ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 9.POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
9. POKRAČOVÁNÍ

JAKÉ BYLY MOŽNOSTI NAŠEHO LETECTVA PROVÁDĚT ATOMOVÉ BOMBARDOVÁNÍ V ŠEDESÁTÝCH LETECH XX. STOLETÍ.

Nyní bychom se měli věnovat tomu, jaké možnosti mělo naše vojenské letectvo k provádění atomového bombardování ve prospěch bojové činnosti pozemních armád. A to v době do poloviny šedesátých let XX. století. Konkrétně pak do roku 1964, kdy jsem ještě sloužil v ČSLA. Tedy i k datu, kdy byl zpracován onen „Plán 1964“.
Musím se vrátit znovu k metodice přípravy rozhodnutí na všech stupních velení, konkrétně pak k té její části, kterou jsme nazývali „zhodnocení vlastních vojsk“. Tedy rozhodnutí, ze kterých pak vycházejí bojové rozkazy či směrnice pro vedené bojové činnosti či operace příslušnému veliteli podřízenými vojsky.
Podle sovětské metodiky bylo zhodnocení možností vlastních vojsk (jejich složení, výzbroj, bojové možnosti) povinnou součástí zhodnocení situace před přijetím rozhodnutí, podobně, jako povinnou součástí bylo zhodnocení protivníka. A to platilo pro všechny stupně velení od nejnižšího velitele až po velitele frontu.
Z hlediska frontového letectva, které bylo organizováno v 10. letecké armádě, pak muselo být součástí takového zhodnocení i to, jak toto letectvo 10.LA bylo schopno provést bombardování atomovými bombami. V daném případě se to týkalo 2. a 34. stíhací bombardovací divize (2. a 34. bold) a 25. bombardovacího leteckého pluku (25.bolp).
Nejprve se budu zabývat bombardovacím letectvem. To bylo prezentováno 25. bombardovacím leteckým plukem, který byl dislokován na letišti Přerov. Pluku velel v letech 1963 a1964 můj spolužák z LVA, dnes již zesnulý Jiří Penker.
Tvrdím, že tento 25.bolp nebyl nebyl k provedení takového bombardování připraven a nebyl tudíž schopen je provést. A to ani v roce 1963, ani v roce 1964. Takový úkol mu tedy nemohl být uložen a provedení takového bombardování tudíž nemohlo být také součástí operačního plánu.

Rád bych slyšel vaše argumenty, o které opíráte toto své tvrzení.
Souhrnně řečeno jsou to tyto: atomové pumy nebyly součástí výzbroje ČSLA, 25. bolp neměl ve své výzbroji odpovídající typy letadel- nosičů atomových pum. Nikdo z příslušníků onoho pluku neměl konkrétní znalosti o typech atomových pum vhodných pro bojové použití, nebyly znalosti o manipulaci s takovými pumami, nebyly konkrétní znalosti o způsobech provádění atomového bombardování, bombardovací posádky nebyly k takovému bombardování vycvičeny.
Teď bychom mohli se podrobněji zabývat jednotlivými argumenty. Začal bych tím, zda jsme měli či neměli znalosti o možném použití atomových pum frontovým letectvem ČSLA.
V letech 1957-1960 jsem byl jediným příslušníkem divize, který byl absolventem „Краснознаменной военно-воздушной академии“ (KVVA)- velitelský směr. Tedy velitelského směru na „Letecké vojenské akademii vyznamenané Řádem Rudého praporu“ v SSSR. Až do konce roku 1957, kdy jsem tuto školu absolvoval, jsme na oné akademii neslyšeli ani slovo o tom, že by jako nosičů atomových bomb bylo možno použít letouny typu Il-28.
Po roce 1960 do roku 1964, kdy byl poslední bombardovací útvar, tedy 25. bombardovací pluk, zrušen, nenastoupil k němu žádný důstojník, který by takové znalosti měl. Rovněž ve štábu 10. LA, jenž byl pro tento puk nadřízeným stupněm velení, nebyl nikdo s odpovídajícími znalostmi. Jediným místem, kde bylo možno takové znalosti získat, byly odpovídající učební instituce v SSSR.
Letoun IL-28, kterým byl jediný bombardovací pluk vyzbrojen, tvořil v té době základ frontového, to jest taktického, bombardovacího letectva v celé Varšavské smlouvě (VS). Neslyšeli jsme ani slova o tom, že by už v době mých studií byly k dispozici atomové pumy, které by svými váhovými a rozměrovými parametry byly vhodné k použití frontovým letectvem.
Za celou dobu mých studií v oné akademii, tedy v letech 1954-1957, jsme o takových možnostech nejen neslyšeli, ani jsme metodami používanými pro výuku byť jedenkrát cvičení v použití atomových bomb prováděli.

Proč myslíte, že tomu tak bylo, případně proč si myslíte, že se k vám, jako ke studentům, takové informace nedostaly?
Tuto skutečnost, proč tomu tak bylo, si ani dnes uspokojivě vysvětlit neumím. Mohlo to být proto, že Sověti nechtěli podobné informace dát k dispozici někomu z cizích států. Byť by se bylo jednalo o státy jedné vojenské koalice. Je pravdou, že v oné době ještě nebyla přijata Smlouva o nešíření jaderných zbraní, to se stalo až o deset let později, ale Sověti už zřejmě tehdy úzkostlivě chránili svá tajemství.
Možná také proto, že v této době ještě nebylo použití jaderných pum frontovým letectvem, hlavně po technické a metodické stránce, propracovánо natolik komplexně, aby se to mohlo stát předmětem výuky. Použití atomových pum na bojišti, tedy tam, kde jejich použití mohlo významně ohrozit i vlastní vojska, bylo jistě natolik složité, že musely existovat podrobné předpisy pro jejich použití. Takové předpisy musely určovat nejen technickou stránku manipulace s atomovými pumami, ale určovat i taktiku jejich použití. Vždyť bombardování atomovými pumami frontovým letectvem je jistě něco zcela odlišného a kvalitativně se lišícího od klasického bombardování.
Je ale také možné, že kolem roku 1957, kdy jsem končil svá studia na KVVA v Moninu, už Sověti dospívali k názoru, že frontové bombardovací letectvo, představované v oné době letounem IL-28, už není dostatečně vhodné pro takové úkoly. A nechtěli nám, zahraničním studentům, říkat něco, o čemž už sami nebyli přesvědčeni, že je realizovatelné. A použití jinými druhy vojenského frontového letectva bylo dosud v plenkách především proto, že nebyly k dispozici vhodné typy letadel.

Pokud si vzpomínám, tak ve své knize píšete o tom, že jste jedno cvičení, kde jste se zabývali použitím jaderné munice dálkovým bombardovacím letectvem, jako student KVVA absolvoval. Takže to, co říkáte, není docela pravdivé,ne?
Máte pravdu. Ale obsahem onoho cvičení nebylo vlastní použití atomové pumy, ale řešili jsme jen to, v jaké bojové sestavě by měl pluk dálkového bombardovacího letectva letět a kde by se v této sestavě měl nosič nacházet, aby byla naděje na úspěšné probití se k cíli, který se nacházel v hlubokém týlu nepřátelských vojsk.

Přiznám se, že vůbec teď nerozumím, co máte na mysli, když říkáte, že už tehdy nebyl letoun Il-28 považován za vhodný typ nosiče atomové pumy.
Pokusím se vysvětlit svůj pohled na věc.
Je samozřejmě pravda, že už v roce 1953 byla na polygonu v Semipalatinsku svržena z letounu Il-28 atomová puma malých rozměrů a hmotnosti. Technicky tedy bylo ověřeno, že lze tento letoun k něčemu takovému použít. Avšak technické ověření takových možností ještě nemusí znamenat, že je to možné uskutečnit i v bojových podmínkách. Tam už je třeba brát v úvahu i jiné, velmi důležité faktory.
Při projektování letounu Il-28 se nepředpokládalo, že bude nosičem atomové pumy. Teprve později se to stalo možným, když se změnily rozměrové parametry atomových pum, když se zmenšila jejich hmotnost, když byl letoun technicky dopracován tak, aby s ním bylo možno kalkulovat jako s nosičem atomové pumy.
Dopracování letounu, jak jsem se dozvěděl mnohem později, spočívalo v tom, že pumovnice byla vybavena systémem ohřevu pumy, případně dalším zařízením, které snad bylo v pumovnici představovalo specielní vybavení pro tento účel. O charakteru tohoto specielního vybavení, jakož i o detailech systému ohřevu pumovnice, bohužel, informace nemám ani dnes. Kabiny posádky letounu-nosiče byly vybaveny ochranou proti účinkům světelného záření. Samotné letouny-nosiče byly nastříkány specielní bílou barvou, která snižuje účinky světelného impulsu, jenž vzniká při jaderné reakci.
To, co jsem zde uvedl, však představuje jen technickou stránku problému. Vedle toho je neméně podstatné vědět, jakou taktiku použít, aby bylo možno atomovou pumu dostat tam, kam si to přáli „plánovači“ operace. Jen správná a realizovatelná taktika totiž mohla, spolu s náležitou připraveností posádek a se schopností velitelů zadávajících úkol, zajistit splnění tak náročného úkolu, jakým atomové bombardování nepochybně bylo.

Tomu, co říkáte, rozumím, ale snad by bylo na místě, abyste se o taktické stránce provádění atomových úderů letouny IL-28, rovněž zmínil.
Ano, ale předem upozorňuji, že zde nemohu využít konkrétních znalostí taktiky frontového bombardovacího letectva oné doby. Takové znalosti jsem neměl. Nebylo možno je v té době získat. A tvrdím, že je v roce 1964 v 10. letecké armádě neměl nikdo. Mohu jen vycházet z těch informací, které jsem získal v poslední době. Maximálně pak tyto nové informace podrobit jisté kritice či je zpochybnit.
To vše, kromě jiného, potvrzuje můj závěr o tom, že nebylo možné v roce 1964 zadat jedinému bombardovacímu pluku, který v té době ještě v sestavě frontového československého letectva existoval a byl vyzbrojen letouny IL-28, úkol, aby provedl atomové bombardování, jak o tom uvažuje onen „Plán 1964“.

Jak se vám tedy, ve světle až dosud řečeného, jeví onen plán, který s takovým bombardováním počítal?
Byl to jen plán „jako“. Nikoliv však dokument, podle kterého by vojska front, včetně jeho letectva, mohla vést operaci.

A co taktika?
Z ruských pramenů, konkrétně to je webovská stránka http://www.airwar.ru/enc/bomber/il28.html, jsem se dozvěděl, že při přípravě sovětských posádek, nosičů atomových pum, bylo věnováno hodně péče výcviku spojenému s překonáváním jak pozemních prostředků PVO, tak i odrážení útoků stíhačů protivníka. Roli stíhačů protivníka, při tvorbě použitelné taktiky, hrály letouny MIG-15 a MIG-17.
Cvičné vzdušné boje s nimi prokazovaly, že stíhač, který byl vybaven pouze kanony, měl velmi těžkou úlohu, chtěl-li úspěšně vést vzdušný boj s „dvacetosmičkami“. Při útocích z přední polosféry neměli stíhači žádné šance. Velmi velká rychlost sbližování při vstřícném letu, spolu s poměrně malou vzdáleností, která byla k dispozici pro mířenou palbu, když navíc se stíhač dostával do palby dvou pevných kanonů NR-23, nedávaly šance na úspěch. Pokud ovšem stíhač nebyl vybaven raketami „vzduch-vzduch“ odpovídajících parametrů. Při útocích ze zadní polosféry pak letouny IL-28 mohly využívat přednosti efektivního zadního střeleckého stanoviště. To v kombinaci s velkou rychlostí a manévrovatelností stroje dávalo jisté šance na úspěšnou obranu ve vzdušném boji.
V polovině šedesátých let však by byly letouny IL-28 už musely čelit stíhačům, v jejichž výzbroji byly střely kategorie „vzduch-vzduch“, dokonce vybavených jadernými hlavicemi typu W-54. Letouny Il-28 neměly nejmenší šanci čelit takové zbrani. A nelze pochybovat o tom, že protivník by takovou zbraň použil v případě, že by musel čelit útokům letounů Il-28 nesoucích atomovou pumu! Nepochybuji o tom, že i v zemích NATO platila rovněž zásada, že atomové zbraně se především používají k likvidaci podobných zbraní na straně protivníka!
Podle autorů těch stránek Internetu, o které se opírám, byly posádky letounů-nosičů vybírány a připravovány zvlášť pečlivě. Každá posádka měla své „osobní“ cíle: jeden hlavní a několik záložních. K působení na území Západního Německa na hlavním směru měla takové úkoly plnit 63. letecká divize 57. letecké armády. Jeden nosič Il-28 byl zajišťován skupinou „osmadvacítek“ (nejméně to byla jedna letka krycích letounů a letounů elektronického boje). To, co píše autor na uvedené stránce webu, má jistou souvislost s naším hlavním tématem, tj. s oním „Plánem 1964“.

Jaká souvislost zde podle vás je?
57. letecká armáda, která byla rozmístěna na Západní Ukrajině, měla podle onoho plánu částí svých sil působit v rámci ČsF a to až do pátého či šestého dne operace. V sestavě této armády byly letecké pluky, které byly cvičeny, a zřejmě také příslušným způsobem materiálně vybavené k atomovému bombardování. Byl to především její 408. bombardovací letecký pluk, jehož letoun je v uvedené publikaci vybrán jako ukázka toho, jakou barvou byl letoun nastříkán.
Není na celé věci podivné to, že do sestavy československého frontu jsou zařazeny svazky a útvary 57. letecké armády, při čemž ani jeden z nich, který byl připravován k provádění atomových úderů –byly to 212. a 408. bombardovací letecký pluk- Československému frontu přiděleny nejsou? Na druhé straně pak od československých bombardérů se požaduje, aby provedli atomové údery. Ač k tomu nemají ani příslušný materiál, ani znalosti, ani odpovídající výcvik. Není to paradox?

Máte pravdu, že to podivné je. Máte pro to nějaká vysvětlení?
To opravdu nemám. Jen to znovu podporuje můj názor, že „Plán 1964“ není reálným plánem, sestaveným na základě nepopiratelných a reálných možností, ale že je to pouhá fikce.
Podle autora oněch webovských stránek, a nezdá se, že by to byl autor neinformovaný a věcí neznalý, byla vytvořena i taktika, která měla zajistit úspěšnost atomového bombardování. Hlavním cílem této taktiky bylo zajistit úspěšné proniknutí nosiče až k cíli. Cíl se totiž mohl nacházet ve značné operační hloubce protivníka.
Ona taktika spočívala v následujícím: letoun-nosič nejprve poletí ve skupině. To znemožní protivníkovi jeho okamžitou identifikaci. Pro úsporu paliva vystoupá skupina, ve které budou rovněž letouny radiotechnického rušení, až do výšky praktického dostupu. Směrem k cíli pak bude výška letu postupně snižována, aby se skupina vyhnula nebo znesnadnila zjištění nepřátelskými radary.
Část letounů se pak od nosiče odpoutá a letoun-nosič nakonec letí k cíli v krajně malé výšce osamoceně. To samo o sobě v podmínkách západoevropského válčiště by nebylo snadné s ohledem na konfiguraci terénu. V určité vzdálenosti před cílem letoun-nosič „vyskočí“ do výšky 1000 m, aby bombometčík mohl zaměřit cíl a odhodit pumu. Okamžitě po odhozu pumy provádí letoun klesavou zatáčku ve směru zpět od cíle. Předpokládalo se, že se tak vyhne účinkům tlakové vlny a že i účinek světelného záření na stroj bude malý. Nakolik tento předpoklad byl ověřen výpočty, to už autor neuvádí
Máme-li věřit slovům autora oněch řádek o procvičované taktice, pak musím říci, že mám velké pochyby o tom, že by bylo možno takovým způsobem překonat protivníka, se kterým by bylo mělo letectvo Varšavské smlouvy co do činění. To už vůbec nehovořím o tom, že by při bombardování atomovou pumou z výšky 1000 m, bylo možno zajistit i tu minimální bezpečnost posádky před účinky vlastní zbraně. Když k tomu ještě připočtu to, že se dokonce uvažovalo s tím, že letoun nebude schopen se vrátit na základnu v důsledku velké spotřeby paliva při tak složitém manévrování, pak vše řečené spíše mlčky předpokládá, že nosič atomové pumy bude předurčen k sebeobětování.
A to by představovalo morálku, kterou nemohu akceptovat. Ani japonští kamikaze nebyli k něčemu takovému nuceni. Jestliže by se cíleně a plánovitě počítalo při takovém bombardování se ztrátou posádky a uvažovalo se, že kalkulovaná ztráta posádky by byla považována za plánovanou a akceptovatelnou cenu, kterou zaplatíme za zničení cíle, pak by nás podobné úvahy vrátily někam do starověku. Že by někdo v naší letecké armádě v roce 1964 takto uvažoval, považuji za nesmysl.

Proč se vám toto jeví tak důležitým?
Při klasickém bombardování nemusí osádka bombardovacího letounu vůbec uvažovat nad tím, jaký vliv na ni a jeho letoun budou mít výbuchy jím svržených pum. Atomový výbuch však vyvolává takové účinky, které hranice účinků klasických pum vysoce převyšují. Působí nejen na objekt bombardování, ale i na samotnou posádku stroje, který je provádí. To už vůbec nehovořím o účincích na další posádky, které třeba s nosičem letí v jedné formaci, či které provádí jeho stíhací doprovod a ochranu. Některé účinky atomového výbuchu jsou zcela nové, při výbuchu klasických pum se nevyskytující. K těmto patří především světelný impuls a pronikavá radiace.
Už při bombardování Hirošimy a a Nagasaki byly tyto otázky ochrany osádky, která provádí bombardování, předmětem usilovného zkoumání. Abych alespoň částečně objasnil podstatu těchto otázek, uvedu slova generála Grovese o bombardování Hirošimy: „ Aby letoun-nosič atomové pumy byl schopen vzdálit se do bezpečné vzdálenosti od místa výbuchu, musel být proveden manévr, který až do té doby praktikován nebyl. Jakmile se puma odpoutala od letounu, musel tento provést ostrou klesavou zatáčku o 150o. To zajišťovalo, že letoun bude v okamžiku, kdy jej dostihne tlaková vlna, vystaven zatížení jen dvakrát převyšujícím gravitační sílu. To znamenalo, že ve vzdálenosti 16 km od místa výbuchu pumy o ekvivalentu 20 kt, bylo zatížení konstrukce vyvolané tlakovou vlnou dvakrát nižší, než na jaké byl letoun konstruován. K výbuchu pumy došlo v průběhu toho manévru, tlaková vlně to trvalo 50 sekund, než dostihla letoun, a ten už v tom okamžiku byl 24 km od cíle.“ (http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/ index.html).
Z toho vidíte, s jakou bezpečností posádky letounu a vlastního stroje se kalkulovalo v Hirošimě. K tomu bych jen dodal toto: v době, kdy jsem si osvojoval jako pilot letoun Il-28, jsem neznal, na jaké přetížení byl tento stroj kalkulován. Teprve v roce 1958, kdy se letoun pilotovaný Stanislavem Havlíčkem rozpadl pod účinky turbulence v bouřkovém mraku, jsme se dozvěděli, že lámacími zkouškami, které se provádí při vývoji každého letoun, bylo stanoveno, že křídlo letounu Il-28 mělo „právo“ se ulomit pod účinkem síly, převyšující sílu gravitační asi 7 krát! Jakou tlakovou sílu by představovala tlaková vlna, která by dostihla letoun II-28, jenž by svrhl pumu ve výšce 1000 metrů a pak jen prováděl zatáčku opačným směrem? To snad by autor vzpomínaného článku měl vědět, že?
To je ale jen jedna stránka věci. Bombardování Hirošimy z důvodů bezpečnosti posádky bylo provedeno z výšky 10.000 metrů, aby bylo možno zajistit splnění těchto kritérií. Američané určitě nebyli zastánci filosofie „kamikaze“, když takto dbali o svou posádku. Mysleli na ni více, než na ty desetitisíce obyvatel Hirošimy, kteří zahynou v jediném okamžiku výbuchu
I když, a to musím říci po přečtení názorů jednoho z pilotů našeho stíhacího bombardovacího letectva, že už nejsem tak dalece přesvědčen o tom, že by od našich pilotů nebylo požadováno něco takového, co prováděli „sebevrazi“ japonští!

Co tím myslíte teď?
Chtěl jsem o tom hovořit až v souvislosti s posuzováním bojových možností stíhacích bombardovacích pilotů, ale když už jsme problém „nakousli“, tak se k tomu vyjádřím teď.
Bývalý pilot 28. stíhacího bombardovacího pluku Ing Kloboučník píše ve svém článku, který zveřejnil ve Zpravodaji Svazu letců číslo 54/2010, toto: „V druhé polovině roku 1966 jsem byl na velitelství 10. letecké armády seznamován s úkoly, které bychom jako nosiči atomových pum měli plnit… dospěl jsem tehdy k závěru, že piloti, kteří budou úkol provádět, se nevrátí, neboť taktický dolet Su-7 je malý…“ Bylo mi vysvětleno, že „…pravděpodobná ztráta pilotů je bolestivá, ale jiného východiska není. Dojde-li jim při návratu palivo, opustí letoun a budou se snažit vrátit se po zemi zpět.“
Ani se mi nechce věřit, že by s něčím takovým bylo v naší armádě záměrně kalkulováno. Za doby mého působení tomu tak nebylo a pociťuji velké zadostiučinění, že jsem se takovými myšlenkami v době mé služby ani zabývat nemusel.

Musím se přiznat, že i pro mne je šokující taková představa. I když, na druhé straně, každý voják musí počítat s tím, že v boji zahyne.
Ano, s tím samozřejmě každý voják počítá. Dokonce je součástí přísahy připravenost obětovat i svůj život na obranu vlasti. Jistě každý z nás, kdo se jako pilot připravoval k účasti ve válce, musel počítat s tím, že může ztratit i svůj život. Pro letce taková eventualita byla, řekl bych, samozřejmou. To se mohlo stát i v míru. Každý vzlet byl spojen s určitým rizikem. Ale učili jsme se čelit takové situaci. Nebyli jsme do situace, kdy by nám bylo hrozilo neodvratné nebezpečí ztráty života, cílevědomě posíláni.
Vzpomínám si, že na závěr každé předběžné přípravy k letové akci u pluku v Brně, bylo její součástí tak zvaná hra letu: byli jsme přezkušováni z toho, jak řešit nouzové či havarijní situace. Jako příklad: „Při vzletu, krátce po odpoutání před dosažením určité rychlosti, (na příklad u „síbla“ to bylo 180 km/hod), dojde k vysazení motoru. Jaká bude vaše činnost?“ A musel jsem být schopen přesně odpovědět, co udělám. Nejednat v takovém okamžiku správně, mohlo znamenat jistou katastrofu. A podobných příkladů bych mohl uvést řadu.
Samozřejmě, že jsme si byli dobře vědomi toho, že v případě, kdybychom počátkem padesátých let museli vstoupit do boje na letounech „Siebel“, že by málokdo z nás mohl přežít. Byly to stroje pro válku v té době už nepoužitelné.
Ale to, o čem píše Ing Kloboučník, je něco zcela jiného. Tady měl být pilot vyslán zaútočit na cíl tak vzdálený, že neměl šanci se vrátit bezpečně na své území. To už je něco zcela jiného, než počítat s tím, že je mu dán úkol, který je spojen s rizikem ztráty vlastního života. To je naprosto něco jiného, než to, kdy se letec v průběhu plnění svého úkolu ocitne v situaci, které musí čelit a které je schopen čelit se strojem, jenž mu byl svěřen a je připraven svým výcvikem, aby takové situaci byl schopen čelit.

A co japonští kamikadze?
Ano, ale ani tam provedení něčeho takového nebylo nařizováno. Vždyť i japonští kamikadze byli z počátku dobrovolníci. Teprve později byli často mladí muži ke vstupu do těchto jednotek vybízeni. Neexistuje ale žádný záznam o tom, že by některý z nich byl k účasti nucen či že by voják, který odmítl, byl nějakým způsobem perzekvován.
Za první i druhé světové války byl používán ve vzdušných soubojích též tak zvaný taran. To byl způsob zničení nepřátelského stroje tím, že pilot vlastním strojem narazil do soupeře nebo vlastní vrtulí poškodil ocasní kormidla nepřátelského letounu tak, že se tento zřítil. Zde se jednalo o nouzovou taktiku, navíc nebezpečnou pro útočícího pilota, která mnohdy končila i jeho smrtí.
Můj učitel taktiky stíhacího letectva a později též vedoucí mé diplomové práce v Moninu, major Poljakov, obdržel za provedení taranu německého letounu v bitvě u Kurska titul hrdiny Sovětského svazu. I zde ta však bylo něco, co nebylo nařízeno, co bylo důsledkem jeho, zcela svobodného, rozhodnutí.
Požadovat něco podobného od našich pilotů stíhačů-bombardérů neodpovídá našemu evropskému pojetí vedení boje. Kalkulovat s něčím podobným považuji za neakceptovatelné. Za svého působení v ČSLA jsem se s něčím podobným nesetkal, aniž bych něco podobného od svých podřízených požadoval.
Použití podobné „taktiky“ nepovažuji za přijatelné ani v případě, kdy měl pilot nést atomovou pumu, a kdy, kalkulováno snad čistě obchodnicky, by se taková oběť „rentovala“. Vést ale válku takovým způspbem považuji za naprosto nepřijatelné!
Pokud se tedy týče použití letounů Il-28 jako nosičů atomových pum, jsem dospěl k přesvědčení o tom, že důkladné studium a zvažování možností těchto strojů, včetně akceptovatelné taktiky jejich použití, vedlo nakonec k záporným závěrům a bylo jednou z příčin toho, že jsme tyto otázky v Moninu nestudovali ani v době, kdy už svržení atomové pumy na polygonu Semipalatinsku letounem typu Il-28 bylo provedeno.
Myslím si dokonce, že s takovým bombardováním se vážně neuvažovalo ani v roce 1964, protože letoun Il-28 byl již tehdy uznán za typ pro takové bombardování nepoužitelný. Ne pro své letové a technické charakteristiky. Ty mohl vyhovět podmínkám polygonního bombardování. Ale v době, kdy existovaly již velice účinné protiletadlové obrany bojujících armád, již letouny Il-28 použitelné nebyly. Takovou obranu již v oné době představovaly protiletadlové střely HAWK, jež zasahovaly cíle ve výškách od 100 m do výšky 10.000 metrů.
Letoun Il-28 měl teoretický dostup 11.200 metrů. Sám jsem se dne 17.7.1958 pokusil dosáhnout této výšky, a s jistými obtížemi se mi podařilo dosáhnout výšky 10.800 metrů. Pravděpodobně to tehdy souviselo i s teplotními poměry, které v naší zemi panují v červenci a které záporným směrem ovlivňují výkony proudových motorů. Při tom jsem v pumovnici neměl žádnou pumu, letoun byl „prázdný“. Když si uvědomíte, že atomová puma „Taťjana“, (RDS-4T), určená též pro letouny Il-28, měla hmotnost 1200 kg, pak vám musí být jasné, že i výška 10.000 metrů s takovou zátěží by byla pro letouny IL-28 obtížně dosažitelná. To už nehovořím o tom, že na hranici dostupu letounu není pilotáž jednoduchá a prakticky vylučuje provedení jakéhokoli manévru, třeba jen zatáčky s malým náklonem. Těžko si lze představit, že by v takové výšce mohl ještě pilot dělat ostřejší manévr, který by si třeba vyžadovalo střetnutí se stíhači, aniž by riskoval neočekávanou ztrátu výšky?
A navíc asi nebylo prokázáno, že by letoun byl schopen se vzdálit do bezpečné vzdálenosti od epicentra výbuchu, pokud by nebyly pumy opatřeny padákem. O tom, že by bylo možno uskutečňovat bombardování s použitím pum, jež by se snášely na padáku, jsme samozřejmě rovněž žádné informace neměli. A bombardování podobným způsobem je zajisté zase zcela něco jiného, než bombardování „klasické“. A podobných otázek by jistě bylo mnohem více. Z toho vyvozuji, že už v roce 1964 nebylo ani sovětskými plánovačů s použitím letounů Il-28 jako nosičů atomových pum vážně uvažováno.
A že to dohromady byly podstatné důvody, proč ani letouny Il-28A, tedy varianta uzpůsobená pro úlohu nosiče atomových pum nebyly do výzbroje československé armády zařazeny. To jen podporuje mé pochybnosti o autenticitě „Plánu 1964“, který s takovými letouny, jako s nosiči atomových pum kalkuloval!

Myslíte si, že ani vaši soudruzi, letci Sovětského svazu, kteří současně s vámi v KVVA studovali, podobné informace neměli?
To posoudit nemohu. Se sovětskými studenty-důstojníky- jsme kontakt neměli. My takový kontakt nevyhledávali, oni také ne..
Zůstává však skutečností, že už 23. srpna 1953 byla na Semipalatinském polygonu svržena z letounu Il-28 atomová bomba malých rozměrů označená jako RDS-T. Je rovněž dnes již známou skutečností, že v době karibské raketové krize v roce 1962 byly pro letouny Il-28A, které tam byly dopraveny v bednách, s předstihem dovezeny atomové bomby o výbušné síle ekvivalentní 2 až 6 kt. Informace o tomto jsem získal až v devadesátých letech XX. století
Ve své diplomové práci, jíž tématem bylo ničení atomového dělostřelectva USA, které tehdy reprezentovala děla ráže 280mm, jsem s použitím atomových bomb nesených letouny Il-28, neuvažoval. Při tom však jednou z teoretických zásad pro použití jaderných prostředků v té době bylo: především je použít k ničení obdobných prostředků protivníka. Důvod, proč jsem tyto prostředky nemohl použít, byl jediný: od zadavatele tématu jsem k disposici atomové prostředky nedostal a musel jsem tedy použít klasickou bombardovací munici shazovanou z letounů Il-28.

Pokusil jste se někdy získat vysvětlení?
Ano, pokusil. V roce 2011 jsem se pokusil o písemný kontakt s dosud ještě v Moskvě žijícím mým vedoucím diplomové práce Hrdinou SSSR Poljakovem. Na dopis, který jsem mu napsal, a v němž jsem se dotazoval, zda by mi tuto okolnost mohl vysvětlit, jsem, bohužel, odpověď nedostal.

Byl, kromě vás, v divizi ještě někdo, kdo by takové znalosti mohl mít?
Rovněž navigátoři- bombometčíci na letounech Il-28, absolventi KVVA, kteří sloužili u 46. bold v oné době, potřebné znalosti o bombardování s použitím atomových bomb rovněž neměli.
Pokud byli u divize absolventi Vojenské akademie Antonína Zápotockého, byla situace obdobná zvláště také proto, že tato vysoká škola přebírala v podstatě osnovy výuky z KVVA, a to dokonce s jistým skluzem-zpožděním. Ani u 10. letecké armády, až do roku 1964 nikdo potřebné konkrétní vědomosti o atomových zbraních, neměl.
Když používám množné číslo a říkám „my jsme neměli“, nemám tím na mysli jen piloty či bombometčíky. Myslím tím veškerý letecký personál, tedy i personál pozemní. Leteckou munici, tedy i atomové pumy, musí někdo skladovat, ve skladech o ně pečovat, musí je umět dopravit na letiště k letounům, zavěsit je do pumovnice, uvést do stavu bojového použití atd.

Myslíte, že si tato munice vyžaduje zvláštní způsob manipulace? Dočetl jsem se, že v druhé polovině šedesátých let byla podepsána dohoda s československou vládou o vybudování skladů pro jadernou munici. Tak jaký problém se skladováním?
Snad pochopíte, že nemohu znát podrobnosti. Odešel jsem z armády koncem léta 1964. Ale dovedu si představit, že přípravy k atomovému bombardování frontovým letectvem nebyly jednoduchou záležitostí. Poté, když jsem si přečetl, co všechno muselo být učiněno před atomovým bombardováním japonských měst, než letouny-nosiče vzlétly z Tichomořského ostrova Tinian, tak si dovedu představit, že ani po deseti letech to nebylo nic jednoduchého zajistit vše, co si vyžadovala příprava k atomovému bombardování.
A což teprve předletová manipulace s takovou municí? O tom, co tato obnáší, jsme nevěděli absolutně nic.
A mít na svém území sklady pro jadernou munici a mít tuto munici ve výzbroj vlastního letectva, to jsou dvě zcela rozdílné věci. Osobně nevěřím tomu, že by byli Sověti kdykoliv, třeba i v průběhu války, ochotni tuto munci předat jinému státu nebo jeho armádě.
A co mi řeknete o letounech-nosičích? Myslím tím letouny Il-28, které tvořily výzbroj bombardovacího pluku, který měl takové bombardování uskutečnit?
Kromě toho, co jsem už o tomto typu letounů řekl dříve, pak mohu jen dodat, že pokud se týče letounů Il-28, pak podle dosud mně známých pramenů, byl jako nosič uvažován letoun Il-28 v modifikaci Il-28A.

Hovoříte o systému ohřevu bomby v pumovnici letounu. Tomu nerozumím.
Bohužel, ani já vám vaši nejasnost rozptýlit nemohu. Proč je takový systém potřebný, nevím. Vím jenom to, že podobný problém bylo nutno řešit i u letounu Tu-4, který byl postaven v SSSR jako věrný duplikát letonu B-29, se kterým bylo uskutečněno první atomové bombardování v historii..
Jakmile měl Sovětský svaz v roce 1949 k dispozici svou atomovou bombu, byla též k dispozici Tu-4A. To byla věrná kopie amerického letoun B-29. Letun Tu-4A rovněž měl ohřev pumovnic. Usuzuji, že atomová bomba je, či byla v té době, takovým zařízením, které pro dosažení správné funkce, musí se v pumovnici před použitím nacházet v jakýchsi „komfortních“ podmínkách. Ty spočívaly v udržování určité teploty.
Co se týče letounu IL-28, tak ani jediný exemplář té modifikace, která mohla být použita pro dopravu atomové bomby, nebyl ve výzbroji 46. bold. Ani 25. bombardovací letecký pluk, který jediný zůstal součástí 10. LA po roce 1960, kdy byla 46. bold zrušena, neměl ve své výzbroji jediný stroj této modifikace. A to až do roku 1965, kdy byl pluk zrušen.
Pouze hypoteticky jsme u divize v té době uvažovali, že pro atomovou pumu byl určen závěs o nosnosti 3000 kg. Na letounu bylo rovněž možné instalovat pomocné startovací rakety, pravděpodobně pro start s bombou o hmotnosti 3000 kg. Bomby o hmotnosti 3000 kg však nikdy shazovány nebyly, rovněž výcvik s použitím startovacích raket prováděn nebyl.
Svůj názor na to, že letoun IL28 už počátkem šedesátých let nebyl považován za vhodný k dopravě atomových pum k cíli, jsem si podepřel i z jiných pramenů.

Co máte na mysli?
V jednom z amerických materiálů jsem se dočetl, že ani v době „Kubánské raketové krize“ nepočítali Američané vážně s tím, že by letouny IL-28, které byly přepravovány na Kubu, byly použity jako nosiče atomových pum. Ač s takovou možností při odpovídaajícíh jednáních o zažehnání krize Američané argumentovali.

Můžete být, prosím, konkrétnější?
Prosím. Na stránkách http:www..gwu.edu/~nsarchiv/nsa/cuba/mis_cvi/620928_6211025%20Chronology%201.pdf byla zveřejněna chronologie událostí oné krize. Pro den 28. září 1962 bylo zveřejněno toto: „Letadla, která prováděla námořní průzkum a fotografovala lodi směřující na Kubu, zjistila, že na sovětské lodi Kasimov je přepravováno 10 velkých beden. Když byly prostudovány rozměry a tvary těchto beden, dospěli analytici k přesvědčení, že jsou v těchto bednách přepravovány lehké bombardovací letouny IL-28.“
A teď to důležité pro námi diskutovaný problém. Podle amerického hodnocení byly „letouny IL-28 v té době staré už dvanáct let. Z výzbroje letectva Sovětského svazu už byly stahovány v roce 1960. Ačkoliv z technického hlediska byly způsobilé nést nukleární zbraně, nebyla už jim nikdy svěřována úloha nosičů nukleárních zbraní“.
Na tom nemění nic ani to, že navzdory tomuto mínění amerických expertů, používal prezident Kennedy ve své korespondenci s N. Chruščovem jako argument i to, že jsou na Kubě, kromě raket „země-země“, i letouny Il-28 určené k atomovému bombardování. Pro mne osobně je toto zase argumentem, který jen potvrzuje mé přesvědčení, že cílem rozmístění sovětských vojsk na Kubě, nebyl skutečný úmysl jich použít proti americké armádě, ale měl posloužit jen jako odstrašující argument. Byl to právě jen onen „ježek puštěný do kalhot protivníka“, nic víc. Nebudu přece posílat tisíce kilometrů na druhou stranu zeměkoule prostředky, o nichž vím, že je v boji stejně použít nemohu a použít nehodlám.
K tomu jen dodávám, že v roce 1960 byla zrušena v Československu 46. bombardovací letecká divize. To podporuje i výše uvedený americký názor. I když ještě dalších pět roků existoval a pokračoval ve výcviku 25. bolp.

Jaké však byly možnosti stíhacího bombardovacího letectva armády? Co mi můžete říci k tomu?
Ještě na půdě brněnské odbočky Svazu letců jsem se jednou obrátil s dotazem ke kamarádům, z nichž někteří létali u stíhačů-bombardérů na letounech Su –7BM . A to už byly stroje schopné svými výkony být nosiči atomových pum.
Od jednoho z nich, podplukovníka Milana Kratochvíla, jsem získal základní informace o výcviku stíhačů-bombardérů k eventuelnímu shazování atomových pum. Byl to výcvik manévru a odhozu pumy, kdy je tato odhazována ze zakřiveného letu ve vertikální rovině. Takové bombardování se nazývá bombardováním ze strmého stoupavého letu (toss bombing, Anglicko-český letecký slovník,VZLÚ, Praha,1984). Puma je odhazována v momentě, kdy letoun provádí akrobatický obrat zvaný překrut (Immelmann turn), nachází se v jeho první stoupavé fázi a tangenta dráhy letu v okamžiku odhozu pumy svírá s horizontem úhel 45o nebo úhel 110o.
V prvním případě je nejdůležitějším prvkem přípravy k takovému bombardování určení bodu, ve kterém je zahájen tento obrat, a směru letu v tomto okamžiku. Bod, kdy je zahajován manévr, musí být určen v takové vzdálenosti od cíle, aby dráha, po které se puma bude po odhozu pohybovat jako volně vržené těleso, zabezpečovala přesné dosažení epicentra výbuchu pumy na (nebo nad) stanoveném cíli. Směr letu v okamžiku odhozu pumy, dráha letu pumy po odhozu a cíl (epicentrum výbuchu pumy) musí být v jedné vertikální rovině.
V druhém případě, kdy je puma odhazována v okamžiku, kdy tangenta dráhy letu svírá s vodorovnou rovinou úhel 110o, je manévr zahajován v okamžiku, kdy letoun prolétává nad cílem. Směr letu v daném případě není rozhodující.
Podplukovník Kratochvíl sloužil u 20. stíhacího leteckého pluku, který se později stal stíhacím bombardovacím plukem. Kromě tohoto pluku byl ke stejným úkolům předurčen i 28. stíhací bombardovací letecký pluk. Oba pluky byly od té doby označovány jako pluky specielního určení. Podplukovník Kratochvíl odsloužil u těchto pluků úctyhodných 32 roků.
Asi v roce 1963 začali piloti provádět na letounech MIG-15- bis specielní výcvik odhozu atomové pumy. Cvičně byly odhazovány jednak cvičné pumy CCP-70-100 (cementové cvičné pumy) a též ostré pumy označené jako OFAB-100 (осколочно-фугасные авиационные бомбы – «oskoločno-fugasnyje aviacionnyje bomby»-tříštivo-trhavé letecké pumy). On sám v roce 1963 uskutečnil 4 odhozy a v roce 1964 šest odhozů.
V roce 1965 se jeho pluk přeškolil na letouny Su-7SB, 28. pluk o rok dříve. Na letounu SU-7SB provedl 60 cvičných odhozů. Mezi nimi byly dva odhozy za ztížených povětrnostních podmínek ve dne při oblačnosti 600-300 metrů.
Co se týče vlastního výcviku na letounech MIG-15bis, pak jeho hlavním obsahem bylo získání návyku příletu k cíli v malé výšce velkou rychlostí, identifikace cíle, správné zaujetí bojového kurzu, včasné zahájení manévru, dosažení požadovaného G (gravitační síly), udržení vertikální roviny manévru, pozorování umělého horizontu a určení podle něj přesného okamžiku odhozu pumy a ukončení manévru.
K cíli se přilétávalo ve výšce 200-300 metrů ve vodorovném letu, pak byl zahajován vertikální manévr, při němž přetížení dosahovalo 5,5g, to znamená, že organismus pilota byl zatěžován silou pětapůlkrát větší, než je síla zemské tíže. V horní části manévru bylo dosahováno výšky 3200 m. Po odhozu letěla puma asi 41 sekund.
Výcvik prováděný na letounech typu MIG se pak zúročil po přeškolení na nadzvukový letoun SU-7BM. Pilotáž tohoto letounu velmi brzy zvládli, poněvadž piloti 1. letky byli vycvičeni v úrovni pilotů 1.třídy. Pilot 1. třídy byl vycvičen v létání za normálních i ztížených povětrnostních podmínek ve dne i v noci.
Podle názoru podplukovníka Kratochvíla byli piloti 20. stíhacího bombardovacího pluku (sbolp) jakž takž připraveni k bombardování ze strmého stoupavého letu na letounech typu SU v roce 1966. Piloti 28. sbolp o rok dříve, tedy v roce 1965. A od tohoto okamžiku bylo snad možné kalkulovat s jejich použitím jako nosičů atomových pum a jako atomových bombardérů. Nikoliv však v roce 1964, tedy v roce vzniku „plánu 1964“.
Na dokreslení toho, jak probíhala příprava k takovému bombardování lze uvést, že mezi oběma pluky probíhala "permanentní soutěž". V roce 1966 vyhrál soutěž v bombardování ze zakřiveného letu, kdy puma byla odhazována v okamžiku, kdy byl dosažen úhel 110o mezi vodorovnou rovinou a tangenciálou křivky, podplukovník Kratochvíl. Cenu mu osobně předával MNO armádní generál Bohumír Lomský.
V roce 1967 byla na polygonu Malacky provedena další soutěž „O štít MNO“ v odhozu imitovaných jaderných pum. Soutěž v odhozu při dosažení úhlu 45o, vyhrál nadporučík Arlt od 28.sbolp. Odměnu mu předával osobně ministr obrany. Leteckou část soutěže řídil generál Emil Hájek, tehdy funkcionář 10.LA.
Z uvedeného je vidět i to, jaký význam tomuto způsobu bombardování atomovými pumami posádkami stíhacího bombardovacího letectva přisuzoval i tehdejší ministr národní obrany. Pro něho zcela určitě nebyly používané letouny „starým haraburdím“, jak se později povýšenecky vyjadřoval jeho nástupce ministr Vondra.
V roce 1977 se pak započalo s výcvikem pro odhoz atomových pum i za ztížených povětrnostních podmínek ve dne. Jako povětrnostní minimum, za kterého byl výcvik prováděn, bylo stanoveno pokrytí oblohy z 8/8. To v řeči laiků znamená, že oblačnost tvořila souvislou, celou oblohu pokrývající, vrstvu. Spodní základna mraků byla ve výšce 600m a horní základna ve 3000m. To proto, aby půlvýkrut z polohy letu „na zádech“ do polohy vodorovného letu, kterým byl manévr ukončován, byl proveden nad mraky. Tímto způsobem na příklad podplukovník Kratochvíl provedl 2 odhozy a tento způsob prováděl jako instruktor na SU-7U.
O problematice výcviku pilotů v bombardování ze stoupání na letounech SU-7bm by se dalo napsat více. Jistě není bez zajímavosti, že v začátcích tohoto výcviku museli řešit postupně některé úkoly spolu s techniky. Takovými úkoly byl na příklad výběr umělých horizontů, na nichž byly zvýrazněny rysky pro odhoz pumy. Zpočátku zkoušeli využít přístroje pro automatický odhoz, který byl k tomuto účelu instalován na palubě letounu. Do přístroje se vkládalo devět informací. Po určité době však došli k jednoznačnému závěru: bude lepší pracovat bez pomoci přístroje dodaného spolu s letouny. Už toto svědčí o tom, že ani po technické stránce tato věc, ze strany dodavatelů letounů a techniky zajišťující odhozy atomových pum, propracována nebyla a že zde musely nastoupit ony proslavené „české ručičky“.
Podplukovník Kratochvíl mi napsal, že tento způsob odhozu pum ze strmého stoupavého letu létali piloti rádi, protože vyhovoval naturelu stíhacího pilota. Byli jedinci, kteří dosahovali výtečných výsledků. Zejména ti, kteří měli rádi přesnost (tak zvaní „letci – vědci“), si přišli na svoje. Současně ale dobře věděli, k jaké bojové činnosti jsou cvičeni a jaké mohou být reálné důsledky odhozu atomové munice.
Je třeba podotknout, že počátky této metody odhozu atomových pum pocházejí ze Západu a sovětská metodika jen přebírala zkušenosti západních letců. Takto prováděný odhoz atomové pumy měl zajišťovat, že se pilot nedostane do epicentra výbuchu pumy, kterou odhodil, nebo do jeho nebezpečné blízkosti.
Dalším opatřením, které mělo seznamovat velitele a štáby s problematikou manipulace s atomovými pumami, byla praktická ukázka, která se uskutečnila až v roce 1965 na letišti Hradčany. Byl demonstrován letecký transport jaderných pum pro taktické letectvo ČSLA. Ukázky se zúčastnili představitelé Generálního štábu ČSLA a Vojenské rady 10.LA.
Všimněte si, prosím, že to bylo až v roce, který následoval po zpracování onoho „Plánu 1964“, jež s takovým bombardováním údajně počítal!
Ing Kloboučník uvádí ve své publikaci, že on sám dospěl k názoru, že, vzhledem k taktickému doletu letoun SU-7 a vzdálenosti, ve které by se nacházely objekty bombardování, by se piloti po provedení odhozu nevrátili na své letiště.
Na konkrétní dotazy směřující k tomu, jak a kde budou pumy uskladněny, kdo bude pumy zavěšovat na letouny a podobně, mu bylo odpovězeno, že „veškerou manipulaci s atomovými pumami budou Sověti provádět a zabezpečovat sami“.
Aniž bych tyto informace podroboval rozboru a kritice, pak jen potvrzují můj názor, že v roce 1964 nebyl letecký personál 10. letecké armády připraven k tomu, aby realizoval bombardování atomovými pumami. A že ty úkoly, které mělo letectvo údajně plnit podle „Plánu 1964“, byly naprosto nereálné. A to samo o sobě zpochybňuje realizovatelnost onoho plánu.

Vaší argumentaci rozumím. Co mi však není vůbec jasné, je to, jak se mohlo stát, že něco podobného se dostalo do dokumentu, který je teď prezentován jako důkaz toho, že ČSLA v roce 1964 měla v rámci plánované operace atomové bombardování provádět. A v mých očích to zpochybňuje samotný fakt, že takový úkol vůbec mohl být „Moskvou“ uložen.
Máte pravdu. I já sdílím vaše pochyby. Navíc se mi jeví při nejmenším podivné, že se „podařilo“ v archivních materiálech najít jen tento „Plán 1964“, aniž byly nalezeny dokumenty návazné, jako je na příklad plán předchozí či plán následný, nebo dokument, kterým byla třeba Směrnice GŠ Sovětské armády či velitelství Varšavské smlouvy. Rovněž musím postrádat dokumenty, které vyplývaly z „Plánu 1964“, jako je operační směrnice armádám, bojové rozkazy divizím a plukům atd.
Nezdá se věrohodné, že by Generální štáb ČSLA, a samozřejmě také nadřízený velitel Varšavské smlouvy, mohli nebrat v úvahu bojové možnosti čs. stíhacího bombardovacího a bombardovacího letectva, úroveň výcviku jeho osádek, stupeň připravenosti technického a jiného pomocného personálu.
Jak mohl ministr národní obrany SSSR armádní generál Bohumír Lomský, náčelník generálního štábu ČSLA generálplukovník Otakar Rytíř, náčelník operační správy generálního štábu generálmajor Václav Vitanovský, případně vyhotovitel plánu generálmajor Jan Voštěra, podepsat dokument, ve kterém se plánovalo, že 10.LA použije 19 atomových bomb, aniž k tomu byla vyzbrojena,vycvičena a tudíž způsobilá? Cožpak lze si myslet, že všichni tito funkcionáři byli jen slepými vykonavateli směrnic GŠ SA? Nemyslím si to!
A nakonec: jak mohl něco takového podepsat, sice ve vojenských věcech laik, ale z titulu svého ústavního postavení vrchní velitel ozbrojených sil ČSSR, Antonín Novotný, a něco podobného požadovat od své armády?
Při všech možných výhradách k těmto funkcionářům, které jistě z politického či odborného hlediska lze mít, jak o nich na příklad hovoří ve svém interview v roce 1990 generál Vitanovský, nelze předpokládat, že to byli neodpovědní ignoranti, kteří si neuvědomovali dosah svých rozhodnutí a vážnosti svých podpisů na dokumentech pro vedení války!
Toto vše jen zesiluje mé podezření, že se nejedná o autentický dokument pro vedení války, ale o jakýsi „cvičný“ dokument, kdy „papír snese vše“!
Z mnou uvedených důvodů si proto myslím, že nelze tento dokument brát vážně pro vědeckou historickou práci. Ta by měla zkoumat fenomén „studené války“ bez ideologické zaujatosti, či lépe řečeno předpojatosti!
Takový, „zcela náhodou nalezený“, dokument může snad posloužit jako propagandistický nástroj v rukou těch, kteří dnes vedou boj s minulostí pod vlajkou „primitivního antikomunismu“, snaží se přepisovat historii, diskreditovat ve všech směrech tehdejší vedení státu, vedení ČSLA, včetně velení 10.LA, a nepřímo tak muže, představující tyto složky armády, vylíčit jako slepé, nemyslící a vůči vlastním lidem a vlastní zemi neodpovědné, někdy až zločinné, loutky.
Jako propagandistický nástroj „dokazující“ oprávněnost formulací zákona o protiprávnosti komunistického režimu v očích a uších nemyslících, fanatických antikomunistů, může být takový dokument dobrý. Nikoliv však pro toho, kdo se chce řídit zásadou, kterou vyslovil už Marcus Tullius Cicero: „Ne quid falsi dicere audeat, ne quid veri non audeat historia“ –„Ať se historie neopovažuje tvrdit nic nepravdivého, ani zamlčet nic pravdivého“. To ale chtějme od politických fanatiků, kteří dnes vládnou!

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 8. POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
8. POKRAČOVÁNÍ

AMERICKÉ ATOMOVÉ BOMBARDOVÁNÍ

Rád bych se teď krátce zabýval bombardováním, které poprvé v historii provedlo strategické letectvo Spojených států amerických, než budeme hovořit o tom, jaké byly v první polovině šedesátých let minulého století možnosti letectva ČSLA. Tedy v době, kterou by měl představovat „Plán 1964“, a kterou jsem sám v řadách armády aktivně prožíval.
Myslím, že nám to umožní, abychom si při tom objasnili určité aspekty použití atomových pum. Musím předeslat, že americké bombardování z roku 1945 a eventuelní atomové bombardování československým frontovým letectvem, jsou podle mého soudu z vojenského hlediska dvě „discipliny“ vojenského použití této nové zbraně těžko srovnatelné.
Americké bombardování japonských měst atomovými pumami bylo v podstatě pokračováním bombardování japonských a německých měst municí, která do té doby byla k dispozici. Nechci se zabývat mezinárodně právními aspekty obou takových bombardování. Použití konvenčních pum nebylo žádnými úmluvami zakázáno, pokud jeho cílem bylo bombardování vojenských objektů nebo objektů armádám sloužících.
Bombardování frontovým letectvem, jež by se bylo uskutečňovalo výhradně proti vojenským objektům či objektům majícím bezprostřední význam pro bojující armády, nebylo rovněž zakázáno. To na rozdíl od tak zvaného strategického bombardování, jehož provádění bylo z hlediska platných konvencí při nejmenším sporné, jestli ne vůbec zakázané.
Bombardování naším frontovým letectvem, ke kterému jsem se i já jako pilot připravoval a jež jsem organizoval či učil se organizovat i jako velitel a štábní pracovník bombardovací divize či štábu armády, bylo tedy takovou činností, jež nebyla v rozporu s mezinárodním právem. A proto post factum nemohu než vyjádřit uspokojení, že jsem se jako československý voják nepřipravoval k něčemu, za co bych se musel stydět. A jsem rád, že nemusím zpytovat svědomí a případně se stydět i ve zpětném pohledu za to, že jsem chtěl dělat něco, co „už civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948).
Avšak navrhuji, abychom opustili tuto stránku naší diskuze, která snad, vedle mezinárodně-právních aspektů, patří k morálním hlediskům. Zaměříme se na věcnou stránku problému. Souhlasíte?

Ano, souhlasím, a moc mne bude zajímat, jak se na ono první bombardování „atomového věku“ díváte vy. Jen bych prosil, abyste mi vysvětlil, proč někdy říkáte „bomba“ a jindy „puma“.
To je spíše lingvistický problém. Čeština připouští oba výrazy. „Letecký šestijazyčný terminologický slovník“, který v roce 1963 vydala Státní letecká správa v Nakladatelství dopravy a spojů, definuje pojem „puma“ nikoliv „bomba““. Mimochodem jde o jedno ze dvou lexikálních děl, podle mého soudu vynikající úrovně, prezentující období „zlatého věku čs.letetcví“. Slovník svědčí o znamenité odborné úrovni jeho zpracovatelů a lektorů- pracovníků Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu, A velice mne těší, že jednoho ze sestavitelů tohoto slovníku, Ing Jožku Špelinu, mohu považovat za svého kamaráda.

Říkáte jedno z lexikálních děl. Existuje ještě další?
Ano, existuje. Mám na mysli Anglicko-český letecký slovník. Ten zpracoval klektiv autorů Výzkumného a zkušebního ústavu pod vedením Jiřího Kučery v roce 1984 a dalších letech. Tento slovník rovněž reprezentuje ono „zlaté období“ , nikoliv dobu „temna“ československého letectví. Zvažte, že základ autorského kolektivu onoho slovníku tvořilo z počátku 115 specialistů tohoto, stále ještě perspektivního, oboru, kterým je letectví. Jen se lze dnes po dvacetidvou letech restaurace kapitalismu ptát: kde je konec těmto specialistům, kdo přišel na jejich místa? Odpověď na takovou otázku však už leží mimo rámec naší debaty.
Nemůžete se proto pozastavovat nad tím, že jeden z těchto slovníků beru vždy do ruky, když si potřebuji ujasnit či osvěžit některé letecké pojmy a že tento slovník považuji za nepřekonanou lexikální autoritu. A proto výraz „puma“, se kterým pracuje onen první slovník, používám i tentokrát.
A teď k věci. Nechci se vůbec široce zabývat tím, jak se tento výrobek, nazvaný atomová puma, který svými účinky byl určen k hromadnému, nebo v případě termojaderné verze k absolutnímu, ničení, vyvíjel, byl zhotoven a proč se tak stalo. O tom existuje jistě celá literatura a bezpočet názorů. Pro jejich použití i proti jejich použití. Mohu jen říci, jak se toto bombardování jeví mně a v čem vidím hlavní jeho poslání.

Už z toho, co jste řekl, se mi zdá, že asi nesdílíte názor, všeobecně uznávaný, že hlavním důvodem, pro který byly pumy použity v Hirošimě a v Nagasaki, bylo co nejrychlejší ukončení války proti Japonsku a záchrana životů amerických vojáků, kteří by zahynuli v případě, že by se ve válce proti Japonsku pokračovalo bez jejich použití. To znamená provedením invaze japonských ostrovů a jejich obsazením americkou armádou.
Ano, máte pravdu. Osobně zastávám názor, že hlavní důvody, proč bylo těchto pum použito, bylo důvody jiné, než o jakých se nás určitá část publicistiky snaží přesvědčit. Že tedy hlavní důvody pro použití atomových pum daleko přesahovaly ty důvody, které bychom mohli označit jako důvody vojenské. To znamená důvody, které by sloužily k vedení a k brzkému ukončení války v Pacifiku. V poslední době jsem si prostudoval řadu materiálů, které byly v této věci uveřejněny na webovských stránkách. Je k nim přístup na Internetové síti.
Zejména pak to bylo zveřejnění materiálů tak zvaného „cílového výboru“ (Target Committee, Los Alamos, May 10-11, 1945; Minutes of the second meeting of the Target Committee Los Alamos, May 10-11, 1945) a paměti generála Grovese (Groves L.R. Now It Can Be Told. The story of Manhattan project. — NY: Harper & Brothers, 1962. Ruské vydání je na stránce http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/ index.html).
Z těchto materiálů jsem si udělal názor, že hlavním důvodem přivedení atomových pum nad městy Hirošima a Nagasaki k výbuchu, po jejich svržení z letounů strategického bombardovacího letectva v srpnu 1945, bylo de facto pokračování testů, z nichž první byl v červenci téhož roku proveden v poušti Nového Mexika. A současně bylo cílem vytvořit pro celou poválečnou epochu, která trvá do dnešních dnů, atmosféru strachu. Tedy terorizovat svět! Cožpak latinské slovo „terror“ znamená něco jiného, než „strach, děs, hrůzu, bázeň“? A de facto zahájit též tak zvanou „studenou válku“.
V Novém Mexiku byl proveden test nazvaný Trinity. Byl prvním testem výrobku, který byl později zařazen do arsenálu vojenských zbraní. Stalo se to 16. července 1945, 56 km (35 mil) jihovýchodně od Socorro v Novém Mexiku. Jednalo se o pokusný výbuch implozního plutoniového jaderného zařízení, které využívalo energie uvolněné při vytvoření nadkritického množství prvků uranové řady a spuštění tak příslušné jaderné reakce. Toto zařízení bylo umístěno na speciálně pro tyto účely postavené ocelové konstrukci.
Jaderná puma „Fat Man“, která byla později svržena na Nagasaki, byla stejného typu. Detonace zbraně byla ekvivalentní výbuchu 20 kilotun trinitrotoluenu (TNT).
Při bombardování Hirošimy byla použita puma uranového typu, kdy jako štěpný materiál byl použit uran 235. Tento typ pumy předtím vyzkoušen nebyl. Použití tohoto typu pumy v Hirošimě, bylo tedy testem i v technickém slova smyslu. Tedy především technickým experimentem. Měl zde být prakticky ověřen jiný typ pumy.
Podstatný rozdíl mezi prvním testem v Novém Mexiku a testy v Hirošimě a v Nagasaki ale spočíval, podle mého soudu, v tomto: pokusný výbuch v Novém Mexiku (USA) byl proveden tak, aby nikdo z jeho účastníků neutrpěl vážné poškození svého zdraví a nebyl zabit.
Testy v Japonsku byly provedeny ve městech obývaných lidmi: drtivou většinu těchto obyvatel pak tvořili, na válečných činnostech přímo nezúčastnění, lidé, asi ve své většině starci, ženy a děti. A pokud měl být někdo ochráněn od účinku výbuchů, pak to byly v prvé řadě posádky strojů, které nesly pumy, a posádky těch strojů, které je doprovázely či jinak zajišťovaly jejich provedení a záznam jejich účinků. K tomu, aby životy a zdraví vykonavatelů těchto testů byly ochráněny, vyvinuli experimentátoři mimořádné úsilí. Na životech Japonců, kteří byli těmto testům podrobeni, už jim tak dalece nezáleželo. Vždyť to byli docela obyčejní „japs“ nebo jak je tehdy někteří titulovali. Rozhodně nepatřili k anglosaské rase!
Tedy tyto dva testy, které už bez obalu byly nazvány bombardováním (v příslušném rozkaze se nařizuje, aby byla svržena „special bomb“), byly provedeny v rozporu s mezinárodními úmluvami, jež byly ratifikovány též Senátem Spojených států.
V tom byly tyto testy, po právní a morální stránce, totožné s bombardováním, které zahájil v roce 1940 Hitler bombardováním anglických měst a na které později intenzivně navázaly Spojené státy a Velká Británie. Touto stránkou bombardování japonských měst atomovými pumami se však zabývat nechci, protože bychom se dostali k podstatně širšímu tématu, než je tento.

Oč opíráte své tvrzení, že šlo o testy?
Kromě toho, co jsem už řekl, je třeba se seznámit s tím, čím se zabýval onen zvláště k tomu vytvořený výbor, onen „Target Comitee“. Už předtím však byla provedena velká práce spočívající ve výběru cílů. Podívejme se, co o tom říká generál Groves. A bude vám možná mé tvrzení jasnější.

Promiňte, mohl byste mi říci, kdo to byl onen generál Groves?
Generálporučík Leslie Richard Groves (17. srpna 1896, Albany, New York – 13. července 1970, Walter Reed Army Medical Center, Washington, D.C.) byl americký vojenský inženýr, který byl pověřen dohledem na výstavbu budovy Pentagonu a vedením úspěšného projektu Manhattan, jehož cílem bylo vyrobit během 2. světové války americkou atomovou bombu. A prakticky ověřit závěry, ke kterým se v té době dopracovala fyzika atomového jádra. Řízením tak zvaného „Inženýrského projektu Manhattan“ byl jako brigádní generál pověřen v září 1942. Tento projekt byl jím řízen ve všech jeho fázích: vědeckých, výrobních, bezpečnostních a též při plánování použití atomových pum. Za jeho řízení byly vybudovány objekty v Oak Ridge, Hanfordu a v Los Alamos v Novém Mexiku.
Co se týče plánů na použití či testování atomových pum v Japonsku, psal generál Groves:
„V určitou dobu bylo stanoveno, aby jako cíle byly vybrány objekty, jejichž bombardování nejradikálnějším způsobem ovlivní rozhodnost japonského národa pokračovat ve válce. Kromě toho (podtrženo mnou) musí mít tyto objekty válečný význam a musí v nich být dislokovány důležité štáby nebo vojenská uskupení nebo musí být středisky válečného průmyslu. Aby bylo možno přesně určit stupeň destrukce, nesmí být tyto objekty silně poškozeny bombardováním“ (opět podtrženo mnou). (Groves L.R., Now It Can Be Told. The story of Manhattan project. — NY: Harper & Brothers, 1962.)
Všimněte si, prosím, jedné věci. Nejprve je formulován, v podstatě hypotetický, cíl bombardování, tj. „ovlivnit rozhodnost japonského národa pokračovat ve válce“. Pak jsou definovány v podstatě technické, tedy hlavní, cíle těchto testů.
K prvnímu cíli bych uvedl toto. Cožpak to byl japonský národ a ne jeho císař, nadělený téměř božskou pravomocí, kdo rozhodne o pokračování ve válce? Jakoby na takové, Grovesem předpokládané, v podstatě ale v japonském císařství nerealizovatelné, rozhodování národa, mohlo mít vliv bombardování jednoho či dvou měst, o kterém se národ sice může, ale nemusí dozvědět, aniž by si mohl učinit představu, co takové bombardování představuje.
Byl to také japonský císař, nikoliv národ, který de facto 14.8. rozhodl o kapitulaci a podpořil své rozhodnutí slovy: „ Nepřítel začal používat novou a nejkrutější bombu, jejíž ničivé účinky jsou nevyčíslitelné a která si bere za oběť mnoho nevinných životů“. ( DocPhDr Jan Wanner, Csc (*1940),George C. Marshall, Tvůrce armád a aliancí, Horáček-Paseka,Praha, Litomyšl, 1998).
Atomová puma byla na Nagasaki shozena 9. srpna v 11 hodin 01 minut. Sovětská armáda vpadla do Mandžuska na úsvitu téhož dne. Jakmile se o vpádu sovětské armády do Mandžuska dozvěděl tehdejší premiér Japonska baron Kantáro Suzuki, svolal Nejvyšší radu, která byla zřízena pro vedení války. Bylo by zajímavé dozvědět se, v kolik přesně hodin byla svolána Nejvyšší rada, která byla zřízena pro vedení války. Bylo to před svržením atomové pumy na Nagasaki nebo až po něm? Dalo by to jasnou odpověď, co bylo hlavním motivem pro toto svolání rady. Zda jím byla informace o vpádu sovětských vojsk do Mandžuska či informace o svržení pumy na Nagasaki.
Na tomto zasedání byla projednávána otázka kapitulace. Suzuki přítomným řekl: „Vstup Sovětského svazu do války, který se uskutečnil dnes ráno, nás staví s konečnou platností do bezvýchodné situace. Pokračování ve válce se stává nemožným“. V citovaných slovech není ani zmínka o atomovém bombardování Nagasaki.
14. srpna pak jeho kabinet rozhodl o přijetí bezpodmínečné kapitulace.
V té době to byli jen účastníci testu Trinity, kteří měli určitou představu o tom, co se vlastně děje, když je inciována neřízená jaderná reakce. A ti v okamžicích, kdy se nad pouští Nového Mexika začala tvořit ohnivá koule výbuchu, byli „zachváceni pocity strachu“ a pocity „bytostí, které uvolnily síly, až do té doby se nacházející ve stavu nedotknutelnosti“ (R.Jungk, Brighter than a Thousand Suns, New York,1958). Byl to generál G. Marshall, který prohlásil, že použitím atomových zbraní se dotýkáme „prastarého řádu vesmíru“ .
Navzdory požadavku prezidenta Trumana, který 25. července 1945 nařídil, aby atomová puma byla použita, při čemž „kladl důraz na to, že bude puma svržena na „čistě vojenský“ cíl (podtrženo mnou) tak, aby cílem byly „vojenské objekty, vojáci a námořníci, nikoliv ženy a děti“ (Harry S. Truman, Diary, July 25, 1945), byly obě pumy svrženy na velkoměsta, kde byly či mohly být „vojenské objekty, vojáci a námořníci“. Nebyly však čistě vojenským cílem, protože tam zcela určitě byly ve velkém počtu ženy a děti neúčastnící se války jako vojáci či uniformovaní občané.
Současně ale je nařizováno, aby určené cíle-velkoměsta - nebyly vystaveny „konvenčnímu“ bombardování a jím silně poškozeny, a to proto, „aby bylo možno přesně určit stupeň destrukce“. Také Groves uvádí, že „poté, kdy byla vybrána města jako cíle, byl poslán štábu Leteckých sil armády na ostrově Guam rozkaz, aby tato města nebyla bombardována bez souhlasu Válečného ministerstva.“
Cožpak není takováto definice cílů definicí pro testování? Neříká se tímto omezením toto: musíme mít k dispozici takové cíle, které předtím nikdo příliš nepoškodil, abychom mohli získat co nejhodnotnější výsledky testů? Ředitel projektu, jehož výsledkem bylo zkonstruování jaderných pum, se přece musí dozvědět, jaká destrukce bude výbuchem pumy vyvolána, že? Zda její účinek se nebude krýt s účinky předešlého klasického bombardování? Kdo by se pak měl rozebrat a vyznat v tom, co bylo způsobeno předchozím klasickým bombardováním a co bylo způsobeno jaderným výbuchem? Cítíte ten cynismus experimentátorů? Kdo by pak objektivně posoudil, zda účinek atomového výbuchu byl skutečně takový, s jakým bylo kalkulováno? Že při tom zahynou desetitisíce nevinných? To už je jen jakýsi „vedlejší“ účinek testu!
Další citace slov generála jen dokládá tento jeho přístup k bombardování jako k testům, které mají být provedeny v Japonsku.
„Jedním z nejsložitějších úkolů spočíval v pokusu určit nebo jen zhruba ohodnotit výbušnou sílu pumy. Velikost ničivé síly zcela odvisela od výšky, ve které bude puma přivedena k výbuchu. Bude-li tato výška menší či větší než určená hodnota, pak se ničivý účinek pumy zmenší. Jestliže v důsledku chyby bude bod výbuchu značně výše, než aby byl optimální, pak se naše úsilí „zmrskne“ na efektní pyrotechnické představení. Vypočítali jsme, že v případě, kdy chyba, co se týče výšky, bude řádově tvořit 40% směrem k jejímu zmenšení nebo 14% směrem nahoru, pak se plocha vážných destrukcí zmenší o 25%“. (Groves). Zcela jednoznačně jsou to limity zadavatele experimentátora, nikoliv vojáka, který má splnit určitý, vojenskými hledisky motivovaný, rozkaz!

Jak si vysvětlujete, že při výběru cílů nebylo respektováno stanovisko prezidenta? Opravdu nebylo cílem ničit vojáky, námořníky, vojenské objekty?
Není to jediný případ z historie, kdy vojáci nerespektovali rozkazy svého vrchního velitele a jednali tak, že v některých přípdech mohliodkonce vyprovokovat jadernou válku.

Opravdu byste mohl uvést ještě jiný případ takového nerespektování rozkazu prezidenta?
Samozřejmě. Je ale z pozdější doby. V sobotu 27. října 1962 (tato sobota je taky někdy nazývána „černou“), kdy vrcholila karibská krize, byl nad Sibiří detekován a téměř sestřelen americký U-2 . Letoun se nad územím SSSR, tedy nad Sibiří, ocitl ne proto, že by zbloudil, protože jeho navigační zařízení bylo ovlivněno polární září, jak se tento incident snažila posléze vysvětlovat americká strana. Stalo se to proto, že generál Curtis LeMay, náčelník štábu vzdušných sil USA, „se nepodřídil Kennedyho rozkazu, aby byly přerušeny všechny lety nad sovětským územím“ http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D0%B0%D1%80%D0%B8%D0%B1%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9_%D0%BA%D1%80%D0%B8%D0%B7%D0%B8%D1%81.
Je pravda, že v Hirošimě jako záměrný bod pro bombardování bylo zvoleno místo, nacházející se nedaleko od rozmístění štábu japonské armády. Jaký to byl štáb, nevím. Pravděpodobně to ale nebyl Generální štáb. Jistě v důsledku exploze zahynulo v Hirošimě i hodně vojáků, jistě byly poškozeny či zničeny objekty, které pracovaly pro válku.
Nemohu si ale pomoci, když tvrdím, že to vše jen byl vedlejší účinek takového testování jaderné zbraně. Podobně jako v Drážďanech o půl roku dříve byly zasaženy i vojenské objekty nebo objekty důležité pro chod války. Ale za jako cenu se to stalo? Tak musím klást otázku.
Destrukční zóna v Hirošimě sahala 1,6 km od epicentra a obsáhla 4,5 km2. Podle japonských úřadů dosáhl počet zabitých a bezvěstných 71 tisíc lidí, raněných bylo 68 tisíc.
„Hlavní výsledek náletu na Hirošimu nespočíval ve způsobených destrukcích a škodách způsobených válečnému potenciálu Japonska, ani ne v tom, že bylo zcela zničeno 50% budov, že bylo zabito dvacet tisíc vojáků a tisíce jiných obyvatel bylo buď zabito nebo těžce raněno“. To jsou slova generála Grovese. Za povšimnutí stojí vyčíslení obětí na životech: přesná cifra zabitých vojáků, avšak co se týče civilistů, jsou to jen „tisíce“. Že tyto „tisíce“ představují několikanásobně vyšší počet oproti zabitým vojákům, to se decentně neuvádí!
„ Mnohem důležitějším výsledkem bylo to, že exploze atomové pumy, jak jsme i očekávali, donutila japonské vůdce k tomu, aby pochopili bezvýchodnost své situace“, píše generál Groves. Avšak japonský císař to viděl trochu jinak. Nehovoří o „bezvýchodnosti situace“, ale o tom, že puma má „nevyčíslitelné ničivé účinky“ a že „si bere za oběť mnoho nevinných životů“! Takže sami si můžeme porovnat, který z těchto dvou výroků je humánnější.
Hlášení, které odeslal jistý Paesons, obsahovalo slova: „Výsledky zcela odpovídají propočtům. Totální úspěch. Viditelné následky jsou větší, než to bylo v Novém Mexiku. Podmínky v letounu po svržení pumy jsou normální“.
Generál Marshall byl střízlivější, když vyjádřil názor, že není třeba projevovat přílišné nadšení z tohoto úspěchu, protože pravděpodobně způsobil smrt tisíců lidí. Na to Graves: „Tyto oběti se mne dotýkají méně, než osud amerických vojáků-účastníků nechvalně známého Bataanského pochodu.“ Když pak vyšli do haly, poklepal mu generál Arnold po ramenou a řekl: „Jsem rád, že jste to řekl, plně s vámi souhlasím.“
Totéž cítil každý, podle přesvědčení Grovese, každý kádrový voják, zvláště jestli zastával odpovědnou funkci. Že šlo o diametrálně odlišné události- Bataanský pochod a atomové bombardování měst, to generála Grovese příliš nevzrušovalo. Podstatný rozdíl je snad v tom, že při onom Bataanském pochodu se jednalo o nelidské zacházení s vojenskými zajatci ze strany japonských vojenských velitelů, příčící se mezinárodním konvencím, za které byli viníci po zásluze potrestáni. Při atomovém bombardování šlo vysloveně o nesplnění rozkazu vrchního velitele neusmrcovat civilní osoby, ženy a děti, což se uskutečnilo rovněž v rozporu s mezinárodními konvencemi. Za které však nikdo potrestán nebyl. Naopak. Či snad atomové bombardování mělo být aktem pomsty?
A ještě jedna věc charakterizuje přístup těch, kdož bombardování realizovali. Je to „návratnost“ finančních prostředků, které byly do vývoje, výroby a odzkoušení atomové pumy vloženy, a které by bez jejich použití se mohly mnohýmm, včetně americké veřejnosti, tedy daňovým poplatníkům, zdát zbytečně vyhozenými penězi. Tento přístup je charakterizován rozhovorem, který se odehrál před vzletem letounu na Nagasaki s atomovou pumou na palubě. Viceadmirál Purnell se před vzletem otázal velitele letounu B-29, který nesl pumu zvanou „Fat Man“ („Tlouštík)“, majora Charlese W. Sweeney-ho : „Mladý muži, jestli pak víš, kolik stála tato puma?“ „Vím“, odpověděl tento, „kolem 25 milionů dolarů“. „Tak vidíš, snaž se tedy o to, aby tyto peníze nebyly zatraceny nadarmo“.
Cožpak toto bombardování nebylo také velkým byznysem, kdy se musí pečovat o návratnost vložených prostředků?
V Nagasaki nebyla puma svržena do bodu původně určeného, ale o dva kilometry severněji. Vybuchla tedy mezi dvěma závody Mitsubiši, které se nacházely v údolí řeky Urukami, a zcela zničila tyto velké vojenské podniky. Ačkoliv tlaková vlna a požáry vyvolaly v městě velkou destrukci a způsobily velký počet obětí, byla celková škoda menší, než by byla ta, kterou by byl vyvolal výbuch ve vypočítaném bodě.
Konec konců pokusný charakter výbuchu potvrzuje i ministerstvo války USA, když ve svém prohlášení uvádí, že „se výbuch pumy uskutečnil v takové výšce nad zemí tak, aby destrukce způsobené tlakovou vlnou byly maximální, ale radioaktivní produkty se rozptýlily v podobě mraku“. Co kdyby radioaktivní produkty zasáhly také někoho jiného, než Japonce?
Generál Groves, strůjce a hlavní organizátor těchto testů na japonských městech, se pak, s jistou dávkou cynismu, hlásil k pocitům, jež podle něj „nejpřesvědčivěji vyjádřil Robert Oppenheimer, když mu byla předána svitek listin „Za zásluhy“. Tyto svitky představovaly odměny laboratořím v Los Alamos. Oppenheimer tehdy prohlásil:
„S velkým zadostiučiněním a uznáním přebírám tento svitek jménem laboratoří v Los Alamos, jménem všech žen a mužů, jejichž práce a nadšení toto dílo vytvořili. Budeme doufat, že v nadcházejících letech se budeme moci pyšnit tímto svitkem a vším tím, čeho jsou symbolem. Avšak dnes naše pýcha nemůže nebýt zahalena hlubokým neklidem. Jestliže se stane, že arsenály budou naplněny atomovými pumami ničení, pak bezpochyby přijde doba, kdy lidstvo bude proklínat slova, jakými jsou „Los Alamos“ a „Hirošima“. Lidé na naší planetě se buď spojí, nebo zahynou. Hrůza a destrukce vyvolané touto poslední válkou diktují tuto myšlenku. Exploze atomových pum prokázaly krutost této myšlenky. Jiní lidé, v jiné době již vyslovovali podobná slova- jen se to týkalo jiné výzbroje a jiných válek. Ale úspěchu nedosáhli. Ale ten, kdo vysloví dnes myšlenku, že tato slova nejsou k ničemu, pak v bludišti vrtkavosti historie nás o tom ale nepřesvědčí. Výsledky naší práce neposkytují lidstvu jinou volbu, než aby byl vytvořen jednotný svět, svět spočívající na zákonech a na humanismu“.
A co muž, který jako nejvyšší velitel a hlava státu, který provedl toto bombardování v rozporu s tím, že už dávno předtím bylo americkým Senátem ratifikováno v mezinárodní konvenci zakazující podobné bombardování? Co prezident Truman? Cítil on nějaké výčitky?
Pravděpodobně ne. Když mu spolutvůrce této pumy Robert Oppenheimer řekl po barbarském bombardování japonských měst, že společně se svými kolega cítí „na svých rukách krev“, odpověděl prezident: „To je maličkost, dá se to lehce umýt vodou“.
Diskuze o tomto tématu jistěže nebyla ukončena do dnešního dne. (http://royallib.ru/book/orlov_aleksandr/taynaya_bitva_sverhdergav.htm)
Možná, že ještě vyjdou na světlo fakta, která ji pomohou dokončit. Stále ještě nemá historie dostatečný odstup od tohoto bombardování a všeho, co s ním souviselo. Pro mne osobně ale je morální stránka jasná, a to s konečnou platností. Nikdy ve zbytku svého života nebudu stranit myšlence, která se i v tomto bombardování projevila. Vedení takové války, kdy letecká zbraň, kterou jsem i já sám se učil ovládat, je použita k úmyslnému a cílenému zabíjení nevinných a na válce přímo nezúčastněných a tudíž neozbrojených starců, žen a dětí, považuji za odporující všemu tomu, k čemu dospěla lidská civilizace. Ať už byly cílem takového bombardování Coventry, Londýn, Hamburg, Drážďany či Praha nebo Zlín, Hirošima nebo Nagasaki.
Jsem šťasten, že jsem se na přípravě a realizaci jako pilot bombardovacího letectva ČSLA na něčem takovém nemusel podílet. Zvláště poté, kdy atomové bombardování bylo odsouzeno nejen autoritativními institucemi té doby, ale i vojenskými činiteli, kteří byli schopni posoudit jeho vliv na další průběh války v Pacifiku a na její vítězné ukončení.

Koho myslíte teď?
Vyberu jen několik z nich. Počínaje od známých komentátorů prestižních deníků, po církevní činitele a vědce, bylo mnoho těch, kteří toto bombardování odsoudili. „Stali jsme se dědici Džingischánova pláště,“, napsal v editorialu New York Times Hansom Baldwin, „a stali jsme se v celé historii lidstva těmi, kteří ospravedlňují krajní surovosti při vedení války“. Joseph P. Kennedy, otec budoucího prezidenta Spojených států, byl prostě zděšen. Vedoucí list amerických katolíků Commonweal napsal, že jména Hirošima a Nagasaki jsou jmény americké hanby a viny.
Rovněž tehdejší hlava katolické církve papež Pius XII vyjádřil názor, že každá válečná akce, která nečiní rozdíl mezi ničením celých velkých měst nebo oblastí od jejich obyvatel je zločinem proti Bohu a lidstvu. Vatikánský list Osservatore Romano napsal 7. srpna 1945, že poslední válka vede ke katastrofickým závěrům, protože neobyčejně ničivá zbraň představuje pokušení pro naše potomky a ukazuje jen na to, jak málo se učíme z historie.

Jak se na toto bombardování dívali vojenští činitelé? Ti přece, jako profesionálové, kteří se asi málo zabývají nějakými morálními či politickými aspekty své činnosti, museli být „uneseni“ představou, že se jim dostala do ruky zbraň dosud nevídaných účinků?
Ano, to je důležitá otázka. Jak vojenští činitelé hodnotili význam atomového bombardování pro další vývoj války a pro její ukončení?
Uvedu několik příkladů. Velitel amerických armád v Pacifiku generál McArthur vyjadřoval při četných příležitostech názor, že on i jeho štáb byli přesvědčeni, že atomové bombardování Japonska z vojenského hlediska bylo naprosto zbytečné. Podle něho bylo Japonsko už před tímto bombardováním na pokraji zhroucení a kapitulace. Podobný názor měl i generál Curtis LeMay. Podle jeho názoru neznamenaly atomové pumy pro skončení války nic.
Jestli názory vojenských činitelů byly upřímné, či bylo jen jejich snahou dát ruce pryč od toho, co bylo vehementně odsouzeno, lze těžko říci. Nicméně o něčem vypovídá.
Na závěr bych jen uvedl názor Leo Scillarda a názor anglického historika J.F.Fullera.
Leo Scillard byl atomový vědec narozený v Maďarsku. Významně se podílel na vývoji atomové pumy, avšak byl proti jejímu použití v Japonsku. V roce 1960 se vyjádřil takto: „Jestliže by byli Němci svrhli atomové bomby na města místo nás, označili bychom jimi provedené atomové bombardování měst za válečný zločin, obžalovali bychom je z toho zločinu v Norimberku a pověsili bychom je“.
J.F.C.Fuller oponoval tomuto bombardování tvrzením, že západní spojenci vedou válku v Evropě a na Dálném Východě ve jménu spravedlnosti, humanity a křesťanství. Ale vyhrát tuto válku takovými prostředky, které válku „mongolizovaly“, se s tímto tvrzením neshoduje. Fuller měl za to, že i mír, který po ní následoval, bude „mongolizován“. (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948).
Což se také stalo!

Proč si to myslíte? Cožpak mír, ve kterém žijeme, je mongolizován?
Moc jsem přemýšlel nad touto poslední Fullerovou větou. A dávám mu za pravdu. Mír, který následoval po roce 1945, je skutečně mongolizován. Je mongolizován v myslích stratégů, kteří rozpracovávají plány atomové války, a teď neodlišuji žádné z nich podle národnosti či geografie, kde pracují. Jen uvažuji nad jejich myšlením. Když se podíváme na ony desítky plánů na použití atomových zbraní v době studené války, a podobné plány jistě existují v sejfech všech generálních štábů těch států, které jaderné zbraně vlastní, tedy plánů, o kterých jsme až dosud měli možnost se dozvědět, že existovaly, či existují, když pomyslím na všechny ty politiky, kteří takové plány schvalují či nařizují, aby byly zpracovány, pak už v pozadí strůjců a zpracovatelů těchto plánů nemohu vidět jiné lidské bytosti, než takové, jaké nám prezentuje historie v podobě Džingischána. Při čemž to, co dělal Džingischán na územích, která vybojoval, by proti atomové válce bylo jen dětskou hrou.
Je něco jiného, než projev mongolizace myšlení, když velitel strategického letectva USA generál Curtis LeMay se utěšuje tím, že po válce, kterou by rád rozpoutal, zůstanou z Ruska jen „dýmající radioaktivní ruiny“? To tisícinásobně převyšuje důsledky toho, co z Ruska zbylo po nájezdech Džingischánových armád!

Zaznívaly jen odsudky toho bombardování? Nebo také bylo slyšet hlasy, které je zdůvodňovaly a schvalovaly?
Pochopitelně od těch, kdož atomové bombardování nařídili či od těch, kteří je uskutečnili, bychom stěží mohli očekávat, že svá vlastní rozhodnutí či své vlastní činy budou odsuzovat.
Poslechněte si, co o tom píše Mark Weber z Institutu pro historické zkoumání v článku „Byla Hirošima potřebná?“
(Institute for Historical review, http://www.ihr.org/jhr/v16/v16n3p-4_Weber.html).
Prezident Truman vytrvale obhajoval to, že použil atomové pumy, a prohlašoval, že to „zachránilo miliony životů tím, že zkrátilo válku. Při obhajování svého rozhodnutí došel až tak daleko, že prohlásil: „ Svět věnuje pozornost tomu, (že) zda shoz atomové pumy na Hirošimu měl vojenské zdůvodnění. Bylo to proto, že i my jsme si přáli vyhnout se při tomto prvním útoku, jak to jen bylo možné, zabíjení civilistů“.
Bylo to nesmyslné zdůvodňování, protože fakticky většinu obětí tvořili civilisté. Ve své oficielní Zprávě Spojených států o strategickém bombardování (United States Strategic Bombing Survey), která byla vydána roku 1946, se praví: „Hirošima a Nagasaki byly vybrány jako cíle proto, že v nich byly koncentrovány lidské aktivity a populace“.
Jestliže byly atomové bomby svrženy proto, aby to vyvolalo nátlak na japonské vůdce destruktivní silou této nové zbraně, mohlo toho být dosaženo i tak, že by byly použity na izolovanou vojenskou základnu. K tomu nebylo nutné ničit velkoměsto. A jakkoliv bylo obtížné zdůvodnit bombardování Hirošimy, bylo ještě těžší zdůvodnit bombardování Nagasaki.
Ve stejné době většina Američanů akceptovala, a dosud možná i akceptuje, oficielní zdůvodňování bombardování. Američané přivykli surovému propagandistickému obrazu „japončíků“, kteří byli líčeni jako „podlidská hovada“. Většina Američanů v roce 1945 z celého srdce uvítala novou zbraň, která byla schopna zničit většinu ohavných Asiatů a pomohla pomstít útok na Pearl Harbour. Mladí Američané, kteří bojovali s Japonci, nakonec říkali „Díky, Bože, za atomovou pumu“. Většině mužů, kteří byli vděčni za tuto zbraň, se zdálo, že tato ukončí válku a že oni se budou moci rychle vrátit domů.
Po červenci 1943, kdy ohnivá bouře zničila Hamburg, kdy uprostřed února 1945 byl proveden holocaust Drážďan, po prvním ohnivém bombardování Tokia a dalších japonských měst, mnozí američtí vůdci, jako na příklad generál Leslie Groves, to později komentovali tak, že si „už přivykli na masy zabíjených civilistů“. Pro prezidenta Trumana nehrálo zabití desítek tisíc japonských civilistů žádnou roli při jeho rozhodování o použití atomových pum.
Myslím, že to, co jsem uvedl, dostatečně vysvětluje, jak bylo na použití atomových pum reagováno. Je třeba jistě vzít v úvahu, že rozhodování i postoje v této věci byly podstatně ovlivněny kontextem doby, tj. válkou a bezprostředními zážitky jeho účastníků. Žádné rozhodnutí či jeho hodnocení se neodehrávalo vně tohoto kontextu. Nejsem psycholog, abych vše mohl vysvětlit z hlediska lidského chování.
Co však považuji za znepokojivější je to, že jak političtí tak vojenští činitelé z let pozdějších, kdy bezprostřední zážitky z války už odešly, se jako rozumu zbavení vrhli do dalšího hromadění těchto zbraní a do zpracování plánů na jejich použití. Po Američanech, kteří to vše začali, je následovali Rusové, Francouzi, Angličané a další příslušníci lidského rodu. A tento zběsilý běh k vlastní záhubě, který měl jeden z kulminačních vrcholů v roce 1962, tedy jen 17 roků po katastrofách Hirošimy a Nagasaki, ještě neskončil. Dokonce se dostal do takového stadia, kdy o iniciaci atomové války by byli nerozhodovali nejvyšší političtí činitelé, ale řadoví vojenští velitelé toho nejnižšího stupně!
Džin, který byl vypuštěn z láhve v poušti Nového Mexika a nad japonskými městy, stále ještě nebyl zahnán zpět. A to navzdory tomu, že mnozí z těchto činitelů, jako na příklad americký ministr obrany McNamara, zprvu horlivý zastánce jejich použití, se na konci svého života spolu s desítkami dalších generálů a admirálů stává přesvědčeným zastáncem jejich úplného odstranění z vojenských arsenálů.

Co myslíte tím, že o zahájení atomové války by byli mohli rozhodovat ti nejnižší řadoví vojenští velitelé bez souhlasu nejvyšších politických činitelů?
Myslím tím to, že se rozpoutání všeobecné jaderné války dostávalo zpod kontroly politiků. V roce 1945 byla provedena spousta porad vojenských, vědeckých i politických činitelů, byla zpracována spousta dokumentů, než věci dospěly tak daleko, že nakonec prezident Truman rozhodl o tom, že vyrobené atomové pumy budou použity. V roce 1962, v době tak zvané „kubánské raketové krize“, dospěly věci tak daleko, že o tom, bude-li či nebude-li zahájena válka s použitím atomových zbraní, už nerozhodovali političtí činitelé. Rozhodnutí už spočívalo v rukách těch vojáků, kteří měli, obrazně řečeno, „ruku na spoušti“. Od jejich momentálního psychického stavu, od toho, v jaké situaci se tito vojáci nacházeli, záviselo, zda ona spoušť bude stisknuta či nikoliv.

Mohl byste mi to vysvětlit blíže?
Jistě že mohu. Použiju k tomu dva příklady. Bude to vyprávění o dvou událostech, které se odehrály ve dvou, od sebe velice vzdálených, částech zeměkoule. Jedna se odehrála v prostoru Čukotského poloostrova, tedy někde kolem 175o k západu od Greenwhiche, druhá v Sargasovém moři, západní to části Atlantického oceánu , tedy někde mezi 30o a 70o k západu od Greenwhiche. Odehrály se 27. října 1962, tedy v den, kdy vrcholilo jednání prezidenta Kennedyho s ministerským předsedou Chruščovem.
Odehrály se tedy v den, nazvaný také „černou sobotou“, který později McNamara charakterizoval těmito slovy: „Večer 27. 10. 1962 jsem odcházel z Bílého domu od prezidenta. Byl jasný podzimní večer. A tehdy jsem si pomyslel „možná, že už nikdy nespatřím tak krásný sobotní večer.“ Tento můj pocit vyjadřoval úroveň krize, úroveň napětí, které panovalo ve světě.“(Pravda –tiskový orgán KSSS- č. 42 z 11. 2. 1989, Rozhovor s McNamarou, který vedl G. Vasiljev.).
Jedna událost se odehrála ve vzduchu, druhá pod hladinou moře. Vyjdu z toho, co vyprávěl jistý Vadim Pavlovič Orlov o plavbě sovětské ponorky B-59 v době Kubánské krize na Kubu. Ponorka patřila do 69. brigády, jíž hlavním úkolem bylo provádění radiotechnického průzkumu. S podobným úkolem také plula na Kubu, kde mělo být zřízeno stanoviště s obdobným úkolem. Odpor, s jakým se ponorka po celou dobu plavby setkávala ze strany NATO, byl podle něj překvapující. Nejprve po nich pátraly norské hydroplány, na úrovni Farerských ostrovů (7o z.d.) to byly anglické „shacletony“ (Avro Shackleton), pak jejich úlohu převzaly americké „neptuny“ (Lockheed P-2). Při dosažení Sargasového moře (30o-70o z.d.) je „vzali do prádla“ američtí námořníci z pátrací-úderné skupiny z letadlové lodi USS Randolph. Ponorku sledovalo 14 povrchových plavidel. Američtí námořníci si vedli zcela profesionálně. Podle všech kánónů námořního umění uzavřeli ponorku do kruhu, házeli po ní hlubinné granáty, které vybuchovaly přímo vedle ponorky. Situace se pro námořníky na ponorce stávala neobyčejnou, docela šokující.
Na ponorce postupně došlo k vybití akumulátorů. Pracovalo jen nouzové osvětlení. Teplota na ponorce dosahovala 45-50o, v sekci motorů přes 60o. Bylo nesnesitelné dusno. Obsah CO2 překročil kritickou hranici. Někdo z lodní stráže se svalil. Za ním druhý, třetí…Začali padat jako kostky domina. To trvalo asi 4 hodiny. Pak na ně Američané udeřili něčím silnějším- asi hlubinnou bombou. Na ponorce si mysleli, že je všemu konec.
Po útoku hlubinnou bombou se vyčerpaný kapitán ponorky Savickij, který navíc neměl spojení s Hlavním štábem, rozzuřil. Zavolal k sobě důstojníka, který měl na starosti jaderné torpédo a nařídil mu, aby je přivedl do stavu bojové pohotovosti.
„Možná, že nahoře už začala válka a my tady děláme kotrmelce“, křičel vzrušeně a motivoval tím svůj rozkaz. „Teď do nich bouchneme, sami zahyneme, je potopíme všechny, ale našemu námořnictvu hanbu neuděláme!“
Jaderné torpédo naštěstí ale neodpálili. Savickij se nakonec ovládl. Po poradě s náčelníkem štábu brigády podplukovníkem (kapitanom vtorogo ranga) Vasilem Aleksandrovičem Archipovem a politrukem Ivanem Semjonovičem Maslenikovem se rozhodl vzplout na hladinu. Echoletem byl dán signál, který podle mezinárodních pravidel znamená „ponorka vzplouvá na hladinu“. Pronásledovatelé ponorky na to zvolnili rychlost pronásledování.
Po vzplutí, asi ve 4 hodiny ráno, nařídil kapitán, aby byla vztyčena vlajka SSSR a na nejbližší torpédoborec, který byl asi ve vzdálenosti 40-50 m od ponorky, byla signalizována tato zpráva: „ Loď patří Svazu sovětských socialistických republik. Přestaňte s provokacemi. Kapitán“.
Když ještě kolem ponorky bylo 11 torpédoborců, na jednom z nich se objevil na palubě malý džezový orchestr, začal hrát a námořníci tancovali.
Později se ponorce podařilo vyklouznout z obklíčení a odplula na Bermudy.
To je tedy jeden příběh onoho dne. Odkazuji na stránku http://www.edu/~usarchiv/rus/CubanMissile Crisis.html.
Druhý příběh se odehrál téhož dne nad poloostrovem Čukotka, přesněji řečeno nad Čukotským mořem.
V ten den jeden americký letoun U-2, který odstartoval z Eielson Air Force Base, prováděl rutinní sběr atmosférických vzorků v oblasti Severního ledového oceánu. Podobné lety se v době kubánské krize prováděly denně. S ohledem na vypjatou mezinárodní atmosféru měli američtí piloti striktní příkaz, údajně vydaný samotným prezidentem, nepřibližovat se k výsostným hranicím SSSR na vzdálenost menší, než bylo 100 km. V důsledku údajné navigační chyby, která byla později zdůvodňována polární září, jež ovlivnila práci navigační aparatury, se však letoun dostal do sovětského vzdušného prostoru. Jakmile zjistil americký pilot chybu, ke které došlo, porušil radiové ticho a otevřenou řečí žádal své velitelství na Aljašce o pomoc. Rozhovor byl zachycen Sověty. Letoun byl rovněž odhalen sovětskými pozemními radary. Sovětští stíhači dislokovaní na ostrově Wrangel odstartovali s rozkazem sestřelit narušitele.
Jakmile byli ve vzduchu sovětští stíhači, byli zvednuti i na Aljašce stíhači američtí. Ti měli zabránit sestřelu vlastního U-2 a napomoci zbloudivší posádce. Co je na tomto příběhu nejdůležitějším je to, že američtí stíhači na letounech F-102 Delta Dagger měli zavěšeny pod křídly jednu či více raket „vzduch-vzduch“ GAR -11 Falcon (AIM -29) s jadernými hlavicemi W-54 . Trinitrotoluenový ekvivalent těchto hlavic měl hodnotu 0,25 kt, tedy 250 tun TNT.
V 11 hodin 20 minut washingtonského času se o tomto dozvěděl americký ministr obrany McNamara. McNamara byl v té době v místnosti, kde zasedal zvláštní výbor vytvořený prezidentem na počátku krize. Podle očitých svědků Mc Namara v okamžiku, kdy se k němu zpráva o vzletu stíhačů se zavěšenými jadernými raketami dostala, zbledl a začal křičet: „To je válka se Sovětským svazem. Prezident se musí okamžitě spojit s Moskvou. (V té době ještě nefungovala přímá linka po spojení prezidenta s hlavou Sovětského svazu.) A krajně rozčilený opustil místnost“.
Prezident se k tomu údajně postavil klidněji a prohlásil: „Vždycky se najde čubčí syn, který je schopný věc překazit.“ Mínil tím čubčím synem místního leteckého velitele na Aljašce nebo šéfa leteckých sil generála LeMaye, který, možná, onoho stíhače a letoun U-2 nad sovětské území poslal? To se asi nikdy nedozvíme.
O tom, že mají američtí stíhači zavěšeny rakety s jadernými hlavicemi, neměla sovětská strana ani potuchy.
Stejně tak američtí námořníci v Kargasovém moři neměli tušení, že ponorka, kterou v mezinárodních vodách obtěžovali a ohrožovali, má k dispozici jaderné torpédo.
Podobných „úzkých“ míst v celkové koncepci používání atomových zbraní bylo na obou stranách fronty studené války více.

Co teď máte na mysli?
Uvažte, prosím, že v obou případech se s veškerou nahotou projevuje dilema atomového věku. Na zbraň, která se svými účinky vymyká všemu, co až do té doby znala vojenská historie, se začíná pohlížet jen jako na něco, v podstatě obyčejného, co se od předešlých druhů zbraní liší jen mohutností svých účinků. Vůbec se nepřemýšlí o tom, že zde, podobně jako při sblížení dvou podkritických mas štěpného materiálu dochází k řetězové reakci, mohlo by i zde, v uvažování kompetentních činitelů, kteří nemají prostředky k tomu, aby se v danou chvíli mohli alespoň kontaktovat a, v krajním případě, si vyhlásit válku, může dojít k nekontrolovatelné eskalaci vzájemného střetnutí. Ne, zde je vše ponecháno živelnosti!
Celý systém válečnictví té doby, jmenovitě stadium vyhlášení války či zahájení vzájemného střetnutí armád na bojišti, není na tuto zcela novou etapu vedení válek nastaven. Na jednom místě odstartuje stíhač, který na své letounu nese střelu ekvivalentní 250 tunám klasické výbušniny a chystá se vniknout, případně vnikne, na území jiného státu a tam eventuelně odpálí svou raketu a to zřejmě bez vědomí či přímého rozkazu svého nadřízeného ministra obrany. Na jiném místě operuje ponorka s jadernými torpédy tisíce kilometrů od svého mateřského přístavu a kapitánu ponorky je v podstatě ponecháno na libovůli použít tento prostředek atomové války podle vlastního uvážení.
Vývoj a vyzbrojování armád je dovedeno do stadia, kdy „seržant či poručík mohou zahájit jadernou válku“. Taková hypotetická možnost byla založena ve vývoji jaderných hlavic W-54, které byly určeny nejen pro výzbroj stíhacích přepadových letounů, jak se ukázalo v Čukotském incidentu z roku 1962, ale i k podpoře jednotlivých rot a kdy tyto prostředky mohl podle své úvahy použít dokonce velitel praporu.
(J. Fučík, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha, 2010).

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 7. POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
7. POKRAČOVÁNÍ

PLÁN POUŽITÍ ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY V DOBĚ VÁLKY ( “PLÁN 1964”)

Než začneme hovořit o Plánu použití ČSLA ve válce (dále jen “Plán 1964”), tak bych nejprve uvedl, jak na můj dopis reagoval profesor Mastný.
30. října 2004 mi poslal dopis, ve kterém poděkoval za dopis můj. Ten podle něho obsahuje zajímavé informace a podněty. Současně mne upozornil na rozsáhlé interview s bývalými československými generály, jež budou publikovány na webovských stránkách.
To, co mi profesor doporučoval, jsem udělal. V první řadě jsem si onen „Plán 1964“ „stáhl“ a vypracoval k němu své připomínky. Ty jsem pak profesoru Mastnému e-mailem odeslal. Bylo to 13. října 2005. 14. října 2005 mi pan profesor potvrdil, že zpráva došla a že na ni odpoví, jakmile se vrátí z Buenos Aires do Washingtonu. Odpovědi jsem se však již nikdy nedočkal. A tak jsem 6. února 2006 znovu profesorovi psal, že si neumím vysvětlit jeho mlčení a ptal jsem se, zda ho má zpráva snad neuspokojila. A zase žádná odpověď.
Proto jsem udělal ještě jeden pokus. 9. června 2006 jsem znovu psal profesoru Mastnému. A tady jsem už byl ostřejší. Položil jsem mu otázku, proč jsem asi nedostal odpověď? Nebylo to proto, že jsem svým příspěvkem poněkud zviklal něčí představu o „Plánu použití ČSLA pro rok 1964“? Možná, že se do „výzkumných“ plánů poněkud nehodí příspěvek, který zpochybňuje autenticitu a věrohodnost onoho dokumentu, tedy dokumentu, který s takovou pompou byl prezentován veřejnosti. Možná, že se mýlím, možná jsou důvody zcela jiné, ale pro mne je mlčení dosti výmluvné.
Zase žádná odpověď. A tak skončila má spolupráce s profesorem Mastným.
Proč toto vše uvádím? Abych vám ukázal, jak to také chodí. Nejprve se nastaví vlídná tvář, ocení se vaše „zajímavé informace a podněty“. Pak ale vašemu partnerovi třeba dojde, že vaše informace a podněty nejsou jaksi v souladu s jeho vlastními představami, a už o vás není zájem. Možná také proto, že nejste generálem, protože jen s generály tu byla ochota celý problém v rámci projektu PHP (Parallel History Project on NATO and the Warshaw Pact) diskutovat. I tak se to může jevit. Protože jen generálové mají „patent na rozum“, jen příspěvky generálů mohou být přínosem.

To se vám nelíbí, že se tento projekt v té části, kde se opírá o osobní názory zúčastněných, orientuje zřejmě jen na generály? Vás se to nějak dotýká, proto, že jste takovou hodnost neměl a že se na vás nikdo neobrátil s žádostí o vyjádření?
Nic osobního v tom samozřejmě není. Žádné věcné opodstatnění nemá skutečnost, že jsou interviewováni jen generálové. To, že někdo dosáhl nějaké hodnosti, ještě nemusí být zárukou toho, že jeho názory budou mít potřebnou hodnotu, že budou mít „hlavu a patu“. V oné době byla v naší armádě celá řada důstojníků, kteří, ač neměli generálskou hodnost, vykonávali činnosti, které „příslušely“ generálům. Taková už byla doba. Nezáleželo vůbec na tom, jaké hodnosti jsme měli. Generál G. Marshall rovněž soudil, že „v armádě je rozhodující funkce, a nikoliv hodnost“. ( DocPhDr Jan Wanner Csc,George C.Marshall, Tvůrce armád a aliancí, Horáček-Paseka,Praha-Litomyšl, 1998).
Já jsem vykonával funkci NŠ 10. letecké armády téměř tři roky. Pro tuto funkci byla plánována hodnost generálporučíka. Já byl plukovník. A přesto jsem vykonával, a myslím, že úspěšně, všechno to, co by bylo požadováno od generálporučíka.
Kdybych se měl kriticky zamyslet jen nad tím, co mnozí naši generálové v těchto rozhovorech řekli a jakým jazykem to řekli, pak bych musel vyslovit vážné pochybnosti o jejich všeobecném i profesním vzdělání. To je ale téma na zcela jinou debatu.
Jenže u mne to vše, co jsem teď řekl, vyvolává pochybnosti o vědecké hodnotě celého projektu, a i o jeho přínosu pro naši historii. Pochybnosti o tomto projektu nemám jen já sám. Historik Josef Fučík ve své knize, kterou vzpomenu ještě dále v našem rozhovoru, píše. „Projekt PHP svou vyhlášenou paralelitu neprokázal a ustrnul v jednostranném pokusu o „vnitřní historii Varšavského paktu“. V něm však zůstává řada závěrů pouhou spekulací.“ ( J. Fučík, Stín jaderné války nad Evropou).
Nicméně s ničím jiným, než s dokumentem, který byl publikován pod názvem „Plán použití Československé lidové armády v době války“ (dále jen „Plán 1964“), jsem nemohl pracovat. Dokument byl uveřejněn na stránce http://www.isn.ethz.ch/php/.
Mé dnešní připomínky už nemají přesně tu podobu, jakou měly v dopise, který jsem poslal profesorovi. Od onoho dopisu uplynula už dosti dlouhá doba. Během této doby jsem mnohé z těchto připomínek ještě zpřesnil či rozvinul. Získal jsem nové poznatky, přečetl jsem si další materiály, zejména pak tři knihy českých autorů, které se Plánem 1964 zabývají. Na dvě z těchto knih jsem reagoval. Jednak příspěvkem do časopisu „Soudobé dějiny“, který je vydáván Ústavem pro soudobé dějiny AVČR. Druhým byl příspěvek redakci dvouměsíčníku Listy. Takže to, co vám řeknu teď, představuje nejen mé názory z doby korespondence s profesorem Mastným, ale i názory dnešní. Budete-li v jakékoliv fázi mít nějakou otázku, nebojte se, a přerušte mne. Tak jsme konec konců postupovali až dosud. Souhlasíte?

Ano, samozřejmě. Jen by mne zajímalo, které knihy máte na mysli, když o nich hovoříte?
Jsou to tyto knihy: 1. „Československá lidová armáda na Rýnu“, autorů Štěpánka a Minaříka. Knihu vydalo Naše vojsko v Praze v roce 2007 .
2. „Stín jaderné války nad Evropou“. Autor Josef Fučík, vydala Mladá fronta v Praze v roce 2010.
3. „Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950 – 1990“. Autor Petr Luňák. Vydalo nakladatelství. „Dokořán“ a Ústav pro soudobé dějiny AVČR v Praze v roce 2007.

Mohl byste mi říci, oč se opíráte vy, když si vytváříte svůj názor a své připomínky?
Já své připomínky či poznámky opírám především o znalosti, které jsem nabyl při studiu na Letecké vojenské akademii Řádu Rudého praporu v Moninu (dále jen KVVA), SSSR, v letech 1954-1957 . Pak také o své poznatky, které jsem získal během své služby v ČSLA. A to hlavně v době mezi roky 1957-1964. Samozřejmě že i o další poznatky, které jsem získal z různých zdrojů (knihy, články, interwiev ) v letech pozdějších.

Můžete mi blíže říci něco o škole, na které jste studoval v SSSR? A o svých funkcích v letectvu, které jste zastával a kde jste získával relevantní poznatky?
V době mezi rokem 1954-1957 jsem studoval na výše jmenované vysoké škole, na fakultě pro cizince, specializaci „velitelskou leteckých vzdušných sil (командная ВВС)“ Tak je to napsáno v diplomu této školy.

Rád bych slyšel něco víc o této škole.
Letecká vojenská akademie Řádu Rudého praporu má tuto historii. Akademie byla vytvořena v březnu roku 1940 v osadě Monino Moskevské oblasti. Základ jí tvořila velitelská, operační a šturmanská fakulta a zdokonalovací kurzy náčelníků Letecké vojenské akademie N.E. Žukovského. Do roku 1946 byla nazývána Vojenskou akademií velitelského a šturmanského personálu Vojenských vzdušných sil Rudé armády. Prvním náčelníkem akademie byl generál major letectva Y.M.Pomerancev.

Mohl byste mi, prosím, říct, jaký je význam slova šturman, které používáte?
Slovo „šturman“, které používají Rusové, je převzato z holanského slova „stuurman“. Je tak označován specialista pro vedení lodí, letadel, vzducholodí. K jeho povinnostem v letectvu patří navigační příprava letu, za letu pak stanovení polohy a kursu letadla tak, aby byl let proveden podle plánu. Odpovídá též za kontrolu navigačního zařízení před letem i během letu. V posádce taktického bombardovacího letedla plní též funkci bombometčíka.
Mimochodem: zaznamenal jsem, že ruská odborná terminologie, je „zaplevelena“ mnoha převzatými výrazy. Stejně jako dnes je český jazyk „zaplevelován“ výrazy anglickými. Projevuje se tu nedostatečná péče o vlastní jazyk. Při tom jazyk je jeden z ukazatelů, které charakterizují tu entitu, které říkáme národ. Péče o český jazyk, jak se projevuje zejména v posledních dvaceti letech, se mi jeví jako katastrofální. Ono je jistě viditelnější „starat se“ o lidská práva Tibeťanů, než pečovat o to, bez čeho by vlastní národ nebyl národem.
Tady se lišíme třeba od Francouzů. Ti o svůj jazyk pečují mnohem více už od dob kardinála Richelieu. Ten přece založil Francouzskou akademii v roce 1653, aby dohlížela na čistotu francouzského jazyka. Něco takového bychom i my potřebovali jako sůl. Bohužel, žádného kardinála Richelieu nemáme!
Tak tedy ke slovu „šturman“. Podle leteckého šestijazyčného slovníku odpovídá toto slovo českému „navigátor“, anglickému „navigator“.
Teď dále k „mé“ akademii. Od července roku 1941 do dubna 1944 se akademie nacházela v Orenburgu. Hlavní pozornost byla věnována studiu válečných poznatků a přípravě důstojníků v oblasti organizace bojové činnosti leteckých jednotek, útvarů a svazků.
V roce 1945 byla tato škola vyznamenána Řádem Rudého praporu. A to za úspěchy, kterých dosáhla v přípravě kádrů pro letectvo SSSR. V roce 1946, poté, kdy se na této škole začali připravovat důstojníci z řady socialistických zemí, obdržela akademie nový název a to Letecká akademie vyznamenaná Řádem Rudého praporu. Náčelníkem akademie v té době byl generálporučík F.J. Falalejev. V době, kdy jsem tam studoval já, se stal náčelníkem akademie generál armády, později maršál, Stěpan Akimovič Krasovskij, spoluosvoboditel Československa.
V poválečné době měla akademie čtyři velitelsko-štábní a jednu šturmanskou fakultu. Studovali zde letci, kteří prošli tvrdou zkouškou války. Mezi posluchači bylo kolem 500 hrdinů Sovětského svazu a 28 dvojnásobných Hrdinů SSSR. Studoval tam také trojnásobný hrdina SSSR I.N.Kožedub.
Absolventy Akademie jsou letci kosmonauti G.T. Beregovoj, P.I.Beljajev, G.T. Dobrovolskij, A.A.Gubarev, A.V.Filipčenko, V.A. Šatalov.
Z našich pak Vladimír Remek, i jeho náhradník O. Pelčák .
Mezi zasloužilými letci SSSR a zasloužilými šturmany SSSR je více než 70% absolventy této akademie.
15. dubna 1968 obdržela akademie jméno podle prvního kosmonauta planety J.A. Gagarina. V téže době se na zástavě akademie objevil i vojevůdcovský Řád Kutuzova I. třídy.
V současnosti je tato Letecká vojenská akademie J.A. Gagarina Řádu Rudého praporu a Řádu Kutuzova, podřízena Ministerstvu obrany Ruské federace. (http://zasluga.ru/katalog.php?tovar_id=211).

Snad nebude pro vás nepříjemné, když se zeptám, s jakými pocity dnes, po mnoha desetiletích, se díváte na své studium této akademii?
Proč by to mělo být nepříjemné? Snad proto, že v očích jisté části novodemokratů bych mohl být z titulu studia na této škole potenciálním špiónem? Jaké mám pocity? Jsem stále hrdý na to, že jsem mohl studovat na takové prestižní škole, že jsem se osobně mohl setkat s letci, kteří se podíleli na osvobození mé země, že jsem mohl, díky tříletému pobytu na této škole, blíže poznat Rusko a některé obyvatele této země. Pravda, v té době jsem nevěděl, kdo všechno na této akademii studoval. Současné mé znalosti o tom, kdo to byl, mou hrdost jen zvyšuje. Studium kosmonautů v této akademii, včetně Vladimíra Remka, bylo v té době ještě ukryto pláštěm budoucnosti.
Mne v té době vzrušovalo to, že v době mých studií byl na příklad náčelníkem šturmanské fakulty legendární sovětský letec Alexandr Vasiljevič Běljakov (Александр Васильевич Беляков (1897—1982) . Byl náčelníkem této fakulty v letech 1945-1960.

Čím se proslavil tento letec, když jej nazýváte „legendárním“ letcem? Přiznám se, že o tom nic nevím.
Chápu, že vaší generaci to už nic neříká. Ale v padesátých letech minulého století jsme uměli ocenit výkony, kterými se podobní letci proslavili. A.V. Běljakov se zúčastnil jako člen posádky přeletu napříč Severním ledovým oceánem. Let se uskutečnil bez přistání mezi Moskvou, Petropavlovskem na Kamčatce a ostrovem Udd v Sachalinském zálivu Ochotského moře. Posádku tvořili V.P. Čkalov,velitel, a G.F.Bajdukov jako druhý pilot. Třetím členem posádky byl A.V Běljakov. Dnes každý z členů této posádky má v prostoru cíle tehdejšího letu, „svůj“ ostrov. Ostrov Udd se dnes jmenuje „Čkalov“. Přelet byl 9374 km dlouhý a uskutečnili jej na letounu ANT-25 ve dnech 20.-22. července 1936. V té době to byl vynikající výkon, jenž se stal součástí historie letectví.
O rok později,18.-20. července 1937, posádka ve stejném složení , tedy s Běljakovem jako šturmanem, poprvé na světě uskutečnila přelet bez přistání po trati Moskva-Severní pól- Vancouver v USA. Ten byl dlouhý 8504 km. Posádka tohoto letounu byla přijata v USA dokonce i prezidentem Rooseveltem v Bílém domě. Mimochodem: prezident Roosevelt sehrál významnou roli už v době, kdy se tento let připravoval. Takový let se nemohl uskutečnit bez náležité diplomatické přípravy. A tehdy se prezident USA F.D. Roosevelt podílel na tom, aby se tento let uskutečnil. Tak byl význam tohoto letu tehdy v Americe ceněn. (Zpracováno podle článku Lva Vjatkina ve „Století“,
http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/iz_ameriki_v_sssr_chkalovskim_marshrutom_2011-12-29.htm z 29.12. 2011).
Málokdo dnes ví, že to byl v roce 1933 velvyslanec SSSR v USA Majskij, který na příkaz Sovětské vlády jednal o předpokládaném letu posádky Čkalov, Gromov, Bajdukov přes severní pól do Ameriky. Živě a velmi vstřícně na tuto myšlenku reagoval i prezident Spojených států. Ten však vyslovil vstřícný návrh: Američané musí uskutečnit let ze Spojených států do Moskvy po stejné trati, aby byly oba kontinenty „spojeny“ leteckou tratí. To bylo sovětskou stranou okamžitě akceptováno.
K přeletu z Ameriky do SSSR se začal připravovat známý americký pilot Willie Post (1898 - 1934). Byl to pilot, který jako první samostatně uskutečnil let kolem světa s mezipřistáními. Před uskutečněním letu do SSSR však na Aljašce havaroval a zahynul.
Po něm se začal připravovat James Mattern (1905 – 1988). Ten ale také havaroval a po havarii ze zdravotních důvodů přestal létat. Stal se z něj podnikatel, který prodával letecké vybavení.
Nakonec se let mezi Washingtonem a Moskvou uskutečnil až 18. června 1987. Tedy až poté, kdy skončila Druhá světová válka a i válka studená. Let provedl americký pilot Millard Harmon. Přiznám se, že jsem v té době o něčem podobném u nás neslyšel. I v Sovětském svazu, jak jsem se dozvěděl, málokdo o něm slyšel. Letci-profesionálové jím však byli nadšeni. Byl to pilot, který už v té době překonal 134 světových rekordů. Létal dokonce nad smutně proslulým Bermudským trojúhelníkem.
K uskutečnění přeletu, který se měl uskutečnit k 50. výročí čkalovského letu z Ruska do Ameriky, byli velice nápomocni Hrdina Sovětského svazu Georgij Filippovič Bajdukov, syn Čkalova Igorij a jeho vnuk Valerij Čkalov. Vzdálenost mezi Washingtonem a Moskvou překonala posádka, v níž byl i Steve Hanibill, a od sovětských hranic i sovětský navigátor, to byla podmínka podmiňující souhlas sovětských úřadů k letu, Vladislav Zacharov, za 41 hodin 31 minut 18 sekund.
Americký tisk, konkrétně „The Washington Post“ to zaznamenal dne 19. června 1987 zprávou, že jednašedesátiletý Millard Harmon , učitel z Delmaru ve státě New Yorku v penzi, přistál se svým jednomotorovým letadlem v Moskvě. Stalo se to dva roky poté, když byl při uskutečnění podobného letu v Moskvě zadržen. Zadržen a krátkodobě internován byl údajně proto, že v té době nebyly soukromé lety nad územím SSSR povoleny. V roce 1987 se mu však dostalo přivítání jako VIP.
25. března 2008 se pak v novinách „Alabany Times Union“ objevil článek o tom, že pilot Millard Harmon z Delawaru věnoval svůj milovaný jednomístný Beech-36, postavený v roce 1969 firmou Beechcraft, museu „Heritage Museum Beechcraft“ v Tuklahomě v Tennesee . Tím také tento, v Americe proslavený, pilot ukončil svou leteckou kariéru.
Jeho letoun, nastříkaný červenou a bílou barvou, se jmenoval „Ten Romeo“. Nástřik letounu měl symbolizovat jeho rekordní lety. K nim patřil i rychlostní rekord k dosažení Severního pólu. Před rozpadem Sovětského svazu byl s tímto letounem v Rusku dvakrát a uskutečnil celkem čtyři lety dobré vůle do této země.
Výše uvedené jsem zpracoval podle stránky http://www.highbeam.com/doc/1P2-1328554.html.
O tom, jak je přelet posádky Čkalov, Bajdukov, Běljakov stále ve Spojených státech hodnocen, svědčí to, že 20. května 1974 byl ve Vancouvru (stát Washington, USA) vytvořen „Čkalovský výbor transpolárního přeletu“, jako nekomerční společenská organizace. 20. července 197 byl tam, všimněte si, prosím data, odehrálo se to uprostřed „studené války“!, tedy 38 roků poté, kdy tam posádka, jíž členem byl i Běljakov, přistála, „jako projev úcty k velkému ruskému národu“, otevřen památník. Ten byl nazván „Čkalovským monumentem“. I jedna ulice tam nese jeho jméno.
Jak bych tedy mohl nebýt hrdý na to, že jsem na takové škole studoval? Můj pocit hrdosti ale ostře kontrastuje s pocitem ukřivděnosti, který jsem zažil, a zažívám dodnes, v souvislosti se zákonem našeho parlamentu číslo 181 ze dne 8. června 2007. Zákon se jmenuje „O Ústavu pro studium totalitních režimů a o archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů“. Tento zákon, podLe mne jeden z nejostudnějších, které „zdobí“ náš právní řád, podepsali prezident Klaus, předseda vlády Topolánek a předseda Poslanecké sněmovny Vlček, tedy lidé, kteří se, kromě jiného, chlubí tím, jakými jsou demokraty.

Jaká je souvislost vašeho studia v Moninu s tímto zákonem?
Podle tohoto zákona, který by měl být řazen spíše mezi leges barbarorum, než mezi zákony demokratického právního státu, jsem byl na principu kolektivní viny, a to bez toho, že by nějaký soud vynesl jakýkoliv výrok vůči mé osobě, zbaven „spolehlivosti“, sice jen pro účely tohoto zákona, což nijak nezmenšuje diskriminační charakter onoho ustanovení, a to jen proto, že jsem, kromě svého členství v KSČ, absolvoval vysokou vojenskou školu v Sovětském svazu.

Není to příliš osobní, jestliže toto ustanovení zákona vztahujete na svou osobu?
Za nic jiného, než za svou osobní urážku, to považovat nemohu. Mohl bych se zeptat, jak si vůbec mohou zákonodárci dovolit něco podobného napsat do zákonu země? To má něco společného s právními poměry ve státě, jestliže jsou jeho občané na politickou objednávku společensky diskriminováni? Jestliže jsou občané, bez soudu, bez toho, že by byla zkoumána individuelní činnost každého z nich, prohlášeni za občany nespolehlivé?
Čím se to liší od postupu komunistických mocipánů, kteří mi v roce 1970, poté kdy jsem byl zbaven členské legitimace KSČ, odebrali de facto možnost vycestovat do Libye, abych mohl pokračovat v práci, kterou mne předtím pověřili, abych tam mohl zastupovat Československo ve věci šetření nehody jeho letadla, jež tam havarovalo? Ničím. Jen se tím naši zákonodárci ztotožňují s arogantními metodami komunistické moci. A při tom hlásají, že je třeba se s minulostí vyrovnat. To ale nelze udělat tak, že budou diskriminační metody minulého režimu jen v jiné formě přejímány a uplatňovány. Pro mne osobně je to jen vyjádřením „zamindrákovanosti“ dnešních našich zákonodárců, kteří asi nemají čisté ruce. A kteří se mylně domnívají, že se, špíny na svých rukou, zbaví tím, že ji budou házet na někoho jiného.
Přijetí a podpis tohoto zákona považuji za osobní diskriminaci, a za odsouzeníhodný hanebný čin. Osobně to vnímám jako urážku člověka, který celý život pro tuto zemi poctivě pracoval, který jí přísahal ochotu obětovat svůj život pro její obranu, který se této přísaze nikdy nezpronevěřil, který se ani ničím proti této zemi neprovinil, naopak, který ji, podle svých možností, vždy hájil a pro ni pracoval. Vraťme se však k debatě o „Plánu 1964“.

A co tedy vaše služba v ČSLA? Co jste tam získal pro posouzení onoho plánu?
Mezi rokem 1957 až 1960 jsem byl zástupcem velitele 46. bombardovací letecké divize a jako pilot se cvičil v bojovém použití letounu Il-28 (listopad 1957- červen 1960). Po zrušení divize jsem byl odvelen do Prahy k 7. letecké armádě.
1.10.1960 byl vytvořen smíšený operační svaz letectva. Dostalo se mu názvu 7. armáda letectva a protivzdušné obrany státu (7. A LaPVOS). Této armádě velel generál Zdeněk Kamenický. Plukovník Josef Kúkel byl velitelem letectva tohoto svazu a já byl ustanoven jeho náčelníkem štábu. Nařízením NGŠ ČSLA č. j. 006190/OMS z 22.4.1961 byl pak zřízen 1. samostatný smíšený letecký sbor (1. ssls). Do tohoto sboru bylo od 1.9.1961 vyčleněno letectvo, které bylo určeno pro podporu pozemních vojsk. Velením byl pověřen generál major Jozef Kúkel. Já se stal jeho náčelníkem štábu. Posléze nařízením NGŠ ČSLA č. j. 008442/18/62-OMS z 21.3.1962 byla ze sboru k 1.5.1962 vytvořena 10. letecká armáda. Jejím velitelem byl generál Josef Kúkel a já se stal náčelníkem štábu tohoto leteckého uskupení.
Tuto funkci jsem zastával až do konce srpna 1964. Dnem 1. září 1964 jsem byl uvolněn do zálohy a po domluvě mezi ministry obrany Lomským a dopravy Indrou, a samozřejmě po souhlase příslušného oddělení ÚVKSČ, v jehož nomenklatuře jsem byl, jsem byl převeden do resortu dopravy. V tomto resortu jsem pak dosloužil až do odchodu do starobního důchodu v roce 1983.
Co se pak týče onoho „Plánu 1964“, tak jsem čerpal z materiálů, které byly součástí projektu Parallel History Project on NATO and the Warshaw Pact (http://www.isn.ethz.ch/php/index.htm). Též jsem čerpal z projevu generála Otakara Rytíře z března 1968. Vlastnil jsem magnetofonovou pásku s tímto projevem, ten jsem pak na psacím stroji přepsal a autenticitu onoho přepisu mi ověřili mí přátelé, kteří generála Rytíře, a jeho charakteristický a nezaměnitelný způsob mluvy, osobně znali. Byli to, dnes již zesnulí, generálové Emil Hájek a generál Zdeněk Huml. Magnetofonový pásek s tímto projevem jsem svého času předal Ústavu soudobých dějin AV ČR.

Říkáte, že jste byl převeden do resortu dopravy. To se dělo bez vašeho souhlasu?
Nikoliv. Tak „totalitní“ onen režim přece jen nebyl. Byl se mnou proveden na politické půdě pohovor, byly mi sděleny důvody, pro které bych měl opustit resort, který mě vyškolil na vojenského pilota, poskytl mi i náležité vzdělání a výcvik, umožnil mi absolvování prestižní vysoké školy. Bylo mi vysvětleno, na jakou funkci bych měl v resortu dopravy přejít, co se ode mne očekává, byl jsem dotázán, zda souhlasím. Když jsem řekl „ano, souhlasím“ bylo mi jen s uspokojením sděleno: „To jsme rádi, že souhlasíš, jinak bys to dostal jako stranický úkol!“ Takže takto se prováděla tak zvaná kádrová práce. Alespoň s lidmi mého tehdejšího postavení a v těch resortech, o nichž jde řeč. Na počátku bylo přesvědčování a v případě jeho neúspěchu by pak případně bylo použito odvolání na na stranickou disciplinu.

Jak jste se za služby v ČSLA dostal k pracím na plánu 1964 v Generálním štábu armády?
Nebyl jsem důstojníkem, který by byl kádrovým pracovníkem GŠ ČSLA. Přímo na plánu jsem nepracoval. K tomu jsem se jako náčelník štábu letecké armády pochopitelně nedostal. O tom, že má, celkem asi pět pracovních dnů trvající, činnost na GŠ, mohla mít jistou návaznost na onen plán, se jen, a myslím, že důvodně, domnívám. Rozhodně jsem však k němu měl blíže, než řada generálů, se kterými byl v rámci projektu „PHP“ veden rozhovor.
Interviewovaný generál Pezl, který v té době byl řadovým pracovníkem Operační správy Generálního štábu, o tom v rozhovoru s Karlem Siebrem dne 11. listopadu 2003 (Oral History Interviews with Cezchoslovak Generals) říká, podotýkám, že velmi nepřesně: „Na některých základních úkolech plánování se potom podílely i skupiny asi pěti lidí z armád. Ti zpracovávali operační zámysl, který byl přijat“. Vidíte, zase tady máme pětičlennou skupinu, o které hovoří generál Hájek, když vzpomíná na rozhovory s příslušníky štábu 4. sovětské letecké armády v roce 1968.
Takovou „základní skupinou armády“, která se podílela „na základních úkolech plánování“ byla i pětičlenná skupina, jíž jsem byl členem. Pod „základními úkoly plánování“ myslí zřejmě generál Pezl nejen vlastní zpracovávání dokumentu, tedy onoho „Plánu 1964“, ale všechny činnosti, které sestavování onoho dokumentu, který „objevil“ Petr Luňák, předcházely.
Tím, že se odvolávám na slova generála Pezla, chci jen potvrdit, že i práce skupiny 10. letecké armády z roku 1963 mohla souviset s přípravou onoho plánu. Chtěl bych ale předeslat, že se neshoduji s tím, jak generál Pezl nazývá celý souhrn činností, který předchází zpracování vlastního plánu. Dost mě udivuje, že nerespektuje terminologii, která byla na vojenských vysokých školách Sovětského svazu, pravděpodobně také i na VAAZ, používána.
Tato činnost jako celek předcházející vlastnímu vedení bojové činnosti, byla totiž zahrnována pod pojem „organizace bojové činnosti“. Jestli tuto činnost nazveme „plánováním“, budiž. I to je možné. Ale nesmíme ji pak zužovat jen do sestavení jakéhosi plánu. Organizace bojové činnosti, chceme-li se v pojetí sovětské vojenské vědy dostat o stupínek výše, pak budeme hovořit o „organizaci činnosti vojsk v operaci“, představovala soubor činností, jichž zpracování plánu bylo jen součástí.
Podotýkám, že mnou uvedený termín „organizace činnosti vojsk v operaci“ je jen můj pracovní název. Vycházím z toho, že pojem „bojová činnost“ byl používán pro vyjádření vojenských aktivit vojsk do stupně divize. A touto oblastí činnosti vojsk se zabývá taktika. Přejdeme-li na stupeň vyšší, tedy k činnosti armád, skupin armád, frontů, pak se jí zabývá operační umění. A strategie? Ta se zabývá činností armád ve válce.
V dokumentaci, kterou se budeme zabývat, je to však prezentováno tak, jakoby zpracování plánu, jak oni říkají „plánu použití“ (jak nehezký a nepřípadný je to výraz!) byl vrcholem, či tvořil hlavní obsah, činnosti, která předchází vlastnímu jejímu vedení. Ve skutečnosti hlavním v celé oné etapě bylo něco zcela jiného.

Jak vy interpretujete pojem „základní úkoly plánování“? Tedy jak vy říkáte „organizace bojové činnosti“?
Rozhodně to nechápu jen jako zpracování vlastního dokumentu, který by byl nazván „plánem“, ale jako soubor činností, které zpracování vlastního plánu předcházely. Jen bych rád, aby pojem „plánování“ nebyl chápán tak, že obsahuje jen vlastní zpracování jakéhosi plánu. Ale že to je celý komplex činností, které musí být vykonány, aby bylo možno říci, že bylo v oblasti přijímání rozhodnutí a z nich vycházející tvorba štábních dokumentů učiněno vše, co je pro vedení bojové činnost potřebné.
Zpracování vlastního plánu činnosti, ať už ČSLA jako celku či Československého frontu nebo i činnosti letecké armády, bylo finální, závěrečnou, poslední fází, v celé řadě činností, které zpracování plánu předcházejí. O těchto nesmírně důležitých činnostech, které mají podstatný a nezastupitelný význam pro zpracování vlastního plánu, není, bohužel, ve vzpomínané literatuře ani zmínka. Rovněž v rozhovorech, které byly provedeny v rámci projektu PHP, se o tom málokterý z interviewovaných generálů zmiňuje, a pokud ano, tak jen velmi stručně, a řekl bych i povrchně a nepřesně. O tom ale ještě budu hovořit.

O co se opíráte, když tvrdíte, že zpracování plánu předchází řada nesmírně důležitých činností, kterým ale není věnována pozornost? Které to jsou činnosti?
Vycházím z toho, co jsem řekl už ve své první větě této části našeho rozhovoru. Že se opírám o znalosti získané při studiu na KVVA. Zde upřesňuji: a to v té části výuky, která se týká metodiky práce velitelů a štábů při organizování bojové činnosti. Vzpomeňte si, že už tam, kde jsem vás seznamoval s Leteckou akademií v Moninu, jsem, opíraje se o ruské prameny, uváděl, že připravovala velitelské kádry k té fázi jejich činnosti, která se nazývá „organizací bojové činnosti“. To znamená, že velitelé a štáby byli připravováni pro taktický stupeň vojsk.
Téměř jako kánon v sovětské armádě na všech stupních velení, tedy i na stupni operačním, platilo, a naše armáda toto přejímala, že sled činností velitele a štábů byl tento: přijetí nebo převzetí úkolu, ujasnění si úkolu, zhodnocení situace, přijetí rozhodnutí velitelem, schválení tohoto rozhodnutí tím, kdo vydával úkol, tedy nadřízeným stupněm velení. Pak následovalo vydání rozkazů podřízeným a zpracování plánu činnosti, byl-li takový plán potřebný, a organizace součinnosti.
Na nižších stupních velení, třeba letky či ještě pluku a divize, se plán nezpracovával. Nebyl potřebný, protože se těmto jednotkám úkol na dobu delší, než jeden den, nevydával. A obsáhnout činnost jednoho dne bylo možno bez nějakého dokumentu, který bychom mohli nazvat plánem. Pokud tedy budeme dále hovořit o „plánování“ činnosti ČSLA pro případ války, pak bych se rád držel tohoto schématu a zabýval se postupně jednotlivými fázemi onoho procesu: pochopitelně v té jeho části, kterou z hlediska činnosti frontového letectva považuji za podstatnou.

Rozumím. Ale, pokud vím, v KVVA jste se připravoval jen na činnost na taktickém stupni, to jest do stupně pluk a divize. Tady však hovoříme o stupni vyšším, podle sovětské metodiky stupni operačním, není-liž pravda?
Ano, v tom máte naprostou pravdu. Opakuji jen to, co jsem už řekl dříve. I v mé další činnosti už na štábu armády, kdy jsem se zúčastňoval cvičení velkého rozsahu, tedy té činnosti, která už se skrývá pod pojmem „operační umění“, jsem nezaznamenal jediný případ, kdy by tento sled činností velitelů a jejich štábů nebyl dodržen. Ne proto, že by to bylo dogma, ale proto, že to má svou logiku, že se vycházelo ze zkušeností války. Byly to postupy, kterými se řídili velitelé a štáby v době války. Z toho usuzuji, že platily pro všechny stupně velení, tedy i pro ty stupně nejvyšší. Zdůrazňuji, že tyto postupy mají svou logiku, kterou nelze obejít.
Nedodržování těchto postupů, podceňování jednotlivých kroků, nekvalitníjejich provedení, pak vede k tomu, že se prohrává boj, bitva, ale že se prohrává celá válka.

Teď bych velice rád slyšel o vás vedení alespoň jednoho příkladu z historie, kdy nedostaky nebo prohřešky v tomto směru vedly k prohře ve válce. Můžete mi to na nějakém příkladu vysvětlit?
Jistě a rád. Aniž bychom se pouštěli do rozsáhlých rozborů z historie válek. Proč myslíte, že německý Wehrmacht, který během několika let dokázal rozdrtit mohutné evropské armády a končil války s celými státy během několika týdnů či měsíců, utrpěl už v prvním půlroce války s Ruskem takové porážky, že se už nedokázal vzchopit a nakonec byl poražen takovým způsobem, že to bude po tisíciletí zářit dějinami, jako září dějinami porážka Římanů Hanibalem u Kán (Cannae) 2. srpna roku 216 před Kristem? Bylo to hlavně proto, že velení Wehrmachtu, a není rozhodující, která jména toto velení reprezentují, naprosto selhalo při oceňování svých vlastních možností, hrubě podcenilo svého protivníka a navíc naprosto nedocenilo význam faktoru prostoru, času a povětrnostních podmínek, se kterými se mohou setkat jeho armády v Bělorusku, na Ukrajině a v Rusku. V tom, podle mého soudu, spočívají hlavní příčiny, na jedné straně porážky a na druhé straně vítězství, co udivilo, udivuje a bude udivovat svět.

Teď bych se rád zeptal: proč vám tak chybí znalost těch plánovacích kroků, které podle vás měly předcházet zpracování Plánu 1964?
Proč? Protože teprve znalost těchto, zpracování vlastního plánu předcházejících, kroků, myslím tím konkrétní znalost jejich obsahu, tedy ne jen toho, zda se konaly, mi dovolí udělat si konečný úsudek o autenticitě onoho dokumentu. To znamená o jeho hodnověrnosti, o jeho pravosti v tom smyslu, zda to byl skutečně dokument, podle kterého měla být vedena činnost vojsk naší země v případě vzniku války.
Teprve znalost oněch kroků by mi dala jistotu, zda se jedná či nejedná jen o jakýsi cvičný dokument, kde „papír snese všechno“, že se nejedná o falsum, ale o dokument, podle které naše země měla aktivně vstoupit do války, vedené s použitím jaderných zbraní. Teprve znalost těchto, plánu předcházejících kroků, by mi dala jistotu, že se má země měla zúčastnit případné války, která bezprostředně a přímo ohrožovala samotnou existence státu i národa.
Generál Rytíř o několik let později, tedy v roce 1968, de facto akceptuje provedení zničujících jaderných úderů na Německo, „…bude válka, padne sedm úderů na Německo, Německo bude zlikvidováno, osm se říkalo, ne sedm, já jsem se spletl…“ (projev z počátku roku 1968, Ústav pro soudobé dějiny).
Někdy kolem roku 1964, ve svém dokladu, který přednesl pravděpodobně nejvyšším státním funkcionářům, říká, že „náš stát se všemi svými zdroji bude vystaven velmi soustředěnému útoku a úderu zbraní hromadného ničení nepřítele do celé jeho hloubky, což si vynutí přijímat na teritoriu nejradikálnější opatření k zachování prosté existence našich národů“ . (Rytíř v roce 1964-65, Fučík, Stín…).
Osobně si nedovedu představit, jakými radikálními opatřeními by bylo možno zachovat prostou existenci národa, na jehož území (tedy na 127.896 km2 při 15,395.970 obyvatelích v roce 1983) by explodovaly desítky či stovky jaderných a termojaderných pum. Vždyť už v roce 1960 „ se počítalo s tím, že NATO by mohlo napadnout 40 až 45 objektů v naší zemi s použitím 63 až 75 atomových pum a náloží s účinností od 10 kt do 5 Mt (z toho 21 úderů na letiště). Do D5 (tedy do 5. dne války) bylo třeba počítat s 260 až 325 údery nukleárními zbraněmi mohutnosti mezi 2 kt až 5 Mt“ (Luňák, Plánování nemyslitelného, Dokořán+ Ústav pro soudobé dějiny, Praha, 2007).
Po takovém Armageddonu by snad bylo možno doufat, že alespoň jeskyně Pekárna v Moravském krasu, kterou lidské plémě obývalo 1000 let, by zůstala vhodným útulkem pro těch několik desítek přeživších. Ale dělat nějaká radikální opatření k záchraně národa? Když jsme před tím připustili, abychom se takové války zúčastnili a tedy i připustili, že na nás dopadnou tyto údery? Kdo by tato opatření dělal? Někdo, kdo by měl od Boha výsadu, že to se zdravým rozumem a v náležité fyzické kondici přežije?
Teprve konkrétní znalost všech kroků, které musely předcházet zpracování onoho plánu, by mi dovolila udělat si a vyslovit konečný úsudek i o lidech, kteří vedli v oné době tuto zemi, udělat si úsudek o jejich smyslu pro odpovědnost za osud národa, v jehož čele stáli, a, pokud se týče vojenských činitelů nejvyšší úrovně, z nichž některé jsem osobně znal, úsudek i o jejich skutečných kvalitách nejen jako vojenských profesionálů, ale i jako mužů-vlastenců. Teprve znalost toho všeho by mi umožnila, abych i touto cestou si dovolil vyjádřit memento pro politické představitele dneška, aby se v tomto směru poučili z chyb svých předchůdců, od kterých převzali v roce 1989 správu této země a správu tohoto státu.

Zdá se mi, že je jistý časový nesoulad mezi Plánem 1964 a vaší prací na GŠ, o které říkáte, že se uskutečnila v roce 1963.
Ano, tak se to jistě může jevit. Já si sice dnes nejsem naprosto jist datem, kdy jsme na GŠ pracovali. Vím však zcela bezpečně, že to bylo po rozuzlení „Karibské krize“, tedy mezi podzimem roku 1962 a jarem roku 1964, kdy už jsem věděl, že ČSLA opustím.
Také vím zcela bezpečně, jaké byly hlavní výstupy tehdejší naší práce. Tyto „výstupy“ měly formu konkrétních bojových rozkazů. Ty jsem osobně koncipoval a pak i spolupodepisoval s velitelem armády. Jistě by se dalo přesně zjistit, kdy jsme na GŠ pracovali. Pokud se ovšem dokumentace GŠ ještě nachází v archivech a nebyla skartována. Či předána ke studiu dnešním našim spojencům, tehdejším protivníkům, k hlubokému studiu. Bylo by ostatně velice zajímavé dozvědět se, jak je v podobných případech postupováno, když je celý stát převeden z jednoho tábora do druhého, z jedné strany fronty studené války na stranu druhou. Má vůbec v podobných případech státní servilita nějaké, zákonem stanovené, meze? Nevím!

To jsou zajímavé otázky. Jednak nerozumím tomu, když říkáte, že náš stát byl „převeden z jedné fronty studené války na druhou stranu fronty“. Druhou otázkou pak je, co se mohlo stát s archivovanou dokumentací přísně tajného charakteru, jíž obsahem byly úkoly čs. armády v případě války? Myslím, co se s nimi stalo po zrušení Varšavské smlouvy a po vstupu naší země do NATO?
Otázky a odpovědi na ně jsou nejen zajímavé, ale také velice důležité. Nejprve tedy k první otázce. Pozastavujete se nad tím, že náš stát byl převeden z jedné strany fronty studené války na stranu druhou. Vaše nejistota v tomto směru může vyplývat z úvahy, že studená válka již neprobíhá a tedy i postavení bývalých protivníků je dnes zcela jiné. To se však může tak jevit jen při pohledu politologů či propagandistů, možná také některých politiků. Profesionální voják se na toto však podobným způsobem dívat nemůže. Ten musí stále vycházet z reálií. A mezi ně patří vojenské doktríny, budování armád, nemyslím tím budování, co do šíře, ale jejich stálé zdokonalování, vývoj a osvojování si nové techniky a tak dále a tak podobně.
Neoddiskutovatelnou reálií je to, že se náš stát stal členem Severoatlantické aliance a tedy i její vojenské složky NATO- a že promyšleně, cíleně, byla podkopána schopnost státu samostatně bránit svou existenci a jeho obrana byla téměř stoprocentně vložena do cizích rukou.

Myslíte si, že předtím, než náš stát se stal členem Severoatlantické aliance, byl schopen se bránit sám, samostatně?
Jistěže nebyl, jestliže budeme reálně vycházet z tehdejší situace, kdy proti sobě nestály jednotlivé státy, ale uskupení států. I tehdy jsme byli schopni bránit se proti soustředěnému útoku ze strany tehdejšího pravděpodobného protivníka jen ve spojenectví se státy Varšavské smlouvy. Co se ale odehrálo po roce 1989, to už je situace zcela jiná: dnes už naše armáda, či to, co se ještě armádou suverénního státu může nazývat, je koncipována k řešení zcela jiných úkolů. Že by to byly úkoly obranné, jak by i vyplývalo z názvu ministerstva, které ji řídí, si lze fabulovat jen s velikou dávkou fantazie.
Kdy tedy vezmeme jen jednu z uvedených položek-vojenskou doktrínu- pak na jedné straně musíme vidět, že naše doktrína je asi zcela totožná se současnou doktrínou NATO. Na druhé straně stojí doktrína Ruské federace.

Proč zrovna berete v úvahu Ruskou federaci?
A koho jiného bych měl za potenciálního protivníka považovat? Nikoho jiného na evropském kontinentu nevidím.
A Ruská federace, pokud je mi známo, považuje stále NATO, za prvořadou hrozbu pro svůj stát.

Opravdu je to tak?
Ano, jen se podívejme, co se uvádí ve vojenské doktríně Ruské federace (http://www.scrf.gov.ru/documents/33.html). Mezi vnějšími vojenskými nebezpečími, jež ohrožují Rusko, je tam na prvním místě uvedena „snaha dát silovému potenciálu Organizace Atlantické smlouvy (NATO) globální funkce, které budou realizovány s narušením norem mezinárodního práva“ a „snaha přiblížit vojenskou infrastrukturu zemí-členů NATO k hranicím Ruské federace, kromě jiného též cestou rozšiřování tohoto bloku“.
Pro nás, jako členy aliance NATO, to samozřejmě znamená jediné. Jestliže taková činnost NATO bude námi podporována a my se na oněch aktivitách budeme podílet, pak se náš stát, oproti, desítky let trvajícímu, spojenectví se Sovětským svazem, potažmo Ruskem, stává dnes jeho potenciálním protivníkem, který může být v Rusku považován za toho, kdo je vojensky může ohrožovat.
To je reálie, kterou nelze nerespektovat, bez ohledu na to, zda s názorem, který je vtělen do ruské doktríny, souhlasíme či nesouhlasíme. Žádný vojenský činitel, kdekoliv ve světě, nemůže kalkulovat jen s tím, co o něm říká, či čím jej ujišťuje, druhá strana, která stojí potenciálně na protivné straně. Rozhodujícím není tedy to, co si o naší činnosti myslíme my, ale to, jak je tato naše činnost hodnocena druhou stranou. Bez diskuze je ale to, že poprvé od roku 1935 stojí naše země na straně těch, kteří proti Rusku stáli už v době studené války, respektive před rokem 1989. Ostatně: cožpak dnešní mediální sféra, která je plně ve službách státní politiky, nepracuje intenzivně k tomu, aby bylo Rusko u nás jako potenciální protivník vnímáno?

Nezlobte se, ale myslím si, že v tomto okamžiku silně přeháníte. Sám nepozoruji, že by u nás byla vedena protiruská propaganda, zejména ne ve směru ovlivňování naší veřejnosti.
Nemám vám za zlé, že si to myslíte. Pro mne třeba to, co se odehrálo kolem pohřbu bývalého prezidenta V. Havla, je pro mne naopak důkazem, že tomu tak je. Jinak si neumím vysvětlit některé články tisku.

Které články máte na mysli? A který tisk?
Mohl bych o tom podrobněji hovořit, ale to bychom hodně odešli od tématu. Myslím si, že se k tomu ještě dostaneme, že nás k této otázce dovede logika našeho rozhovoru.
Tak tedy k Druhé části vaší otázky. Ta směřuje k osudu vojenské dokumentace, která sloužila k přípravě na vedení války. Jaký je její osud v době, kdy naše země přešla na stranu „protivníka“, tedy do tábora toho, před nímž tato dokumentace byla dříve pečlivě utajována?
Odpověď na tuto otázku je pro mne důležitá hlavně proto, že by mohla podstatně podepřít mé pochybnosti o autenticitě onoho „Plánu 1964“. Sám neznám na ni odpověď a mohu jen spekulovat. V poslední době jsem se dozvěděl, že na příklad u našich severních sousedů, Poláků, tato otázka vyvolala jistou diskuzi.

Co máte na mysli?
Na stránce http://www.novpol.ru/index.php?id=777 z 3/2007 jsem četl záznam besedy s Terezou Rakovskou Harm-Stoneovou. Jmenovaná žena je či byla (nevím, zda je ještě mezi živými) politoložkou, specialistkou na oblast vnitřní a zahraniční politiky zemí bývalého sovětského bloku, profesorkou Karltonské univerzity v Ottawě (Kanada). Byla ředitelkou Institutu výzkumů SSSR a Východní Evropy Karltonské univerzity (1972-1974), přednášela ve Vojenské námořní akademii USA v Annapolisu (1989-1990), byla vědeckou spolupracovnicí Harvardského střediska studií Ruska. Je autorkou početných článků a monografií, které jsou věnovány mezinárodním vztahům uvnitř SSSR, nejnovější historii zemí Střední a Východní Evropy, jakož i zemí bývalého SSSR. V letech 1984-1986 byla redaktorkou a spoluautorkou v Ottawě vydané monografie, která byla věnována politické a vojenské integrace zemí Varšavské smlouvy. Tedy dostatečně úctyhodné renomé, že?

Co tedy bylo v Polsku diskutováno a jaký to má vztah k naší účasti ve Varšavské smlouvě? V daný moment pak k otázce zveřejnění tajných dokumentů. A proč vás toto tak zajímá?
Nejprve tedy několik vět o tom, co bylo v souvislosti s odtajněním archivů Varšavské smlouvy diskutováno v Polsku. Toto odtajnění se uskutečnilo na základě rozhodnutí polského ministra obrany Bronislava Sikorského. Politici strany „Právo a spravedlnost“ to považovali za správné.
Na druhé straně představitel strany „Občanská platforma“, současný polský prezident Bronislav Komorovský, měl za to, že zveřejnění dokumentů Varšavské smlouvy, zvláště pak válečných plánů, postaví do nepříznivého světla USA a NATO, protože jejich pumami a raketami měla být zničena polská města.
Nejzuřivějšími odpůrci takového zveřejnění byli straničtí představitelé „Svazu demokratických levých sil“, z nichž někteří prohlásili, že „Polsko tím porušilo úmluvu, která byla jednomyslně přijata státy-účastníky Varšavské smlouvy v době rozpuštění toho paktu z roku 1991 o neodtajňování dokumentace“.
To je i pro nás velice důležitá zpráva, neboť se přímo dotýká zveřejnění onoho „Plánu 1964“. Můžeme se tedy oprávněně ptát, zda „nalezení“ a zveřejnění našeho „Plánu 1964“ nebylo rovněž hrubým porušením úmluvy, kterou v době rozpuštění Varšavské smlouvy i představitelé naší země uzavřeli. Jasná odpověď na takovou otázku by také vnesla světlo na to, zda se jedná či nejedná o reálný plán, jako o součást dokumentace, jež měla stále zůstat utajena před veřejností.
A či si máme myslet, že v tomto směru se naše vedení nechová o mnoho lépe, než se choval Hitler, který uzavřené smlouvy dodržoval jen do té míry, pokud to považoval za, pro sebe, výhodné. Jestli onen „plán 1964“ byl zveřejněn navzdory úmluvě, že jako součást dokumentace Varšavské smlouvy, bude utajen do té doby, dokud se všechny zúčastněné strany na odtajnění nedohodnou, pak je na místě otázka, proč nebyla zveřejněna řada dalších, nesmírně závažných, dokumentů, ze kterých by bylo možno usoudit na mnoho dalších věcí. Možná, že naše politické vedení se chová obdobně,jak to i připouští jmenovaná profesorka.

Co na toto říkala profesorka Rakovská?
Její odpověď je zajímavá. Jednak proto, že jsem se dozvěděl potvrzení toho, o čem jsem už hovořil, že totiž při rozpuštění Varšavské smlouvy byla uzavřena úmluva o tom, jak má být naloženo s relevantní dokumentací. Profesorka se na jedné straně dovolává jednoho ze základních principů mezinárodního práva, že „pacta servanda sunt“, to jest, že smlouvy se musí plnit. Tuto zásadu chápu tak, že smlouvy s emus plnit do té doby, pokud se účastníci smlouvy nedohodnou, že už smlouvu plnit neí třeba. Opačný případ je nazýván věrolomností. Proto také Sovětský svaz byl oprávněn hodnotit své napadení hitlerovským Německem 22. června 1941 jako věrolomné napadení. To bylo v rozporu se smlouvou o nenapadení uzavřenou v roce 1939.
Na druhé straně profesorka Rakovská připouští, že smlouvy není třeba dodržovat. Říká, že je třeba věnovat pozornost tomu, kdo a proč onu smlouvu uzavřel a podle toho s ní jednat.
Čili jinými slovy: smlouvu budu dodržovat jen podle vlastní úvahy. Nikoliv podle toho, k čemu jsem se zavázal, a tedy, že ji mohu rozvázat jen po dohodě s druhou smluvní stranou. Dovedení této myšlenky do důsledků znamená, podle mého názoru, že jakoukoliv smlouvu budu dodržovat jen potud, pokud se mi to bude hodit. Chápete, že při takovém přístupu se veškeré mezinárodní právo zhroutí? A zhroutí se nejen právo mezinárodní. To bych si troufal tvrdit, ač nejsem právní odborník. To mi napovídá selský rozum.
Nepostupovali naši „objevitelé“ onoho „Plánu použití ČSLA ve válce“ z roku 1964 podle této zásady? Nekráčeli také ve stopách A.Hitlera, který trhal uzavřené smlouvy, jestliže uvážil, že je pro něj nevýhodné se jimi nadále řídit?
Anebo, a to je druhá možnost: bylo kýmsi umožněno, aby byl tento „Plán 1964“ byl dán veřejnosti k dispozic tím, že bude „nalezen“ a zveřejněn také proto, že sice nikdy nebyl součástí souboru veškeré operační dokumentace Generálního štábu ČSLA, a že je tudíž z hlediska jeho vydání bývalému „protivníkovi“ neškodný a jeho publikování tedy není v rozporu s dohodou, která byla uzavřena v okamžiku likvidace Varšavské smlouvy? Že se však po jeho „nalezení a zveřejnění“ bude velice hodit jako propagandistický nástroj ve službách zákona o protiprávnosti komunistického režimu?
Všechny tyto otázky by měly být zodpovězeny, abychom si mohli učinit konečný závěr o tom, jaký dokument to vlastně byl „nalezen“ a publikován!

To bylo vše, co lze vyvodit z onoho rozhovoru s profesorkou Rakovskou?
Nikoliv. Další, pro naši debatu důležitou, informací je to, že v Polsku byl rozhodnutím ministra Sikorského odtajněn tak zvaný „plán válečné činnosti“ («план военных действий»). Všimněte si, že je v Polsku použit zcela jiný název dokumentu, než u nás. A to zřejmě název analogického dokumentu. V naší zemi je prezentován jako „plán použití“ («план использования»). V Polsku použitý výraz je mnohem výstižnější a realitě odpovídající. Lze se tedy, pochopitelně, také ptát: jestliže, jak se to říká u nás, bylo cosi kýmsi v Moskvě nadiktováno a námi v podstatě bez odmluv a námitek přijímáno, jak si vysvětlíme skutečnost, že směrem k naší zemi někdo nadiktuje výraz «использование» a v diktátě směrem k našim sousedům použije zcela odlišný výraz? Jak vidíte, otázky spíše přibývají, než by jich mělo ubývat! Samozřejmě, že to jen vrší důvody k mým pochybnostem o autenticitě dokumentu.
Ve vztahu k Plánu 1964 , jak usuzuji, je však zřejmě relevantní, že jsem se v roce 1963, jako člen pracovní skupiny 10. letecké armády (10.LA), podílel v Generálním štábu ČSLA na rozpracování dokumentace pro počáteční etapu případné války. Tehdy jsme tomu říkali „ostrá“ dokumentace. Tuto pracovní skupinu tvořili: velitel 10. letecké armády generál Josef Kúkel, náčelník operačního oddělení armády plukovník František Záboj, hlavní letovod-šturman armády plukovník František Richter, náčelník týlu armády plukovník, pozdější generál, Zdeněk Huml a já jako náčelník štábu armády.
Mezi dobou, kdy jsme v tomto složení na GŠ ČSLA pracovali, a dobou, kdy jsem studoval onen „Plán 1964“ a kdy jsem zpracovával připomínky pro profesora Mastného, uplynulo více než čtyřicet let. Za tuto dobu mnoho podrobností z této práce si už nepamatuji. Mnohé by snad mohlo oživit to, kdybych dostal do ruky dokumenty, které jsem tam zpracovával a spolu s velitelem armády, jak mi to příslušelo podle vojenských řádů, podepisoval. Avšak zásadní věci, jako metodika práce, hlavní její obsah, si však pamatuji velice dobře. Také proto, že metodika práce byla standardní pro armády Varšavské smlouvy, cvičili jsme se podle ní, dokonce bych použil výrazu, že nám to dnes a denně bylo „vtloukáno“ do hlavy. Tato metodika určovala, jak má vypadat činnost velitele a štábů při organizaci bojové činnosti ve válce. Podtrhuji, že budu používat pojem „bojová činnost“, ač se jednalo o vyšší, z hlediska dělení vojenského umění, stupeň, stupeň operační.

Jistě bylo pro vás neobvyklé, že jste měl, spolu se svými soudruhy, pracovat na něčem tak významném.
Nebudu skrývat, že tato práce byla pro nás všechny zcela nová, svým charakterem ojedinělá, činnost, jejíž dopady jsme si velice dobře uvědomovali. Věděli jsme, že se zde nejedná o jakousi cvičnou dokumentaci, kde „papír snese vše“, ale o přípravu dokumentů, podle kterých, třeba příštího dne, by se byli museli rozhodovat velitelé divizí a pluků, a podle kterých by byli lidé posíláni do boje, aby nasazovali své životy a jistě i umírali.
Vím zcela určitě, že nikdo z nás nebral svou práci tam na lehkou váhu, protože si byl vědom vysoké odpovědnosti. Mimochodem: dovedete se dnes vžít do myšlení mužů, kteří dělají takovou odpovědnou práci, plníce rozkazy a slova přísahy, jsouce přesvědčeni, že slouží své vlasti, když jejich činnost je po několika desetiletích jinými muži, z nichž mnozí se pod všemožnými záminkami vyhnuli té nejčestnější povinnosti, která může být muži uložena, bude označena za činnost zločinnou či zločinu pomáhající?
Jakoby v této době už neexistoval na druhé straně oceánu genocidní plán, který počítal s tím, že i této zemi budou zasazeny možná desítky či stovky z oněch více než třech tisíc atomových úderů? Plán či podobným plánům jsme čelili. O tom jsem přesvědčen ještě dnes, po tolika letech! I když, a to musím podtrhnout, v oné době jsme o existenci těchto plánů, neměli tušení. Což jistě neplatilo o příslušných činitelích v Moskvě. Ti ony plány určitě znali, díky dobré práci své rozvědky, A možná i díky tomu, že informace o tom, že takové plány existují, byla součástí politiky vyvolávání strachu!

Nejsou to, promiňte mi, jen vaše osobní názory? Jak ona práce byla chápána všemi ostatními z vaší pětičlenné skupiny?
Nikoho z oněch čtyřech dalších členů naší skupiny se už nemohu optat na jejich dnešní názor. Všichni již odpočívají, když ne v leteckém nebi, tak ale jistě na cestě do něj! Nebyl jsem sám, kdo si uvědomoval závažnost této práce. O všech čtyřech dalších mužích z naší skupiny, zejména pak o jejich morálce a vztahu k tomu, co nazýváme svou vlastí, nemám nejmenší pochyby.
Konec konců o jejich postojích k této zemi snad dosvědčí i toto: žádný z těchto pěti mužů neposkvrnil v roce 1968 svou čest, všichni se postavili kriticky k invazi do naší země a za tyto své postoje i pak pykali. Zbavením členství ve straně, které tolik věnovali (to by bylo to nejméně tragické!), odstraněním od své dosavadní práce, vyhozením z armády. Jako příklad bych uvedl plukovníka Františka Richtera: ten po vyhazovu z armády, když jen „o vlas“ unikl fyzické likvidaci, která by jej byla čekala v případě ustanovení tak zvané „dělnicko-rolnické vlády“, pracoval jistou dobu jako dřevorubec. Když si chtěl studiem na průmyslovce získat nějakou civilní profesi, tak mu jeho žádosti nebylo vyhověno. Každý z této pětice mužů-vojáků této země-byl nějakým způsobem diskriminován.
Teď bych ale rád pokračoval rozhovorem o vlastním „Plánu 1964“. O tom, zda se jednalo skutečně o plán činnosti ČSLA v tak rozsáhlé operaci, jak by z něho vyplývalo, budeme hovořit později. Nejprve ale chci se ještě vrátit k již nadhozenému tématu. Chci podrobněji pohovořit o jednom slově, které v názvu zveřejněného dokumentu bylo použito. Jedná se o slovo „použití“. V ruském, generálem Voštěrou ručně psaném, dokumentu, je použit pojem „использование“. Podle německého generála Dejma, který se k tomu také vyjadřoval, měl být použit případnější pojem „применение“. Generál Zachariáš, který se k tomu rovněž vyslovil, si myslí, že „smysl obou slov je v podstatě stejný“ a jedná se „jenom o chybu toho, kdo to psal“. Takový názor akceptovat nemohu. Oba pojmy „использоваание“ i „применение“ nevystihují přesně podstatu věci a neměly být použity. I když „применение“ by mohlo být přece jen poněkud bližší k vystižení toho, oč šlo.
Podle „Slovníku ruského jazyka“, Moskva, Russkij jazyk, 1984, má slovo „применение“ tento význam: „provést ve skutečnosti“ („осуществить на деле“), na příklad „použít novou metodu“ (применить новый метод), nebo „přijmout přísná opatření“ (применить строгие меры). „Použít“, „upotřebit“ (tedy „применить“) však celou armádu jednoho státu, to se mi jeví jako nemístné a nevhodné. Snad v pojetí některých sovětských generálů, pro něž možná celá československá armáda by byla v oné válce skutečně jen „věcí na jednorázové použití“.
Jako ještě méně vhodné se mi jeví použití slova „использование“. Význam tohoto ruského slova spočívá ve vyjádření toho, že něco bylo použito užitečně. Na příklad „využít specialistu“, „použít materiál“. „využít příležitost“, využít maximálně techniku“, „využít zkušenost odborníků“.
V tomto smyslu ale nejde jen o nevhodně použitá slova v ruském překladu. Ani v českém jazyce nebyla věnována dostatečná péče významové čistotě jazyka, když byla spojena dvě slova „plán“ a „použití“.

Opravdu si myslíte, že je to až tak důležité, jak je dokument nazván?
To si opravdu myslím. Název každého dokumentu musí vystihovat jeho podstatu. Není náhodou to, jakou pozornost věnují na příklad Američané názvu svých vojenských operací, důkazem pro toto mé tvrzení? A to navzdory tomu, že je to zlehčováno až zesměšňováno již vzpomínaným Ingersollem?

Co teď máte na mysli?
Americký novinář Ralph Ingersoll ve své knize „Top secret“, o které jsme už hovořili, vypráví s velkou dávkou sarkasmu tuto příhodu: „Den poté, kdy Patton překročil Rýn, vystoupil jako první na ranním shromáždění malý záložní podplukovník, který u nás sloužil jako styčný důstojník s 3. armádou. Přijel k nám v předvečer z místa přepravy. Doložil s klidnou tváří: „Generál Patton a třetí armáda Spojených států včera překročili Rýn bez toho, že by byl uskutečněn předběžný výsadek parašutistů, bez toho, že by celé britské a americké námořnictvo tomu pomáhalo, bez toho, že by byla vytvořena největší dýmová clona-největší v historii současné války- aniž si zajistil: zásobování proviantem na tři měsíce a podporu ještě jedné americké armády, aniž provedl dělostřeleckou přípravu a dokonce aniž vymyslel pro tuto operaci kódový název". To jsou hodně kousavá slova, že?
V našem případě šlo o mnohostrannou činnost ohromných lidských mas a vojenské techniky ve válce a myslet si či uvažovat à priori o tom, že toto bude „použito“ jako nějaká věc či nástroj, aby to buď bylo obětováno, nebo aby se z toho staly nakonec jen ubohé zbytky toho, co bylo s tak obrovským úsilím vytvořeno, se mi nejeví vhodným. Nejde ale o jazykovou stránku. Znova zdůrazňuji, že jde o samotnou podstatu toho, co má každý dokument, tedy i tento „plán“ představovat. Zřejmě autoři tohoto plánu si nebyli vůbec jisti, jak nazvat operaci, která měla být uskutečněna podle toho plánu: jednalo se o obranou či útočnou nebo nějakou jinou variantu válečné operace? Anebo to rovněž považovali za jakousi hru, která je spíše virtuální než něco, co by v reálném životě mělo naději na úspěch?
Možná, že se dokonce báli použít slovo „útočný“, aby je snad někdo neobvinil z agresivních úmyslů. Možná, že ani nečetli celé dílo „O válce“ teoretika válečnictví Clausewitze, který se v tomto směru vyjádřil zcela jednoznačně.

Mohl byste mi objasnit, proč se znovu dovoláváte Clausewitze?
Prosím. Hovořil jsem o tom již dříve. Stojí to však za opakování. Clausewitz vyslovil a zdůvodňoval myšlenku, že „…rychlý, důrazný přechod k útoku…je nejskvělejší stránkou obrany; kdo na něj nemyslí, anebo spíše, kdo jej nezařadí do pojmu obrany, ten nikdy nepochopí převahu obrany…je hrubým omylem, chápeme-li útok vždy jen jako přepad a představujeme-li si tedy obranu jen jako tíseň a zmatek.” (Carl von Clausewitz, O válce. Vydala Academia, Praha, 2008).
Soudím, že k tomu není třeba cokoliv dodávat.

Proč přikládáte takový význam převzetí úkolu pro ČSLA?
Je to zejména proto, že se jednalo o úkol, který svým významem a dopadem přesahoval vše, co bylo možné si až do té doby představit. Jednalo se totiž o použití jaderných zbraní Československou lidovou armádou. V podstatě tedy o zapojení naší země do jaderné války. A navíc s použitím cizích zbraní! Zbraní, které nebyly součástí výzbroje naší armády!
Má proto, zejména dnes, z historického pohledu, zcela mimořádný význam znalost toho, kdo může takový úkol uložit armádě státu, který z hlediska mezinárodně-právního postavení je státem suverénním, členem celosvětové organizace – Organizace spojených národů. A kdo tedy v tomto státě byl oprávněn takový úkol převzít.

Proč říkáte, že znalost toho má svůj význam i dnes?
Protože i dnes jsme členy vojenské aliance, v níž při nejmenším tři členové jsou vlastníky jaderných zbraní. Nelze tedy vyloučit, že při plnění článku č. 5 Severoatlantické smlouvy budou použity jaderné zbraně některým z těchto členů. A že i naše armáda bude jistým způsobem s jejich použitím spojena. A to přesto, že jsem zatím neslyšel, že by třeba naše současné letectvo bylo k použití těchto zbraní cvičeno a že by jich mohlo použít obdobným způsobem, jak by to snad vyplývalo z „plánu 1964“. Nebo že by naši političtí představitelé důsledně a nekompromisně prohlásili, že náš stát, jako člen Severoatlantické smlouvy, se nikdy nehodlá stát někým, kdo použije jaderných zbraní či kdo bude žádat o to, aby takové zbraně byly v jeho prospěch použity.
Pravděpodobný protivník však těžko bude rozlišovat, která z armád aliance v daném konfliktu tyto zbraně používá a bude schopen selektivně čelit jen tomu, kdo je používá. Protivník bude pohlížet na svého nepřítele jako na celek. O tom snad nelze pochybovat. To, co se v současnosti odehrává kolem Američany budovaného systému PRO, můj názor jen potvrzuje.

Mohl byste toto, prosím, upřesnit.
Beze všeho. Ruskem je budování tak zvaného evropského systému PRO vnímáno a oceňováno jako budování prvního strategického sledu protiraketové obrany amerického území. A nejen ruští vojenští odborníci, ale i nejvyšší představitelé Ruska, jako na příklad prezident Mdvěděv, dávají nepokrytě najevo, že by jejich údery byly vedeny na kterýkoliv prvek tohoto systému. Tedy i třeba ten, který se bude nacházet na našem území. To má svou vojenskou logiku, byť by to někteří naši publicisté či politici hodnotili jako „vyhrožování“.

Co na tom vidíte tak mimořádného, že se počítalo i s tím, že atomové zbraně použije i naše armáda? Vždyť s použitím jaderných zbraní se počítalo, jistě i cvičilo. I sám jste se cvičil v používání těchto zbraní, jak o tom píšete ve své knize. A nebylo snad na tom nic mimořádného, jestli tyto zbraně mají být použity, či ne? Když už dvakrát ve dvacátém století tato zbraň použita byla?
Máte pravdu v tom, že nešlo o použití zcela nové zbraně, ještě nikdy předtím nepoužité. Ostatně: jestli to byla zbraň či nikoliv, co bylo použito v době Druhé světové války, to jsme si již vysvětlili nebo se k tomu ještě dostaneme.
Poté když byly atomové pumy použity proti Japonsku, tak se po válce o nich hovořilo velice otevřeně jako o zbraních hromadného ničení. Postupně se držiteli těchto zbraní stalo několik velmocí. To vše je jistě pravdou. Ale tentokrát je měla použít armáda našeho státu, byť v rámci činnosti celé Varšavské smlouvy. Naše armáda, konkrétně její vojenské letectvo, měla použít zbraň, jinými slovy letecké pumy, které nebyly součástí její výzbroje.

Skutečnost, že tyto pumy nebyly součástí výzbroje naší armády, přece nemůže mít nějaký zásadní význam, nebo ano?
Tady se mýlíte. Každá zbraň, každý druh munice, všechen materiál, kterým armáda má disponovat, musí být nejprve přijat do výzbroje armády. O každé zbrani, o každém druhu munice, o každém druhu letecké pumy, který se má stát součástí výzbroje armády, musí voják, který ji má použít, získat spoustu informací a být i náležitě vycvičen s tím, jak s takou zbraní, municí, leteckou pumou, nakládat. Dovedete si třeba představit, že byste si koupil zcela nový typ televizoru a neobdržel k němu návod k obsluze? A zde se jednalo o typ pumy, o které žádný příslušník 10. letecké armády neměl absolutně žádnou znalost, s níž neměl absolutně žádnou zkušenost.
I poučování v tomto směru, neřku-li výcvik, kterého se některým letcům v oněch letech dostalo, spíše připomínalo jakousi dětskou hru.
Poslyšte, co o tom píše jeden z příslušníků 28. stíhacího bombardovacího pluku, tedy pluku, u něhož se piloti připravovali k provádění odhozu atomových pum (AP) z letounů Su-7BM:
„V roce 1964 jsem dostal příkaz dostavit se, spolu s dalšími kolegy, na přerovské letiště. Byli jsme tam přivedeni k hangáru, vedle kterého byl zaparkován velkokapacitní vrtulník Mi-6 se sovětskými výsostnými znaky. V hangáru byl umístěn letoun Su-7BM, vedle letounu stál manipulační vozík přikrytý plachtou. Byli jsme seznámeni se způsobem využití letounu jako nosiče atomové pumy a přístrojem PBK- 2, který zabezpečoval její automatický odhoz. Pro použití AP musí být namontován specielní závěsník, který je vybaven zařízením pro kontrolu a aktivaci AP před letem. Byla odstraněna plachta z vozíku, na kterém AP ležela. Bylo nám sděleno, že puma má malou ráži- bližší údaje však nám nesdělili. Pumu jsem si pozorně prohlížel, hmátnul jsem na ni a zdálo se mi, že část jejího pláště byla zhotovena z kompozitu. Myslím si, že to byla maketa, důkaz pro to ale nemám.“ (Ing Josef Kloboučník, Zpravodaj Svazu letců ČR, č. 54/2010).
Lze si myslet, že taková instruktáž může být dostačující pro použití AP? Vůbec už nehovořím o tom, s jakými pocity asi vnímali všechno to, co se o svých budoucích úkolech, jako vykonavatelů „Posledního soudu“ mysleli muži, kteří k použití takové zbraně byli určeni. Nakolik sami byli vnitřně smířeni se svou úlohou v případné válce, jakmile jejich uvažování přesáhlo rámec výcviku, který z hlediska pilotního byl jistě velice přitažlivý a který, podle vyjádření jednoho z nich, velice rádi létali. Vždyť to v podstatě byla vyšší pilotáž. A těžko by se mezi stíhači našel někdo, kdo by něco takového nelétal rád! A nemyslíte, že i takové úvahy mohou být pro vojáka, který má něco podobného pak vykonávat, nedůležité? Tito muži přece nebyli jakýmisi dobře vycvičenými automaty, kteří by nepřemýšleli o svém „džobu“!
Ani první použití AP, o kterém rozhodl prezident Spojených států Truman v roce 1945, se neobešlo bez námitek, protestů a ostré kritiky i ze strany významných lidí z řad vojáků. To už nehovořím o vědcích, kteří tyto prostředky vytvořili a kteří se proti jejich použití stavěli od okamžiku, kdy mohli vidět účinek prvního pokusného výbuchu v Novém Mexiku v červenci 1945 a kteří tak měli živé zážitky z toho, jak se „Zbraň Soudného Dne“ chová.

Můžete mi uvést nějaký příklad takového protestu?
Zajisté. Je zajímavé, že nejostřejší protest přicházel z úst vojáka nejvyššího postavení, konkrétně amerického admirála Leahyho. Admirál William Daniel Leahy( 1875 – 1959) získal svou reputaci jako administrátor a štábní pracovník. Neformálně byl také prvním náčelníkem Sboru náčelníků štábu: Reprezentoval také Američany ve spojeneckém Kombinovaném sboru náčelníků štábů. Zúčastnil se, kromě jiného, také zásadního rozhodování o použití armády Spojených států během Druhé světové války.
Po provedené zkoušce atomové bomby řekl prezidentu Trumanovi: „Toto je nejhloupější věc, kterou jsme kdy vyrobili. Tato bomba neměla nikdy vybuchnout, a to říkám jako odborník na výbušniny.“
Poté, kdy bomba byla vyzkoušena, byl kategoricky proti tomu, aby byla použita v Hirošimě a v Nagasaki. Ve svých pamětech pak napsal: „ Jakmile byla bomba vyzkoušena, ocitl se prezident Truman tváří v tvář rozhodnutí, zda ji použít. Nestranil této myšlence, ale nabyl přesvědčení, že by mohlo její použití zkrátit válku s Japonskem a zachránit americké životy. Já sám mám názor, že použití této barbarské zbraně v Hirošimě a v Nagasaki nemělo žádný materielní účinek na naši válku s Japonskem. Japonsko bylo ve skutečnosti přemoženo a připraveno kapitulovat v důsledku efektivní blokády a bombardování s použitím konvenčních zbraní. Mé osobní mínění je to, že tím, že jsme byli prvními, kdo ji použil, akceptovali jsme mravní standardy patřící barbarům z temného středověku. Není třeba se učit vést války takovým způsobem, války nemohou být vybojovány tím, že zabíjíme ženy a děti.“
To prohlásil významný americký vojenský činitel na konci Druhé světové války. Z jeho slov můžete vycítit, že kromě toho, že tento muž byl vojákem nejvyššího postavení, ale že byl také člověkem vysoké morálky! Jak moc se jeho uvažování lišilo od uvažování generála Grovese! Pro něho to byl naopak zase jen jeden z experimentů, kterými byl uchvacován. Že objektem experimentu byly ženy, děti, starci- to už překračovalo rámec jeho „takémorálky“
V době, kterou se zabýváme teď v naší debatě my, už existovalo stanovisko Spojených národů k použití jaderných a termojaderných zbraní. Zakládajícími členy této organizace, a tedy i státy s vysokou morální odpovědností, byly i některé státy Varšavské smlouvy, jmenovitě Sovětský svaz, Polsko a Československo.
Myslím si, že stojí za to, abychom si stanovisko OSN zde připomněli. Protože toto stanovisko tvoří ono morální milieu, ve kterém byl onen plán, a vše, co mu předcházelo, tvořen. Toto stanovisko je zakotveno v Deklaraci OSN o zákazu použití jaderných a termojaderných zbraní. Zapsáno je toto stanovisko v usnesení č. 1653 (XVI) Valného shromáždění z 24. listopadu 1961
Valné shromáždění OSN prohlásilo, že:
a)použití jaderných a termojaderných zbraní odporuje duchu, liteře a cílům Organizace spojených národů a proto přímo porušuje Stanovy Organizace spojených národů;
b)použití jaderných a termojaderných zbraní překračuje rámec válečných operací a způsobí lidstvu a civilizaci masové zničení a útrapy a proto je v protikladu k principům mezinárodního práva a zákonům lidskosti;
c)použití jaderných a termojaderných zbraní představuje válku namířenou nejen proti tomu či onomu protivníkovi nebo proti těm či oněm protivníkům, ale proti lidstvu jako celku, protože i národy světa, které se dané války nezúčastní, budou vystaveny všem útrapám, které použitím takových zbraní budou vyvolány;
d)na kterýkoliv stát, který použije jaderné nebo termojaderné zbraně, je třeba pohlížet jako na stát, který porušuje Stanovy Organizace spojených národů, jako na stát, který si vede v protikladu k zákonům lidskosti a jenž se dopouští zločinům proti lidskosti a proti civilizaci.

Myslíte si, že ti, kdo formulovali úkol pro ČSLA, měli toto vše na zřeteli? Kromě toho OSN hovoří jen o tom, že tyto zbraně jsou použity, nikoliv o tom, zda se s jejich použití počítá, či zda se sestavují plány na jejich použití.
Ano, z čistě teoretického hlediska máte pravdu, že Organizace spojených národů jen v deklaratorní formě odsuzuje jen jejich případné budoucí použití. Při tom odsudek OSN má takovou formu, že nemá statut závazného usnesení či nějaké mezinárodně uznané právní normy, která by použití takových zbraní zakazovala. Jako se to už dávno předtím stalo se zbraněmi chemickými.
V tom koneckonců spočívá dilema jaderného věku. Na jedné straně jsou vynalezeny podobné zbraně, a nepochybuji ani chvíli o tom, že ti, kdo je vynalezli, zkonstruovali a posléze i vyzkoušeli, byli vedeni poctivými úmysly přispět k vítězství ve válce. Na druhé straně stejní lidé či státy, které takové zbraně vynalezli nebo je vlastní, jejich použití odsuzují. Ve své praktické činnosti se však tváří, jakoby tyto odsudky neexistovaly. Není v tom pokrytectví? Takovým způsobem má být vytvářena vyšší morálka lidské společnosti, po které dnes všichni tak volají?
Zdá se, že ti, kdo nařídili, aby Československá lidová armáda použíla jaderné zbraně, pokud ovšem bude prokázáno, že takový úkol byl vůbec vydán, rezoluci OSN v úvahu nebrali. Zřejmě proto ne, že z politických míst, která jsou vojákům nadřazena, ani takový požadavek, neobdrželi.

Ano, nešlo zde o jejich použití, ale jen o plánování jejich použití. Není v tom rozdíl?
Ano, je v tom obrovský rozdíl. Ale cožpak se tyto plány nedělají proto, aby jednou byly realizovány?
Generální štáby všech zemí, jistě také GŠ Sovětské armády, i náš GŠ, se už v míru zabývají rozpracováváním plánů pro všechny možné varianty. Tedy i pro variantu s použitím či bez použití jaderných zbraní. O tom, která z těchto variant bude pak použita, rozhodují v určitém okamžiku až politická místa. Nicméně, podle mého soudu, už rozpracovávání té varianty, v níž se počítá s použitím jaderných zbraní, zvláště pak v zemi, která jaderné zbraně nevlastní, by se nemělo dít bez „posvěcení“ z nejvyšších politických míst. A o to tady jde. Akceptování takové varianty totiž znamená učinit zásadní rozhodnutí, rozhodnutí, které se při realizaci takového plánu stane pro zemi a národ osudovým.
Lze se jen, v druhé dekádě XXI. století ptát, zda si naši političtí reprezentanti, byť už by byli přesvědčeni, tak jako byli přesvědčeni jejich přechůdci, že stojí na „jedině správné straně“, kladou podobné otázky. A nejen to: uvažují vůbec o tom, když se mnohdy vehementně zapojují do mezinárodního procesu tak zvaného „nešíření“, tj. brání dalším státům, jako je třeba Írán, aby získali jadernou zbraň, že by se také zeptali: a co uděláme my?
My stále budeme jen pokračovat v úsilí, jak dosáhnout toho, abychom mohli pravděpodobného protivníka přelstít, abychom dokázali překonat jeho PVO, abychom dokázali své jaderné nálože dopravit tam, kam potřebujeme? Neměli bychom spíše začít tím, že se začneme toho amorálního arsenálu postupně, před očima celé světové veřejnosti zbavovat, až dosáhneme okamžiku, kdy tyto zbraně přestanou vůbec existovat?
V těchto úvahách se nutně dostaneme až k morální stránce všech činností spojených s jadernými zbraněmi. A tady spatřuji obrovský rozpor mezi slovy a činy v mezinárodním měřítku.
V těchto dnech jsem se dočetl, že světoznámý anglický vědec Hawking vyjádřil názor, že není příliš žádoucí toužit po setkání s jinými mimozemskými civilizacemi. Protože bychom se také mohli setkat s civilizací, která bude na mnohem vyšším stupni vývoje a mohla by nám přisoudit osud, který postihl původní obyvatele Ameriky. Ti nakonec byli vyhubeni tak zvanou vyšší civilizací, kterou tam přinesli Evropané.
I naše civilizace, myslím tím celoplanetární civilizaci, by tak mohla dopadnout po kontaktu s nějakou vyšší kosmickou civilizací. A když o tom přemýšlím a konfrontuji své myšlenky s tím, co dnes a denně vidím kolem sebe, pak docházím k závěru, že by to bylo zcela na místě! Rozhodně se mi morálka dnešního světa nejeví jako ta nejvyšší meta vývoje lidstva, které lze dosáhnout. A vůbec nejhorší je to, že nepozoruji ani snahu po dosažení vyššího stupně. A to bez ohledu na to, kolik hlavních náboženství a ideologií na tom pracuje!
Vraťme se však k tomu, jakou cestou se úkol pro československou armádu k použití atomových zbraní, dostal. Bohužel, v tomto směru nám dosud historická věda neposkytla jediný věrohodný důkaz. Vše se v publikacích, o kterých jsem informován, a na které se odvolávám, spíše podobá řečem „jedna paní povídala“. Vždyť ani jeden z autorů, dokonce ani ti, kteří jsou pasováni na všeznalce z oboru operačně-strategického plánování, nepřinesli jediný písemný důkaz o tom, že takový úkol byl skutečně vydán. Můžeme tedy jen a jen spekulovat v tom či onom směru.

Vy si myslíte, že vojenští plánovači a stratégové jednali o své újmě, bez „posvěcení“ svého jednání z politické úrovně?
V tom právě spatřuji, že je „zakopán pes“. Varšavská smlouva, tedy základní mezinárodně platný právní dokument v tomto směru neobsahovala žádné ustanovení. Ač by, podle mého soudu, obsahovat měla. Šel bych dokonce ještě dál.
Myslím si, že každý stát, který přistupuje k podobné smlouvě, ať se jednalo o bývalé Československo v případě Varšavské smlouvy, nebo se dnes jedná o Českou republiku v případě Severoatlantické smlouvy, by měl jednoznačně dát najevo, zda si přeje či souhlasí s tím, aby při realizaci příslušného článku smlouvy, v posledním případě článku č. 5, směly či nesměly státy, které mu přijdou na pomoc, použít jaderné zbraně. Protože souhlas s takovým použitím může znamenat pro stát, který si takovou pomoc přeje, konec jeho existence. Tedy vlastně souhlas s vlastní sebevraždou. Tu nelze kompenzovat či oddálit jakýmikoliv „radikálními opatřeními“, o kterých snad snil náčelník našeho Generálního štábu generál Rytíř.

Teď bych namítl, proč by si měl takovou podmínku klást ve vztahu k použití jaderných zbraní, když tak nečiní ani ve vztahu k jiným zbraním? Ostatně: jestli takové zbraně budou v eventuelní válce použity, pak jistě jejich účinky se nedotknou jen těch, kdo takové zbraně použije, ale i jiných, na konfliktu nezúčastněných?
Na vašich názorech je jistě hodně opodstatněného. Mějme ale stále na paměti, že jaderné, zvláště pak termojaderné, zbraně, jsou něčím zcela kvalitativně odlišným od toho, co až dosud historie válek poznala. Jejich účinky jsou natolik děsivé a neohraničené, že osudově zasahují celý národ, nikoliv jen bojující armádu.
Soudím, že žádná reprezentace státu nemá od svých voličů, a tedy od zřizovatelů státu, tak široký mandát, jež by opravňoval tuto reprezentaci k tomu, aby sama o takovém osudovém kroku rozhodla. A toto, podle mého názoru, platilo v době, kdy jsme byli smluvními partnery Varšavské smlouvy a platí to i dnes, kdy jsme smluvními partnery Severoatlantické smlouvy.
Podobně jako to nečinila Varšavská smlouva, tak ani Severoatlantická smlouva, nezavazuje či neomezuje v žádném směru kteréhokoliv účastníka, jakých zbraní použije v případě aplikace článku č. 5. A co se týče našeho členství v NATO, je to ještě složitější. Ve Varšavské smlouvě jsme byli v tomto smyslu rukojmími jedné jaderné velmoci, pakliže jsme jí dali právo, aby o rozhodnutí těchto zbraní rozhodla sama, bez našeho souhlasu.
V případě NATO jsme dokonce rukojmími třech států, jež jsou členy této aliance a jsou také vlastníky jaderných zbraní. A budeme takovými rukojmími do té doby, pokud nebudeme mít právo spolurozhodovat o použití jaderných zbraní ve prospěch kteréhokoliv členského státu, jenž byl napaden a na jehož obranu by pakt NATO vystoupil. Máme takové právo? Nevím.

Vy si tedy myslíte, že bychom snad mohli i dnes být ve stejné situaci jako v době, kdy jsme byli členem Varšavské smlouvy a kdy snad rozhodnutí o použití jaderných zbraní spočívalo výhradně na politicích Sovětského svazu a kdy snad naši političtí představitelé se na tvorbě takového rozhodnutí nepodíleli?
To nevím, zatím nám politici a historikové v tomto směru nedali žádné vysvětlení. Nevím, zda v době Varšavské smlouvy byla situace skutečně taková, že na vypracování rozhodnutí o použití jaderných zbraní se naši politici podíleli či nepodíleli. Rovněž nevím, jaký mechanismus existuje v rámci NATO, a nemohu tedy kategoricky vyloučit hypotézu, že bychom mohli být ve stejné či ještě komplikovanější situaci, kdy jaderné zbraně aliance vlastní tři velmoci-členové NATO- Spojené státy, Velká Británie, Francie.
Jak líčí celou věc představitelé Generálního štábu z předlistopadové doby, včetně jeho náčelníka, by se dalo usuzovat, že naši političtí představitelé se na takovém rozhodování nepodíleli. I některé formulace dokumentu, o němž hovoříme, tedy onoho „Plánu 1964“, by svědčily rovněž pro toto.

Které formulace máte na mysli?
Onen dokument se v bodě 2 odvolává na to, že „my“ – neznámo, kdo bude představovat ono“my“- obdržíme „zvláštní nařízení velitele spojených ozbrojených sil“. A tady právě je „vakuum“ v našich znalostech! Nevíme kým a jak byla stanovena kompetence onoho velitele Spojených ozbrojených sil, jak se na stanovení těchto kompetencí podíleli političtí představitelé států-členů Varšavské smlouvy, prostě všechno to, o čem jsme hovořili. A co je ještě důležitější: jak se náš stát podílel na vypracování rozhodnutí velitele spojených ozbrojených sil, tedy na tvorbě rozhodnutí, kterým je zahajována válka s použitím jaderných zbraní!
Jestli tomu skutečně bylo, že se na vypracování toho všeho naši lidé, ať už z politické či vojenské sféry, nepodíleli, a jestliže toto bude potvrzeno, pak bude mé odsouzení jejich jednání ještě kategoričtější. Zdá se mi neuvěřitelné a odporující zdravému smyslu, že by kdokoliv na místě představitelů státu, ať už to byl prezident jakožto vrchní velitel ozbrojených sil či kdokoliv další z Rady obrany státu, mohl na svou úlohu v tomto směru rezignovat. A že by se alespoň nepokusil vahou celé své autority intervenovat při politických konzultacích, čas od času na nejvyšší úrovni prováděných. To není jen otázka armádního velení, kdy si na jistou praxi stěžuje NGŠ generál Rytíř.
Ten ve svém projevu z počátku roku 1968 v rámci projednávání tak zvaného Akčního plánu v armádě, hovoří o tom, že „už deset roků se dohadujeme nad tím, aby vznikl nějaký vojenský orgán Varšavské smlouvy, který by se zabýval „vojenskou koncepcí“. Sice nevysvětluje, co míní pod slovem „vojenská koncepce“, ale z kontextu se dá usoudit, že by se mělo jednat o koaliční dokument, který by řešil základní věci vojenského rázu. A mezi takové jistě patří i otázka použití jaderných zbraní. Jestli říkám „použití jaderných zbraní“, tak mám na mysli celý komplex otázek, které v souvislosti s tím musí být řešeny na koaliční úrovni. Což je vysoce aktuelní i teď, když jsme členy jiné koalice.

Vy si myslíte, že to nebylo dostatečné, že se to mělo řešit ještě na vyšší úrovni, na úrovni politických orgánů a činitelů?
Ano, to se domnívám. Znovu opakuji: použití jaderných zbraní přímo a osudově zasahuje život celého národa, v rozsahu celého státního území. Jde o bytí či nebytí národa. A tady je nastolena kardinální otázka národních zájmů. A tu nemohou vyřešit vojáci. Ti jsou jen a jen vykonavateli politiky, jestliže akceptujeme Clausewitzovu tézi o tom, co to je válka.

Myslíte si, že dnes v rámci Severoatlantického smlouvy je situace jiná?
Vaše otázka míří do současnosti a proto má poučení z minulosti v tomto směru zásadní význam. Dnes, více než dříve, se musíme ptát, jak je použití jaderných zbraní řešeno na politické úrovni při realizaci ustanovení Severoatlantické smlouvy.
Rozhoduje se tu společně na politické úrovni členských států, kde jsou si členové údajně rovnoprávní, a kde by rozhodnutí podobného rázu mělo být výsledkem jednomyslného konsensu, nikoliv přenecháním rozhodovacího práva jednomu členskému státu? V případě NATO pak třem státům? To rovněž nevím. Obávám se, že v tomto směru se naše polistopadové politické vedení země ze zkušeností vlastních politických předchůdců nepoučilo a poučovat se nehodlá!
Raději vše odbude demagogickou frází, kterou si vtělí do vlastní interpretace dějin národa, a zařadí ji do Zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Jestliže, podle něj, se „komunistický režim spojil s cizí mocností“, a i proto byl také odsouzen jako „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“, pak se přece nebudeme učit od takového režimu, že? Že to však vše bylo součástí národních dějin, to znamená, že se to týkalo celého národa, nejen jedné jeho části, to už dnešní vládci nepovažují za hodné pozornosti!
Ve svých úvahách bych šel ještě dál. Použití jaderných zbraní v evropském prostoru významně, možná též osudově, zasáhne do života národů a států, které nejsou členy žádného z paktů, jsou neutrálními státy. Jak oni k tomu přijdou, že někdo v jejich sousedství použije tyto zbraně a oni budou rovněž zasaženi jejich účinky? Musíme se tedy ptát, kdo dal státům, které jsou vlastníky jaderných zbraní, právo je použít i při vědomí toho, že jejich použití poškodí, pravděpodobně osudově i ty, kteří zůstávají stranou konfliktu? Myslím si, že mezinárodní společenství, které se zrodilo ve Druhé světové válce, tady dosud nesehrálo roli, kterou by sehrát mělo.
Takže, co z tohoto vámi vysloveného, považujete za podstatné pro zkoumání našeho problém?
Nedovedu si představit, že by tak nesmírně závažný úkol pro československou armádu, kterým bylo masové použití jaderných zbraní (v průběhu operace měla vojska ČsF použít 96 raket s jadernou náloží a 19 leteckých atomových pum), tedy v podstatě zatažení celé země do atomové války se všemi z toho vyplývajícími důsledky, se mohlo uskutečnit bez souhlasu našeho politického vedení. A že by takový úkol mohl být vydáván způsobem, jak to na příklad líčí generál Vitanovský, že „my jsme (kdo to je oni „my“?) byli pozváni do Moskvy, v Moskvě se nadiktovalo za prvé, za druhé, za třetí, za čtvrté, za páté udělejte to a to, my jsme odzdravili, přijeli domů a prostě realizovali; to, co nám řekli“.
Opravdu si máme myslet, že takový krok nesmírného mezinárodně-politického dosahu pro náš stát, mohl být nařízen „směrnicí pro jednotlivé armády Varšavské smlouvy“… a „na základě této směrnice, kterou jsme tam dostali v jednom exempláři, jsme přijeli domů…specielním aeroplánem (podtr.mnou)... dokument jsme převezli na Generální štáb na tak zvaný operační sál, nemohl nikam po cestě přijít…“(z rozhovoru s generálem Vitanovským dne 20. listopadu 1990, Archiv ÚSD AV ČR, signatura R-105).
Jen „malý“ detail: pro dopravu této směrnice z Moskvy do Prahy neplatilo to, co se píše v knize Štěpánka a Minaříka, že „dokumentace nesměla být do Moskvy a zpět do Prahy přepravována letadlem, ale pouze vlakem, a to ve zvlášť vyčleněném prostoru určeného vagonu“ ? Kdo má vlastně pravdu? Generál Vitanovský nebo jeho podřízený Štěpánek? Čemu či komu máme věřit?

Chcete snad tím naznačit, že pochybujete o tom, zda taková rozhodnutí šla vůbec po nějaké politické linii, jak by to předpokládala Varšavská smlouva? Že na příklad otázky použití atomových zbraní v eventuelní válce s pravděpodobným protivníkem, tj. státy NATO, nebyl respektován článek 3 Varšavské smlouvy? Ten přece stanoví, že se smluvní strany budou radit „o všech důležitých mezinárodních otázkách, které se týkají jejich společných zájmů“. Myslíte, že použití jaderných zbraní není takovou důležitou mezinárodní otázkou?
Ano, pochybuji, že tato rozhodnutí šla po politické linii Varšavské smlouvy. A budu pochybovat do té doby, dokud mi nebude historiky, na podkladě pramenných materiálů, objasněno, jakým způsobem byly v rámci Varšavské smlouvy tyto otázky řešeny. Od historiků bych zejména očekával, že nám sdělí, jak v rámci Varšavské smlouvy byly řešeny otázky použití atomových zbraní, jakým způsobem byla tato otázka řešena na úrovni členských států smlouvy, jaké bylo zásadní rozhodnutí o jejich použití v případech, kde by bylo podle smlouvy postupováno, jakým způsobem se postupovalo při hodnocení mezinárodní situace v případě ohrožení některého ze států, v jakých případech bylo podle smlouvy uvažováno i o použití jaderných zbraní, komu smlouva svěřovala kompetenci činit rozhodnutí o jejich použití vůbec a o rozsahu jejich použití.
Nakolik jsem si prostudoval Varšavskou smlouvu, publikovanou třeba v knize Štěpánka a Minaříka, nenalézám tam žádné závazné ustanovení. Škoda jen, že takoví lidé, jak byl spoluautor knihy Štěpánek, se nám nepokusili objasnit mechanismy, které tomto směru fungovaly v rámci Varšavské smlouvy. Vždyť tento muž byl, podle generála Pezla, byl člověkem, majícím „ dokonalý přehled o všech otázkách…plánovaného použití vojsk ČSLA ve válečném konfliktu na evropském válčišti“ (píše armádní generál Ing Karel Pezl v Předmluvě ke knize). Místo těchto důležitých informací tento spoluautor knihy připustil, že v knize byla uvedena spousta „ ideologicko-propagandistického balastu“, který si lze přečíst v jakékoliv agitačně-propagační brožurce.
Odbýt všechno větou, že „jsme v Moskvě odzdravili, přijeli domů a prostě realizovali to, co nám řekli“, jak to pravil generál Vitanovský, se mi jeví jako nevěrohodné a nedůstojné pověsti, která o tomto generálovi panuje.
A nic taková věta neříká o úloze a odpovědnosti naší generality za osud své země! Svalovat vše jen na Moskvu a říkat jen, že jsme museli „maul halten und weiter dienen“? Jestli tomu tak skutečně bylo, pak bych se sám sebe musel ptát: zda jsem já osobně měl co dělat v takové armádě, kde jsou špičky post factum prezentovány jako ovce jdoucí na porážku?
Ze svých pozdějších zkušeností, sice už jako civilisty, vím, že nejvíce, co Rusové nenáviděli, bylo pokrytectví, servilismus. A naopak dovedli ocenit pevný postoj, jestliže byl tento opodstatněný a odůvodněný. Byť by s ním nemuseli souhlasit. Nevěřím, že na úrovni armádních špiček tomu bylo jinak.
Musím se v této souvislosti ale ptát: co konkrétního učinili naši nejvyšší armádní představitelé, myslím tím především ministra obrany a náčelníka GŠ, směrem k vlastním politickým špičkám, jestliže by se byli setkali s podobným jednáním ze strany některých sovětských představitelů? Nemohli nám autoři podobných knih uvést alespoň jediný písemně doložený případ, kdy by se byli takoví vojenští představitelé, jako byl generál Vitanovský nebo generál Rytíř, energicky postavili za zájmy své vlastní země?
Generál Rytíř ve svém projevu z března roku 1968 sice říká, že na neuspokojivý stav, který spočíval v celé koncepci velení v rámci Varšavské smlouvy, „byli upozorňováni jak sovětští představitelé, tak i naši představitelé“, ale není uveden žádný doklad takového tvrzení. Nějaký dopis, nějaká písemná analýza čs. armádního velení, nějaké vystoupení na Radě obrany státu či ve Vojenské komisi obrany ÚV KSČ, která by byla adresována uvedeným představitelům, existuje či neexistuje?
Musím se domnívat, že pokud taková upozornění existovala, tak možná byla pronesena jen někde u stakanu vodky. Upozorňovat na toto z jara roku 1968, když Varšavská smlouva v té době existovala už 13 roků, a upozorňovat na to jen na jakémsi shromáždění důstojníků, které se zabývalo „akčním plánem KSČ“, to asi je velice málo, co bychom měli očekávat od náčelníka Generálního štábu ČSLA! Jestli došlo k takovému upozorňování až po takové době, pak si nutně musím myslet, že tito lidé nebyli po celou dobu na své místě! Což bych musel považovat za své velké vlastní zklamání. Protože jsem těmto lidem, jakožto lidem, kteří prošli válkou, věřil.

Měl byste nějaké vysvětlení pro to, že někteří z těchto lidí, mám na mysli generála Vitanovského a generála Pezla, o těchto věcech otevřeně hovořili až po změně politických poměrů, a že dříve, ač si jistě uvědomovali postavení, ve kterém se naše země a naše armáda nacházela, v podstatě mlčeli?
Jisté vysvětlení, zdůrazňuji však, že je to jen můj názor nepodepřený rozhovorem s kterýmkoliv z nich, či opírající se o nějaký dokument, mám. Mám svou zkušenost , tentokrát už z civilního letectví, kdy jsem měl také mnoho kontaktů s lidmi, poměrně vysokého postavení, v SSSR. Určit zde, jakou hrálo svou roli to, do jakého postavení se naše země dostala politikou Gottwalda, Kopeckého, Nejedlého, v armádě pak Čepičky a dalších, toť téma pro budoucí historiky. Je jasné, že jakákoliv práce na nějakm zásadním dokumentu armádního velení, která by reprezentovala názory většiny znalých a autoritou nadělených mužů na úrovni ministra, náčelníka generálního štábu, náměstků ministra, byla ztěží možná, aniž by to zjistili ti další vlivní činitelé, kteří by z idelogických pozic dokázali takovou práci odsoudit jako antisovětskou, a její autory zlikvidovat, byť ne fyzicky. Pro takové oponenty byly zkušenosti sovětské z doby před válkou, k nezaplacení. Nezpochybňuji proto výroky à la „odzdravili a jeli jsem domů a vykonali, co se od nás žádalo“.
Taková práce se stala prakticky možnou až počátkem „pražského jara“. Otzkouje, zda si zde zase jen mnozí „nepřihřívali svou polívčičku“, aby po roce 1989 mohli publikovat své!
Vím ze zkušenosti, jak vyloženě odborné práci bylo možno snadno dát nálepku „protisovětskou“ se všemi, i osobními, důsledky pro autory. Zejména na armádním poli to jistě představovalo velice citlivé téma a těžko bylo možné přesvědčit politické špičky, které sam byl nejednotné, že by se nejednalo o úsilí směřující k oslabení spojenectví, ale naopak k jeho posílení. Proto také oněm mužům na hlavních místech v armádě nic nevytýkám, protože si dovedu dobře představit, jaké prostředí pro tvůrčí, koncepční práci existovalo. Tragédií zřejmě je, že ani sovětská místa ve velení Varšavské smlouvy o takovou práci zájem nemělo a ve svých, často velikášských phledech na svět i sebe samé, vidělo v ní spíše snahy po podrývání obranyschopnosti paktu. Nakolik je to poučné i pro dnešní elity, nevím. Myslím si však, že situace nebude o nic přiznivější. Stačí se jen rozhlédnout po Evropské unii, kde třeba bývalý francouzský prezident Chirac radí našim představitelům, aby „raději mlčeli“. Obdoné postoje by se našly i u bývalého ministra USA Rumsfelda. A uvnitř NATO? Je tomu jinak?

Co myslíte oním „ideologickým balastem“, bez kterého bychom se mohli dobře obejít a kterého nás mohli autoři ušetřit?
Je toho v knize Štěpánka a Minaříka celá spousta. Jako příklad uvedu některé výrazy či formulace, aniž bych je obšírně komentoval: „vítězství „spojenců“ ve druhé světové válce“. Ptám se proč ty uvozovky u slova „spojenec“? Nebýt tohoto spojenectví byl by osud Evropy i světa zcela jiný!
„Řídícím centrem dějin československého státu se stala Moskva“ .Cožpak lze chod dějin státu řídit?
„Politický puč v roce 1948“ . Jestli byl přechod moci v únoru 1948 pučem, tedy „pokusem o převrat“ , co pak byl přechod moci od jedné politické garnitury k druhé v listopadu-prosinci 1989? To nebyl „politický puč“, kdy vedení státu předává politickou moc sice parlamentní cestou, jak tomu bylo v únoru 1948, ale pod nátlakem ? Možná též pod hrozbou občanské války, jak jsme toho svědky v posledních letech v řadě států Středomoří a Středního Východu?
„Vazalská podřízenost vůči SSSR“. Tady si autoři ani nevzali do ruky slovník českého jazyka, který vysvětluje pojem „vazal“ a z toho odvozený pojem „vasalská podřízenost“.
„Ztráta prestiže armády v důsledku „sovětizace“ . Ač jsem v armádě odsloužil patnáct let, nevím, co bych měl považovat za její sovětizaci! Že jsme přebírali válečné zkušenosti země, která dokázala zvítězit nad hitlerovským Wehrmachtem, tím naše armáda ztratila prestiž? V čích očích tuto prestiž ztratila? Že ministr Čepička zavedl hodnostní označení ruské armády, lze obtížně označit jako sovětizaci. Vždyť to byla označení ruské armády, která byla zavedena sovětským vedením v době, kdy se měnil charakter války na válku vlasteneckou, tedy na válku za záchranu vlasti, nikoliv za záchranu komunistického režimu. Protože se záhy ukázalo, že Hitlerovi nejde o zničení komunismu, ale o porobení a zotročení slovanských národů.
„Hrůzný průběh raketo-jaderné války rozpracovaný v operačních plánech vojsk Varšavské smlouvy“. Že ve stejné době třeba americký plán SIOP-62 počítal s provedením více než 3000 atomových úderů, též jistě na cíle v naší zemi, to nebylo nic, co by vyvolávalo ještě dnes hrůzu?
Že naše armáda byla „vycvičena a vyzbrojena „za zády“ občanů našeho státu k plnění mocenských cílů Svazu sovětských socialistických republik“. Jako bychom my, kteří jsme v této armádě odsloužili desítky let, včetně pana Štěpánka, který pracoval 14 let na operačním oddělení operační správy GŠ, nebyli občany této země a dělali něco za jejich zády! Že byly určité práce haleny do roušky státního tajemství, to snad bylo jen specifikum naší armády? Všechny ostatní armády, co jich je na světě, se chovají zcela jinak a vše, co dělají, dělají veřejně před očima veřejnosti?
Zřízení raketové základny na Kubě označeno je označeno jako „nevídaná provokace SSSR“. Instalace raket Jupiter v bezprostředním sousedství se Sovětským svazem takovou provokací nebylo?
A mohl bych pokračovat ještě dál při vypočítávání toho, co považuji za ideologický a propagandistický balast, který do takové knihy nepatří! A který snižuje podobnou knihu na úroveň brožurek pro politické školení mužstva, vhodný pouze pro literární díla Škvoreckého ši Švandrlíka.
Nabývám z vašich slov dojem, že máte silné pochybnosti o tom, jak byla ve skutečnosti realizována Varšavská smlouva, konkrétně ve vztahu k naší zemi. Nemám pravdu?
Nemýlíte se. Chybí mi totiž mnoho informací, které bych musel znát, aby byly mé pochyby rozptýleny či potvrzeny.
Silně pochybuji o tom, jak je to někdy prezentováno, že vše bylo „diktováno Moskvou“. Měli bychom mít jasno, jaký podíl na takovém rozhodování měli naši činitelé. Zda opravdu byli v pozici těch, kteří jen vyslechli rozkazy a příkazy, „odzdravili“ a jeli domů, a pak tady jen „remcali“, neinformovali politické vedení o hloubce celé problematiky a nepožadovali od politického vedení naší země, aby pozvedlo svůj hlas, jako hlas zástupců našeho národa, jehož osud, v případě všeobecné jaderné války, byl smrtelně ohrožen. Je velice jednoduché svalovat vinu na druhého, zvláště poté, kdy se tento „druhý“ už nemůže nijak bránit.
Jestliže však naši představitelé na všechno servilně kývali, tak jako možná servilně kývají vůči Spojeným státům i politikové současní, pak by to byla tedy úplná tragedie a totální selhání našich nejvyšších představitelů.

A co ono „ujasnění úkolu“?
Jestliže velitel, a to velitel na kterémkoliv stupni velení, obdrží od nadřízeného úkol, ať už mu je předán v písemné či ústní formě, musí přesvědčit nadřízeného velitele, že jím postavený úkol správně pochopil. Jen v takovém případě může nadřízený velitel očekávat, že bude takový úkol plněn tak, jak si to nadřízený představoval. To je tak zvané ujasnění si úkolu.
Co to znamenalo v daném případě? Tedy v případě, kdy poprvé v poválečném období obdržela ČSLA úkol použít jaderné zbraně? Tedy zbraně, které sama nevlastnila a které neměla ve své výzbroji, a s jejichž použitím nikdo z jejích příslušník neměl žádné zkušenosti?

Chcete mi snad říci, že vy jako voják jste spolužitím takových zbraní neuvažoval?
Jistě že ano. To neskrývám. A pociťoval jsem a pociťuji dodnes velkou úlevu, dnes bych řekl za příznivý akt Osudu, že jsem nemusel v této práci pokračovat a mohl se věnovat práci pro letectví v civilním sektoru.
Nechci se jakkoli vymlouvat a omlouvat se za svou tehdejší činnost ve vojenských funkcích. Ale snad nebude pro vás obtížné uznat, že je jedna věc „používat“ tyto zbraně při nějakých válečných hrách a je něco zcela jiného zpracovat oficielní dokument, mající charakter rozkazu, který nařídí použití takových zbraní. Je nebetyčný rozdíl mezi cvičnou dokumentací a dokumentací pro válku.
Mám za to, že ujasňování si tohoto všeho při obdržení úkolu na provedení operace s použitím jaderných zbraní, přesahovalo rámec armádních činitelů. Uvědomovali si toto vůbec čelní představitelé státu, když byli o něčem takovém informováni, o co vlastně kráčí? A informoval je vůbec někdo o dosahu něčeho takového? Byly zhodnoceny i mezinárodně-právní aspekty takových činů?
Teď bych se rád zabýval dvěma částmi onoho dokumentu. Je to na prvém místě tak zvané „zhodnocení protivníka“ a pak úkol provést bombardování s použitím atomových pum. Nemáte námitek?

Nikoliv. Rád si poslechnu vaše úvahy o těchto dvou věcech. Jen bych rád věděl, proč dáváte takový důraz na „zhodnocení protivníka“, jak vy to nazýváte.
Hned vám to vysvětlím. Války se nevedou pro jakousi zábavu. Dochází k nim tehdy, jestliže někdo chce ve své politice „pokračovat jinými, tedy válečnými, vojenskými, prostředky“. Což zjednodušeně znamená, že my vstupujeme do války tehdy, jestli nás někdo napadl nebo už věci dospěly do takového stadia, že se stává nevyhnutelným, že nás napadne. A takový moment, kdy se to stává podle našeho uvážení nevyhnutelným, musí a může vyplynout jen z provedeného zhodnocení našeho pravděpodobného protivníka.
Můj celkový dojem je, že se v „Plánu 1964“ spíše jedná o jakýsi výčet činností protivníka, známý ze všeobecných publikací v odborných žurnálech, nikoliv o zhodnocení předpokládaných záměrů konkrétního protivníka ve směru činnosti Československého frontu a zhodnocení toho, zda protivník sktečně má takové úmysly, proč jich nabyl a zda je schopen tyto úmysly se silami, které má k dispozici, uskutečnit.
Za hlavní závěr, který zde postrádám, bych považoval zhodnocení toho, zda, proč a jakým způsobem chce protivník použít jaderné zbraně. Je to snad proto, že nevěří, že by svých cílů mohl dosáhnout s pomocí klasických prostředků vedení války?
Je dostatečně známou věcí, jak složitým bylo ve válce s Japonskem rozhodování amerických politických, vojenských, tehdy ještě i vědeckých činitelů, o tom, zda vytvořených jaderných zbraní použít, proti jakým cílům budou použity, v jaké době, v jaké posloupnosti atd. Zvláště když bylo v té době nutné nalézt pro jejich použití jiné zdůvodnění, které by zamaskovalo skutečnédůvody.
Nemyslím si, že rozhodnutí o použití jaderných zbraní pravděpodobným protivníkem v šedesátých letech minulého století v Evropě by bylo jednodušší. Hlavně také proto to nebylo jednodušší, že už zde proti NATO stál protivník, který byl schopen odpovědět stejnými prostředky. Možná ne stejnou silou, ale tato schopnost tu už byla.
Dá se předpokládat, že i rozhodování na naší straně by nebylo o nic jednodušší. Zvláště za situace, kdy by naše rozhodování mělo být reakcí na činnost druhé strany. A hlavně pak za situace, kdy protivník měl významnou převahu jak v počtu jaderných náloží, tak i v prostředcích jejich dopravy k cílům. V tomto směru onen plán neobsahuje byť jen jediný náznak úvah na toto téma. Jako hotová věc, jakožto podmínka sine qua non, se bere to, že protivník tyto zbraně použije.
Asi odpovídalo tehdejším poměrům, že bylo konečné rozhodnutí svěřeno sovětským činitelům (nevíme, jak se stalo, že toto bylo svěřeno výhradně Sovětům). Není jistě věcí tohoto plánu, aby tam byly obšírně vysvětlovány důvody, proč bylo, jako s hotovou věcí, počítáno s tím, že protivník tyto zbraně použije. Z pohledu dnešního dne je to spíše věcí historiků, aby nám toto vše vysvětlili. Nicméně se domnívám, že i v rozhodnutí velitele ČsF, jehož rozpracováním je onen „plán 1964“, by se to mělo nějakým způsobem odrazit.
Formulace, které jsou v „plánu 1964“ uvedeny, se však omezují jen na výčet toho, co bude, podle našich předpokladů objektem jaderných úderů protivníka. Že to budou „hlavní politická a ekonomická centra státu“, že to budou „vojska, letiště, komunikační zly a zásobovací základny“, že to budou „objekty v hloubce obrany“. Tedy ty objekty, které by zajisté byly cílem úderů raket, letectva dělostřelectva protivníka i v případě, že by válka byla vedena bez jaderných zbraní.
Takový výčet pravděpodobných cílů bychom si zajisté mohli přečíst v jakémkoliv článku v odborném tisku či slyšet v jakékoliv přednášce lektorů na vysoké škole. To ale nejsou závěry ze zhodnocení protivníka, který stojí před námi a se kterým budeme válčit.
Na příklad z toho, jak je v „plánu 1964“ charakterizována možná činnost protivníka, nelze vůbec odvodit, za jakých podmínek použije protivník jaderných zbraní, které z výčtu úkolů, jež mají být jimi řešeny, bude plnit letectvo NATO a jaké prostředky a metody k tomu použije a podobně. Z takových závěrů lze pak odvozovat i úkoly našeho letectva, které by tomu mělo zabránit a podobně.
Lze se samozřejmě ptát, jestli k takovému zhodnocení měli naši zpravodajci potřebnou kvalifikaci. Bez toho nelze informace, získané o protivníkovi, náležitě využít, ocenit, zhodnotit. Jestli toho schopni nebyli, pak bychom museli učinit závěr, že jsme na vedení války nebyli vůbec připraveni a že vše, co jsme dělali, bylo jen hrou. Nebo jsme skutečně byli jen slepými vykonavateli rozkazů? Vést válku s nepřítelem, jehož konkrétní úmysly neznáme a jehož předpokládanou činnost nedovedeme ani správně odhadnout, nelze.
Já si spíše myslím, že to, co říkám, je jen jeden z dalších důkazů toho, že nemáme co do činění se skutečným dokumentem pro vedení války, ale jen s nějakým cvičným pracovním dokumentem, při tom s dokumentem nevalné odborné a jazykové, souhrnně možno říci, nevalné štábní úrovně. Dokumentem, jehož „nalezení a zveřejnění“ bylo motivováno spíše snahou někoho očernit, než snahou přispět k poučení.
Zhodnocení protivníka, a z něho vydedukované záměry protivníka, jak je v „Plánu 1964“ uvedeno, připomínají spíše formulace zapracované do nějakého cvičného dokumentu, vytvořeného kdesi v GŠ SA nebo v útvaru, který připravoval spojenecká cvičení. Nás by spíše mělo zajímat, jakým dílem se naši zpravodajci podíleli na získávání informací o protivníkovi a na zhodnocení těchto informací v těch nejvyšších složkách velení Varšavské smlouvy. Jistě se jako koaliční partneři měli na takovém zhodnocení podílet. Poud ne, tak jsme jen byli slepými nástroji někoho jiného. Opravdu i tady jsme vše svěřili do cizích, by opět spřátelených rukou? A proto se musíme ptát: jak to vypadá dnes? V rámci NATO?
Také bezvýhradně svěříme oceňování toho, co by mohlo pro státy NATO, či pro některého z jeho členů představovat nebezpečí, jemuž je třeba čelit ve smyslu článku číslo 5 Severoatlantické smlouvy i s použitím jaderných zbraní?
Nebudeme permanentně vystavováni situaci, kdy nás někdo bude přesvědčovat o něčem, co je důvodem k zahájení války, ač se pak ukáže, že takový důvod k zahájení války nebyl nad jakoukoliv pochybnost podložen tisíckrát prověřenými důkazy?
Situace s tak zvanými zbraněmi hromadného ničení, kterými údajně disponoval Saddám Hussejn, a jejichž existence později nebyla prokázána, je dostatečně poučná. Je zajímavé, že ti, kdož tímto zdůvodňovali nutnost zahájit proti Iráku preventivní válku, se ani nenamáhali s vysvětlováním, že v případě nutnosti použijí stejné zbraně, kterými údajně disponoval Hussejn. Už to samo o sobě ukazuje na lživost argumentace.
Na podkladě závěrů ze zhodnocení možností a úmyslů Saddáma Hussajna, tedy Iráku, byla zahájena válka a později se ukázalo, že skutečnost nepotvrdila předpoklady, s nimiž se do války vstupovalo. A že tyto závěry nebyly opřeny o konkrétní zpravodajské zdroje, nebyly tedy skutečným hodnocením protivníka, ale jen dovedně vykonstruovanými lžemi. A ve své podstatě jen záminkou pro rozpoutání zničující války.
To, že se jednalo o lživé informace, které se pochopitelně dostaly až tam, kde byly zhodnoceny a kde na jejich podkladě byla zahájena invaze, poskytl německé tajné službě irácký občan Rafíd Alván Džanábí, utečenec z Iráku. Tento utečenec to přiznal v únoru 2011 deníku The Guardian. Jen civilních obětí této invaze je více než sto tisíc! (Adéla Dražanová, Přiznávám, lhal jsem o Saddámových zbraních, Mladá fronta Dnes,17.2.2011).
Jen si představte: na základě lživých, neprověřených informací, je zahajována válka, ve které hynou statisíce civilistů, ve které jsou ničeny nesmírné, a často nenahraditelné, materielní hodnoty! Jen si představte, že na základě neprověřených údajů je Irák, tedy země, kde vznikaly základy naší civilizace, je tato kolébka naší civilizace „dobombardována do jeskynní éry“! Zdá se, že se tento pojem stal oblíbeným argumentem některých arogantních politiků. Jako příklad může posloužit operace „Pouštní bouře“ z roku 1991. Při ní rozbombardovali Američané nejen vojenské objekty, ale zničili celou infrastrukturu země: cesty, mosty, elektrárny, závody a fabriky, kanalizační a vodohospodářské systémy. Udělali to se zvláštní surovostí.
A nakonec ministr americké vlády Jim Baker řekl na setkání v Ženevě v lednu 1991 ministru zahraničí Iráku Tariku Azisovi: „My (to znamená Američané) jsme vás zničili, dobombardovali jsme Irák do jeskynní éry“.(Nězavisimaja gazeta z 9.2.2002). Slyšíte tu bezbřehou aroganci? Představitel země, jejíž historie čítá jen několik století a jíž kultura spočívá, kromě jiného, i na kulturách Středního Východu, říká představiteli země, jíž kultura čítá několik tisíciletí, že svými zbraněm jsou schopni vrátit zemi do prehistorie?
Jiní Američané se na to však dívají jinak. „Pomyslete na mrtvé a raněné, na miliony věnované ničení, na vydrancovaná a zničená musea v kolébce lidské civilizace“, píše famózní americký lyžař Bode Miller, tedy člověk celým svým životem vzdálený od politiky a od zbrojařských koncernů. (Bode Miller § Jack McEnamy, Rychlá jízda,Snow Press s.r.o. , Vsetín, 2005).
Příklad zahájení války proti Iráku názorně ukázal, jaké nebezpečí zde je. Nebudeme jednou přesvědčováni o tom, že v zájmu naší obrany musí být použity jaderné zbraně, že musí být použity dokonce preventivně, protože někdo je chce použít proti nám? Nestane se v budoucnu to, že budeme vtaženi do jaderné války a pak se ukáže, že se to stalo na základě klamného, nebo dokonce lživého, důvodu?
Nabízí se tedy dnes stejná otázka, jakou klademe ve vztahu k historii Varšavské smlouvy. Budeme zase odkázáni jen a jen na to, co nám „naservíruje“ náš spojenec, který má k dispozici největší kapacitu prostředků, aby získal informace, na jejichž základě bude schopen ohodnocovat záměry a možnosti pravděpodobného protivníka? Který také ale disponuje obrovskou mediální mašinérií „propírání mozků“ (brain washing), a bude nás přesvědčovat o „nevyvratitelných“ důvodech pro zahájení jaderné války? Musíme si uvědomovat, že války v současné době začínají mít zcela jiný charakter, než tomu bylo v období třicátých a čtyřicátých let minulého století.

Teď opravdu nevím, co máte na mysli. Jak se dnešní války liší od válek minulosti? V čem je podstatná odlišnost? Mohl byste mi to vysvětlit?
Samozřejmě. Poučným v tomto směru je článek, který byl publikován na stránkách „Století“ . Autorem je jistý Sergěj Ptičkin. (http://www.stoletie.ru/rossiya_i_mir/livija_neizvestnaja_vojna_novogo_pokolenija_2011-09-05.htm). Článek je nazván: „Libye:neznámá válka nové generace“. Byl publikován 5. září 2011. V článku rozebírají ruští vojenští analytikové průběh libyjské války. Uvedu jen několik hlavních myšlenek z onoho článku o válce nové generace.
Poprvé byly použity nové formy mohutné agitační mašinérie: internet a družicová televize. Poprvé byly postaveny dekorace velkých rozměrů, které imitovaly jednotlivé části některých libyjských měst, včetně Tripolisu, aby prostřednictvím televize mohlo být působeno na světové veřejné mínění. Bylo použito toho, co dal světu Holywood a jeho msitři na vytváření „světa snů“. Jak posléze vyšlo najevo, zdroj dýmu, nahromaděné a zapálené pneumatiky, ruiny budov – to byly filmové dekorace. A jak se ukázalo, zapůsobilo to nejen na světovou veřejnost, po desetiletí kultivovanou filmovou produkcí, ale i na ctihodné členy Rady bezpečnosti OSN.
Byla zřízena tak zvaná bezletová zona, což, jak se ukázalo, nebylo nic jiného, než carte blanche pro letectvo NATO. Musím říct, že jako letecký profesionál jsem nevycházel z údivu, když jsem se dovídal, jak široce a pružně byla využita ona, tak zvaná „bezletová zóna“ ke změně politického režimu.

Mohli bychom se u této otázky zastavit? Rád bych slyšel vaše hodnocení jako vojenského letce. Jak vy se díváte na zřízení oné bezletové zóny a na to, jak byla realizována..
Prosím. Čl. 17 rezoluce RB OSN stanovil, že „žádný stát nesmí dovolit, aby jakékoliv letadlo registrované v Libyjské arabské Džamahíriji nebo vlastněné či provozované libyjskými společnostmi, vzletělo, přistálo nebo přelétávalo území Libye, s výjimkou toho, kdy je to předem odsouhlaseno Výborem nebo, kdy si to vyžádají případy nouzového přistání“.
Představoval jsem se v úloze leteckého velitele, který by dostal takový úkol. Jakým způsobem bych zajišťoval plnění takového úkolu. Zcela nepochybně bych zřídil kontrolu ze vzduchu všech letišť na libyjském území a hlídkujícím stíhačům vydal rozkaz buď přinutit ono letadlo k přistání a v případě neuposlechnutí rozkazu sestřelit každý letoun, který by hodlal vzletět, přistát na těchto letištích, případně vletět do vzdušného prostoru Libye.
Pochopitelně bych musel řešit situaci, kdy by tito hlídkující stíhači byli ostřelováni prostředky protivzdušné obrany. Bylo by jistě zdůvodněné, jestliže by tyto prostředky byly napadeny a ničeny. Samozřejmě, abych musel počítat i s tím, že mně podřízené letecké síly ponesou i ztráty. Otázkou jen zůstává, zda by takové riziko ztrát vlastních vojáků byla ochotna nést veřejnost států, které by tam své stíhače vyslaly. Jedna věc je v očích oné „veřejnosti“, jestliže jsou zabíjeni jiní lidé, jinou věcí pak je, jestliže musí počítat i s tím, že oběťmi budou i vlastní „hoši“.
Je to něco podobného jako při bránění vrahovi v provádění jeho činů. Jestliže bude bráněno vrahovi, aby vykonal svůj čin, musí se také počítat s rizikem s tím spojeným. Takové riziko musí nést každý voják, který je poslán do války. Tedy i letec, který má za úkol plnit politické zadání Rady bezpečnosti. Samozřejmě, že operace proti pozemním prostředkům PVO by mohla mít i nevinné oběti na straně civilních obyvatel Libye. S takovým rizikem se jistě muselo počítat. Avšak zvažování tohoto rizika a odpovědnost za důsledky této činnosti, už ale spočívala na těch, kteří zřízení bezletové zóny nařídili. Ti museli vážit, zda opatření, která nařizují proto, aby, jak se zdůvodňovalo, bylo ochráněno civilní obyvatelstvo, nepřinesou onomu obyvatelstvu ještě větší ztráty. Což se nakonec potvrdilo a celá akce, kterou provedl západní svět vůči Libyii, není v mých očích ničím jiným, než ostudným selháním orgánu, který by měl dbát na bezpečnost světa a který vyslechl argumenty některých vlivných politiků a který se, možná až příliš, nechal ovlivnit propagandisticky vytvořenou atmosférou v Libyi, již si nikdo z členů Rady bezpečnosti, nebyl schopen představit ves vé realitě. Lze se ptát: jaké vůbec zdroje informací o skutečné situaci v Libyi měli členové Rady bezpečnosti? Kdo jim a v jaké podobě potřebné informace dodával?
Jen se potvrdilo to, před čím v The Guardian varoval Julian Borger v březnu 2011, když napsal, že „bezletovou zónu nelze zřídit bez toho, že by byly bombardovány objekty libyjské PVO. Je nutno pro americké piloty a pro piloty jiných zemí učinit libyjské nebe bezpečným. To však může vyvolat oběti mezi civilním obyvatelstvem“. (Článek měl název „A no-fly zone over Libya? The case for and against). Publikováno 15.3.2011 v ruské verzi na stránce http://www.inosmi.ru/world/20110316/167406570.html.
V těchto dnech se znovu potvrdilo pokrytectví některých západních politiků, kteří se vyjadřují k teroristickému aktu, jenž se odehrál v jihofrancouzském Toulouse. Tam jeden náboženský fanatik zastřelil tři malé židovské děti. Prezident Francie Sarkozy odsoudil, zcela oprávněně, tento akt, ačkoliv o rok dříve byl jedním z iniciátorů ostudné intervence v Libyi. Při ní zahynulo jistě mnoho dětí, mezi nimi i dva vnukové hlavy státu. Není to do nebe volající pokrytectví?
Tolik tedy mé vyjádření k oné „bezletové zóně“.
Libye se stala (cíleně či spontánně?) střelnicí pro ověřování efektivity sítí vedené války (boje). Je to nová vojenská doktrína nebo též teorie síťového vedení války (anglicky network-centric warfare, rusky сетецентрическая война) . Právě taková válka je považována za válku nové generace.
Koncepce sítí vedeného boje (války) předpokládá, že bojová síla vojenského uskupení bude znásobena tím, že bude vytvořena informačně- komunikační síť, jež bude spojovat zdroje informací, které získává průzkum, s orgány velení a s prostředky ničení nebo potlačení. Tato síť musí zajistit, že se prakticky v reálném čase dostane k vykonavatelům operací ověřená a úplná informace o situaci. V důsledku toho se urychlí proces velení silám a prostředkům, zvětší se tempo operací, zvýší se účinnost, se kterou jsou zasahovány nepřátelské síly. Současně je zachovávána nízká zranitelnost vlastních vojsk a je zvyšována úroveň samosynchronizace bojové činnosti.
Veškerá bojová technika ozbrojených sil Libye dostala cifrové označení a v takové podobě pak byla vložena do mohutných počítačů. Podobně dostaly svá čísla všechny stavby, které mohly být zajímavé jako vojenské cíle. Chytré rakety mohly být přesně naváděny nejen na kterýkoliv objekt, ale dokonce na jeho část- okno, střechu, sklepení. Průzkumné družice pak sleovaly přemisťování vojenské techniky v reálném čase v jakékoliv denní či noční době. Letouny NATO mající formální právo operovat v Libyjském nebi, se nacházely vysoko a daleko, takže nikdo nemohl mít nejmenší představu o tom, odkud přiletěly roje raket nebo těžké letecké pumy. Zda je posílají vládní síly či síly opozice. Stačilo jen, aby tank či obrněný transportér vyjel ze svého úkrytu a už byl zaměřen. Jeho zničení pak bylo jen otázkou času. Tanky, obrněné transportéry, jednotlivá děla a vše ostatní bylo rozbíjeno na kousky raketami, které přilétaly neznámo odkud. Celé libyjské území bylo nepřetržitě skenováno družicemi a pomocí bezpilotních letounů.
Tolik jen stručně o válce v Libyi v roce 2011, o válce, která je nazývána válkou nové generace. V ní si její teoretikové mohli, jako na střeleckém a bombardovacím polygonu, ověřovat všechny detaily vedení takové války. Podle mého úsudku nebyla Libye v roce 2011 jen místem, kde by ohněm a mečem byla implantována určitá forma demokracie, ale střelnicí, kde byly ověřovány metody vedení jiných válek, které lidstvo ještě čekají!
Vraťme se tedy, po tomto malém odbočení, k základním tématu našich rozhovorů.Je pochopitelné, že i v rámci takové aliance, jakou představuje NATO, nebudou všichni členové aliance ve stejné pozici, pokud se týká možností získávat v potřebné šíři a hloubce informace o pravděpodobných úmyslech potenciálních nepřátel aliance. Musel bych fantazírovat, kdybych si myslel, že náš stát může disponovat stejnými zpravodajskými prostředky, jakými disponují třeba Spojené státy americké. Ale možnost, abychom k výsledkům takového průzkumu měli rovný přístup a mohli je tedy i samostatně hodnotit a jim i oponovat, mít musíme. Jinak budeme zase jen a jen závislí na někom jiném, jako jsme byli závislí v šedesátých letech minulého století na „Moskvě“, kdy se zpracovával onen „plán 1964“.
Budeme závislí třeba i na tom, že nám zase bude někdo tvrdit, že jsme ohroženi, třeba tentokrát pro změnu íránskými raketami s jadernou hlavicí, a že je proto třeba preventivně zasáhnout, my nebudeme schopni si toto tvrzení ověřit a přesto potvrdíme svůj souhlas s rozhodnutím někoho jiného? Nemůže se stát, že nás někdo obelže úmyslně či nás uvede v omyl nechtěně, protože se sám bude mýlit? Tak jako se mýlil při zásahu proti Saddámu Hussejnovi? Či jak to bylo od nás „Moskvou“ požadováno v šedesátých letech minulého století?
Podstatu celého problému vidím v tom, že politikové jsou ve velké, v daném případě možná osudové, závislosti. Také proto, že vyhodnocování všech zpravodajských informací je nesmírně složitou záležitostí. Vyžaduje i náležitou kvalifikaci. Stačí se vrátit do dob Karibské krize. Robert Kennedy o tom napsal: „16.10.1962 podali experti Ústřední zpravodajské služby vládě vysvětlení k předloženým snímkům. Jen oni v nich spatřovali zárodky raketové základny, laik to poznat nemohl, včetně prezidenta, spíše to připomínalo základy domu či fotbalové hřiště“. (Robert Kennedy, „13 Days", Editions de la Seine, Paris, 1969).

Zdá se mi, že zhodnocení protivníka v celém procesu organizace bojové činnosti přikládáte až příliš velký význam. Nemýlím se?
Rozhodně se nemýlíte. Nejsou ale na místě slova „až příliš“. Považuji tuto fázi celého procesu organizace operace či plánování operace za fázi velice důležitou. A při rozhodování toho, zda, kdy a jak začít válku nebo do ní vstoupit, bude tato fáze tou nejdůležitější a možná osudovou. Stačí se jen vrátit k datu 22. června 1941. Kolik jen názorů už bylo o činnosti sovětského vedení, konkrétně pak J. Stalina, napsáno. Jsou o tom napsány, a jistě ještě budou, celé knihy.
Zhodnocení našeho protivníka, správné ohodnocení jeho cílů, jeho úmyslů, jeho výzbroje a zbraní, které hodlá použít, to je to nejdůležitější, od čeho se pak odvozuje rozhodnutí k zahájení operace či k zahájení války. Je pochopitelné, že takové hodnocení protivníka nebude činěno na úrovni velitele frontu, řekl bych ne ani na úrovni velení Varšavské smlouvy tehdy a velení NATO nyní.
Při kritickém pohledu na tuto část onoho „Plánu 1964“, tedy na bod 1 nazvaný „Závěry z hodnocení nepřítele“ na straně. 145 knihy „Československá lidová armáda na Rýnu“ ( Štěpánek a Minařík), musím říci, že odborná úroveň tohoto hodnocení nepřítele se mi jeví jako velice chabá a naprosto nedostatečná pro to, aby na základě takového hodnocení bylo možno přijmout správné rozhodnutí k zahájení a úspěšnému vedení oné operaci.
To mi slouží jako další důkaz toho, že se nejedná o skutečný operační dokument, ale jen o jakýsi informativní či cvičný materiál.
Všimněme si, že i v našem „plánu 1964“ se říká, že „…československá armáda rozvíjí Československý front…“ a plní stanovené úkoly „ na základě „zvláštního nařízení od hlavního velitele spojených ozbrojených sil“. A tento velitel spojených ozbrojených sil může vydat toto „zvláštní nařízení“ buď poté, kdy sám usoudil na základě zhodnocení protivníka, že musí zahájit válečnou činnost, nemá-li se zpronevěřit poslání, které mu bylo určeno. A to v případě, že byl nadělen takovou pravomocí. A tady bych se sám ptal našich historiků: byl takovou pravomocí nadělen velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy nebo nebyl?
Je nepřirozené očekávat, že to musí být politické vedení, které rozhodne, aby bylo „pokračováno v politice jinými prostředky“, než jsou prostředky mírové? Taková je logika věcí v duchu nikým nezpochybněné téze Carl von Clausewitze o tom, co je válka.
Nedostatečná znalost záměrů protivníka, neověřené informace o něm, nesprávný úsudek o jeho záměrech a v důsledku toho i chybné kalkulace to byly, které v polovině XX. století „postihly“ jak Spojené státy, tak Sovětský svaz, a nakonec i maličkou Kubu. To vše přivedlo celý svět v říjnu 1962 na pokraj zničující termojaderné války. K takovému závěru došel tehdejší ministr obrany Spojených států, aktér oněch událostí, Robert McNamara.
Rád bych teď přešel k otázce, jež se úzce dotýká realit, které jsem sám prožíval, tj. přípravou našeho bombardovacího nebo stíhacího-bombardovacího letectva na atomové bombardování.
Souhlasíte?

Ano, jsem nesmírně zvědav na to, co mi povíte.