvářet společenské organizace, jejichž jádro může v nich, nebo ve většině z nich, tvořit také společenská organizace - komunistická strana. To byl článek 126. Připomeňme si brežněvovskou Ústavu...
Šestý článek.
Ano. A ještě dále. Systém voleb. Až do té doby někteří měli, jiní neměli, právo volit a být voleni. Existovala nerovnost. Hlas dělníka se rovnal třem hlasům rolníka: formálně, čistě formálně, byla tak realizována diktatura proletariátu. To se rušilo. Samotné volby. Podle Ústavy z roku 1923 byly třístupňové (to znesnadňovalo svobodu volby) a bez alternativ.
Co však bylo zakotveno v Ústavě z roku 1936 a co stanovil volební zákon z roku 1937?
Především: nepočítalo se se žádnými „líšenci“. S výjimkou těch, kteří tohoto práva byli zbaveni na základě rozhodnutí soudu. Bylo zavedeno všeobecné volební právo. Přímé hlasování. Každý hlasoval pro konkrétního kandidáta do Nejvyššího Sovětu. Stalin i Molotov tento orgán otevřeně nazývali parlamentem. Volby měly být tajné, alternativní. Zákon určoval, že na každé místo musí být navrženi minimálně 2-3 kandidáti. Toto ustanovení bylo právě tím ustanovením, které vedlo k tomu, co lidé pak nazvali „ježovčinou“ a co je dnes nesprávně nazýváno masovými represemi.
Proč najednou říkáte „nesprávně“?
Slovo „ represe“ znamená „útisk, útlak, trest“. Trest je použitelný nejen vůči politickým soupeřům, ale předpokládá též to, že člověk může být odsouzen a potrestán za vraždu, násilí, banditizmus, loupež, úplatek, rabování. Dnes je pojem „represe“ používán jen proto, aby pod společného jmenovatele byli zahrnuti všichni uvěznění, včetně zločinců, vlasovců, včetně těch, kteří v době války sloužili v útvarech SS, včetně banderovců…. Všechny je třeba dát na jednu hromadu. Někoho jsi zabil, znásilnil a jsi odsouzen-jsi tedy rovněž oběť represí, jsi rovněž oběť stalinského teroru. Je to velice dovedný tah.
Jsou na světě číselné údaje, které zveřejnili Solženicyn, Razgon, Antonov-Ovsejenko. Poslední ve své knize „Portrét tyrana“ píše, že počet těch, kteří byli vystaveni represím, představoval jen v letech 1935 až 1940 téměř 19 milionů lidí.
Pokud vím, tak reálné počty jsou zcela jiné. I když jsou obrovské. K nejvyššímu trestu bylo odsouzeno kolem 800 tisíc lidí.
Ano, tolik, ale od roku 1921 do roku 1953. Z tohoto počtu v letech 1937-1938 to bylo 681.692 osob.
To však stejně představuje velké město našich spoluobčanů, kteří byli popraveni. Jsou mezi nimi i ti, kteří se ničím neprovinili.
Solženicyn uváděl zcela fantastická čísla. On měl za to, že za všechny roky sovětské moci bylo vystaveno represím 110 milionů lidí. Západní sovětologové operovali v době studené války s cifrou 50-60 milionů. Když začala „pěrestrojka“, tak tuto cifru ještě snížili na 20 milionů. V našem institutu pracuje doktor historických věd Viktor Nikolajevič Zemskov. Jako člen nevelké skupiny prověřoval po dobu několika let znovu v archivech to, jaká byla skutečná čísla těch, kteří byl vystaveni represím. Konkrétně pak těch, kteří byli postiženi podle článku číslo 58. Dospěl ke konkrétním cifrám. Když byla zveřejněny, tak se na Západě strhl pokřik. Bylo jim řečeno: prosím, tady máte k dispozici archivy. Přijeli, prověřili a nakonec byli nuceni souhlasit. Tak se mají věci. Tak tedy konkrétně!
Rok 1935: podle článku 58 bylo uvězněno a odsouzeno 267 tisíc, z nich k nejvyššímu trestu (tj. k trestu smrti) bylo odsouzeno 1229 osob. V roce 1936 to bylo 274 tisíc a k trestu smrti odsouzeno 1118 osob. Pak následovalo vyšplouchnutí. V roce 1937 uvěznili a odsoudili podle článku 58 více než 790 tisíc a popraveno bylo 353 tisíce. V roce 1938 bylo odsouzeno více než 554 tisíce a popraveno více než 328 tisíc. Pak následoval pokles. V roce 1939 bylo odsouzeno okolo 64 tisíc a popraveno 2552 osob, v roce 1940 kolem 72 tisíc a popraveno 1949 osob.
Celkem za období mezi lety 1921 a 1953 bylo odsouzeno 4,060.306 osob, z nich do vězení a do táborů posláno 2,634.397 osob. Zbývá tedy pochopit, proč se ta stalo. A proč právě v letech 1937-1938 došlo k tak hrozným věcem?
Ano, toto „proč“ ale vzrušuje stále.
Pro začátek: kdo je vinen? Říká se: Stalin. Ano, jako člověk, který stál v čele země, nese hlavní odpovědnost. Jak vše ale probíhalo?
Je červen roku 1937. Má se konat sjezd Sovětů. Předtím proběhlo plénum strany, kde byl posouzen volební zákon. Už předtím však přicházejí od prvních tajemníků oblastních výborů, krajských výborů, ústředních výborů svazových republik pravidelně telegramy, které obsahují prosby o souhlas s uvězněním inženýrů, ředitelů závodů.
Stalin pokaždé odpovídal krátce a kategoricky: nesouhlasím Po plénu však souhlasil. S čím souhlasil? Souhlasil s tím, co dnešní naši „demokraté“ pečlivě zapomínají.
Krátce po plénu, které podpořilo nový volební zákon s alternativními kandidáty, hrnuly se do Moskvy šifrované telegramy. Tajemníci oblastních výborů, krajských výborů, svazových republik prosili o schválení tak zvaných limitů. Tyto limity představovaly počty těch, které bylo možno uvěznit, popravit nebo odeslat do míst vzdálených. Nejhorlivějším mezi všemi byla „oběť stalinského režimu“ Ajche: byl tehdy prvním tajemníkem Západosibiřského krajského výboru strany. Požadoval právo zastřelit 10800 osob. Na druhém místě byl Chruščov, který stál v čele Moskevského oblastního výboru. Ten požadoval souhlas k zastřelení „jen“ 8500 osob. Na třetím místě byl první tajemník Azovsko-černomořského krajského výboru (dnes je to Don a Severní Kavkaz) Jevdokimov. Ten požadoval souhlas se zastřelením 6644 osob a s odesláním 7 tisíc osob do tábora. Telegramy s krvežíznivými žádostmi posílali i další tajemníci. Ty však obsahovaly jen skromnější čísla: půldruhého tisíce, dva tisíce…
Po půl roce, kdy se Chruščov stal prvním tajemníkem ústředního výboru Ukrajiny, obsahovala jedna z jeho prvních depeší do Moskvy žádost o souhlas se zastřelením 20000 osob. A při tom už tam první řada represí proběhla.
V čem spočívala motivace těchto požadavků?
V jediné věci: psali, že NKVD právě odhalilo ozbrojenou spikleneckou organizaci, která připravuje povstání. Uskutečnit v takové situaci alternativní volby prý nelze. A to ne do té doby, dokud nebudou likvidovány tyto, domnělé, spiklenecké organizace.
Zajímavé je i to, co se dělo na samotném plénu při projednávání zákona o volbách. Nikdo nevystupoval otevřeně, ale z nějakých důvodů téměř všichni „krvežízniví“ se odebírali jeden za druhým ke Stalinovi v předvečer pléna do jeho kabinetu…Po jednom, ve dvou, ve třech…Po těchto návštěvách Stalin kapituloval.
Proč se tak stalo? Lze to pochopit. V této době si uvědomil, že ministr vnitra Ježov, se mu prakticky nepodřizuje.
Tomu nelze uvěřit!
Pročpak ne? Jakožto bývalý tajemník oblastního výboru, byl Ježov zajedno s ostatními.
To znamenalo jediné: jestliže jim Stalin odepře podporu, pak vystoupí na tribunu někdo z členů ÚV a řekne: „Drazí soudruzi! Stalin svou veškerou poslední činností prokazuje, že je revizionistou, oportunistou, že zrazuje věc Října, Leninovu závěť, že zradil naši Revoluci“. A uvedli by ne jeden, ale desítky příkladů.
To znamená, že se Stalin buď zachoval zbaběle a bál se, že ztratí svou moc, nebo prostě hrál svou hru. Jak to lze objasnit? Avšak já jsem vás přerušil…
Podívejme se na příklady. Rok 1934, září, SSSR vstupuje do Ligy národů, která byla naší propagandou charakterizována jako nástroj imperialismu. V květnu 1935 je pak podepsána smlouva s Francií a s Československem o společné obraně v případě německé agrese.
V lednu 1935 se objevují zprávy o přepracovávání Ústavy. A brzo tedy se už „skupina soudruhů“ dovídá, jaké změny jsou na obzoru.
V červenci 1935 se odehrává Sedmý, poslední, kongres Kominterny, kde jeho vedoucí Georgij Dimitrov prohlašuje, že od nynějška se musí komunisté, jestliže se chtějí dostat k moci, o to snažit ne cestou revoluce, ale demokratickou cestou. Ve volbách. Navrhuje, aby byly vytvářeny Lidové fronty: komunisté společně se socialisty, s demokraty. A takový obrat byl z hlediska skalních bolševiků zradou. Komunisté podle nich jdou cestou dohovoru s nepřáteli komunismu, se sociálními demokraty.
Ruší se tvrdé schéma: komunismus versus imperialismus.
Ano, je to tak. Pokračujme. Rok 1936. Ze scény Kamenného divadla Tajrova je stažena komická opera Borodina „Bohatýři“ v novém libretu Děmjana Bědného. Je publikováno usnesení o příčinách tohoto kroku. Vysvětluje se, že prý Bědnyj urážlivým způsobem charakterizoval hrdiny starého ruského eposu a očernil kladné stránky naší historie – příchod křesťanství do Ruska. A byl zde ještě konkurz na učebnici historie, na kterou bylo v roce 1917 zapomenuto, došlo o obnově historických fakult, které byly uzavřeny v roce 1918. V roce 1934 bylo zřízeno vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. A to navzdory mínění ultralevých. O rok později jsou znovu vytvářeny kozácké oddíly… To není zdaleka vše. Rusko je navraceno do Ruska…
Koncem roku 1935 poskytl Stalin interview americkému žurnalistovi Howardovi. Řekl mu, že brzy budeme mít novou Ústavu, bude nový systém voleb a že dojde k zuřivé bitvě mezi kandidáty, protože je bude navrhovat nejen strana, ale jakákoliv společenská organizace, dokonce jen skupina lidí.
Najednou došlo k diskuzím mezi členy ÚV: co to znamená, to i popové budou moci navrhovat kandidáty? Odpovídá se jim: a proč ne? I kulaci? Nikoliv kulaci, ale lid, tak se to vysvětluje. Vše to polekalo partokracii.
Má poznámka. Slovo partokracie je pojem, který vyjadřuje faktické řízení země, jež uskutečňují vrcholné orgány stranického aparátu; zahrnuje stranické pracovníky, kteří mají v rukách reálnou moc. V nejširším smyslu slova je to takový systém, kdy celý politický systém země spočívá na politických stranách, bez kterých nemůže existovat. Lze se jen ptát, zda něčím podobným není i zastupitelská demokracie našeho typu?
Velká část prvních tajemníků si uvědomila, že nadělala mnoho škod. Především v průběhu kolektivizace došlo k velkým přehmatům. Za druhé zde byly velké chyby, k nimž došlo během první pětiletky.
Velmi mnoho prvních tajemníků bylo pologramotnými lidmi. Bylo výjimkou, jestliže to byli absolventi církevní výběrové školy u Rusů nebo židovské náboženské školy u Židů. Jak tito lidé mohli kontrolovat výstavbu průmyslových gigantů? Snažili se řídit, aniž čemukoliv rozuměli. Důsledkem toho byl vzrůst nespokojenosti u zemědělců, dělníků, inženýrů, protože tito všichni jejich „řízení“ pociťovali na sobě.
Vytvářel se inženýrský stav, mnohé se měnilo, bylo obtížné ukrývat šídlo v pytli.
Místní straničtí vůdci se báli alternativních voleb, když by se vedle nich objevil jeden - dva kandidáti. A nezískat mandát poslance Nejvyššího Sovětu, mohlo znamenat, že v Moskvě, na Kádrové správě ÚVVKS(b), řeknou: „Soudruhu, lidé tě nepodpořili. Hledej si proto práci, na kterou budeš stačit, nebo se jdi učit“. Stalin v těch letech nejedenkrát říkal, proč si člověk, který se dostal na vysokou funkci, myslí, že všechno zná. Ačkoliv ve skutečnosti nezná nic. To byla přímá narážka, partokraté zpozorněli.
A semkli se, jako jakákoliv jiná korporace, a přinutili Stalina, že se v roce 1937 vzdal myšlenky alternativních voleb a tím jej, ve skutečnosti, diskreditovali.
V únoru 1938 byl na řádném plénu ÚV učiněn pokus zastavit represe. Vystoupil Malenkov, který v té době byl náčelníkem Správy kádrů ÚV, a otevřeně kritizoval ty, kteří se zvlášť protivili.
Obrátil se k Postyševovi (tem předtím pracoval na Ukrajině, v tomto okamžiku byl prvním tajemníkem Kujbyševského oblastního výboru) a zeptal se jej: „Už jste zavřel ve své oblasti celý sovětský, komsomolský, stranický aparát, jak dlouho ještě to potrvá?“ Postyšev odpověděl: „Zavíral jsem, zavírám a budu zavírat. Je to moje povinnost“. Malenkov se obrací na Bigorova, prvního tajemníka Azerbajdžanu: „Jak můžete podepisovat dokumenty na zastřelení a na uvěznění, ve kterých nejsou ani jména, jen počty těch, které je třeba zavřít nebo popravit?“ Ten mlčel.
Stalin musel rychle odvolat Ježova, jehož rukama byly prováděny nezastavitelné represe.
Tehdy se říkalo: rukavice Ježova. Podívejme se tedy, jakým on byl!
Povolali z Tbilisi Beriju, který byl tehdy právě zvolen tajemníkem Zakavkazského krajského výboru strany a jmenovali jej náčelníkem Hlavní správy státní bezpečnosti- to byla trestající složka NKVD. Ale Berija se s Ježovem nedokázal vypořádat. Koncem listopadu 1938 byl Ježov povolán ke Stalinovi. V kanceláři byli přítomni Vorošilov Molotov. Jak lze soudit, nestačila jedna hodina na to, aby Ježova donutili opustit funkci.
Podařilo se mi najít varianty jeho „abdikace“. Je napsána na různých papírech. Jeden papír, to je obyčejný bílý list. Druhý je linkovaný papír, třetí čtverečkovaný… Dávali mu to, co bylo po ruce, jen proto, aby to bylo dokumentováno. Zpočátku byl Ježov ochoten se vzdát všeho, kromě funkce lidového komisaře. K tomu rozhodnutí ale nedošlo. Na funkci byl jmenován Berija.
Krátce na to opustilo lágry více než milion osob. Vzpomeňme jen historii Rokossovského. Takových bylo mnoho. V těch oblastech, kde byly ty nejodpornější represe, byli uvězněni příslušníci NKVD, kteří falšovali spisy, byli souzeni ve veřejných soudech. Informace byly zveřejňovány v místním tisku. Něco takového už ale nebylo v době, kdy se rehabilitace prováděly za Chruščova. Současně prováděl Berija čistku v NKVD. Můžete si vzít k ruce jakýkoliv zpravodaj o kádrech, bylo jich vydáno několik. V NKVD tvořili horní i střední úroveň řízení většinou pologramotní Židé. Většina z nich byla poslána na onen svět nebo do táborů. Na jejich místa pak brali lidi buď s vysokoškolským vzděláním, nebo i s neukončeným, z třetích nebo čtvrtých ročníků. Převážně to byli Rusové. Tehdy i došlo k ostrému poklesu počtu osob, které byly odsuzovány do vězení.
Došlo jen k poklesu, k přerušení však nedošlo.
Jestliže hovoříme o článku 58, nesmíme zapomínat na jednu věc. Mé kolegyni, doktorce historie Galině Michajlovně Ivanovové se podařil jeden objev, který je zajímavým z hlediska pochopení té doby. Před válkou i po ní profesionální zločinci podle jejich pravidel nesměli pracovat a také nepracovali. Avšak do táborů každého půlroku přijížděl výjezdní soud. Ten zjišťoval, zda nejsou porušována pravidla režimu vězňů. Ti, kdo odmítali pracovat, byli souzeni pro sabotáž. A na sabotáž se rovněž vztahoval onen článek 58. Proto je třeba vidět, že pod tento článek spadali nejen „Stalinově skupině“ političtí nepřátelé, nebo ti, kteří k ní byli počítáni, ale i zločinci odmítající pracovat. Samozřejmě, že i skuteční špioni, diverzanti, a i těch nebylo málo.
Musím také poznamenat, že proběhl v květnu 1937 proces o tak zvaném spiknutí v NKO, tedy v Lidovém komisariátu obrany.
Přetrvává představa, že skoro celý velitelský sbor armády a námořnictva byl vystaven represím. Badatel O.F. Suvenirov vydal knihu s údaji o vojácích (do posledního jedince), kteří byl uvězněni v letech 1935-1939: jsou tam uvedena: příjmení, jméno, otčestvo, datum narození, hodnost, funkce, kdy uvězněn, rozsudek. Je to tlustá kniha. Z ní vyplývá, že 75% těch, kdo byl vystaven represím v resortu komisariátu obrany, že to byli komisaři, vojenští právníci, vojenští intendanti, vojenští lékaři, vojenští inženýři. Je tedy legendou i to, že bylo zničeno celé velení armády.
Říká se, jak by to bylo vypadalo, kdyby byli zůstali na živu Tuchačevskij, Jakir a další. Položím otázku: „Jaké bitvy s cizími armádami vyhráli tito naši maršálové a generálové?“
Prohráli polskou kampaň.
Ano, to je vše! Nikde jinde nebojovali. Při tom je známo, že jakákoliv občanská válka se velice liší od války mezi státy.
V „kauze NKO“ se nalézá zajímavý detail. Když přednášel Stalin na Vojenské radě doklad „O vojensko-politickém spiknutí“, pak se soustředil na tom, že toto spiknutí bylo vyvrcholením případu, který v roce 1935 obdržel název „Klubko“ (Клубок).
Mám za to, že ne všichni vědí, co to představuje.
Koncem roku 1934 poslal Svanidze, Stalinův švagr, bratr jeho první ženy, jenž pracoval ve finanční sféře, Stalinovi dopis, ve kterém upozornil na to, že existuje spiknutí proti „Stalinově centristické skupině“. Kdo tvořil tuto skupinu? Byl tam samotný Stalin, pak Molotov-předseda vlády, Ordžonikidze- ten řídil výstavbu těžkého průmyslu, Vorošilov-lidový komisař obrany, Litvinov-lidový komisař zahraničních věcí, který realizoval aktivní politiku sbližování se západními demokraciemi, Vyšinskij- od roku 1935 prokurátor SSSR, tedy člověk, který vrátil do Leningradu všechny osoby, které odtud byly vysídleny po vraždě Kirova, člověk, který osvobodil kolem 800 tisíc rolníků, kteří strádali z důvodů tak zvaných „třech klásků“. Do této skupiny také patřil Ždanov, ten nahradil Kirova v Leningradě a dva, velice důležití muži z aparátu ÚV: Stěcký, který vedl Oddělení agitace a propagandy a Jakovlev (Epštejn), tvůrce nejmasovějších tiskovin „Rolnické noviny“ («Крестьянская газета») a „Chudina“ ( «Беднота»), talentovaný novinář. Oba byli členy komise pro tvorbu Ústavy, Jakovlev byl autorem volebního zákona.
Po vzpomínaném plénu z roku 1937, na kterém partokraté podpořili volební zákon jen formálně, byl Stěckij a Jakovlev uvězněni a zastřeleni. Na tyto se dnes nevzpomíná, ale nad Tuchačevským, Uborevičem, Jakirem a dalšími se roní slzy.
Vypadá to tedy tak, že Stalin by vynucen tyto dva obětovat.
Ano, vypadá to tak. Probíhal zuřivý zápas. Pro všechny je hrdinou Bucharin. Když však jeho pozvali na ÚV k vážnému rozhovoru, začal tím, že předložil seznam svých žáků. Tím je přinášel jako oběť. Znamená to jediné: jakmile pocítil, že to s ním nevypadá dobře, pospíšil si, aby místo sebe odevzdal jiné.
Slyšel jsem takovou definici: rok 1937 byl rokem odplaty směřující vůči leninské gardě, a roky 1934 a 1935 byly k tomu přípravou.
Tak může mluvit básník, která uvažuje v obrazech. Je to však jednodušší. Dokonce po vítězství Říjnové revoluce nepřemýšlel Lenin, Trocký, Zinovjev a mnozí další o tom, že socialismus může zvítězit v zaostalém Rusku. S nadějemi se dívali na průmyslově rozvinuté Spojené státy, Německo, Velkou Británii, Francii. Carské Rusko, co se týče průmyslového rozvoje, bylo až za maličkou Belgií. Na to se zapomíná. Jaké prý bývalo Rusko! Ale v První světové válce jsme zbraně kupovali u Angličanů, Francouzů, Japonců, Američanů.
Bolševické vedení se spoléhalo ( o tom velice jasně psal Zinovjev v „Pravdě“) pouze na revoluci v Německu. Jestliže prý se Rusko spojí s Německem, pak bude možné budovat socialismus.
Avšak ještě v létě 1935 psal Stalin Zinovjevovi: „Jestliže na komunistickou stranu Německa spadne moc s nebe, tato nebude schopna ji udržet.“ Stalin byl jediným člověkem ve vedení, který nevěřil ve světovou revoluci. Byl přesvědčen, že naší hlavní nadějí je samotné Sovětské Rusko.
Co následovalo? K revoluci v Německu nedošlo. V naší zemi byl zahájen NEP. Za několik měsíců celá země zasténala. Podniky byly zavírány, objevily se miliony nezaměstnaných, ti dělníci, kteří si udrželi práci, dostávali 10-20 procent toho, co před revolucí, rolníci, místo odevzdávání daní v potravinách, museli platit potravinové daně, ale tyto daně byla takové, že je rolníci nebyli schopni platit. Sílil banditismus: politický, zločinný. Dochází k něčemu, až dosud nevídanému, k ekonomickému banditismu: chudáci, aby mohli zaplatit daně a uživit rodinu, přepadají vlaky. Bandy vznikají dokonce mezi studenty. Aby se mohli učit a neumřeli hladem, potřebují peníze. Dostávají se k nim tak, že zabíjejí nepmany. Ano, do takové situace se vyvinul NEP. Rozvracel stranické a sovětské kádry. Všude panovalo úplatkářství. Předseda selského sovětu, milicionář, ti všichni berou za jakoukoliv službu peníze. Ředitelé závodů opravují své byty na účet svého závodu, kupují si na účet závodu přepych. Tak to pokračovalo od roku 1921 do roku 1928.
Trocký a jeho pravá ruka v ekonomice Preobraženskij si vymysleli, že přenesou revoluční plamen do Asie, a budou připravovat k tomu kádry v našich východních republikách tak, že se tam urychleně postaví fabriky, aby tam byl „vypěstován“ k tomu potřebný proletariát.
Stalin navrhl jinou variantu: výstavbu socialismu v jedné, samostatné zemi. Při tom neřekl ani jedenkrát, kdy bude socialismus vybudován. Řekl: „vybudován“ a po několika letech upřesnil: je třeba během deseti let vybudovat průmysl. Těžký průmysl. Jinak budeme zničeni. To prohlásil v únoru 1931. Zmýlil se jen nepatrně. Po 10ti letech a 4 měsících byl SSSR napaden Německem.
Zásadními rozdíly byly rozdíly v názorech Stalinovy skupiny a skupiny skalních bolševiků. Není důležité, jestli byli levičáky, jako Trocký a Zinovjev, nebo pravičáci jako Rykov a Bucharin. Všichni spoléhali na revoluci v Evropě… Podstata tedy není v odplatě za něco a vůči někomu, ale v ostrém zápase o stanovení kurzu, kterým se má ubírat vývoj země.
Chcete říci, že období, které je v mnoha očích dobou stalinských represí, bylo obdobím, kdy se z mnohých příčin nepodařilo realizovat pokus o vytvoření demokracie?
Nová Ústava měla k tomu vést. Stalin chápal, že pro člověka té doby je demokracie něco nedosažitelného. Nelze od žáčka první třídy chtít, aby znal vyšší matematiku. Ústava roku 1936- to byly šatičky pro dospívání. Podívejme se třeba na vesnici. Je tam uliční výbor, obyvatelé 10-20 domů si volí někoho, kdo bude odpovídat za stav ulice. Sami si jej vybírají. Nikdo jim nepřikazuje. Za tím následuje snaha naučit se nebýt lhostejným k tomu, co se děje za tvým plotem, jaký je tam pořádek. A tak dále, a tak dále…Lidé byli podvědomě vtahováni do samosprávy. Právě tím byla za sovětské vlády postupně likvidována tvrdá vertikála moci.
Paradoxem je to, že jsme se toho všeho zbavili v průběhu pseudodemokratických reforem počátku 90.tých let. Je třeba si uvědomit: zbavili jsme se základů demokracie. Dnes se hlásá: vracíme se k volbě těch, kdo jsou v čele administrací, měst, k volbám ve vládnoucí straně…Toto všechno však,to všechno u nás už bylo.
Když Stalin začínal politické reformy v roce 1935, vyslovil tuto důležitou myšlenku: „Musíme osvobodit stranu od hospodářské činnosti“. Okamžitě však dodal, že se tak nestane rychle. Hovořil o tom i Malenkov na XVIII. stranické konferenci v únoru roku 1941. Pak tady byl ještě únor 1944. Před plénem, které bylo jediným plénem v době války, se uskutečnilo jednání Politbyra. Byl posouzen návrh usnesení. Ten podepsali Stalin, Malenkov, Molotov. V tomto návrhu, mám-li pětistránkový text krátce objasnit, se říkalo: stranické výbory krajů, oblastí, okruhů, měst si ke své práci přibírají ty nejchytřejší a nejtalentovanější, ale to nepřináší žádný užitek. Svými nařízeními zasahují do všech oblastí života. Jestli však není dosaženo toho, co chtěli, pak nesou odpovědnost sovětské orgány jako vykonavatelé. Je třeba omezit činnost stranických výborů pouze na práci agitační a propagační, na účast ve výběru kádrů. Vše ostatní je věcí sovětských orgánů. Politbyro však tento návrh zamítlo, ačkoliv v něm spočíval smysl reformy strany.
Ještě předtím, v roce 1937, pronesl Stalin při posuzování volebního zákona, tuto větu: „Ať už je to štěstím nebo neštěstím, máme jen jednu stranu“. Je očividné, že se opakovaně vracel k myšlence, že je třeba vyjmout státní orgány z každodenní kontroly stranou. A jestli se toto podaří, pak vytvořit pro existující stranu konkurenci. Stalin však zemřel, aniž toho dosáhl.
Mimochodem, v souvislosti s jeho smrtí se obyčejně soustřeďuje pozornost na takovou událost, jakou bylo uvěznění a zastřelení Beriji. Je to to nejvýznamnější?
Po smrti Stalina zrušil Malenkov, jako předseda vlády SSSR a Stalinův nejbližší spolupracovník, všechny výsady stranické nomenklatury. Na příklad to byly měsíční peněžní odměny („obálky“), jejichž výše byla dvakrát, třikrát, někdy i pětkrát větší než plat. Dokonce tyto odměny nebyly brány ani v úvahu při výpočtu stranických příspěvků. Zrušena byla Léčebně-sanitární správa, byla zrušena sanatoria, odebrána osobní auta. Plat spolupracovníků státních orgánů byl zvýšen 2-3krát. Straničtí pracovníci podle všeobecně akceptované stupnice hodnot se stali mnohem níže hodnocenými než pracovníci státního aparátu.
Útok na výsady pracovníků stranické nomenklatury, jež byla skryta před nežádoucími zraky, však trval pouhé tři měsíce. Stranické kádry se spojily, začaly si stěžovat tajemníkovi ÚV Chruščovovi na „potlačovaní“ svých práv. Žádali, aby alespoň něco z toho, co nemají jiní, bylo zachováno.
Chruščov dosáhl toho, že tato rozhodnutí Malenkova byla zrušena, všechny „ztráty“ nomenklatury byly s přídavkem vráceny. A Chruščov byl na zářijovém plénu ÚV jednohlasně zvolen prvním tajemníkem. Ačkoliv na plénu v březnu bylo rozhodnuto tuto funkci zrušit. Mělo se přejít ke kolektivnímu vedení.
Malenkova brzy poslali na práci za Ural. A započalo- jestli lze vůbec hovořit o systému vnitřní výstavby moci- nekrvavé, kompromisnické období, kdy stranická nomenklatura se přesouvala sem a tam ze sovětských do stranických orgánů a naopak a stávala se tak samoregulovatelnou. Výsledkem byla stagnace, degradace moci, což nakonec dospělo až k událostem let 1991a 1993.
Vypadá to tedy tak, že rozhodnutí Malenkova, která jste vzpomněl, jsou nerealizovaným snažením Stalina?
Je mnoho důvodů k takovým úvahám.
Byla to odpověď, vlastně revanš ze strany tehdejší nomenklatury?
Samozřejmě. Když hodnotíme ona léta, lze tvrdit, že se Stalin snažil vytvořit mocnou ekonomiku. Dosáhl toho. A stali jsme se jednou ze supervelmocí. Došlo k tomu až po jeho smrti, avšak základy položil on.
Snažil se omezit moc byrokratů, pokoušel se učit lid demokracii, aby tato, třeba až v pozdějších generací, se dostala do jeho krve a těla. Vše to odhodil Chruščov. A později i Brežněv, jestliže budeme soudit byť jen podle toho, v jakém článku Ústavy je vzpomenuta strana. Důsledkem toho bylo to, že se do jednoho celku slil stranický a státní aparát s morálkou partokracie: vládnout, ale za nic neodpovídat. Vzpomeňte si, že ve filmu „Volha-Volha“ říká Byvalov vorařovi: „Já budu volat a ty budeš odpovídat“. Proto tento systém tak brzo jakoby zkrachoval, ačkoliv ve skutečnosti nejen že se zachoval, ale stonásobně zesílil. Dříve existovaly jakési kontrolní mechanizmy. Dejme tomu, že něco nebylo někde tam, kde jsi žil, takové jako by mělo být, mohl sis stěžovat na okruhový výbor a tam reagovali. Existoval Výbor státní kontroly. To byl prostředek ke kontrole nad byrokraty.
V důsledku kontrarevoluce let 1991-1993 se byrokraté zbavili jakékoliv kontroly nad sebou, zbavili se uzdy. Nyní máme systém, který dozrává z minulosti: vzpomeňme jen děl Puškina, Gogola, Suchého-Kobylina, Saltykova-Ščedrina…Pokoušeli se systém zlomit, ale ten se zachoval a rozkvetl do plného květu.
Říkáte „pokoušeli se zlomit“. Máte tím na mysli roky 1934,1935 nebo 1937?
Roky 1937 a 1938 jsou lety odporu vůči partokracii. Podařilo se. Boj s ní vedl Státní výbor obrany též v roce 1941. Podařilo se na to na dobu války. V roce 1944 ale následoval úplný nezdar, který se opakoval v roce 1953. Jak se všem zdálo, tak se to podařilo Jelcinovi…
Nechápu! Byl Jelcin pro nás, pro naši zemi plusem či minusem?
Pod záminkou rozrušení byrokratického systému zničil všechny způsoby kontroly nad byrokraty. Tito se stali absolutně nekontrolovatelnými. Jasným vyjádřením toho je náš systém moci. V něm úředníci, kteří mají v parlamentu převahu byť jednoho hlasu, mohou prosazovat libovolné zákony ke svému prospěchu.
A máme-li se vrátit k roku 1937, pak by čtenářům bylo dobré připomenout toto: na každého uvězněného byla nejméně dvě udání. Tak to bylo.
Udávat, či neudávat- to je osobní volba. Ale odsuzovat- to je něco zcela jiného.
Poznámka autora překladu. Článek ještě bude mít pokračování.
sobota 28. července 2012
O VLASTENECTVÍ, CTI A STATEČNOSTI
O VLASTENECTVÍ, CTI, STATEČNOSTI.
V červenci letošního roku poskytl nový Náčelník GŠ Armády České republiky generál Petr Pavel interview Daně Braunové, pracovnici deníku „Právo“. Rozhovor byl zveřejněn v Magazínu Práva 7.7.2012.
Generál Pavel se roku 1975, kdy začal studovat na Vojenském gymnasiu Jana Žižky z Trocnova v Opavě, stal příslušníkem ČSLA. V této armádě, která byla později za vrchního velitele V. Havla pod záminkou jeho demagogických argumentů zbavena onoho přívlastku „lidová“, tedy v uniformě armády, která podle „Bílé knihy o obraně ČR“ byla oporou totalitního režimu, odsloužil celých 14 let. Armáda mu umožnila vystudovat střední i vysokou školu. Po ukončení vojenských škol v Opavě a ve Vyškově zastával až do roku 1988 funkce na úrovni velitele čety a roty. Ve vojenských školách a ve velitelských funkcích na těch nejnižších velitelských úrovních (velitel čety, velitel roty) prožil tedy roky tak zvané normalizace, které byly poznamenány, kromě jiného, diskriminací mnoha vojáků z povolání.
Podle mých vlastních zkušeností byli v průběhu „normalizačních“ procedur vyhozeni z armády lidé kvalifikovaní a zkušení a na jejich místa často přišli lidé méně kvalifikovaní a méně zkušení. To si dovoluji tvrdit, ač jsem v té době už aktivním příslušníkem armády nebyl. Ale řadu důstojníků, kteří byli mými nejbližšími přáteli a o jejichž integritě a morálních vlastnostech nemám nejmenších pochyb, se stala obětí čistek. Také jsem znal mnohé z těch, kteří přišli na jejich místo.
Tato změna v kvalifikační a zkušenostní úrovni byla přirozená. Vždyť základními hledisky, podle kterých se prováděly kádrové přesuny, nebyla hlediska kvalifikační a zkušenostní, ale hlediska vysloveně politická. Hlavním, tak zvaně politickým kritériem, byl postoj důstojníka k vojenskému zásahu některých států Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí země. Příslušníkem armády, vojákem z povolání, zůstal jen ten, kdo z vlastního přesvědčení bez výhrad schvaloval vojenskou intervenci některých států Varšavské smlouvy nebo se dokázal dovedně přetvařoval, že s ní souhlasí. Sám si více cením těch důstojníků, kteří schvalovali intervenci, jsouce přesvědčeni o její správnosti a nevyhnutelnosti, než těch, kteří ji schvalovali z oportunistických hledisek.
Generál Pavel vlastní zkušenost z armády „přednormalizační“ nemá a nemohl mít. Přesto ve svém rozhovoru vynáší soud o tom, jak pojmy je „vlastenectví, čest, hrdinství“ kultivovala armáda předlistopadová, tedy v období celých čtyřiceti předlistopadových let (roky 1948-1989). Celé toto období zahrnuje do pojmu „dřívější režim“. To tedy znamená, že svá tvrzení opírá z velké části o argumenty „z druhé ruky“. Do vojenského gymnasia v Opavě nastoupil až v roce 1975, tedy v době, kdy už armáda byla „normalizována“. V době od svého nástupu do této školy až do příchodu k vojenským jednotkám uplynulo dalších osm let, kdy byl víceméně příslušníkem vojenských zařízení se zvláštním režimem, kterými vojenské školy jsou. Rozhodně to nezahrnuje celou armádu. Nicméně tato jeho, velice omezená, zkušenost ze služby v oné ČSLA, a nulová zkušenost z doby přednormalizační, jej zřejmě, podle jeho vlastního přesvědčení, opravňuje k tomu, aby obě armády porovnával i v takových sférách, jako jsou projevy vojenské cti, vlastenectví, hrdinství. Při tom nerozlišuje armádu „dřívějšího režimu“ na období přednormalizační a období normalizační. Ač to byly v jistém smyslu kvalitativně odlišné armády. Osobně se podivuji tomu, odkud se bere jeho domýšlivost soudit o něčem, co může znát jen z doslechu a v čem mu chybí vlastní zkušenost.
Prezident republiky V. Klaus apeloval ve svém projevu, který měl na Severní Moravě u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války, abychom na minulost nepohlíželi jinak než z pozic historických, to jest abychom minulost neinterpretovali jinak, než jak ji prožily miliony spoluobčanů. Nemělo by totéž platit i při pohledu na ČSLA?
Co se týče mé osoby, pak jsem v přesně opačné situaci. Poměry v normalizované armádě a v armádě polistopadové neznám. Netroufl bych si tedy jakkoliv hodnotit to, jak na pojmy „vlast, čest, hrdinství“ pohlížejí dnešní vojáci a hlavně jak s projevují v jejich praktické činnosti. To, že dnes někteří z nich se účastní tak zvaných „misí“ v Afgánistánu, samo o sobě žádné důkazy o tom, že by se projevy jejich vlastenectví, hrdinství a vojenské cti zásadně odlišovaly od vojáků ČSLA, nepřináší. Na příklad jeden z nejzkušenějších letců ČSLA -místopředseda Svazu letců Ing Jiří Macura - charakterizuje motivaci, představy a ideály současných letců, především pilotů tak, že tyto především zajímá „kde budou sloužit, na čem budou létat, kdy budou posláni na zahraniční misi, s jakým rizikem a co za to…“ (podtrženo mnou)“. ( Ing Jiří Macura, „Zamyšlení nad 90. výročím“, Zpravodaj Svazu letců, číslo 49, srpen 2008). Lze něco takového hodnotit jako projevy vlastenectví? Pochybuji. Já v tom spíše vidím projev „žoldnerizace“ armády, vracející armádu někam do období třicetileté války. Rozhodně bych takové projevy či snahy nezařazoval mezi kvality, které potřebuje každá armáda. Nebyl to už sám velký Clausewitz, který psal, že „morální hodnoty mají ve válce to nejdůležitější místo“?
Sám jsem službě v ČSLA věnoval 15 roků svého života (1949-1964), získal jsem kvalifikaci pilota II. třídy, absolvoval jsem s „červeným diplomem“, vysokou válečnou leteckou školu v SSSR (důsledkem toho bylo též, že jsem byl lege artis zbaven občanské spolehlivosti), prošel jsem řadou velitelských funkcí v bombardovací divizi, po patnáctileté službě jsem byl na základě politického rozhodnutí převeden do resortu dopravy, když jsem předtím, po tři poslední roky své služby v armádě, vykonával funkci náčelníka štábu 10. letecké armády.
V době, kdy dnešní NGŠ si osvojoval první krůčky na tomto světě, jsem už, jako člověk nadělený vysokou odpovědností, musel řešit složité problémy spojené s výstavbou, přípravou a stmelováním štábu leteckého svazu. A to vše v době tak zvané „berlínské“ a „kubánské“ krize let 1961 a 1962, kdy válka s použitím jaderných zbraní byla téměř na spadnutí.
Co se týče pojmů „hrdinství“, „vlast“ „čest“ zastává generál názor, že tyto pojmy byly v dřívějším režimu zprofanovány a staly se abstraktními. Implicitně to znamená, že byly profanovány a abstrahizovány i v době , kdy on i jeho otec v oné armádě sloužili. Je třeba totiž podotknout, že i jeho otec v ČSLA sloužil a podle slov, která vyslovil generál Pavel v jiném rozhovoru (A-Report č. 7), byl jeho otec „vojákem tělem i duší“.
Když se hovoří o hrdinství, tak připomíná jednoho z hrdinů z filmu „Sedm statečných“. Konkrétně slova herce Bronsona, jež říká jednomu z chlapců vesnické komunity, kterou sedm statečných ochraňuje, proti Calverovým hrdlořezům, aby viděli hrdiny ve svých otcích, kteří „jdou každý den na pole, aby tam dřeli a živili tak svou rodinu“. Zastávám v tomto stejný názor s generálem.
Na potvrzení svého názoru jsem však nemusel čekat na vynikající hollywoodský film „Sedm statečných“. Stačilo mi vzpomenout si svého otce. Ten jako dvacetiletý muž byl povolán v roce 1917 do První světové války. Z ní se pak, po jejím skončení vracel jako příslušník „Útočného sokolského praporu Italské domobrany“. Tedy místo toho, aby se z italské fronty vracel jako repatriovaný italský zajatec nebo jako příslušník poražené rakouské armády, vracel se jako muž, který projevil svůj postoj k vlasti tím, že dobrovolně vstoupil do italské domobrany. Ta byla součástí nově se tvořivší československé armády. Později mu byl přiznán statut legionáře. Po návratu do osvobozené vlasti ještě rok sloužil na slovensko-maďarské hranici a pomáhal upevňovat tam hraniční režim nového státu. Po demobilizaci pak jako tovární topič rovněž každý den po celou dobu první republiky a Protektorátu odcházel do fabriky, kde rovněž jako topič u parních kotlů „dřel, aby uživil svou rodinu“.
A proto bych se zeptal generála Pavla: „Nemyslíte, že je třeba, když už hledáte vzory hrdinství, hledat vzory statečnosti jen v amerických filmech? Nebylo by možné hledat vzory podobných hrdinů, třeba v ČSLA, ze které jste vzešel? Nebyli takovými hrdiny třeba stovky stíhacích pilotů Československé lidové armády, kteří chránili před vetřelci náš vzdušný prostor? Ti také dnes a denně přicházeli na svá letiště, usedali do svých strojů, aby v nich „proseděli“ v pohotovosti číslo 1 nepočítané hodiny?“ Co takové „sezení“ v pohotovosti č. 1 obnášelo? Bylo ekvivalentní dřině rolníků, kdesi na americko-mexickém pomezí?
Podívejme se na to, co o takovém „sedění“ píše jeden z pilotů. „To vyžadovalo sedět v kabině letounu, který byl plně vybaven k provedení bojového úkolu, minimálně 8 hodin v průběhu ostré hotovosti. Sedět celou dobu bez možnosti pohybu nebo změn y posedu, stále jen na tvrdé části padáku, kterou byla duralová schránka s kyslíkem“. (Z knihy Jaroslava Šrámka, „Vzpomínky pilota“, Svět křídel, Cheb, 2010).
Tito muži museli být připraveni ve dne v noci, za jakýchkoliv povětrnostních podmínek, okamžitě startovat proti narušitelům, a to i tehdy, kdy povětrnostní podmínky byly takové, že neměli jistoty, zda budou moci po splnění úkolu přistát a budou se muset katapultovat, mnohdy s malou nadějí na bezúhonné přežití? Měl generál Pavel na mysli, že i tato činnost oněch mužů, mnohdy už otců rodin, kteří takto sloužili své vlasti za „dřívějšího režimu“, přispívala k profanaci, tedy k zneuctění, znesvěcení pojmu „hrdinství“, „statečnost“? Přiznat toto, by však znamenalo podkopávat ideovou stavbu, kterou si vytvořil dnešní režim v podobě zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Chápu, že toto si NGŠ nemůže dovolit. Mohl by ale o těchto věcech raději mlčet!
Generálu Pavlovi by snad nebylo třeba objasňovat, že se činnost těchto statečných mužů- strážců našeho vzdušného prostoru, odehrávala v dobách, kdy ve stejnou dobu, také nepřetržitě po dobu 24 hodin denně, směřovaly, až do určité čáry, kterou směli překročit až na výslovný rozkaz, k určeným cílům na území našeho státu jiní muži, kteří měli v pumovnicích na závěsech svých letadel zavěšenu munici takové ničivé síly, jež byla způsobilá přeměnit v „dýmající radioaktivní ruiny“ (termín, kterým operoval velitel strategického letectva USA generál Curtis LeMay) takové země, jakou bylo Rusko či země naše? Nebo dobombardovat naši zemi do doby kamenné, jak se jim to podařilo v Iráku v roce 1991? Tím se přece pyšnil v Ženevě americký ministr Baker v rozhovoru s tehdejším iráckým ministrem Tarikem Azísem. Za povšimnutí zde slouží jedna věc: představitel národa, jehož svědomí musí být zatíženo genocidou původního obyvatelstva Ameriky, genocidním vedením vietnamské války, se vyvyšuje nad národem, který žije v kolébce lidské civilizace, v dávné Mezopotámii, a svou technologickou převahu uplatňuje k tomu, že dobombarduje irácký národ do doby kamenné? Je možné si představit vyšší míru arogance?
Či toto vše je jen propagandou? Nebo snad není pravdou, že existovaly plány v podobě SIOP-62, které toto vše měly realizovat, tedy plány, které do dnešní doby nebyly odtajněny a sotva někdy odtajněny budou? O existenci takových plánů se ve školách na Západě, které generál absolvoval,nic neučili?
Ze slov generála jsem nabyl přesvědčení, že nedokáže docenit, nebo to nechce vidět a přiznat, že v jiné době, v jiné politické konstelaci, v jiných mezinárodních podmínkách, mohli v ČSLA sloužit také muži, kteří věděli, co to je vojenská čest a pro které tato země nebyla jen zemí, kterou spravovala, podle soudu jiných povýšenců, „zločinná a zavrženíhodná“ organizace, ale pro které tato země byla jejich vlastí, které bylo vyhrožováno, která byla zastrašována či odstrašována, že tedy země, kterou bránili, byla něčím mnohem cennějším, než kterýkoliv politický režim, současný nevyjímaje. „Patria communis est parens omnium nostrum.“ Tak se na pojem „vlast“ díval jeden z velikánů římské kultury M.T.Cicero.
Vojenskému profesionálu, jakým je NGŠ Pavel, musí být jasno, že použití zbraní hromadného, a v případě termojaderných zbraní totálního, ničení, kterými nám neustále bylo vyhrožováno, by znamenalo ničení všech. To nejsou zbraně, které by dokázaly odlišit komunisty od antikomunistů, demokraty či liberály od diktátorů. Eo ipso: ten, kdo čelil nebo učil se čelit použití takových zbraní, nemůže být označen za člověka, který by profanoval takové pojmy jako je hrdinství, čest, vlast či který by jen poskytoval oporu totalitnímu režimu.
Tím, co říkám, nechci idealizovat ČSLA a nechci podceňovat vojáky, kteří působí třeba v afgánské misi (ve středověku byly podobné mise nazývány „křížovými výpravami“). O tom, že Češi jsou dobrými vojáky není třeba chodit do středověku, ani do bývalé Jugoslávie či do dnešního Afgánistánu. O tom získali kladné mínění jiní, počínaje B. Mussolinim přes carské generály a politiky, až k W. Churchillovi. Konec konců ani A.Hitler v rozhovorech se svými spolustolovníky se tím netajil a proto až do posledních chvil nacistické říše odmítal dát souhlas k tomu, aby Čechům byla svěřena zbraň, s výjimkou snad vládních vojáků, tedy nikoliv na frontě.
Stejně jako dnešní armáda není podle slov generála „spolkem svatých“, tak ani ČSLA nebyla takovým spolkem. Avšak zasluhuje si při nejmenším stejnou úctu a respekt, který je požadován pro armádu dnešní. Opak se však má stát pravdou. Má se to stát tak, že bude stokrát opakována lež? Osobně pochybuji, že na této planetě ještě existuje nějaký jiný stát, který by na část tradic své armády pohlížel stejným způsobem, jako to razí dnešní ministerstvo obrany ve své „Bílé knize“? Na tvorbě které se, jak jsem se dočetl na Internetu, podílel i generál Pavel.
Co se pak týče tak zvané profanace pojmu „vlast“, ke kterému došlo podle generála Pavla v minulém režimu, tak soudím naopak, že dnes je pojem „vlast“ více zprofanováván tím, že jsou naše bojové jednotky, na které i já jako důchodce přispívám svými daněmi, posílány ne tam a tehdy, když je ohrožena naše vlast, ale tam, kam je posílá naše politické vedení podle přání jiného politického vedení. Nikoliv tedy na základě odborného hodnocení, které by vypracovaly příslušné složky, jako je třeba generální štáb armády. Rozdíl od doby minulé spočívá jen v zeměpisném místě, kde jsou činěna zásadní politická rozhodnutí, kterým se pak naše politické vedení víceméně servilně podřizuje. Co dříve byla Moskva, to je dnes Washington nebo Brusel.
Mohu souhlasit s názorem novopečeného náčelníka Generálního štábu, že armáda, včetně svého generálního štábu, je vykonavatelem politických rozhodnutí. Mám snad věřit tomu, že se tím vyčerpává úloha Generálního štábu? V každém státě, který má svou armádu, je a musí být nejvyšší její složka, ve většině případů tedy generální štáb, také orgánem, který nejen realizuje to, co od něho požaduje politické vedení. Pokud současně nebo dokonce s předstihem nepřipravuje pro politická místa odborně fundovaná hodnocení, závěry a doporučení, na jejichž podkladě pak rozhoduje politické vedení státu, pak je jeho existence zbytečná.
Nedělám si iluze o tom, že v době Varšavské smlouvy byl nějaký ideální stav, pokud se týkalo hodnocení vojensko-politické situace a přípravy odpovídajících rozhodnutí. Určitě míra servility našeho politického vedení a v návaznosti i nejvyšších vojenských špiček vůči příslušným orgánům v Moskvě byla vysoká. Názorně se to projevilo v době kubánské raketové krize. Nezaznamenal jsem jediný signál, který by ukazoval na to, že zásadní rozhodnutí, která v té době činilo sovětské velení, byla konzultována či připravována ve spolupráci s námi. A to i přesto, že bychom možné důsledky nesli všichni, neboť při neúspěšném řešení této krize by byla následovala všeobecná jaderná válka. Konkrétní zážitky možných důsledků, aniž jsem tehdy znal všechny souvislosti, jsem jako náčelník štábu 10. letecké armády v oněch třech podzimních měsících roku 1962 pociťoval dnes a denně.
Totéž ale platí, podle mého soudu, i o americké straně. Ač jsem o kubánské raketové krizi prostudoval řadu materiálů i západní provenience, nezaznamenal jsem také jediný doklad toho, že by prezident Kennedy se svými nejbližšími spolupracovníky, se choval odlišně od moskevského vedení, a že by jeho rozhodnutí, která, spolu s rozhodnutími sovětského a kubánského vedení (tady se opírám o názor McNamary), přivedla svět na okraj propasti globální jaderné katastrofy, byla činěna způsobem, který vyzdvihuje generál Pavel ve svém rozhovoru. Jak mám věřit tomu, že by se to dělo nyní? Jak mám věřit tomu, že by kterýkoliv z třech členů Aliance, kteří vlastní jaderné zbraně, se radil se všemi svými spojenci zda, kdy a jak své zbraně použije? Dovede si někdo představit třeba „Francii sladkou, hrdý Albion, které jsme tak milovali“, že by se snížili k tomu a radili se s námi, když nadejde čas dělat zásadní rozhodnutí, jež se budou dotýkat jejich životních velmocenských zájmů? Nebyl to prezident Chirac, který už jednou napomínal naše představitele, aby „raději mlčeli“? Budou se s námi radit vždy, když jejich eventuelní rozhodnutí k použití jaderných zbraní přivolá i na své spojence odvetu protivníka, který by takovému použití dovedl čelit? A takový protivník existuje! A jak to, že stále jen slyšíme o jednáních ke snížení jaderných zbraní mezi Moskvou a Washingtonem a proč nejsou taková jednání vedena mezi Moskvou a Paříží či Londýnem? Ti rovněž vlastní stovky jaderných zbraní. Proti komu je drží v pohotovosti. Vždyť nebezpečí sovětského komunismu, kterým to obhajovali v minulosti, už pominulo! Ostatně: cožpak lze vůbec mluvit o nějakém velení armádám v reálně běžícím čase v době krize či války, jestliže by byly zachovávány procedury, o kterých hovoří? Není to všechno zase jen, do hezkých slov balená, propaganda?
Proč bychom měli věřit tomu, že už nejsme zase jen rukojmími těch, kteří o použití těchto zbraní v Paříži, Londýně, Washingtonu budou rozhodovat, ač důsledky poneseme i my. Proč bychom tomu měli věřit, když jsme jako občané nebyli ani dotázáni, zda souhlasíme s připojením se k Alianci, ve které tři členové tyto zbraně vlastní, a kdy budou možná autonomně rozhodovat o jejich použití při aplikaci článku č. 5 Smlouvy?
Když už generál Pavel, z pozice své nové funkce, hovoří o věcech, jež za jistých situací mohou mít zásadní význam pro život či smrt tohoto národa, tak by nám měl vysvětlit a přesvědčit nás, proč bychom najednou měli věřit bezmezně těm, kteří snovali plány podobné plánu SIOP-2, či těm, jichž předchůdci „ponechali v roce 1938 Československo na pospas osudu“ a kdy v důsledku jejich činnosti „doznaly zdrcující porážky rytířskost, čest a soucítění s malým národem“ (uvozuji slova W.Churchilla z díla Druhá světová válka.I-.díl., strana 289, Lidové noviny, Praha, 1992). Kde se najednou u nich vzala rytířskost a čest, o které možná jsou vedeny učené přednášky na školách, které generál Pavel absolvoval, ale jež se nějak zvlášť neprojevují v mezinárodní politice? Cožpak na příklad válka proti Iráku, pro kterou tak horoval Tony Blair, tedy představitel země, jež v roce 1938 ztratila podle W. Chuchilla čest, nebyla odůvodňována lží, že Saddám Hussain vlastní zbraně hromadného ničení? A tak dále a podobně!
Pisatel těchto řádků, ač má stále hodnost plukovníka v záloze, už dávno nepodléhá povolávací povinnosti. Stále však si zachovává důstojnost a čest vojáka, který patnáct roků poctivě, svědomitě, bez ohledu na osobní pohodlí a čas, často i na úkor vlastní rodiny, se věnoval československému vojenskému letectvu, a který tedy z vlastní zkušenosti ví, že tvrzení generála Pavla, že v armádě, ve které sloužil, byly zprofanovány takové pojmy, jako je „vlastenectví, čest, hrdinství“, není nic jiného, než ideologické klišé a…
sobota 14. července 2012
O JEDNOM VELMI AKTUELNÍM ROZHOVORU
O JEDNOM VELMI AKTUÁLNÍM ROZHOVORU
Jednašedesátiletý poslanec Evropského parlamentu, člen Demokratické strany, italský sociolog a politik Giuseppe Arlacchi, poskytl ruským elektronickým novinám «Столетие» rozhovor na téma „tvorba míru a NATO“. Rozhovor byl uveřejněn na stránce http://www.stoletie.ru/politika/pino_arlakki_nato_zanimajetsa_mifotvorchestvom_724.htm dne 4.7.2012.
Soudím, že by se nad jeho slovy měli zamyslet, případně vyvodit i potřebné závěry z takového zamyšlení se, i lidé, kteří u nás koncipují a realizují zahraniční politiku a i ti naši spoluobčané, kteří se ucházejí či hodlají ucházet o prezidentský úřad. Od nich bych dokonce očekával, že k vysloveným otázkám zaujmou jednoznačné stanovisko. Vždyť prezident republiky je podle Ústavy osobou, která zastupuje stát navenek a která sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, a má tudíž významné místo v tvorbě a realizaci zahraniční politiky státu. Od jeho postojů a činnosti bude tedy zahraniční politika státu významně záviset.
O tom, že tomu tak skutečně je, už dali nedvojsmyslně najevo i dva uchazeči o úřad prezidenta – Jan Fischer a Přemysl Sobotka. V rozhovorech, které poskytli „Právu“, a jež byly uveřejněny v deníku dne 30. června a 7. července 2012, se zcela jednoznačně vyjádřili k tomu, s kým jsou ochotni, v podobě jimi jmenované vlády, při tvorbě zahraniční politiky spolupracovat.
Z odpovědí Giuseppe Arlacchiho jsem vyjmul ty myšlenky, které se mi jeví pro naši zemi nanejvýš aktuelní. Osobně jsem byl v jisté části diskuzí počátkem devadesátých let angažován. První zakladatel dvouměsíčníků Listy Jiří Pelikán, svého času rovněž poslanec evropského parlamentu, mi v roce 1994 psal, že byl můj článek „Myslí už sovětští generálové nově“ byl použit prezidentem Cossigem v debatě, která v devadesátých létech minulého století probíhala v Itálii o tajných jednotkách NATO „Gladio“ (slovo odvozeno od latinského „gladius“, tedy „meč“). V jakém smyslu byl můj článek použit, jsem se, bohužel, nedozvěděl. Zdá se však, že jednotky „Gladio“ byly by v případě války použity jako svým způsobem partyzánské jednotky v týlu sovětských vojsk, či vojsk Varšavské smlouvy. Inspirace východní německo-sovětskou frontou a boji Titových partyzánů je zřejmá Také ale měly posloužit k řešení vnitropolitických krizí v případě ostrého vychýlení se situace vlevo. Pak že NATO byla od počátku jen obrannou organizací! Arlacchi však tvrdí, že ani otevření archivů po pádů komunismu nepotvrdilo záměry Mosky zachvátit Západ. Tyto tajné jednotky NATO byly vytvořeny na základě, od samého počátku vykonstruovaných a lživých, skutečností. Mnoho autorů dnes dokazuje, že vojenská moc Američanů byla již tehdy v Evropě tak silná, že se v Bruselu, tedy v hlavním stanu NATO, nikdo vážně neobával napadení ze strany SSSR.
Arlacchi rovněž projevuje nesouhlas s americkými politiky, kteří tvrdili, že studená válka představovala období míru. Naopak: kultivace údajné „sovětské hrozby“ vyvolala mnoho vojenských konfliktů. Války však byly vedeny rukama „třetích“ zemí. V mnoha zemích se odehrávaly velké teroristické akce a vojenské puče.
Podle dokumentů „Gladio“ byla za jednu z hrozeb považována Italská komunistická strana. To navzdory tomu, že se vzdala revolučních metod svého boje, že měla velkou autoritu, že v době války bojovala společně s hnutím „Odporu“. „Rudé nebezpečí“ v Itálii- to byl rovněž mýtus. To říká Arlacchi jako člověk v Komunistické straně Itálie neangažovaný, ač je z toho někdy podezírán. Na příklad když přišel v roce 1997 do funkce v OSN, tak jej představitel USA Wiliam Richardson obvinil, že je komunista. Řekl jsem mu, že není a že by bylo velice obtížné vysvětlovat mu, proč je mu to dokonce líto. Připomněl Američanovi, jak se IKS zasloužila o demokracii v zemi. V době, kdy agenti „Gladio“ prováděli v šedesátých a sedmdesátých letech teroristické akty, tak v té době se komunisté aktivně zúčastnili výstavby demokracie“.
NATO podle Arlucchiho neustále zveličuje ohrožení bezpečnosti v těch zemích, jež jsou jeho členy. Filosofie této organizace spočívá v tom, že vždycky někde existuje silný nepřítel, který chce ovládnout celý svět. Jakmile zanikl Sovětský svaz, jakožto „zlo“ stvořené Severoatlantickým blokem, okamžitě vy vstal před NATO obrovský problém. K řešení tohoto „problému“ hledá nového nepřítele, byť menšího kalibru. Takového virtuálního nepřítele si pak vytváří tím, že se vměšuje do cizích věcí. Vždyť největším problémem pro NATO dnes je potřeba zdůvodnit svou existenci. Dnes již všichni chápou, že poté, kdy přestala existovat Varšavská smlouva, vyvstává zákonitě otázka: proč nadále existuje Aliance? V Bruselu jsou dnes zaměstnáni nejvíce problémem jak najít a vytvořit pro sebe hrozbu.
Podle poslance Arlacchiho neexistují dnes hrozby, které by existenci NATO ospravedlňovaly. Boj s terorismem je třeba vést ne tanky, ne letadly, ne ponorkami. Takový boj musí vést specielní služby či policie. My v Evropě přece neočekáváme jakékoliv napadení. Proto jsou téměř ve všech zemích snižovány rozpočty na obranu. Není daleko doba, kdy nám občané dají otázku: proč máme dávat své peníze na boj s mýty?
Arlacchi se kromě jiného odvolává i na Halforda Johna Mackindera, anglického geografa. Ten je rovněž považován za otce geopolitiky a geostrategie (1861-1947). Mackinder svého času tvrdil, že spojenectví Ruska se zbytkem Evropy by mohlo vytvořit nejmohutnější světovou alianci. Proto také je dnes něčemu takovému ze strany USA kladen největší odpor. Arlacchi tvrdí, že to je také hlavní důvod, proč ideolog USA Zbygniev Bržezinskij tomuto tématu věnuje maximum pozornosti. V tom totiž spočívá dnes největší starost amerických stratégů. Proto se také Američané snaží provokovat Rusko a „odříznout“ je od Evropy.
Poslanec Arlacchi také soudí, že studená válka nebyla bitvou kapitalismu s komunismem, ale reálným jejím cílem bylo Rusko. Titíž lidé, kteří vystupovali aktivně proti Sovětskému svazu, vystupují dnes proti Rusku. Tedy proti zemi, která oplývá přírodními zdroji. Právě proto kladou překážky sblížení Evropy a Ruska. Tento antagonismus Ruska a Evropy má své křeny hluboko v minulosti, což vše přináší světu ohromné škody.
Propaganda NATO je velice efektivní a daří se jí vytvářet nepřítele i tam, kde žádný neexistuje. Tyto natovské mýty však stále ještě nacházejí ohlas u mnoha lidí ve světě.
Je pochopitelné, že ti lidé, kteří mají v NATO velice dobře placenou práci, se budou snažit si tuto práci udržet i tehdy, kdy už se sami přesvědčí, že jejich existence žádný význam nemá.Jejich permanentním úkolem a povinností je nacházet nové a nové hrozby. Je docela možné, že vojenskou hrozbou se stane i nedostatek pitné vody na zeměkouli.
„Věřme tedy tomu“, říká poslanec Evropského parlamentu Giuseppe Arlacchi, že „lidé v NATO dnes nejvíce trpí bolestmi hlavy, které jsou důsledkem toho, že musí stále hledat nové a nové hrozby“.
Jednašedesátiletý poslanec Evropského parlamentu, člen Demokratické strany, italský sociolog a politik Giuseppe Arlacchi, poskytl ruským elektronickým novinám «Столетие» rozhovor na téma „tvorba míru a NATO“. Rozhovor byl uveřejněn na stránce http://www.stoletie.ru/politika/pino_arlakki_nato_zanimajetsa_mifotvorchestvom_724.htm dne 4.7.2012.
Soudím, že by se nad jeho slovy měli zamyslet, případně vyvodit i potřebné závěry z takového zamyšlení se, i lidé, kteří u nás koncipují a realizují zahraniční politiku a i ti naši spoluobčané, kteří se ucházejí či hodlají ucházet o prezidentský úřad. Od nich bych dokonce očekával, že k vysloveným otázkám zaujmou jednoznačné stanovisko. Vždyť prezident republiky je podle Ústavy osobou, která zastupuje stát navenek a která sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, a má tudíž významné místo v tvorbě a realizaci zahraniční politiky státu. Od jeho postojů a činnosti bude tedy zahraniční politika státu významně záviset.
O tom, že tomu tak skutečně je, už dali nedvojsmyslně najevo i dva uchazeči o úřad prezidenta – Jan Fischer a Přemysl Sobotka. V rozhovorech, které poskytli „Právu“, a jež byly uveřejněny v deníku dne 30. června a 7. července 2012, se zcela jednoznačně vyjádřili k tomu, s kým jsou ochotni, v podobě jimi jmenované vlády, při tvorbě zahraniční politiky spolupracovat.
Z odpovědí Giuseppe Arlacchiho jsem vyjmul ty myšlenky, které se mi jeví pro naši zemi nanejvýš aktuelní. Osobně jsem byl v jisté části diskuzí počátkem devadesátých let angažován. První zakladatel dvouměsíčníků Listy Jiří Pelikán, svého času rovněž poslanec evropského parlamentu, mi v roce 1994 psal, že byl můj článek „Myslí už sovětští generálové nově“ byl použit prezidentem Cossigem v debatě, která v devadesátých létech minulého století probíhala v Itálii o tajných jednotkách NATO „Gladio“ (slovo odvozeno od latinského „gladius“, tedy „meč“). V jakém smyslu byl můj článek použit, jsem se, bohužel, nedozvěděl. Zdá se však, že jednotky „Gladio“ byly by v případě války použity jako svým způsobem partyzánské jednotky v týlu sovětských vojsk, či vojsk Varšavské smlouvy. Inspirace východní německo-sovětskou frontou a boji Titových partyzánů je zřejmá Také ale měly posloužit k řešení vnitropolitických krizí v případě ostrého vychýlení se situace vlevo. Pak že NATO byla od počátku jen obrannou organizací! Arlacchi však tvrdí, že ani otevření archivů po pádů komunismu nepotvrdilo záměry Mosky zachvátit Západ. Tyto tajné jednotky NATO byly vytvořeny na základě, od samého počátku vykonstruovaných a lživých, skutečností. Mnoho autorů dnes dokazuje, že vojenská moc Američanů byla již tehdy v Evropě tak silná, že se v Bruselu, tedy v hlavním stanu NATO, nikdo vážně neobával napadení ze strany SSSR.
Arlacchi rovněž projevuje nesouhlas s americkými politiky, kteří tvrdili, že studená válka představovala období míru. Naopak: kultivace údajné „sovětské hrozby“ vyvolala mnoho vojenských konfliktů. Války však byly vedeny rukama „třetích“ zemí. V mnoha zemích se odehrávaly velké teroristické akce a vojenské puče.
Podle dokumentů „Gladio“ byla za jednu z hrozeb považována Italská komunistická strana. To navzdory tomu, že se vzdala revolučních metod svého boje, že měla velkou autoritu, že v době války bojovala společně s hnutím „Odporu“. „Rudé nebezpečí“ v Itálii- to byl rovněž mýtus. To říká Arlacchi jako člověk v Komunistické straně Itálie neangažovaný, ač je z toho někdy podezírán. Na příklad když přišel v roce 1997 do funkce v OSN, tak jej představitel USA Wiliam Richardson obvinil, že je komunista. Řekl jsem mu, že není a že by bylo velice obtížné vysvětlovat mu, proč je mu to dokonce líto. Připomněl Američanovi, jak se IKS zasloužila o demokracii v zemi. V době, kdy agenti „Gladio“ prováděli v šedesátých a sedmdesátých letech teroristické akty, tak v té době se komunisté aktivně zúčastnili výstavby demokracie“.
NATO podle Arlucchiho neustále zveličuje ohrožení bezpečnosti v těch zemích, jež jsou jeho členy. Filosofie této organizace spočívá v tom, že vždycky někde existuje silný nepřítel, který chce ovládnout celý svět. Jakmile zanikl Sovětský svaz, jakožto „zlo“ stvořené Severoatlantickým blokem, okamžitě vy vstal před NATO obrovský problém. K řešení tohoto „problému“ hledá nového nepřítele, byť menšího kalibru. Takového virtuálního nepřítele si pak vytváří tím, že se vměšuje do cizích věcí. Vždyť největším problémem pro NATO dnes je potřeba zdůvodnit svou existenci. Dnes již všichni chápou, že poté, kdy přestala existovat Varšavská smlouva, vyvstává zákonitě otázka: proč nadále existuje Aliance? V Bruselu jsou dnes zaměstnáni nejvíce problémem jak najít a vytvořit pro sebe hrozbu.
Podle poslance Arlacchiho neexistují dnes hrozby, které by existenci NATO ospravedlňovaly. Boj s terorismem je třeba vést ne tanky, ne letadly, ne ponorkami. Takový boj musí vést specielní služby či policie. My v Evropě přece neočekáváme jakékoliv napadení. Proto jsou téměř ve všech zemích snižovány rozpočty na obranu. Není daleko doba, kdy nám občané dají otázku: proč máme dávat své peníze na boj s mýty?
Arlacchi se kromě jiného odvolává i na Halforda Johna Mackindera, anglického geografa. Ten je rovněž považován za otce geopolitiky a geostrategie (1861-1947). Mackinder svého času tvrdil, že spojenectví Ruska se zbytkem Evropy by mohlo vytvořit nejmohutnější světovou alianci. Proto také je dnes něčemu takovému ze strany USA kladen největší odpor. Arlacchi tvrdí, že to je také hlavní důvod, proč ideolog USA Zbygniev Bržezinskij tomuto tématu věnuje maximum pozornosti. V tom totiž spočívá dnes největší starost amerických stratégů. Proto se také Američané snaží provokovat Rusko a „odříznout“ je od Evropy.
Poslanec Arlacchi také soudí, že studená válka nebyla bitvou kapitalismu s komunismem, ale reálným jejím cílem bylo Rusko. Titíž lidé, kteří vystupovali aktivně proti Sovětskému svazu, vystupují dnes proti Rusku. Tedy proti zemi, která oplývá přírodními zdroji. Právě proto kladou překážky sblížení Evropy a Ruska. Tento antagonismus Ruska a Evropy má své křeny hluboko v minulosti, což vše přináší světu ohromné škody.
Propaganda NATO je velice efektivní a daří se jí vytvářet nepřítele i tam, kde žádný neexistuje. Tyto natovské mýty však stále ještě nacházejí ohlas u mnoha lidí ve světě.
Je pochopitelné, že ti lidé, kteří mají v NATO velice dobře placenou práci, se budou snažit si tuto práci udržet i tehdy, kdy už se sami přesvědčí, že jejich existence žádný význam nemá.Jejich permanentním úkolem a povinností je nacházet nové a nové hrozby. Je docela možné, že vojenskou hrozbou se stane i nedostatek pitné vody na zeměkouli.
„Věřme tedy tomu“, říká poslanec Evropského parlamentu Giuseppe Arlacchi, že „lidé v NATO dnes nejvíce trpí bolestmi hlavy, které jsou důsledkem toho, že musí stále hledat nové a nové hrozby“.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
